Ali přítel nejvěrnější - 124 - ohýbání časoprostoru

S babi si poslední dobou moc nepokecáme. Světy, ve kterých žijeme, jsou od sebe vzdáleny milióny světelných let. Občas se ke mně sice nějaká hluboká myšlenka prodere, ale většinou se jedná pouze o útržky či náznaky, ze kterých se toho moc pochopit nedá. Vzdálenost mezi námi je zkrátka příliš veliká a ztráta obsahu sdělení k tomu přímo úměrná. Dalo by se to přirovnat ke hře na tichou poštu, kdy já bohužel tvořím klíčový poslední článek řetězu.

Babi se připravovala na spaní. Seděly jsme v pokoji. Ona na trůnu a já na posteli. I když jsme byly na dosah, zdálo se, že nás dělí nepřekonatelná neviditelná bariéra. Moje otázky ji kolikrát vůbec nezastihly. Žádná reakce ani odpověď. Prostě nic.

Přemýšlela jsem, jak se vzájemně přiblížit, abychom se slyšely jako dřív. Pokusila jsem se trochu ten pokřivenej časoprostor přizpůsobit našim potřebám. A povedlo se! Z pokusu vznikl nakonec velmi příjemný, i když hodně zvláštní rozhovor. 

Babi: "Proč tady sedím?"

Já: "Protože mají přivézt to uhlí."

Babi: "Aha. No jo. Už aby tady byli."

Já: "Neboj. Za chvíli přijede traktor."

Babi: "No jo. To znám. Oni to občas všechno pomotaj a schválně to zdržujou. Musíme to pak hlavně pořádně zkontrolovat."

Já: "Tak to určitě. Dneska není na nikoho spoleh."

Babi: "A kdy pro nás přijdou."

Já: "Ty jsi se s někým domlouvala?"

Babi: "Ne. Ale vždycky pro nás chodí."

Já: "Ty myslíš ty manažery?"

Babi: "Já myslím, že na nás zapomněli."

Já: "Tak pojedeme vlakem."

Babi: "Dobře. A kde máme věci?"

Já: "Myslíš ty klokany?"

Babi: "Jo. Musí se to vyúčtovat."

Já: "No to je jasný. S těma slepicema se už fakt musí něco udělat nebo uplavou."

Babi: "To jsou věci. Viď?!

Já: "No já myslím, že bez hmoždinek se neobejdeme."

Babi: "Třeba nám pomůžou. Už nás znají..."

Já: "Uvidíme. Ono se s těma plachtama blbě dělá."

Babi: "Zkusíme to tam přilepit."

Já: "Tak jo. Ale měla bys dát pozor na toho hajného. Aby nás nechytil."

Babi: "To bude nejlepší. Pak ještě vyplníme ty papíry a bude to."

Rozhovor plynul v příjemné atmosféře téměř půl hodiny. Dlouho jsme si tak hezky nepopovídaly. I babi byla spokojená. Měly jsme v tu chvíli k sobě prostě tak nějak blíž. Dokonce natolik, že babi navrhla:

"Víš co? Vlezeme si spolu pod peřinu a budeme si ještě  povídat."

Ali nás po celou dobu udiveně sledoval. Kroutil hlavou ze strany na stranu. Na babi, na mě, pak zase na babi, jako na tenisovém turnaji. Nejspíš záviděl, jak si i bez něj hezky rozumíme.

Možná bychom si povídaly ještě dlouho, ale čas v našem teď a tady rychle pokročil. Najednou byla spousta hodin a babi musela do hajan, aby byla ráno fit. 

Třeba se nám ještě někdy povede pohnout vesmírem. 

Ali přítel nejvěrnější - 123 - Máš tam výhru

Bylo pozdní odpoledne a babi nečekaně vyměnila desku s nahrávkou "Půjdeme domů" za žhavou novinku "Máš tam výhru" a "Půjč mi to, já ti jí ukážu".

