V říjnovém čísle časopisu Rezidenční péče 3/2021, v záložce "Hyde park" mi vyšel článek "Náš život s Alim." :
https://www.rezidencnipece.cz/
NÁŠ ŽIVOT S ALIM
Máma s námi bydlí přes deset let. Když se nastěhovala, s hrůzou jsem zjistila, že je docela obstojný alkáč. Denně vychrupla láhvinku vodky, což byl pro mě docela šok. Vůbec jsem o tomhle jejím koníčku nevěděla.
V té době ještě chodila na brigádu. A protože její spotřeba alkoholu konkurovala malým letounům, nevšimli jsme si počátečních příznaků Alzheimera. Drobné výpadky paměti a problémy s orientací jsme přikládali nadměrné konzumaci Vodkyho nápojů.
Nebudu se dlouze rozepisovat, ale po několika dobrodružných výpravách, kdy mi ji přivezla policie či hledal vrtulník, jsem pochopila, že pokud razantně nezasáhnu, tak se z toho dřív nebo později sesypu.
Vzali jsme babi, jak jí všichni od narození dcery říkáme, k lékaři, kde jí byl Alzheimer diagnostikován. Začali jsme mu důvěrně říkat Ali a rovnýma nohama naskočili do kolotoče, který nejde zastavit.
Nejhorším obdobím byly počáteční Aliho námluvy. Hlavním úkolem se stalo odstavení od alkoholu, potažmo peněz, za které si ho ve velkém kupovala, a odebrání klíčů, aby nebloudila nočním městem, i když lidsky chápu, že to v noční košili a pantoflích mohlo mít své romantické kouzlo.
Abych věděla, který že to pacholek se k nám nastěhoval, přečetla jsem o Alim snad úplně všechno, vyzkoušela možné i nemožné, s jediným cílem. Udržet jeho řádění na uzdě co možná nejdéle.
Měli jsme štěstí na lékařku, která nám fandí a se kterou mohu konzultovat všechny svoje nápady, i když k tradiční medicíně mají trochu dál.
V době, kdy babi začala mít noční můry, ze kterých bývala ráno celá vystresovaná a dezorientovaná, vyzkoušela jsem sílu konopí. Vždy jsem měla z těchto věcí až posvátnou hrůzu, ale nebyl čas na hrdinství, a tak jsem svůj vrozený odpor překousla a vrhla se rovnýma nohama do „výzkumu“.
Vzpomněla jsem si na dětství a domácí čokoládu, kterou jsem měla ráda, a zkusila v másle vylouhovat konopné listí a pak z něj tuto pochoutku vyrobit. Listí není tak silné a babi si klidně může před spaním dopřát i čtyři kostičky, aniž bych se musela bát, že bude omámená. Nestačila jsem se divit, jak zázračně to zafungovalo. Žádné noční cestování po baráku, hrabání ve skříních, nespavost, deprese či stres. To všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Babi je ráno vyspinkaná do růžova a přes den spí jen velmi zřídka.
Možná by mi mohl mít někdo za zlé, že neváhám vyzkoušet jakoukoliv nadějnou možnost, která by pomohla pozastavit Aliho řádění. Vím. Občas je na hraně zákonnosti. Tato nemoc je však v mámině rodové linii, takže to vlastně dělám i pro sebe. Babi čokoládu miluje a moc si ji pochvaluje. Postupem jsem do ní začala přidávat hořčík, lecitin, taurin a sušené plody, jako goji, meruňky, švestky, rozinky, semena slunečnice a konopné semínko, takže čokoláda obsahuje i spoustu zdraví prospěšných látek.
Navíc to má i jeden veliký bonus. Díky tomu, že babi po čokoládě spinká jako nemluvňátko, můžeme si občas dovolit i nějakou tu kulturu. Neříkám, že bych si troufla jít někam daleko, ale na chvíli se jít vyřádit na koncert místní kapely zvládáme.
K běžným lékům přidávám ještě ručně plněné kapsle s doplňky stravy. Kromě výše zmíněných máme ještě vitamín C, vápník, kozlík lékařský a boswellii.
Denní stále se opakující otázky řešíme sadou cedulek, nudu poslechem oblíbeného rádia, křížovkami nebo karetní hrou žolíky. Poslední dobou mi babi hodně čte. Moc jí baví předčítání z novin a časopisů, a i když kolikrát vůbec nemá ponětí, o čem vlastně čte, statečně louská krkolomné odborné výrazy, a já tak mohu pracovat a zároveň mít přehled o všem, co se děje ve světě i v oblastech vědy.
Pomáhá i s domácností. Láme rohlíky pro slepičky, podává mi kosti, které jim každý týden drtíme, nebo třeba oloupe cibuli či poskládá prádlo. Zkrátka se snažíme zlomyslného Aliho držet od těla. Snad se nám to zatím daří a já jsem za to velmi vděčná.
Díky tomu zatím nepotřebujeme pomoc zvenčí a doufám, že se o babi vydržíme starat až do konce. Musela jsem však odejít z práce. Už jsem to fyzicky ani psychicky nezvládala a skončila na antidepresivech.
Do konce roku mi bude chodit podpora v nezaměstnanosti. Zatím to finančně zvládáme, protože pobíráme příspěvek na péči pro III. stupeň závislosti. Až mi však skončí podpora v nezaměstnanosti, bude to docela krušné. Snad se nám pak podaří získat příspěvek pro IV. stupeň. Babi má značné problémy s motorikou a nohy už také vypovídají službu. S předchozími stupni jsme naštěstí neměli žádné problémy, tak uvidíme.
Jsem aktivní členkou několika facebookových skupin věnujících se péči o své blízké, takže vím, že je spousta možností, kam babi případně umístit, ale názory na kvalitu těchto služeb se velmi různí, a tak se toho dost bojím. Některé příběhy jsou opravdu velmi silné a člověku se při jejich čtení hrnou slzy do očí. Asi bych si to nikdy neodpustila.
Mám veliké štěstí, že mi můj přítel moc pomáhá. A přestože je převážná část péče na mně, je velikou oporou. Bez něj bych to asi nezvládla. Ani finančně.
Držte nám palce, a pokud snesete trochu černého humoru, můžete si přečíst příběhy Aliho a naší babi v mém blogu, který je takovým mým pojistným ventilem:
https://pubertackapredduchodem. blogspot.com
Krásný život bez Aliho vám přeje HANKA VONDRÁČKOVÁ