Ali přítel nejvěrnější -126 - co tam píšou?

Tak jsem na to asi konečně konečně kápla. Pořád mi bylo divné, proč babi přestává pro komunikaci s jinými dimenzemi preferovat dříve tolik oblíbené portály. Pro snadnější kontakt začala flexibilně využívat vyspělou mimozemskou technologii, která umožňuje daleko rychlejší a pohodlnější použití. 

Je sice pravdou, že nový systém jaksi nepodporuje odesílání zásilek, s kterými máme poslední dobou pořád nějaké problémy, ale pro běžnou komunikaci je naprosto ideální. A co je nejdůležitější, že je mobilní. Babi ho tak může použít v podstatě kdykoliv, aniž by si toho někdo všimnul.

Je to fascinující! Dokáže díky tomu zcela nepozorovaně komunikovat s Alim, ale klidně i s celým vesmírem. 

Nemohla jsem uvěřit, že je něco takového vůbec možné. Nedokážu domyslet, jak velký přínos by to mohlo mít pro celé lidstvo. "A přitom taková blbost.", jak by řekl klasik. Kdepak. Já to říkám pořád. Vývoj jde nezadržitelně kupředu a nedá se zastavit.

Babi seděla, jako obvykle, u stolu v kuchyni. Bylo už po obědě, a tak si občas klimbla, a nebo s Alim probírala tipy na další výlety do nejrůznějších koutů naší galaxie. 

Psala jsem něco na počítači, když v tom mě zaujalo babi podivné šeptání. Zvedla jsem oči a chvíli jí pozorovala. Teď teprve pochopíte celou genialitu onoho zařízení, o kterém se výše zmiňuju.

Vzala totiž do rukou složený, zdánlivě obyčejný kapesník a četla z něj jakési tajemné zprávy.

Já: " Babi. Co to tam studuješ?"

Babi: "Modely."

Já: "Aha. A jaký modely?"

Babi: "Slov."

Zpočátku jsem nemohla uvěřit, že slyším správně. Hlava mi to jednoduše nebrala. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Musela mi to zopakovat, abych se ujistila, že dobře slyším. 

Já: "Modely slov? Ahá. Já nevěděla, že tam je něco napsanýho. A co tam píšou?"

Babi byla plně zaujatá četbou. Vůbec nevnímala moji přítomnost. Musela jsem otázku několikrát zopakovat.

Babi: "Co tam píšou?... Trh terální sesliní."

Přiznám se, že vůbec netuším, co ten výraz znamená, ani jestli jsem to správně odposlechla, ale určitě to bylo hodně důležitý. 

Já: "A ještě něco?"

Babi: "Trsat."

Já: "Trsat? Jo? No to jsou mi věci. A co tam ještě píšou?"

Babi: "Stanoveným... já tady píšu silným, ale... snad je to správně."

Já: "Jo to jsi psala ty? Jo?... To si psala ty."

Babi: "Jo takhle... Silným."

Pak si babi strčila "kapesník" blíž k očím, aby lépe viděla a soustředěně ho studovala. Po chvíli mě přemohla zvědavost a opět jsem se nesměle zeptala:

Já : "Co tam píšou babi?" 

Babi se na mě tajemně podívala a odpověděla:

Babi: "Nic." 

Já: "Že to tak čteš. " 

Babi: "Není to nic zajímavýho."

Poté babi kapesník odložila. Víc jsem se nedozvěděla. Patrně si uvědomila, že bych ty informace mohla zneužít. Raději jsem přestala naléhat. Možná mi někdy... v budoucnu... bude umožněno proniknout i do těchto tajů. To však záleží na spoustě atributů, na které zatím mentálně nemám. 

Technika je prostě technika.

 

Ali přítel nejvěrnější - 125 - Hermelín

Babi vstává pokaždé jinak. Někdy už v sedm, čímž mi tak trochu "hodí vidle" do ranního kolečka. Umí to však protáhnout i do jedné hodiny odpolední. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co tento fenomén ovlivňuje, a tak ho beru jako holý fakt, který stejně nedokážu ovlivnit. Zkrátka to tak je a hotovo.