Chvíli to vypadalo, jako kdyby získala buď nějaké nadpřirozené věštecké schopnosti, a nebo musí mít tajného informátora v nějaké sázkové společnosti. Nevím proč, ale nemohu se zbavit podezření, že tím tajemným přítelem je náš Ali.

Ne že by to na něj babi práskla , ale určité náznaky by tu byly. Jednak doba, ve kterou babi nový šlágr spustila, ale i to, že mě nedokázala nezlomně přesvědčit, že výhra je skutečná, a že ji mohu získat jen a pouze prostřednictvím svého mobilu.

Babi: "Víš o tom, že tam máš výhru?"

Já: "Kde?"

Babi:  "No tady. Půjč mi to. Já ti to ukážu."

Čula jsem zase nějakou čertovinu. Podezřívavě jsem se na ni podívala. 

Já: "To je telefon babi. Tam žádná výhra není. Čtu si zprávy."

Babi: "Ale je. Půjč mi to a uvidíš."

Nasadila při tom záhadný úsměv Mony Lisy. Ale v očích měla výraz bankovního podvodníka, který se mě snaží přesvědčit, že investice, kterou mi nabízí, je to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. 

Já: "Jo . To víš. Já ti to půjčím a ty zas budeš mačkat kdeco a celé mi to vymažeš."

Babi: "Já nebudu na nic sahat."

Jenže věřte babi. Dušuje se, že se bude jen dívat, a jen co dáte mobil na dosah, bleskurychle ho popadne a prvním dotekem všechno přepne, vypne, přenastaví...

Já: "Babi! Pozor! Vždyť jsi mi to všechno schodila. Nic tam není. To není výherní automat."

Babi: "Neboj. Tak schválně. Podívej se na první řádek. Je tam M167."

Já: "Nic takového tam není. A já stejně žádnou výhru nechci."

Babi: "No to bys byla pěkně hloupá."

V duchu jsem si říkala. "Lepší bejt hloupá než mít rozbitý mobil. Babi to však v žádném případě nehodlala vzdát. Téměř hodinu se mě snažila přesvědčit o pravdivosti své vize a nutnosti výhru získat, protože to se vždycky hodí. Že jo.

Já: "No tak jsem hloupá. Stejně žádnou výhru nechci."

Babi: "Tak mi to jen ukaž. Já ti to tam najdu. Vždyť by to byla škoda."

Já: "Já nic nechci. Už jsem ti to říkala několikrát. Všechno, co potřebuju, mám."

Babi však byla neoblomná. Chvíli jsem odolávala, ale po čtvrt hodině nekonečných dohadů jsem to vzdala.

Já: "Ale nebudeš na to vůbec sahat. Dej ruce za záda."

Babi poslušně, jako ve škole, strčila ty svoje nenechavce za záda. Strčila jsem jí mobil před obličej. Mžourala a mžourala, ale nic nevyžmourala, protože skoro nevidí. Celá scénka se opakovala ještě mockrát. Babi tu výhru prostě chtěla za každou cenu a dala do toho všechno. 

Už mě to začínalo vytáčet, ale naštěstí se Petr vrátil z práce.

Petr: "Co to tu řešíte?"

Já: "Ale nic. Babi si myslí, že mám v mobilu výhru."

Petr: "Tak proč si jí nevyzvedneš?"

Vrhla jsem na něj varovný pohled. Něco v tom smyslu "Řekni ještě slovo a jsi synem smrti." Pochopil naštěstí rychle a změnil téma, čímž si zachránil život.

Babi se sice ještě párkrát pokusila změnit mé rozhodnutí, ale neuspěla. Mé psychické zdraví  bylo pro mě v ten okamžik důležitější než jakákoliv výhra.

Nicméně červíček přeci jen hlodal. Třeba ze mě opravdu mohla být milionářka! To už však nezjistím. Výhra je nepochybně dávno v háji a já holt zůstanu navěky chudá. Takový už je život.

Ono stejně není o co stát.

