Hlášky - 2 - večer nebo ráno?

"Kam se chystáš, že jsi oblečená a v botách ?" 

"Jsi říkala, že někam půjdeme." 

" Babi. Je večer. Nikam nejdeme. To se ti asi něco zdálo." 

"Jé. Já myslela, že je ráno . Jsem se vzbudila..."

Oblékne se do pyžama. 

Za chvíli se vrátí opět oblečená. 

"Proč jsi se zase oblékla? Je večer. Nikam nejdeme." 

"Já myslela, že to budeme muset dodělat..." 

"Co bys chtěla dodělávat?" 

"No.... rovnaly jsme ty věci..." 

"Jaké věci?" 

"No... tady v podniku. Aby to bylo v pořádku.." 

"Tady žádný podnik není. Tady jsme doma."

"A co tady okolo.. nebo tam nahoře..?" 

"Ani v okolí, ani nahoře žádný podnik není .." 

"Vždyť tu byla ta naše šéfová.." 

"Jaká šéfová?" 

"No ta, co nás tu má na starost." 

"Babi. Žádnou šéfovou nemáme. Tohle je domov. Ne podnik. Jsme doma. Všechno je hotový, vyřízený  a zařízený. Nemusíš vůbec nic řešit." 

"Tak to se mi ulevilo. Já jsem se bála, abychom to stihly " 

"No vidíš. Tak se zase převlékni do pyžama a jdi si lehnout." 

"Tak dobrou." 

"Dobrou." 

Ali přítel nejvěrnější 16 - nepřítel pohybu

Pohyb je důležitý. A já jsem fakt tvrdá.

Snažím se, aby byla babi co možná nejdéle "soběstačná" a aby měla nějaké povinnosti. 

Kromě vynášení odpadků a nalámání starého pečiva pro slepice si uklízí vyprané prádlo, vaří si kafe... 

Jsou to drobnosti, ale pomůžou. Ano. Musím občas něco připomenout, protože všechno řídí Ali. 

Ali taky rozhoduje, do čeho se babi zrovna chce. Moc toho není. 

Jedna věc ji však přitahuje, jako magnet. 

A tou je nádobí.

Nedokáže odolat pokušení. 

Má přísně zakázáno jeho mytí a uklízení. 

A přestože je nad dřezem veliká cedule, babi ji totálně ignoruje. A vůbec to není tím, že si to nepamatuje. Ona přesně ví, že to dělat nemá.

Rčení o zakázaném ovoci funguje  naprosto spolehlivě. 

Sedí v kuchyň, číhá a jakmile odejdu z místnosti, umyje alespoň lžičku nebo uklidí třeba cedník na neznámé místo. Abych z toho taky něco měla. 

Babi je prostě takovej bazilíšek. Nasadí nevinej kukuč a dělá, jakoby nic. 

"Já na to ani nesáhla.. No čestný slovo. Vůbec si nepamatuju, že bych něco takového dělala... " 

Asi nemusím říkat, že už jsem na čestné slovo dost háklivá.

Tento výraz hned dostane úplně jiný rozměr. 

Babi však těmito okamžiky žije a má radost, že mě zase převezla. 

Čas od času se zeptá. 

"Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak řekni." 

"No. Mohla bys třeba zamést." 

"To se mi nechce." 

"Ty bys chtěla jen práci, u které se sedí. Viď? Je to jen takový řečnický obrat." 

"Jo." 

Zkrátka dostat babi z židle je někdy nadlidský výkon.

Jakmile přijde řeč na zvedání zadku nebo, nedej bože, na nějakou tu procházku, obrátí oči v sloup, nasadí výraz ala "v posledním tažení" a sílpavým hlasem pronese ".. já nemůžu.. je mi hrozně špatně.." 

Herecký výkon hodný nominace na Oscara. 

Kdybych ji neznala, vyděšeně bych volala sanitku. 

Stačí však vytáhnout tatranku nebo zmrzlinu, vykouzlí široký úsměv a blaženě pronese:

" No vidíš. To je nápad!" 

Asi si dám taky. Dělá to dobře na nervy. 

Hlášky - 1 - volby

To jsem ráda, že jsi tady. Bála jsem se abych to správně udělala. 

A co budeš dělat? 

No až půjdeme dneska k těm volbám. 

K jakým volbám? 

No ráda bych ti dala hlas, tak abych to udělala správně. 

Ale já nikam nekandiduju. 

Ne? To je škoda. 

A kam bych měla kandidovat? 

No do strany. 

Ježiši! A do jaké? 

No do sociální demokracie. 

Vždyť je nesnášíš?!

To mě jen tak napadlo. 

Stejně žádné volby nejsou. 

Nejsou? 

Ne. 

Po 5 minutách :

Kdo bude hlídat ty volby? 

Jaké volby? 

No. Budou přece volby. 

Babi. Nebudou. 

Ali přítel nejvěrnější 15 - já to nebyla

Babi si nikdy s ničím nedělala velkou hlavu. Je přesně ten typ člověka, o kterém se říká že je totálně splachovací .

Je obdivuhodně sebevědomá a dokáže bravurně zatloukat, aniž by hnula brvou. Fučík byl proti ní úplnej břídil. 

Když k tomu přičtete potřebu seberealizace a uznání .... 

Nemá to s námi zkrátka jednoduché. Její schopnosti a zkušenosti bohužel nedokážeme vždy dostatečně ocenit. 