Kolem osmé hodiny babi začala jevit známky vstávání. Rychle jsem dopytlíkovala právě nadrcené kosti pro slepice, připravila čisté prádlo na oblečení a odešla pokračovat v započatém díle. Oblékla se, ale zůstala sedět na posteli. Pokaždé čekám v kuchyni, abych ji učesala a dala snídani, případně rovnou oběd. Čekám, čekám a babi nikde. Šla jsem se tedy podívat, kde to jako vázne. Babi ležela na posteli, schoulená do klubíčka a znova usínala.

Já: "Babi, ty dneska nebudeš vstávat?"

Sedla si, hodila po mně okem, ale neřekla ani slovo. Vypadala impozantně. Výraz obličeje připomínal vyvoranou myš a účesem si nezadala s Engilou Davisovou. Aby dosáhla ještě lepšího efektu, nasadila výraz totálního vyčerpání, za který by se nemusela stydět ani Oskarová hvězda.

Já: "Tak co babi? Budeš vstávat nebo chceš ještě spát?"

Babi: "Oni říkali, že dneska musím ležet."

Já: "Ale prosím tě. Nepovídej. A kdopak ti to říkal? Vždyť tu nikdo nebyl. Koukej vstávat, ať ti můžu nandat jídlo."

Babi: "Já nevím."

Já: "To nevadí. Hlavně, že to vím já."

Dalších dvacet minut se nedělo nic. Babi opět ležela a nevypadalo to, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Když jsem se šla zeptat potřetí a babi stále nejevila známky jakékoliv aktivity, vzdala jsem to.

Kolem jedné hodiny se konečně zjevila v kuchyni. Čisté propriety, které jsme ráno nasadily, však za těch pár hodin doznaly značné devalvace. Babi jednoduše rezignovala na všechny portály. Patrně už o její zásilky není v tom širém časoprostoru takový zájem jako dřív. Veškerý materiál původně určený k expedici tak skončil v kalhotách. No co. Musí se zkrátka znovu převléknout. Jenže tuhle fázi babi nemá ráda. Zarputile se odmítala vzdát vlhkého teplíčka. Dalo mi dost práce, přimět jí, aby se z toho zapařeného mokroučka převlékla do čistého.

Postavila jsem před ní oběd a zaujatě jí pozorovala. Jedla v podstatě se zavřenýma očima. Obdivovala jsem, že se po slepu vůbec trefila do pusy. Je fakt, že by to horko uspalo i koně. Klimbala na židli a co chvíli jsem ji musela probrat, aby vůbec něco snědla. Zajímalo by mě, kde to s Alim zase courali. Možná někde, kde je trochu chladněji. Před horkem se člověk prostě neschová.

Když jsem ji tak pozorovala, připomněla mi protagonistky z filmu Ohnivé ženy a oblíbenou hlášku "To by jeden vylít z kůže", protože přesně to dělala. Tělesná schránka zůstala téměř bezvládně na židli a babi dušička si lítala bůhví kde. Tohle "létání" si s Alim užívala téměř do tří hodin, kdy zázračně obživla a zahájila oblíbenou hru na "Jdu domů. Pojď mi otevřít." 

Naštěstí přišel Petr a chvíli po něm i náš společný kamarád. Přesně včas, abych se nezbláznila. Hra je to sice moc hezká a babi ji se mnou moc ráda hraje již několik let, ale přeci jen je poněkud monotónní a hlavně dlouhá. Upřímně netuším, co jí na tom pořád baví, protože já už jsem z ní celá jurodivá.

Pustila jsem se do přípravy večeře. Smažený Hermelín s kapiovou tatarkou a bramborem. Všechno jsem si hezky připravila, a protože zrovinka přišla ohlášená návštěva, nechala jsem obalené sýry na stole. Byla to jen chvilka. Maximálně pět minut. V podstatě jsme si jen něco předali a hotovo. 

Vrátila jsem se do kuchyně, abych osmažila ty Hermoše, na které jsem se těšila už týden. Podívám se na stůl a už na první pohled mi bylo divné, že jsou na talíři nějak jinak poskládané. Že by je přerovnal Petr bylo dost nepravděpodobné. Kouknu blíž a málem mě švihlo. Na jedné z porcí se dalo jasně spočítat, kolik má babi zubů.

