Odkaz na FB stránkách - Českomoravská psychologická společnost

Zmínka s odkazem na můj blog byla uveřejněna na FB stránkách Českomoravské psychologické společnosti :

Ali přítel nejvěrnější - 30 - první dveře vpravo

Ali byl s námi už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali. 

To Ali dlouho neudělal, takže mě to trochu zaskočilo. Ale snažím se jim do toho nekecat. Chápu, že kamarád je kamarád, a dokonce i to, že si spolu chtějí užít nějakou tu legraci nebo dobrodružství. Ona mi to pak babi stejně povypráví.

A i když jim ledacos nevěřím, přeci jen je mi trochu líto, že tam nemohu být s nimi.

V den o kterém vyprávím, byli na návštěvě u maminky s tatínkem, a pak i u babičky s dědečkem. 

Z této sešlosti jsem znala jen maminku, která mě v podstatě vychovala. 

Bylo by skvělé podívat se jak tenkrát žili, co jedli, jak se oblékali, jak co dělali, ... Například děda byl dragounem a chodil v uniformě. To by bylo něco! 

Jenže nebude, páč já časem cestovat neumím. Ještě že mi to babi všechno povypráví. Pro jistotu několikrát. To abych si to líp pamatovala. Ani nevím, co bych si bez toho jejího vyprávění počala.

Jak je vidno, prožily jsme z historického hlediska velmi zajímavý, i když značně monotematický den a byly z toho obě řádně uondané. 

Seděly jsme v kuchyni a babi pronesla větu, která z celodenních hovorů poněkud vybočovala. 

"Nevíš, kde budu dneska spát?" 

To cestování ji chuděru fakt zmohlo a chtěla si zkrátka odpočinout tam, kde právě byla. A protože už bylo na čase jít na kutě, řekla jsem jen "První dveře vpravo, babi." 

A babi šla, a uložila se k spánku, spokojená, že jsme jí neposlali domů a přitom neví, že já nevím, které domů vlastně myslí ...

Ali přítel nejvěrnější - 29 - kalhotky

Takřka měsíc jsme si užívaly idylického období bez zmatených řečí i výmyslů. Jeden by myslel, že si Ali vzal na chvíli volno. Problém je však v tom, že Aliho to, na rozdíl od nás, evidentně nebavilo. 

Možná je to jen uraženou ješitností , ale dává nám to odloučení teď docela sežrat. Jako by načerpal energii pro vymýšlení dalších blbostí a srandiček. 

Babi dlouhodobě odmítá nosit plenkové kalhotky. Je to pod její úroveň a není síly, která by ji přesvědčila o užitečnosti tohoto praktického doplňku a přiměla ji k užívání vymožeností moderní doby. 

Přestože se občas stane menší nehoda, kdy nestihne doběhnout do výsostných míst, kalhotky si zkrátka nevezme, protože v nich má velký zadek. Lidsky tomu rozumím. 

A tak nám spotřeba spodního prádla utěšeně roste, a já peru a peru. Nevadí mi to do okamžiku, kdy mi začne tvrdit, že jí ty kalhotky někdo krade. 

Jsem po babi jediná ženská v baráku, tak se omlouvám, že si to beru trochu osobně. Naštěstí babi nepodezřívá mě, ale tu druhou, co k nám chodí a co jsem ji v životě neviděla. 

Mám dost bujnou představivost, ale to, že by někdo kradl zánovní bombarďáky velikosti XL, si fakt představit neumím. 

Ale babi trvá na svém a nenechá se zvyklat mými logickými argumenty. Má patrně pocit, že domělá krádež jejích kalhotek, je srovnatelná s loupeží  korunovačních klenotů. 

S urputností brání svoji pravdu a neváhá použít ani výrazy tak těžkého kalibru, jako "čestné slovo" nebo "na mou duši". Tím mě vždycky dostane, takže jsem ochotná uvěřit i tomu, že nemá dvacatery, ale pouze čtvery kalhotky. 

Jenže pak vytahuji prádlo z pračky a počítám 1, 2, 3.... 14, 15, 16 kalhotek za týden?!? 

Napadá mě jediné vysvětlení. Zloděj mi ty kalhotky tajně vrací do koše na prádlo. 

Tak to je fakt vrchol! 

Kam ten svět spěje.. ?! 

Ali přítel nejvěrnější - 28 - kremrole

Mám takové podezření, že je babi pěkně kvítko, které si pamatuje, jenom to, co chce. Respektive jen to, co je pro ni výhodné a z čeho má nějaký užitek. 

Abyste dobře pochopili, jak moc je, omlouvám se za ten výraz, "vyčůraná", pokusím se celou trapnou záležitost demonstrovat na názorném příkladu. 