Ali přítel nejvěrnější - 122 - útěky, útěky a zase útěky

Než jednu babi by bylo jednodušší hlídat stádo splašených koní. To už jsem psala. Nepřestává mě udivovat rychlost, s jakou dokáže nenápadně zmizet. Samozřejmě bez varování. Jak jinak. A tak už máme na kontě spoustu méně či více nevydařených útěků. 

Většinou ji moc dlouho hledat nemusím. Má už své oblíbené trasy. Nejdřív u branky zkusí pevnost zámku a pak hned hurá na zahradu. Tady už má cestu trochu komplikovanější. Zato manévrovací prostor je nepoměrně větší a členitější. Je zde dost svažitý terén, takže jakmile projde vrátky, nemá se čeho přidržet, díky čemuž to téměř vždy končí pádem. 

Vrozený pud, který ji neustále nutí hledat cesty, kudy by mohla odejít "DOMŮ", je natolik silný, že pro ni  žádná překážka není dostatečně překážející, aby jí zamezila průchodu. Je to jako když v počítačové hře procházíte jednotlivými levely se stále se stupňující obtížností. Netuším, kde v sobě bere tu sílu, ale neváhá odšoupnout dvoukolák, jako nic odsunout těžký železný plech, opřený o do výšky naskládané přepravky zatížené cihlami a vše jako nic odházet na stranu. Cožpak o to. Barikáda to byla pěkná, ale babi ji zvládla překonat během několika minut. Vím to, protože jsem ji nenápadně pozorovala. Její odhodlání zkrátka nic nezastaví.

Začíná to vždy stejně. Využije chvilky, kdy jsem zabraná do nějaké práce, vzzzzn a je pryč. Jako první letím na záchod, pak do jejího pokoje, no a pak už rychle na zahradu. Nejčastěji ji najdu svalenou kousek od branky. Občas však dokáže překvapit a přesunout se poměrně hluboko do zahrady. Úctyhodný výkon, protože minimálně  část cesty musí kvůli nedostatku záchytných bodů ručkovat téměř po čtyřech, se zadkem vztyčeným do výšky. 

Onehdá mi opět utekla. Jenže tentokrát za brankou nebyla a nikde kolem taky ne... Už jsem se začala bát, že fakt zmizela. Rozhlížím se po zahradě a najednou ji vidím ve výběhu pro slepice a kachny. Musela otevřít drátěná dvířka, následně překročit jejich spodní díl a překonat poměrně náročný svažitý úsek,  kde i já mám co dělat. Nakonec ji nohy zradily a zůstala nedobrovolně usazená na lávce u nádržky pro kachny. Napůl seděla, napůl ležela a nemohla vstát. Vypadala impozantně. Za zády romantický západ slunce a ona tam v pololeže pózovala jako plachá laň, co přišla k vodě pít. Celá špinavá od slepičinců, vyválená v prachu a slámě. Moc jí to slušelo. Jak říkám. Romantika hadr.

Já: "Co tady děláš babi?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Jak ses tam proboha dostala?"

Babi: "Já nevím."

Tak to hle mi dělá pořád. "Já nevím." "Já nevím." Ale kdo to má do prkýnka vědět? 

Při druhém úniku se sice nedostala tak daleko, ale zůstala usazená na schodech u garáže. Jednu nohu hozenou přes nízkou zídku a snažila se vstát. Marně. Zrovna začalo pršet.

Já: "Babi. Můžeš mi říct, proč sem pořád lezeš? Tohle je zahrada a nikam se tudy nedostaneš."

Babi: "Já to tajdle projdu a půjdu támhle dolů."

Já: "To víš. To tak akorát. Koukej vstávat a jde se domů. Prší. Budeš celá mokrá. Tady žádná vrátka nejsou. Jenom záhony a vedle slepice. "

Po chvíli mi bylo mi jasné, že sama se nemá šanci zvednout. Cesta ji navíc vyčerpala natolik, že byla jako hadrová panenka. Nebylo možné ji zvednout. Doslova mi protékala rukama. Když už se mi ji podařilo opřít o svoje koleno, nedokázala narovnat nohy a postavit se na ně. Pomalu se svezla zpátky k zemi.

