Ali přítel nejvěrnější - 33 - nákupní horečka

Babi vždycky ráda nakupovala. Ale v době, kdy se přistěhovala, jí popadla doslova nákupní horečka a začala pořizovat "potřebné věci". 

Vztah s Alim tehdy ještě nebyl tak důvěrný, takže zvládala spoustu věcí sama. Včetně nákupů "na dálku". Byla na výhodných nákupech a zaručených výhrách závislá. Stala se VIP zákazníkem nejedné zásilkové společnosti. Takovej nefalšovanej gembler. 

Jakmile se ve schránce objevila barevná obálka slibující statisíce, nebyla k udržení.

Čím více objednávala, tím častěji obálky chodily. A tak se nám doma začaly hromadit předměty, bez kterých se v žádném případě nemůžeme obejít. Rohožka do neexistujícího sprchového koutu, chrániče plynového sporáku na náš elektrický, rozměrově nepoužitelná rohožka, tančící Santové, předražená sadba zeleniny a květin, kterou si běžně připravujeme sami za zlomek ceny, nejrůznější nářadí, .... 

Zkrátím to. Co týden, to balíček. 

Víra ve výhru byla naprosto neotřesitelná, nevyvratitelná a blbostí a dárečků přibývalo. A protože jsme tyto dary nevděčně odmítali, babi je na potkání vnucovala každému, kdo k nám přišel. Natruc. Aby nám ukázala, jak se to všem líbí, a jak jsme hloupí. 

Zkoušeli jsme všechno možné. Odebírat objednávkové formuláře, vyhazovat, vysvětlovat... Bez valného výsledku, protože firmy si své VIPky opečovávaly a telefonicky ověřovaly, proč že si tak věrný zákazník objednává méně. 

Babi byla jak tajnej agent. Tajně nakupovala a následně ty hovadiny, které už nechtěli ani kamarádi, s neskutečným nasazením a důvtipem schovávala po celém domě i venku . 

Rázně a nekompromisně jsme zakročili, když objednala paletu pracích prášků a jen velkou náhodou se nám podařilo dodávku zrušit. Odebrali jsme doklady, kartu i mobil. 

Ano. Toto období bylo psychicky velmi náročné. Babi se o svá práva bila jako lev a zkoušela to na mě na všechny způsoby. Padaly vulgární výrazy, výhrůžky, prosby a výčitky střídalo citové vydírání i výbuchy vzteku. 

Vím, že za to nemohla. To jen Ali zkoušel, co všechno si může dovolit a byl pořádně naštvaný, že mu to nevyšlo. 

Léčba šokem naštěstí zabrala a dnes si babi na zásilkovky ani nevzpomene. Nechodí ani ty obálky a toto období připomínají jen dva, ve skříni schovaní Santa Clausové a jejich Jingle Bells. 

Jingle bells, jingle bells

Jingle all the way.... 

Ali přítel nejvěrnější - 32 - závod s časem

Čas je pěkný prevít. Snadno vám proklouzne mezi prsty. Čím více spěcháte, tím rychleji běží. S každým prožitým rokem si z vás dělá větší srandu. 

Babi o tom ví své. Sprinty na nejdůležitější místo v domě bývají nezřídka vysloveně závodem s časem. Přestože má svůj vlastní trůn přímo v rohu pokoje, chodí během dne na ten společný. Přes to nejede vlak a svým způsobem jsem za to ráda. 

Babi už toho moc nenaběhá. Od jakživa je však soutěživý typ, takže se nenechá odradit drobnými neúspěchy.  Zkouší nejrůznější styly běhu i správného načasování. Někdy s menším, jindy s větším úspěchem. Přestože kalhoty stahuje už za dveřmi, přeci jen ji ještě čeká přeběhnutí celé koupelny, což bývá velmi často kritický okamžik celé akce. Má zkrátka ještě co pilovat. 

Co je však neskutečně zajímavé, je fakt, že se naučila dokonale napojit i na všechny členy domácnosti. Někdy ji podezříváme, že má nějaký šestý smysl a cítí potřebu všech přítomných. 

Vždycky jsem přemýšlela, jak asi vzniklo oblíbené rčení. "Jdeš na toaletu? Vyčůrej se prosím i za mě." Teď už to vím. 

Je to velmi zajímavý fenomén. Něco, co bych možná přirovnala k tomu, čemu se říká společné vědomí. Kdykoliv někdo z nás potřebuje navštívit výsostná místa, stačí pouhá myšlenka a babi to okamžitě vycítí a zabouchne nám dveře přímo před nosem.

Ne. Skutečně se nejedná o náhodu. Je to pravidlo. Bohužel výše uvedené rčení zatím neuvedla v praxi doslovně, takže v naléhavých případech běžíme svůj závod s časem i my. O patro výš. 

Ale snad to babi ještě nějak vychytá. Víte, jaká by to byla úspora času?!

Jo. A tu koupelnu prostě vytřu. Babi má teď důležitější starosti. Jde o čas, a to není málo. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 31 - psychiatrie

Sedíme v autě. Babi se kochá ubíhající krajinou, a aby nám cesta příjemně ubíhala, nacvičujeme odpovědi na záludné otázky. 