Ta seděla na židli a dělala neviditelnou. Jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jen sledovala cvrkot a ani nedutala.

Já: "Babi. Kdo to nakousnul?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Babi. Nikdo jinej tu nebyl. Vždyť to ještě není usmažené."

Babi: "Jé. Promiň. Já se chtěla jen podívat, co to je."

Já: "A to do toho musíš hned kousat?"

Babi: "Promiň. Tak to pak dej mně."

Já: "Dej to mně...Vždyť mi z toho všechno vyteče."

Chtělo se mi brečet a chvíli jsem musela provádět dechová cvičení, abych se uklidnila. Obalování bylo dávno uklizené včetně umytí nádobí. Chca nechca, musela jsem rozklepnout další vajíčko, udělat hustší těstíčko a pokusit se tu neforemnou díru nějak zaplácnout. Naštěstí se to povedlo a nakonec jsme si všichni přece jen pochutnali. K všeobecné spokojenosti.

Po večeři šla babi do hajan. Během chvilky spala. Na nějaký sýr už ani nevzdechla. Pro mě však důležité ponaučení. Nikdy nic nenechávej v dosahu hladové babi! 

Ali přítel nejvěrnější - 124 - ohýbání časoprostoru

S babi si poslední dobou moc nepokecáme. Světy, ve kterých žijeme, jsou od sebe vzdáleny milióny světelných let. Občas se ke mně sice nějaká hluboká myšlenka prodere, ale většinou se jedná pouze o útržky či náznaky, ze kterých se toho moc pochopit nedá. Vzdálenost mezi námi je zkrátka příliš veliká a ztráta obsahu sdělení k tomu přímo úměrná. Dalo by se to přirovnat ke hře na tichou poštu, kdy já bohužel tvořím klíčový poslední článek řetězu.

Babi se připravovala na spaní. Seděly jsme v pokoji. Ona na trůnu a já na posteli. I když jsme byly na dosah, zdálo se, že nás dělí nepřekonatelná neviditelná bariéra. Moje otázky ji kolikrát vůbec nezastihly. Žádná reakce ani odpověď. Prostě nic.

Přemýšlela jsem, jak se vzájemně přiblížit, abychom se slyšely jako dřív. Pokusila jsem se trochu ten pokřivenej časoprostor přizpůsobit našim potřebám. A povedlo se! Z pokusu vznikl nakonec velmi příjemný, i když hodně zvláštní rozhovor. 

Babi: "Proč tady sedím?"

Já: "Protože mají přivézt to uhlí."

Babi: "Aha. No jo. Už aby tady byli."

Já: "Neboj. Za chvíli přijede traktor."

Babi: "No jo. To znám. Oni to občas všechno pomotaj a schválně to zdržujou. Musíme to pak hlavně pořádně zkontrolovat."

Já: "Tak to určitě. Dneska není na nikoho spoleh."

Babi: "A kdy pro nás přijdou."

Já: "Ty jsi se s někým domlouvala?"

Babi: "Ne. Ale vždycky pro nás chodí."

Já: "Ty myslíš ty manažery?"

Babi: "Já myslím, že na nás zapomněli."

Já: "Tak pojedeme vlakem."

Babi: "Dobře. A kde máme věci?"

Já: "Myslíš ty klokany?"

Babi: "Jo. Musí se to vyúčtovat."

Já: "No to je jasný. S těma slepicema se už fakt musí něco udělat nebo uplavou."

Babi: "To jsou věci. Viď?!

Já: "No já myslím, že bez hmoždinek se neobejdeme."

Babi: "Třeba nám pomůžou. Už nás znají..."

Já: "Uvidíme. Ono se s těma plachtama blbě dělá."

Babi: "Zkusíme to tam přilepit."

Já: "Tak jo. Ale měla bys dát pozor na toho hajného. Aby nás nechytil."

Babi: "To bude nejlepší. Pak ještě vyplníme ty papíry a bude to."

