Ali přítel nejvěrnější - 37 - klíče

Nikdy nevěřte Alimu. V žádném případě. I kdyby vám sliboval hory doly. My už mu tedy rozhodně na špek neskončíme.

O víkendu jsme měli naplánovanou návštěvu vnoučátek. Moc jsme se na ně těšili. Auto bylo připravené. Zbývalo jen domluvit se s babi a Alim. 

Oba slibovali, že tu hodinu a půl v pohodě vydrží, že nebudou zlobit, ani vymýšlet žádné kulišárny.

Babi dostala časopis s křížovkami, dva donuty, vodu, kafe a zdálo se, že není nic, co by během té poměrně krátké doby mohla potřebovat. 

Při odjezdu byla plně zabraná do luštění, Ali dělal, jakože nic, a tak jsme s klidným vědomím vyrazili, vyzvedli děti a v dobré náladě drandili zpátky domů. 

Babi stála s hůlkou u branky a celá zmatená  hledala klíče. Míváme náhradní na háčku u dveří a zapomněli jsme je schovat. Nějak nám nedošlo, že by babi mohly zajímat. 

No. Spletli jsme se. Zmizely a babi stále mluvila o jakési paní a procházce. Doplňující otázky obrázek toho, co se stalo, zamotávaly čím dál víc a babi si za chvíli nebyla jistá ani tím, jak se jmenuje. 

Prohledali jsme celý dům. Paní nikde, klíče nikde a z babi totální Mimoň. Krve by se ve mně nedořezal. Všechny krizové scénáře mi probíhaly hlavou. Jeden za druhým. 

Děti s batůžky na zádech udiveně sledovaly, jak pobíháme po domě a opakovaně otevíráme, zavíráme, vysouváme, zasouváme a vůbec se chováme, jako magoři. 

Naštěstí pak přítel, který na tom byl psychicky ještě o něco hůř než já, otevřel šuplík s příbory. Klíče byly pečlivě uklizené mezi lžícemi a noži. 

Ta obrovská rána, která se ozvala po spadnutí balvanu z mého srdce musela být slyšet až na náměstí. Vše je v pořádku. Zámek se měnit nemusí, přítel má čip od práce, auto můžeme odemknout... Vše je zalité sluncem a máme se rádi. 

Ali si z nás pořádně vystřelil a teď někde nemůže smíchy popadnout dech. Má to u mě jako v kampeličce. Tohle mu jen tak nezapomenu. Přece tu nejsme pro srandu králíkům... tedy vlastně Alíkům! 

Naštěstí naši pozornost velmi záhy zaměstnaly děti. Mluví zásadně oba dohromady a každý o něčem jiném, a tak se na Aliho legrácky rychle zapomnělo. 

Zatím. 

Článek na sendvicovagenerace.cz

Článek na stránkách sendvicovagenerace.cz mi udělal velikou radost. Můžete si jej přečíst na níže uvedeném odkazu. ❤️

https://www.sendvicovagenerace.cz/blogerka-pise-o-zivote-s-alzheimerem-s-nadhledem-humorem-i-laskou/

Ali přítel nejvěrnější - 36 - hygiena

Babi se nerada koupe. Možná je to tím, že první byt s vanou si pořídila až v pětačtyřiceti letech. Polovinu života byla zvyklá páchat hygienu nad umyvadlem a jednou týdně se "vykoupat" v plechové vaničce. Tento způsob mytí jí stále více vyhovuje. Problém je, že plechovou vaničku dávno nemáme.

Ali mi taky moc nepomáhá. Neustále babi přesvědčuje, že používat vanu je naprosto zbytečné, nepohodlné a vlastně vyloženě nepříjemné. Nevím, jestli se mám na něj zlobit nebo ne. Možná, je to opravdu jen výraz čirého přátelství, protože v jednom, i když nerada, mu musím dát za pravdu. V nožkách už babi nemá ten švih jako dřív, takže do vany spíš žuchne, než že by do ní lezla. 

S láskou vzpomínám na svého tatínka, který byl velkým obdivovatelem antického způsobu očisty, kdy se do koupele nelezlo, ale vznešeně vcházelo. 

