Ali přítel nejvěrnější - 60 - hajdom, hajdom, tydlidom

Ježíšku, panáčku ... 

Štědrý den mám vždy spojený se spoustou práce kolem plotny. Vánoce pro mě v podstatě začínají až okamžikem, kdy mám umyté nádobí. 

Tentokrát jsme to však pojali v úsporném duchu a udělali jsme si je prostě "žrací". Žádný stres s dárky, jen spousta dobrot a ovoce. Krása. 

Babi se mnou sedí v kuchyni a evidentně se nudí. Stojím na druhé straně stolu a připravuji se na obalování. 

"Mně málo." 

Ozve se z druhé strany stolu. 

"Já vím... Ještě jsem nezačala vařit, a ty už křičíš. Až to bude, tak to bude."

Obalím první řízek a položím ho na talíř. Obalím druhý, chci ho položit k tomu prvnímu, ale talíř mi najednou ucukne přímo pod rukou tak, že ho málem minu. 

Babi: "To stačí. Já nemám velký hlad."  

Já: "Babi. Vždyť to ještě není hotový. Je to syrový. Musíš počkat. Jsou teprve čtyři hodiny."

Po řízcích se vrhám na vinou klobásu. 

Babi: "Mně nedávej moc." 

Otočila jsem oči v sloup, snažila se z hluboka dýchat a zachovat si sváteční klid a pohodu. 

Já: "Jestli máš na něco chuť, tak si vem zmrzlinu." 

Babi: " Jé. To je nápad." 

Když je konečně všechno hotovo a prostřeno, začínám servírovat. 

Babi: "Jé, já ještě nemám hlad." 

Já: "Tak to máš smůlu. Celou dobu mě tu honiš..." 

Babi: "Tak ale strašně malinko." 

Ano. V tu chvíli se mi znatelně vzedmula hruď a na chvíli jsem musela zadržet dech, abych neexplodovala. Nandala jsem normální porci a vzdala se práva komentáře. 

Do babi to samozřejmě padlo, jako Němci do krytu a talíř div nevylízala. Jako vždycky. 

A tak si tu zpívám "Hajdom, hajdom tydlidom", i když vůbec netuším, co to znamená, ale uklidňuje to. 

Krásné Vánoce. 

Hlášky - zádrhel

Babi luští křížovky, Ali si dává šlofíčka a já připravuji večeři pro naše chlupaté mazlíčky.

A jak tak krájím, slyším, jak babi říká:

"Tak co? Jakej tam máme zádrhel?" 

Já: "My máme nějaký zádrhel?" 

Babi: "No. Já myslela, že řešíš tu tajenku." 

Koukla jsem na babi, na maso, potom na ty hladové krky, co se kolem mě shromáždily a přemýšlela jsem, co bych na tom tak mohla vyřešit. 

Po chvíli jsem to vzdala a po pravdě odpověděla:

"Já krájím maso pro zvířata." 

Babi: "Aha. Já myslela, že děláš ty podklady." 

Já: "Jaký podklady?" 

Babi: "No. Jak děláme každý měsíc." 

Já: "Babi. Jsme doma. Tady pro nikoho žádné podklady neděláme." 

Babi: "Tak to se mi asi něco zdálo. Jak jsem zprudka usnula..." 

Bylo zbytečné říkat, že celou dobu sedí v kuchyni, zabraná do křížovek. Stejně už mi nevěnovala pozornost a nerušeně pokračovala v doplňování písmenek. 

Po chvíli se zamyslela, podívala se na cedulku s názvem dne...

"Koukám, že je dneska svatba. Kdo se žení?" 

Já: "Tam je napsáno, že je sobota. Ne svatba."

Babi: "Aha. Já myslela, že se budeme mít dobře." 

Já.: "Tak to máš smůlu. Obávám se, že z toho nic nebude."

Babi: "No co. Přežili jsme Bílou horu, přežijeme i tohle." 

Netuším, co s tím má tato významná bitva společného. Ale je možné, že jen nemám dostatek relevantních informací. Ponechávám proto tuto poznámku bez komentáře a pokračuju v krájení.

Babi: "Ty máš ještě oba rodiče?" 