Rozhovor plynul v příjemné atmosféře téměř půl hodiny. Dlouho jsme si tak hezky nepopovídaly. I babi byla spokojená. Měly jsme v tu chvíli k sobě prostě tak nějak blíž. Dokonce natolik, že babi navrhla:

"Víš co? Vlezeme si spolu pod peřinu a budeme si ještě  povídat."

Ali nás po celou dobu udiveně sledoval. Kroutil hlavou ze strany na stranu. Na babi, na mě, pak zase na babi, jako na tenisovém turnaji. Nejspíš záviděl, jak si i bez něj hezky rozumíme.

Možná bychom si povídaly ještě dlouho, ale čas v našem teď a tady rychle pokročil. Najednou byla spousta hodin a babi musela do hajan, aby byla ráno fit. 

Třeba se nám ještě někdy povede pohnout vesmírem. 

Ali přítel nejvěrnější - 123 - Máš tam výhru

Bylo pozdní odpoledne a babi nečekaně vyměnila desku s nahrávkou "Půjdeme domů" za žhavou novinku "Máš tam výhru" a "Půjč mi to, já ti jí ukážu".

Chvíli to vypadalo, jako kdyby získala buď nějaké nadpřirozené věštecké schopnosti, a nebo musí mít tajného informátora v nějaké sázkové společnosti. Nevím proč, ale nemohu se zbavit podezření, že tím tajemným přítelem je náš Ali.

Ne že by to na něj babi práskla , ale určité náznaky by tu byly. Jednak doba, ve kterou babi nový šlágr spustila, ale i to, že mě nedokázala nezlomně přesvědčit, že výhra je skutečná, a že ji mohu získat jen a pouze prostřednictvím svého mobilu.

Babi: "Víš o tom, že tam máš výhru?"

Já: "Kde?"

Babi:  "No tady. Půjč mi to. Já ti to ukážu."

Čula jsem zase nějakou čertovinu. Podezřívavě jsem se na ni podívala. 

Já: "To je telefon babi. Tam žádná výhra není. Čtu si zprávy."

Babi: "Ale je. Půjč mi to a uvidíš."

Nasadila při tom záhadný úsměv Mony Lisy. Ale v očích měla výraz bankovního podvodníka, který se mě snaží přesvědčit, že investice, kterou mi nabízí, je to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. 

Já: "Jo . To víš. Já ti to půjčím a ty zas budeš mačkat kdeco a celé mi to vymažeš."

Babi: "Já nebudu na nic sahat."

Jenže věřte babi. Dušuje se, že se bude jen dívat, a jen co dáte mobil na dosah, bleskurychle ho popadne a prvním dotekem všechno přepne, vypne, přenastaví...

Já: "Babi! Pozor! Vždyť jsi mi to všechno schodila. Nic tam není. To není výherní automat."

Babi: "Neboj. Tak schválně. Podívej se na první řádek. Je tam M167."

Já: "Nic takového tam není. A já stejně žádnou výhru nechci."

Babi: "No to bys byla pěkně hloupá."

V duchu jsem si říkala. "Lepší bejt hloupá než mít rozbitý mobil. Babi to však v žádném případě nehodlala vzdát. Téměř hodinu se mě snažila přesvědčit o pravdivosti své vize a nutnosti výhru získat, protože to se vždycky hodí. Že jo.

Já: "No tak jsem hloupá. Stejně žádnou výhru nechci."

Babi: "Tak mi to jen ukaž. Já ti to tam najdu. Vždyť by to byla škoda."

Já: "Já nic nechci. Už jsem ti to říkala několikrát. Všechno, co potřebuju, mám."

Babi však byla neoblomná. Chvíli jsem odolávala, ale po čtvrt hodině nekonečných dohadů jsem to vzdala.

Já: "Ale nebudeš na to vůbec sahat. Dej ruce za záda."

Babi poslušně, jako ve škole, strčila ty svoje nenechavce za záda. Strčila jsem jí mobil před obličej. Mžourala a mžourala, ale nic nevyžmourala, protože skoro nevidí. Celá scénka se opakovala ještě mockrát. Babi tu výhru prostě chtěla za každou cenu a dala do toho všechno. 

Už mě to začínalo vytáčet, ale naštěstí se Petr vrátil z práce.