Ať je to, jak je to, donutit babi ke koupání vyžaduje nejen diplomatické schopnosti ale závisí i na vytvoření ideálních podmínek. 

Venku musí být hezky, uvnitř vytopeno, nálada na maximu a ochota se koupat. Nezřídka se jedná doslova o výměnný obchod. Něco za něco a občas se nevyhneme ani jisté formě úplatku. Karty nebo zmrzlina bývají v těchto případech nejžádanějším artiklem. Chvála bohu.

Den byl jako malovaný, vzduch teplý, babi ještě lehce ospalá. Skvělá příležitost k zneužití slabé chvilky, využití momentu překvapení a neoblomně zavelet k převléknutí postele a zahájení vyjednávání o podmínkách souvisejících s koupelí. 

První fáze proběhla jako na drátkách. Donesla jsem čisté povlečení a za chvíli bylo hotovo. Babi se ani nestihla rozkoukat. 

Vím, byla to z mé strany trošku podpásovka. Možná to bylo i brutální, ale nedokázala jsem odolat pokušení zabít dvě mouchy jednou ranou. 

Peřiny voni čistotou a koupací konstelace jsou ideální. Je na čase přejít k druhé fázi plánované operace. 

Hodina H, minuta M a vteřina V. Napouštím vodu a a babi neochotně odkládá šaty. A protože s antikou nemá naše koupelna mnoho společného, zazní prostorem mohutné šplouchnutí a babi se spokojeně ponoří do vany plné pěny. 

A máme to za sebou. Babi je činaná, svěží, v dobré náladě a blahosklonně se  nechává ukecat ke kartám. 

Hrajeme dlouho. Obchod je zkrátka obchod a dohody se musí plnit. Jsem však spokojená, protože celá akce proběhla rychlostí blesku a nedošlo k žádnému bojkotu či narušení ze strany Aliho. Zkrátka dokonalost sama. 

Chyběly už jen ony pověstné obzvlášť dobře vypečené rohlíčky. 

Ali přítel nejvěrnější - 35 - drcení kostí

Konečně sluníčko! Už taky bylo na čase. Jinak bych se z té naší babi za chvíli zcvokla.  Nechce být ani chvilku sama. Je jako ocásek. Pořád by jen hrála karty, které mi už pomalu lezou krkem. 

"Ahoj. Jdu se podívat, jestli něco děláš." 

"Už to budeš mít hotové?" 

"Jak dlouho ti to bude trvat?" 

"Nezahrála by sis karty?" 

"Nechci tě rušit, ale nepůjdeme už hrát?" 

"Můžu si tu s tebou sednout? A co to děláš? A na jak dlouho to máš?" 

A to ty karty mastíme vlastně pořád! Babi zkrátka nechápe, že musím taky někdy uvařit, uklidit nebo se jen tak podívat na zprávy. 

Ale dnes je to jinak. Je krásně a vůbec nevadí, že je poměrně chladno. Ideální počasí, aby mi mohla pomáhat venku. 

Máme spoustu zvířat. Kočkama počínaje, přes psa, kachny, slepice až po bílou myšku, která doma plní funkci jakési kočičí televize. 

Jednou mě sežerou.  Kromě jiného, zbaštěj více než patnáct kilo kuřecích čtvrtek za týden. Maso zpracovávám a připravuji krmné dávky na celý týden. Je to sice práce na celý den, ale udělám to a mám na chvíli klid. 

Přes zimu může babi dělat jen logistickou podporu v úvodní fázi zpracování, což vypadá tak, že se mnou sedí v kuchyni a přerušuje rádio svými "nezapomenutelnými" příběhy. 

Při vykošťování bohužel nejde hrát karty. Jedinou mojí záchranou je zpěv. A tak zpívám a zpívám, dokud to všechno neudělám. Po třech hodinách už sice trochu chraptím, ale beru to jako daň za ticho. Takovou obdobu emisní povolenky. Mám pak sice problém s hlasivkama, ale nikomu to nevadí. 