Já: "Že ty mě zase zkoušíš? Schválně. Kdo jsem?" 

Babi: "No. Moje dcera." 

Já: "Děkuju." 

Babi na mě nechápavě pohlédla, ale nic neřekla. 

Hovor by se patrně ještě vyvíjel a kdoví, kam bychom se ještě dostaly, kdyby mi ti naši hladoví chlupáči nedali hlasitě najevo, že se nemám vykecávat. 

Hlad je prostě hlad. Tak zase zítra. 

Ali přítel nejvěrnější - 59 - porucha přenosu

Babi: "Hani. Pojď se podívat. Tady za oknem choděj nějaký chlapi. Kradou mi tu věci." 

Já: "Já nikoho nevidím. Kdo by tu co dělal?" 

Babi: "Hrabali se mi ve skříních. Sebrali mi všechny kapesníky." 

Říkám si. To je nějaký divný fetišismus. Proč zrovna kapesníky? Na druhou stranu... Proč ne. Za tu dobu, co s námi Ali bydlí, už se nedivím vůbec ničemu. 

Aby měla babi klid, obešla jsem celý dům, ale nikde nikdo. Že by se opět jednalo o průnik nechtěných návštěvníků z jiné dimenze? Kdo ví. 

Hlavně ať mi tu zas neudělají binec. Kdo to má pořád uklízet! 

Chápu, že cestování časoprostorem není úplně jednoduché. I to, že čas od času, může dojít k poruše přenosu. Něco, jako když se vám zasekne výtah. 

Jako zrovinka tuhle. 

Seděla jsem v kuchyni a babi se (evidentně ve spěchu) snažila použít bránu do jiné dimenze. Ali už byl na cestě a babi se k němu chystala připojit. Ale...

Patrně si na poslední chvíli uvědomila, že se blíží vánoce. Možná jen sebou chtěla vzít pár dárků. Donést přátelům některé z vymožeností našeho teď a tady. 

Jenomže. Ali už lítal bůhví kde a babi ho chtěla rychle následovat. Problém byl v tom, že brána časoprostoru má velmi malý průměr. Taková mini červí díra. 

Onen dlouho hledaný vstup se totiž nachází přímo uvnitř hlavního trůnu výsostných míst, tedy tam, kam i císař pán chodil pěšky. 

A protože babi chtěla svými dárky udělat hodně radosti, snažila se branou propašovat spoustu věcí. Není divu, že došlo k tomu, k čemu logicky muselo dojít. 

Možná, kdyby tolik nespěchala, nepředimenzovala by kapacitu otvoru a nedošlo by k výše zmiňovanému problému se spojením. 

Naskytla se mi jedinečná možnost nahlédnout do tajů života za branou. 

Díky tomu teď vím, že velmi žádaným artiklem je toaletní papír a zubní pasta v tubě, což je nepochybně velmi zajímavá informace. Zatím nevím, jak s ní naložím, ale já na něco určitě přijdu. 

Samozřejmě mě mrzí, že se to nepovedlo. Už kvůli babi. Kvůli nečekaným problémům se dárky úplně znehodnotily. Zubní pasta podivně páchla a papír se totálně rozmočil. 

No snad ty vánoce budou hezké i tak. 

Ali přítel nejvěrnější - 58 - cedulky

Po celém našem domě je rozmístěna spousta cedulek. Jsou na nich všechny základní informace pro případ, že by Ali nebo nedej bože babi některou skutečnost zapomněli. 

Mají je všude. Na každé skříni, dveřích, na stole, poličkách... Oba dva je však totálně ignorují nebo dělají, že je nevidí. 

To by mi až tak nevadilo, kdyby se mě babi každou chvíli na některou z těch informací nezeptala. 

Je sice možné, že mě jen tak z legrace zkouší, jestli si to jako všechno pamatuju, ale ruku bych za to do ohně nedala. 

Vím, jaký je Ali pokušitel i kolik naschválů dokáže udělat. A babi? Ta je taky pěkný kvítko. 

Samozřejmě. Existují i výjimky. To babi cedulku najde, přečte, ale... 