"Tak co babi, jestlipak víš do jakého města jedeme?"

"Nevím."

"Hopsa hejsa do...?"

"Brandejsa! A budu se tam muset svlékat?"

"Ne. Jedeme na psychiatrii. To je ta paní doktorka, co si s tebou povídá. Pamatuješ si jí?"

"Nepamatuju."

"To nevadí. Až ji uvidíš, tak si třeba vzpomeneš."

Babi dlouho nikde nebyla. Naše výlety, se v podstatě smrskly na návštěvy lékařů nebo krátké procházky v okolí domu. Nikam se jí potvoře nechce. Je pěkný lenoch. Pokaždé ji musím dlouze přemlouvat a ona na mě  pak zkouší různé finty "FŇ". Nejoblíbenější je kolapsový stav. 

Vždycky si říkám, jaká škoda, že se nedala na hereckou dráhu. Kde mohla dneska bejt! Dokáže být  naprosto věrohodná. Zezelená, obrátí oči v sloup, nasadí útrpný výraz, celá se jakoby propadne do sebe a řekne "Já OPRAVDU nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně..." Poslední slovo již téměř šeptá. Kdyby ji v ten okamžik viděl někdo nezasvěcený, měl by pocit, že je v posledním tažení. 

Jakmile však zajdu za roh, nerušeně pokračuje v luštění křížovek. Znám ji. Vždycky se nechá načapat na zmrzlinu nebo na karty. Okamžitě vypadne z role a nasadí rozzářený výraz. Kam se hrabe Merilin Monroe. Jo jo. Prostě hérečka.

Je nádherně. Sluníčko svítí, jako o život a v autě je neskutečné vedro. Přesto má babi skvělou náladu. K "povídací" paní doktorce jezdí moc ráda. Je to skvělá příležitost si parádně pokecat. Zatím netuší, kam jedeme, protože si prdlačku pamatuje, ale to je jedno. Vím, že se jí to bude líbit. Jako vždycky.

V ordinaci úplně září, pusu od ucha k uchu a překotně vypráví, aby toho stihla říct co možná nejvíc. Téměř nedělá pauzy. Je velmi těžké ji přerušit. Bojí se, aby něco nevynechala. Přechází z tématu do tématu a je naprosto jasné, že tu sedíme bez Aliho. Během čtvrt hodiny dala některé příběhy i dvakrát. Zírala jsem a téměř s otevřenou pusou sledovala ten gejzír slov i jejich kadenci "tatatatata a někdy i rychleji..." Byla v tu chvíli naprosto šťastná, sebevědomá a jistá. 

Ali zatím seděl v čekárně. Do ordinace měl evidentně vstup zakázán. Babi sršela energií a dělala, jakože ho vůbec nezná. Vypadal tak opuštěně, že jsem se bála, aby nám nesebrali příspěvek na péči. Dlouho jsem ji neviděla v tak výborné formě. Dokonce i příběhy byly tentokrát téměř pravdivé.

Náladu už jí ten den nic nezkazilo. Dokonce i na milované karty došlo.

Tak zase v červnu. Stav nezměněn. 

 

Odkaz na FB stránkách - Českomoravská psychologická společnost

Zmínka s odkazem na můj blog byla uveřejněna na FB stránkách Českomoravské psychologické společnosti :

Ali přítel nejvěrnější - 30 - první dveře vpravo

Ali byl s námi už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali. 

To Ali dlouho neudělal, takže mě to trochu zaskočilo. Ale snažím se jim do toho nekecat. Chápu, že kamarád je kamarád, a dokonce i to, že si spolu chtějí užít nějakou tu legraci nebo dobrodružství. Ona mi to pak babi stejně povypráví.

A i když jim ledacos nevěřím, přeci jen je mi trochu líto, že tam nemohu být s nimi.

V den o kterém vyprávím, byli na návštěvě u maminky s tatínkem, a pak i u babičky s dědečkem. 

Z této sešlosti jsem znala jen maminku, která mě v podstatě vychovala. 

Bylo by skvělé podívat se jak tenkrát žili, co jedli, jak se oblékali, jak co dělali, ... Například děda byl dragounem a chodil v uniformě. To by bylo něco! 

Jenže nebude, páč já časem cestovat neumím. Ještě že mi to babi všechno povypráví. Pro jistotu několikrát. To abych si to líp pamatovala. Ani nevím, co bych si bez toho jejího vyprávění počala.

Jak je vidno, prožily jsme z historického hlediska velmi zajímavý, i když značně monotematický den a byly z toho obě řádně uondané. 

Seděly jsme v kuchyni a babi pronesla větu, která z celodenních hovorů poněkud vybočovala. 

"Nevíš, kde budu dneska spát?" 

To cestování ji chuděru fakt zmohlo a chtěla si zkrátka odpočinout tam, kde právě byla. A protože už bylo na čase jít na kutě, řekla jsem jen "První dveře vpravo, babi." 

A babi šla, a uložila se k spánku, spokojená, že jsme jí neposlali domů a přitom neví, že já nevím, které domů vlastně myslí ...