Kamarádka ráda a velmi dobře peče. A protože jí to fakt baví, zásobuje svými úžasnými výtvory celé široké okolí. 

My zas máme slepičky. A ty snášejí vajíčka, co jsou do těch dobrot potřeba. A protože už se nějaký ten pátek kamarádíme, jsou ty naše domácnosti více méně sdílené. Já dám to, ona ono, já vajíčka, ona mazanec , já ovoce, ona koláč ...

Až potud by bylo všechno v pořádku. Ano. Záměrně říkám by bylo, nebýt bábiny slabosti jíst sladké. 

Patrně již tušíte, kam tím mířím. Přesně tak. Babi pomalu neví kdo jsem, natož aby si vzpomněla, jak se jmenuju. Jakmile však řeknu Anička, ví naprosto přesně, o kom mluvím, a to i v případě, že jí nevidí třeba týden! 

To, že vařím a snídaně má div ne "předkousané", toho si ani nevšimne. Pravidelně snídá dvakratkrát, protože zapomene, že už jedla. Ale, že sladkosti nosí Anička, to si pamatuje naprosto zázračně. 

Tuto nespravedlnost jsem si uvědomila dnes, když Anička přinesla domácí kremrole. 

Nic lepšího jsem v životě nejedla. I přesto jsem se s babi "bratrsky" rozdělila. Takovej jsem charakter! 

Samozřejmě jen proto, aby nebyla tlustá, jsem snědla dvě a babi dala jednu. Bylo to koneckonců pro její dobro. Pořád má strach, aby neztloustla...

A jak jsem je tak měla v tom bříšku, pochopila jsem, proč to tak je. 

Ty kremrole jsou, tedy vlastně byly, prostě nezapomenutelný. 

Tak promiň babi. Příště se pokusím rozdělit fifty fifty. I když to bude hrozně těžké... 

Ali přítel nejvěrnější - 27 - hry bez hranic

Hry bez hranic. Když se vysílaly poprvé, dávno, dávno tomu, bylo mi zhruba 30 let. Totální retro, které mi vyplavuje krásné vzpomínky. Na tehdejší dobu to byl úžasný televizní počin, který se zaručeně nesmazatelně vryl do paměti mnoha lidí. Pravda. Někomu víc, někomu méně... 

Reklamní upoutávky na reprízu tohoto  mezinárodního klání běží v televizi už nějaký čas. Přiznám se, že se na tento pořad, i kdyby jen z nostalgie, moc ráda podívám a zamáčknu slzu dojetí. Jsem totiž ten typ, který brečí i u Spartakiády. 

Každý večer se s babi snažím hrát karty. A protože má teď celkově dobré období a při hře by nikdo nepoznal, že něco není v pořádku, přestala jsem být ostražitá. Nějak jsem odvykla příběhům, které nemají hlavu ani patu a logika je pro ně naprosto cizím  výrazem. 

Není proto divu, že mě babi poněkud zaskočila větou, vyřčenou po ukončení hry. 

"Jsem zvědavá, kdy všichni dorazí..." 

"A kdo babi?" 

"Ti naši spoluhráči ..." 

"Jaký spoluhráči?" 

"No. Jak hrajeme ty hry... z týmu... " 

"Jaké hry?" 

“No ty soutěže... na náměstí..."

"Ale babi. To se ti asi něco zdálo... " 

"Nezdálo. Ale to nevadí... " 

Málem jsem začala věřit, že se její stav zlepšil. Že nás Ali opustil. Možná mě na chvíli přepadla i hrdopyšná představa, že třeba zafungovala kombinace všeho, co babi ordinuju. 

Jenže pak jsem si uvědomila, že je to blbost, a že to s největší pravděpodobností bude spíš tím, že jen aktuálně nemá čas, ani potřebu přemýšlet o něčem jiném.  

Po snídani vytáhne noviny ze schránky a luští a luští. Celý den. Je do toho zabraná tak, že kdybychom ji i se židlí přenesli jinam, ani by si toho nevšimla. Baví jí to a já jsem ráda. 

Po večeři den zakončíme několika partičkami karet a jdeme na kutě. 

Na zbytečné řeči zkrátka není čas. 

Když mi to docvaklo, na chvíli se mi tak nějak nepatřičně a nepochopitelně ulevilo. Jakože nejen v Globusu, ale i u nás je svět ještě v pořádku. Nic výjimečného se neděje a Ali je tu pořád s námi. Naprosto sobecky přiznám, že mi zas tak moc nechyběl. Nahlas to však radši říkat nebudu. Co kdyby náhodou poslouchal...