Je takový náš montér Váňa. O co méně toho o daném spotřebiči ví, s o to větší vervou se vrhá do vyřešení jakéhokoliv problému či opravy .

Občas se stane, že si v záplavě ostatních věcí nevzpomene, jak se něco zapíná, vypíná nebo ovládá. 

Někoho zavolat je pod úroveň.

Jednoduše vyzkouší všechny čudlíky, páčky, kohoutky, tlačítka... oběma rukama najednou.. všechno najednou.. 

Je to pak takový kvíz. 

Otázka : Co všechno babi mohla zmáčknout? 

Správná odpověď : Všechno 

Když pak ponížena vítězstvím techniky nad člověkem, přijde a řekne "Mně to nějak nejde..", musím to chvíli rozdýchávat. 

Někdy se jedná pouze o vytažení rozdvojky ze zásuvky (velmi oblíbená taškařice), a jindy o půlhodinové pátrání po tom, kterou kombinaci stisků babi zvolila. 

Myslím si, že by se měla nějakým zásadním způsobem změnit délka záruční doby ovladačů k televizi. 

Jako ideální bych viděla tak půl roku. Maximálně. 

Je to velmi nekvalitní výrobek. Krytka baterií vydrží pouze jednu jejich výměnu. A ještě se u toho zlomí nůž. 

Záměrně píšu "se u toho zlomí". 

Babi totiž nikdy na nic nesahá a nic nemontuje. A zásadně nelže.

"Čestné slovo, že jsem na nic nesahala." 

".. a nemohli to udělat, jak tady byli..." 

"... pořád si tu u mě něco berou..." 

Nikoho jiného jsme však nikdy nepřistihli, takže zbývá jediné logické vysvětlení. Dělá se to samo. 

Dalšími chybovými výrobky jsou například :

Pojistný ventil u topení (samovolné stržení), světlo nad sporákem (samovolné odpadnutí krytu), lednice (sama se otevírá), mobilní telefon (samovolné blokování čísel) .. 

A tak bych mohla pokračovat. 

Apeluju proto na výrobce. 

"Dělejte to prosím vás pořádně." 

Ali přítel nejvěrnější 14 - výlet za město

Některé traumatické zážitky z dětství bývají velmi silné. Neustále se vracejí. Celý život. 

A babi dětství neměla úplně idylické. 

Válku strávila na statku u babičky, kde byla, navzdory situaci, šťastná. Jenže pak se to celé nějak podělalo a zemřel tatínek. 

Padl poslední den války. U Zbraslavi. Při obraně Prahy. 

Takovej blbej pech. 

Maminka se to dozvěděla na ulici a v šoku ji nenapadlo nic lepšího, než vzít dceru sebou do márnice. 

Babi bylo tehdy 12 let. 

Asi nic moc den. Nechtěla bych nic podobného zažít a opravdu to nechci zlehčovat. 

Ten příběh jsem slyšela snad milionkrát.

S každým opakováním se trochu změnil. 

Z původní verze už toho moc nezbylo. 

Babi v květnu bývá hodně naměko. Vzpomíná na tatínka, kterého velmi milovala. 

Předloni 9. května  se příběh táhl celým dnem jako červená nit.  

Bylo krásně  a babi nemluvila o ničem jiném. 

Pro ten rok bylo Pražské povstání v Kostelci. 

Přes to nejel vlak. 

Žádný z mých argumentů, který tvrdil něco jiného, neprošel. Veškeré moje důkazy byly rozmetány na prach. 

Neuspěla jsem ani s poznámkou, že tatínek padl při obraně Prahy. Proto PRAŽSKÉ povstání. 

Ne. Kostelec. 

Aby dokázala, jak hluboce se mýlím, slíbila, že mi ukáže pomník. 

Tušila jsem, že to bude trochu delší výlet. Zabalila jsem proto něco k snědku a dostatečně množství vody. 

Babi zvolila směr Mělník a vyrazily jsme. 

Minuly jsme náměstí, prošly kolem benzínky a volným krokem přecházely most přes Labe. 

Zde poprvé babi trochu znejistěla. 

"Ten most je nějakej jinej."

"Babi, nebude to tím, že jsme v jiném městě?" 

Zeptala jsem se nesměle. 

"Ne, ne. Tamhle kousek už to bude..." 

".. co je to tamhle?.. " 

"To je elektrárna, babi.." 

".. ta tu nebyla..vypadá to tu jinak.." 

Opakuju opatrně... "Nebude to tím, že jsme v jiném městě?" 

".... a není možné, že by..." 

"Není, babi." 

Hovor v tomto duchu probíhal ještě několik desítek minut, než připustila možnost, že by se mohla mýlit. 

Na chvíli jsme se přiblížily realitě. Neumím si představit, co všechno se jí cestou muselo honit hlavou. 

Přijetím aktuální skutečnosti pocítila chvilkový pocit úlevy.

Došly jsme k parčíku, usadily se na lavičku a rozbalily svačinu. S plným žaludkem je svět hned hezčí. 

Stromy poskytovaly příjemný stín, a tak jsme tam s babi seděly skoro hodinu. 

V podstatě to byl hezký výlet. 

Doma si lehla k televizi a v mžiku byla ťuhýk. 

Zajímalo by mě, o čem se jí zdálo. 

Možná, že tu noc strávila s tatínkem. 

A je úplně jedno, jestli to bylo v Kostelci nebo kdekoliv jinde.