Déšť pomalu padal na cestu a tvořil sice travnatý, ale poněkud kluzký bahnitý povrh. Jak se pořád snažila najít polohu, ze které by se  byla schopna zvednout, byla za chvíli nejen celá mokrá, ale i notně špinavá. Když jsem ji tam tak viděla, vzpomněla jsem si na reportáž v televizi, kdy postarší gynekolog obcházel bezdomovkyně a nabízel těmto, dle jeho slov, "ženám zanedbaným pobytem v přírodě" nejen ošetření, ale i bydlení za výpomoc na statku. Babi v tu chvíli vypadala podobně. Zanedbaná pobytem v přírodě.

Já: "Babi. Já tě prostě nezvednu. Musíš po čtyřech a já tě budu zezadu jistit."

A tak jsme lezly, babi po svých bolavých kolenou a já za ní. Déšť sílil a my se krůček po krůčku blížily k brance, kde jsem se mohla zapřít o zeď a na druhou dobrou ji částečně postavit. Nohy však ne a ne poslouchat. V podstatě jsem ji v polosedě napůl nesla a napůl vláčela. Když jsem ji celou uválenou a špinavou konečně dovlekla domů, vzaly jsme to rovnou do koupelny. Tady však začal další boj.

Babi: "Já nechci! "

Já: "Babi musíš. Vždyť jsi špinavá až za ušima. Podívej na to bahno. Navíc jsi celá mokrá."

Babi (kopajíc do mě nohama): "Já se nebudu koupat!"

Za žádnou cenu nechtěla spolupracovat. Bránila se jako lvice. O každou část oblečení jsme se doslova praly. Až u ponožek rezignovala. Absolutně odmítala pochopit, že je jako čuně. Nastala druhá fáze. Dostat jí do vany. Posadila jsem ji na okraj, částečně ji na sebe navalila a pomohla jí přehodit nohy. Pak už to jen žbluňklo a bylo.

Vydrbala jsem ji, umyla hlavu a nastala fáze tři. Dostat jí z vany. To byl trochu oříšek. Hlavně ji dostat na kolena. Pak už jí můžu zezadu popadnout, zvednout zpět na okraj vany a přehoupnout nohy na předložku. Nejhorší bylo za námi. Nechala se osušit i odvést do pokoje, aby se oblékla.

Kapičky potu mi zvolna stékaly po zádech a v ruměnkově zbarvené a zpocené tváři se zračil výraz totálního vyčerpání. Natočila jsem si plnou vanu a slastně se do ní ponořila. Když jsem se oblékla, vypotácel se z pokoje rozespalý Petr, který celou anabázi úspěšně prospal. 

Petr: "Co se děje?"

Já: "Ale nic. Babi upadla na zahradě a musela jsem ji vykoupat."

Petr: "A jak jste to zvládly? Proč jsi mě nevzbudila? Já vás vůbec neslyšel."

Já: "Nechtěla jsem tě budit. Byla to šichta, ale zvládly jsme to."

Jeden by myslel, že po takovém výkonu na nějaké cestování zapomene. Jenže to by to nesměla být naše babi. Jen co se trochu otřepala, pronesla vražednou větu: 

Babi: "Je hodně hodin. Měly bychom jít domů."

Tak asi tak.

Ali přítel nejvěrnější - 121 - raz, dva, tři, čtyři...

K babi někdy vstávám i v noci. Jakmile cvakne víko od pohotovostního trůnu, vylítnu, div si neukopnu palec u nohy. Téměř poslepu babi porovnám všechny součásti výbavy, uložím jí do hajan a napůl spící se dopotácím zpátky do postele. 

Občas se však proberou i naši chlupáči. Po paměti nakrájím maso, nandám do misek a s nadějí, že se mi podaří ještě na chvíli usnout, si slastně zalezu do pelechu. 