Zrovna tuhle. Koukala jsem na televizi a babi luštila svoje oblíbené křížovky. Půl dne jsem o ní skoro nevěděla. 

Najednou nakoukla ke mně do pokoje. 

Babi : "Ahoj. Tady na ceduli je napsáno, že ty moje věci má moje dcera Hanka. Jenže já teď nevím, kde je. Měla jsem nevlastní dceru, a pak vlastní, ale ta už umřela..." 

Chtělo se mi zakřičet "Moje máma jenom jednu dceru má, a tou jsem já!"

Jenže pak jsem si uvědomila, že by mi to asi stejně nevěřila. Ve snaze trošku odlehčit situaci jsem se zeptala. 

Já : "Vypadám jako zombie?" 

Babi : "Ne. Takže ty nejsi moje dcera? 

Já : " Jsem. "

Babi : "A kde je ta druhá?" 

Já : "Žádnou druhou jsi nikdy neměla." 

Babi :  "Mně už se to všechno plete. " 

Já :  "Tak pojď. Dám ti večeři." 

Doufala jsem, že tímto je problém vyřešen. Jenže. Po večeři to babi zase začalo vrtat v makovičce. 

Babi:  "A nemohla bych tu dneska spát? Já nevím, jak bych se dostala domů. Jsem nějaká sevřená. Není mi dobře. Půjdu si asi lehnout." 

Poslední větu téměř šeptala, aby výstup nabral na dramatičnosti. 

Já :  "A není trochu brzo? Vždyť je teprve pět." 

Babi:  "Myslíš? Ale mně je OPRAVDU špatně." 

Já :  "A nezahrajem si karty? 

Babi (nadšeně) : " Tak jo! To by šlo."

Nějakou chvíli hrajeme a babi trapně vyhrává. Nevím, jak to dělá, ale když sedne ke karbanu, je to, jakoby se vrátila o padesát let v čase a zrovna se zvedla od hracího stolu.

Babi : "Budu mít smůlu v lásce. To asi dneska žádnej milenec nepřijde." 

Přesla jsem tuto posměšnou poznámku mlčením. Nenechám se přece vytočit. Ne nadarmo se říká, že první vyhrání z kapsy vyhání. Nakonec byla hra více méně vyrovnaná, takže do hajan jsme šly obě spokojené. 

No. A mně budiž útěchou, že ten milenec asi nepřijde ani za jednou. 

Ali přítel nejvěrnější - 57 - zásadní otázka

Stářím se člověk scvrkává. Je to nezvratný fakt, ať se nám to líbí nebo ne.

Kdysi jsem přemýšlela, proč vlastně ve stáří touto změnou fyzična procházíme. Jaký to má důvod? Jaký to má cíl? K čemu je to dobré? 

Přece to nemůže být jen kvůli "skladnosti". To by bylo i na mě trochu moc morbidní. 

Co tam je dál? Zemská přitažlivost. Měknutí kostí... A co různá rčení? Měl těžký život, člověk neunese všechno, bylo to těžký, cítil obrovskou tíhu, měl těžké břímě, stáhl se do sebe ... 

Kdo ví?

V každém případě se zkrátka zmenšujeme. 

Nedávno jsme měly malý spor. Babi tvrdila, že je větší, něž já. Nenechala si vymluvit, že už to dávno není pravda. Neuvěřila, ani když mi při přeměrování koukala na krk a Ali souhlasně kýval. 

Říkám jí  "Babi. Koukej. Vždyť jsi o hlavu menší."

Jenže babi zatvrzele trvala na svém a naprosto iracionálně odmítala uznat to, co bylo naprosto zřejmé. 

Občas se s babi špičkujeme. Tentokrát se však jednalo o věc zcela zásadního charakteru. Která z nás je větší blbec.

Jsem beran a babi býk. Šlo o princip. Ani jedna z nás nechtěla uhnout ani o píď.

Nakonec jsem vyhrála.

Díky této příhodě jsem si vzpomněla na jednu úžasnou kolegyni. O padesát let starší dámu, která s patřičnou hrdostí používala nádherné rčení:

"Já nejsem žádnej malej vůl!"

A o nic menšího nešlo.