Dnes je však všechno jinak. Je ideální počasí a babi mi může pomáhat venku . Má to spoustu nesporných plus. Nenudí se, je na čerstvém vzduchu, sluníčko ji trochu pošimrá čumec a cítí se důležitě. 

Úkol dne tedy zní:

"Nadrtit kosti pro slepice." 

A protože vím, že o kádry se musí pečovat, nabalím ji do teplého oblečení, nanosím vše potřebné a připravím i polštářek pod prdelku hlavní podavačky kostí. 

Babi k této činnosti přistupuje se zodpovědností sobě vlastní, vědoma si důležitosti našeho snažení a rozhodně nehodlá zklamat důvěru ve mě vloženou. A tak podává, já drtím a práce nám jde hezky od ruky. Jen závazek jsme si nedaly. Jenže on by to stejně nikdo neocenil. I těm pipinám je to naprosto fuk. 

Máme nadrceno. Babi plynule přechází zpět k logistické podpoře a spolu s kočičí kontrolní komisí dohlíží na plnění drti do pytlíků. Šoupnu je na mrazák a máme hotovo. 

 

Jojo. Když se dělá ve dvou, tak to prostě úplně jinak odsejpá. 

"Tak co babi. Dáme ty karty?" 

Ali přítel nejvěrnější - 34 - sámoška

Venku je ubrečené, nanicovaté počasí a babi je jako uzlíček neštěstí. Nic jí nebaví, neví, co chce, natož co nechce a neustále zkouší, jestli jí nepodám tohle či tamhleto. Prostě lenoch líná. Ani karty nehrajeme. Jen občas hodí nožkou do vzduchu. To jakože cvičí. 

Jenže tyhle finty dávno znám a už na mě neplatí. Snažím se, aby si pokud možno dělala věci sama. Říkám si, že čím déle toho bude schopna, tím líp. A tak si musí vařit kafe, sbírat svoje suché prádlo, vrátit použité nádobí do dřezu, vynášet odpadky a podobně. 

Vím, že má problémy s motolicí. V sedě se to však nezlepší. A tak ji občas "honím" i proti její vůli. Přísnost zkrátka muší bejt. Ven ji však v tomhle rozpoložení nikdo nedostane ani párem volů. 

Dokud babi zvládala delší chůzi, chodily jsme spolu na nákupy. Sámoška byla vítaným cílem "procházek" . Vyrážely jsme každé ráno. Babi si s taškou v ruce vykračovala za tichého poťukávání hůlkou.

"To jsem zvědavá, co tam dneska budou mít."

"To samé. Jako včera. Nebo bys radši kaviár či krevety?"

"No. Dala bych si..."

Jsme malé město. I naše sámoška je malá, takže jsem se nemusela bát, že by se mi ztratila. 

U dveří se čapla vozíku, "nasadila jsem ji na dráhu" a vyrazila.  Zatím co já pořizovala běžný nákup, babi si vybírala sladkosti, časopisy a zapřádala s kolemjdoucími přátelské hovory. Dlouhé. Nebyla sama. Vždy potkala někoho, kdo si taky potřeboval popovídat. Jak říkám. Malé město. 

Nakupovala velmi svědomitě. Všechno detailně prozkoumala a vrátila do regálu. Prodavačky nás už znaly, takže osobitý způsob nákupu respektovaly. 

Kolem hlavního regálu kroužila jako včelka Mája. Byla ve svém živlu a nebylo snadné ji odchytit. Jakmile jsem si myslela, že už se řadí do fronty k pokladně, rychlostí blesku to zalomila do prava a vrátila se zpátky a start. 

Nezřídka jsem musela poslední kolo absolvovat s ní, aby mi kolem pokladny zase nefrnkla, což nesla poměrně nelibě. 

Kdybych si měla tipnout, co babi chybí nejvíc, sámoška by byla hlavním favoritem. 

Prosím tedy toho pána nahoře, jestli by nebyl tak hodný a nerozsvítil nám sluníčko, aby se z té líné nálady dostala. 

Tedy doufám, že tam nahoře ještě je. Protože si z nás kolikrát dělá takovou srandu, že se bojím, jestli neumřel smíchy.