Petr: "Co to tu řešíte?"

Já: "Ale nic. Babi si myslí, že mám v mobilu výhru."

Petr: "Tak proč si jí nevyzvedneš?"

Vrhla jsem na něj varovný pohled. Něco v tom smyslu "Řekni ještě slovo a jsi synem smrti." Pochopil naštěstí rychle a změnil téma, čímž si zachránil život.

Babi se sice ještě párkrát pokusila změnit mé rozhodnutí, ale neuspěla. Mé psychické zdraví  bylo pro mě v ten okamžik důležitější než jakákoliv výhra.

Nicméně červíček přeci jen hlodal. Třeba ze mě opravdu mohla být milionářka! To už však nezjistím. Výhra je nepochybně dávno v háji a já holt zůstanu navěky chudá. Takový už je život.

Ono stejně není o co stát.

Ali přítel nejvěrnější - 122 - útěky, útěky a zase útěky

Než jednu babi by bylo jednodušší hlídat stádo splašených koní. To už jsem psala. Nepřestává mě udivovat rychlost, s jakou dokáže nenápadně zmizet. Samozřejmě bez varování. Jak jinak. A tak už máme na kontě spoustu méně či více nevydařených útěků. 

Většinou ji moc dlouho hledat nemusím. Má už své oblíbené trasy. Nejdřív u branky zkusí pevnost zámku a pak hned hurá na zahradu. Tady už má cestu trochu komplikovanější. Zato manévrovací prostor je nepoměrně větší a členitější. Je zde dost svažitý terén, takže jakmile projde vrátky, nemá se čeho přidržet, díky čemuž to téměř vždy končí pádem. 

Vrozený pud, který ji neustále nutí hledat cesty, kudy by mohla odejít "DOMŮ", je natolik silný, že pro ni  žádná překážka není dostatečně překážející, aby jí zamezila průchodu. Je to jako když v počítačové hře procházíte jednotlivými levely se stále se stupňující obtížností. Netuším, kde v sobě bere tu sílu, ale neváhá odšoupnout dvoukolák, jako nic odsunout těžký železný plech, opřený o do výšky naskládané přepravky zatížené cihlami a vše jako nic odházet na stranu. Cožpak o to. Barikáda to byla pěkná, ale babi ji zvládla překonat během několika minut. Vím to, protože jsem ji nenápadně pozorovala. Její odhodlání zkrátka nic nezastaví.

Začíná to vždy stejně. Využije chvilky, kdy jsem zabraná do nějaké práce, vzzzzn a je pryč. Jako první letím na záchod, pak do jejího pokoje, no a pak už rychle na zahradu. Nejčastěji ji najdu svalenou kousek od branky. Občas však dokáže překvapit a přesunout se poměrně hluboko do zahrady. Úctyhodný výkon, protože minimálně  část cesty musí kvůli nedostatku záchytných bodů ručkovat téměř po čtyřech, se zadkem vztyčeným do výšky. 

Onehdá mi opět utekla. Jenže tentokrát za brankou nebyla a nikde kolem taky ne... Už jsem se začala bát, že fakt zmizela. Rozhlížím se po zahradě a najednou ji vidím ve výběhu pro slepice a kachny. Musela otevřít drátěná dvířka, následně překročit jejich spodní díl a překonat poměrně náročný svažitý úsek,  kde i já mám co dělat. Nakonec ji nohy zradily a zůstala nedobrovolně usazená na lávce u nádržky pro kachny. Napůl seděla, napůl ležela a nemohla vstát. Vypadala impozantně. Za zády romantický západ slunce a ona tam v pololeže pózovala jako plachá laň, co přišla k vodě pít. Celá špinavá od slepičinců, vyválená v prachu a slámě. Moc jí to slušelo. Jak říkám. Romantika hadr.

Já: "Co tady děláš babi?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Jak ses tam proboha dostala?"

Babi: "Já nevím."

Tak to hle mi dělá pořád. "Já nevím." "Já nevím." Ale kdo to má do prkýnka vědět? 

Při druhém úniku se sice nedostala tak daleko, ale zůstala usazená na schodech u garáže. Jednu nohu hozenou přes nízkou zídku a snažila se vstát. Marně. Zrovna začalo pršet.