Když už to konečně vypadá, že by se mi mohla zaklapnout víka, začne svítat a já musím vstávat. Zvířatům je zkrátka jedno, jak jsem se vyspala. Mají prostě hlad a umí to dát hlasitě najevo.

Nakrmím tedy slepice, kuřátka, zaleju skleník, zahradu, dojdu do krámu a babi si mezitím v poklidu spinká, jako šípková Růža. Jak já jí to spaní závidím! 

Kolikrát to protáhne až do oběda. Jenže tentokrát, jako na potvoru, vstala už v šest. Čilá jako rybička. Marně jsem se ji snažila přesvědčit, že se jí chce ještě spát.

Já (prosebně): "Babi, je teprve šest hodin. Nechceš si ještě na chvíli schrupnout?"

Babi (stroze): "Nechci."

Já: "No tak jo. Ale budeš muset počkat, než obstarám všechna zvířata. Sedni si do kuchyně a nic sama nedělej."

Babi souhlasně přikývla. Než se oblékla, pustila jsem rádio, zapnula konvici na čaj a odfrčela za těma našima pipinama.

Když jsem se vrátila, zrovna hráli takovou rytmickou písničku. Babi stála opřená o stůl, opatrně vrtěla prdelkou ze strany na stranu a do rytmu šeptala "Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři...". Občas do toho "švihla" nohou doleva a pak zase doprava, aby si po chvilce vyčerpáním kecla zpátky na židli.

Já: "Pane jo. Ty ses do toho dneska nějak dala. Pěkně hrajou."

Babi se jen usmála a já pokračovala v ranním kolečku. Vynést kýbl a přeprat nějaké ty noční propriety, připravit snídani, přidat banán s tatrankou a pak tradá do sámošky. 

Babi vždy poslušně seděla u stolu, poslouchala písničky a čekala, až přijdu. Tentokrát jsem ji však přistihla, jak šmejdí po kuchyni a otevírá všechno, co se otevřít dá.

Já: "Co hledáš?"

Babi: "Kafe."

To mě překvapilo. Kafe nepila téměř půl roku. Dřív to bývala nedílná součást rána, ale od prosince jako když utne. Bylo mi jasné, že k němu bude chtít i něco sladkého. Jenže tatranku už měla, takže v tomto ohledu měla smůlu. To už by toho sladkého bylo moc.

Já: "Tak tady máš to kafe."

Babi: "Máš k tomu tu výbavu?"

Já: "Jakou výbavu?"

Babi: " Tu destičku."

Dělala jsem blbou. Jakože vůbec nechápu, že chce další tatranku.

Já: "Jakou destičku? Ty chceš ještě chleba?"

Babi přikývla. Asi jí nedošlo, že chleba je chleba a do sladkosti má hodně daleko. Ale chtěla chleba, tak jsem jí ho ukrojila. Ani neprotestovala. Byl měkoučký, čerstvě dovezený a v babi zmizel, jako nic. 

Pak už jsme jen úspěšně poslaly urgentní depeši a babi se opět usadila v kuchyni. Chvíli seděla, ale po chvíli se začala nervózně vrtět.

Já: "Co je babi? Děje se něco?"

Babi: "Já jsem si tam asi zapomněla dát okurku."

Já: "Kam sis co zapomněla dát?"

Babi: "No okurku. Musí se dát do lednice a ona pak vyroste."

Já (nechápavě): "Do lednice, aby vyrostla? Co je to za blbost?"

Babi: "Já se na to budu muset zeptat řezníka. Když jsi to tam dala, tak ses mohla rovnou podívat, co tam s ní je... A co čekáš, že tam s ní bude?"

Já: "Ale já jsem nikam nic nedávala, takže nic nečekám."

Babi: "Tak proč se na to ptáš?"

No nazdar. Tak to nám ten den pěkně začíná! No snad to nějak zvládnem. 