Já: "Babi. Můžeš mi říct, proč sem pořád lezeš? Tohle je zahrada a nikam se tudy nedostaneš."

Babi: "Já to tajdle projdu a půjdu támhle dolů."

Já: "To víš. To tak akorát. Koukej vstávat a jde se domů. Prší. Budeš celá mokrá. Tady žádná vrátka nejsou. Jenom záhony a vedle slepice. "

Po chvíli mi bylo mi jasné, že sama se nemá šanci zvednout. Cesta ji navíc vyčerpala natolik, že byla jako hadrová panenka. Nebylo možné ji zvednout. Doslova mi protékala rukama. Když už se mi ji podařilo opřít o svoje koleno, nedokázala narovnat nohy a postavit se na ně. Pomalu se svezla zpátky k zemi.

Déšť pomalu padal na cestu a tvořil sice travnatý, ale poněkud kluzký bahnitý povrh. Jak se pořád snažila najít polohu, ze které by se  byla schopna zvednout, byla za chvíli nejen celá mokrá, ale i notně špinavá. Když jsem ji tam tak viděla, vzpomněla jsem si na reportáž v televizi, kdy postarší gynekolog obcházel bezdomovkyně a nabízel těmto, dle jeho slov, "ženám zanedbaným pobytem v přírodě" nejen ošetření, ale i bydlení za výpomoc na statku. Babi v tu chvíli vypadala podobně. Zanedbaná pobytem v přírodě.

Já: "Babi. Já tě prostě nezvednu. Musíš po čtyřech a já tě budu zezadu jistit."

A tak jsme lezly, babi po svých bolavých kolenou a já za ní. Déšť sílil a my se krůček po krůčku blížily k brance, kde jsem se mohla zapřít o zeď a na druhou dobrou ji částečně postavit. Nohy však ne a ne poslouchat. V podstatě jsem ji v polosedě napůl nesla a napůl vláčela. Když jsem ji celou uválenou a špinavou konečně dovlekla domů, vzaly jsme to rovnou do koupelny. Tady však začal další boj.

Babi: "Já nechci! "

Já: "Babi musíš. Vždyť jsi špinavá až za ušima. Podívej na to bahno. Navíc jsi celá mokrá."

Babi (kopajíc do mě nohama): "Já se nebudu koupat!"

Za žádnou cenu nechtěla spolupracovat. Bránila se jako lvice. O každou část oblečení jsme se doslova praly. Až u ponožek rezignovala. Absolutně odmítala pochopit, že je jako čuně. Nastala druhá fáze. Dostat jí do vany. Posadila jsem ji na okraj, částečně ji na sebe navalila a pomohla jí přehodit nohy. Pak už to jen žbluňklo a bylo.

Vydrbala jsem ji, umyla hlavu a nastala fáze tři. Dostat jí z vany. To byl trochu oříšek. Hlavně ji dostat na kolena. Pak už jí můžu zezadu popadnout, zvednout zpět na okraj vany a přehoupnout nohy na předložku. Nejhorší bylo za námi. Nechala se osušit i odvést do pokoje, aby se oblékla.

Kapičky potu mi zvolna stékaly po zádech a v ruměnkově zbarvené a zpocené tváři se zračil výraz totálního vyčerpání. Natočila jsem si plnou vanu a slastně se do ní ponořila. Když jsem se oblékla, vypotácel se z pokoje rozespalý Petr, který celou anabázi úspěšně prospal. 

Petr: "Co se děje?"

Já: "Ale nic. Babi upadla na zahradě a musela jsem ji vykoupat."

Petr: "A jak jste to zvládly? Proč jsi mě nevzbudila? Já vás vůbec neslyšel."

Já: "Nechtěla jsem tě budit. Byla to šichta, ale zvládly jsme to."

Jeden by myslel, že po takovém výkonu na nějaké cestování zapomene. Jenže to by to nesměla být naše babi. Jen co se trochu otřepala, pronesla vražednou větu: 

Babi: "Je hodně hodin. Měly bychom jít domů."

Tak asi tak.