Ali přítel nejvěrnější - 120 - to je výhra

Před nějakou dobou jsem měla narozeniny. Nerada je slavím. Patrně mám v sobě jakýsi pozůstatek dětských traumat. Ve většině případů se mi ten den něco stalo, ať už to byl úraz nebo mě skolila nějaká zákeřná choroba. Pokaždé jsem dostala velký šlehačkový dort. Podotýkám, že na rozdíl od naší babi (mojí mámy), šlehačkové dorty nejím. Vůbec nechápu, jak to někomu může chutnat. I dary byly takové monotematické, většinou čistě praktické "měkké dárky", které by se stejně musely koupit. Moje nadšení nebralo konce, jelikož máma měla naprosto odlišný vkus. Prostě den blbec.

Nejradši dostávám hromadu ovoce a zeleniny. Od malička jsem prostě koza s velkou spotřebou. Přítel to naštěstí ví a vždycky mě zahrne obrovským množstvím. Tentokrát však zlomyslně přibalil i krabičku Toffifee. Miluju ho. Jakmile však ochutnám, už se nezastavím, dokud není prázdná krabička. Pak si samozřejmě nadávám. Ale protože se u mě občas projeví i jakási pofiderní "zdrženlivost", a taky proto abych nebyla takové čuně, co sežere celou krabici na posezení, rozdělím se s babi. Tak to dopadlo i tentokrát. Očička se jí slastně rozzářila a milá bonboniérka do nás během mžiku zahučela, jako Němci do krytu.

Už se stmívalo. Babi začala být unavená. Chystala se do postele. Byly jsme zhruba ve fázi "vyčůrat, pomodlit a spát". Už při trůnění jsem si všimla, že babi není úplně ve své kůži. Neustále si vyndávala plenku z kalhotek a trvala na tom, že to tam nepatří a nenechala si to vymluvit. A tak jsme debatovaly. Já o voze, babi o koze a ne a ne se rozumně domluvit.

Když jsme se pak přesunuly do pokoje, začala si urputně stahovat i kalhotky. Jištění na noc je velmi důležité. Přes to jednoduše nejede vlak. Babi se však šprajcla a já to nevydržela. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a zahromovala: 

"Babi! Takhle je to správně. Všechno je tam, kde má být a tečka." 

Patrně jsem byla dostatečně přesvědčivá, protože svoji pozornost poslušně přesunula k další části oblečení, tedy ponožkám. Automaticky jsem natáhla ruku, že je hodím do prádla. Jenže babi mi je nechtěla dát.

Já: "Babi, dej mi ty ponožky."

Babi (s nechápavým pohledem): "To ne!!! To je výhra!" 

Já: " To přece není žádná výhra, ale špinavý ponožky. Musím je vyprat."

Jen s velkým sebezapřením mi je odevzdala. Já ten poklad obřadně převzala a odnesla do koupelny. Poté se konečně poslušně natáhla a nechala se přikrýt. Tak, ještě odebrat zuby, popřát dobrou noc a mám pro dnešek hotovo.

Už jsem se viděla, jak si na chvíli natáhnu hřbet a přečtu zprávy. Jenže v ten okamžik se asi probral Ali, který si v podstatě celý den někde válel šunky. Patrně proto, aby mi ten konec dne ještě trochu "zpříjemnil" nějakou poťouchlostí. Jen jsem dolehla, slyším:

Babi: "Hani! Hani! Zapomněla jsi mi dát ty zuby!" 

Já: "Zuby už dneska nepotřebuješ. Na spaní se zuby vyndávají."

Babi: "Ale jo. Potřebuju."

Já: "A na co?"

Babi: "Jsou přece letní a zimní."

Já: "Babi nezlob. Žádný letní ani zimní zuby nejsou. A v noci se spí bez zubů. Ještě bys je spolkla."

Naštěstí neprotestovala. Neměla sílu. No. A já vlastně taky ne. Jen ty zimní a letní zuby mi pořád vrtají v hlavě. 

Tak dobrou.