Ali přítel nejvěrnější - 66 - zatmění měsíce

Úplněk má pro babi zvláštní, až magicko-cestovatelskou přitažlivost. Tentokrát byl velmi posilněn úplným zatměním měsíce.  Vražedná kombinace. Babi byla jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Na jednu stranu chtěla zůstat doma, ale na druhé Ali neustále naléhal, aby s ním podnikla další a další výlety časoprostorem. 

Brána do jiné dimenze byla aktivována. Já na jedné straně, Ali na druhé a babi mezi námi. Připadala jsem si, jako v té pohádce o veliké řepě.  Ali ji tahal tam, a já se jí pokoušela stáhnout zpět do našeho teď a tady. 

Přetahovali jsme se skoro celé odpoledne. 

Babi: " A tvoje maminka ví, že jsi tady?" 

Já: " Ty mě nevidíš? 

Babi: "Vidím." 

Já: "Tak proč se ptáš?" 

Babi: "To je ta druhá maminka?" 

Já: "Jaká druhá maminka?"

Babi: "No těch holek. Jak sem s nima občas chodí." 

Já: "Sem žádná jiná maminka nechodí." 

Babi: "A kdy přijede tvoje matka?" 

Já: "Kdo myslíš, že je moje máma?" 

Babi: "Ty jsi moje matka?" 

Já: "Ne, ale...?" 

Babi: "A jó. Ty jsi moje dcera!" 

Já : "No vidíš, že sis vzpomněla." 

Na chvíli jsem měla radost z drobného vítězství. Jenže během chvilky Ali znovu zatáhl. 

Babi: "Koukám, že maminka bude muset přijet za námi." 

Nebyla to otázka, a tak jsem se to  rozhodla nekomentovat v naději, že si babi vzpomene, o čem jsme si povídali před dvěma minutama. Nevzpomněla. 

Babi: "Já myslím, že maminka nepřijede... " 

Už už jsem jsem chtěla zajásat...

Babi: "... a budeme muset jet za ní my." 

Já: "Babi. Zamysli se, co říkáš." 

Babi: "No pravdu." 

Já: "A myslíš, že je to reálné? Zkus o tom popřemýšlet." 

Babi: "Já myslím, že jo. A jak si se s ní domluvila?" 

Já: "S nikým jsem se nedomlouvala." 

Babi: "Tak já nevím, jak to bude. Koukala jsi, jestli tam nemáme nějakou zprávu?" 

Já: "Jakou zprávu?" 

Babi: "No v těch dokladech, jestli nenapsala, kdy přijede." 

Já: "Maminka zemřela před pětačtyřiceti lety." 

Babi: "A jó. Dyť jsem blbá." 

Hurá!  Udělalo to "cink". Zase jsme doma. Ali ztrácí na síle! Domnívala jsem se mylně. 

Babi: "Já myslím, že u sebe nemám žádné doklady." 

Já: "Tak se běž podívat do kuchyně. Tam máš cedulku, kde máš všechno napsané." 

Babi vstala, což byl tak trochu záměr, aby na chvíli zvedla svatyni, a odšourala se zjistit odpověď na svoji otázku. 

Pravděpodobně ji uspokojila, protože se vrátila s hlavou plnou čerstvě nabytých informací. Chvílí tiše sedíme a vychutnáváme si kouzlo okamžiku prozření. 

Babi: "Já se ani nepamatuju, jak vypadá moje sestra." 

Já: "Ty ale nemáš žádnou sestru." 

Babi: "Ale tam je to napsané." 

Já: "Tam je napsané DCERA." 

Babi na mě vrhla nevěřícný pohled a odešla zpět do kuchyně. Dobrý. Alespoň má pohyb. 

Babi: "Ty jsi Hanka?" 

Potvrdila jsem přitakáním a spokojeně se uvelebila v křesle. Babi usedla vedle a Ali na chvíli utřel nudli. 

Babi: "A kdy někdo přijde?" 

Já: "Já myslím, že nikdo nepřijde." 

Babi: "A tys je nezvala?" 

Já: "Nezvala." 

Babi: "To ale nebudou vědět, kde jsme." 

Ali začal vyhrávat. Ale nevzdala jsem to. Takticky jsem vyčkávala na vhodný okamžik. 

Babi: "To je divný, že sem maminka nechodí. Bydlí tady?" 

Já: "Maminka umřela. "

Babi: "Aha. A my se o ní bavily, jako by tu byla. Takže jsem vedle, jako ta jedle." 

S tím se nedalo nesouhlasit. 

Babi: "V kolik jedeme ráno domů?" 

Já: "Nikam nejedeme. Bydlíme tady." 

Babi: "Do Kostelce tedy nejedeme? Jo. My jsme vlastně v Kostelci. Takže sebou večer mrskneme a spíme? " 

Já : "Ano babi." 

Bylo to náročné odpoledne. Ali je opravdu velký soupeř. Vím že nikdy nevyhraje. Dnešní přetahovaná však skončila nerozhodně. Ale, jak babi řekla. Mrskneme sebou do postele a budeme spát. 

Tak dobrou. 

Hlášky - tak to tě nechci

Babi bývala velmi hezká. A byla si toho vědoma. O ctitele neměla nouzi, a i ve vyšším věku se mohla chlubit hezkou postavou. 

Měla krásné květinové šaty s ramínky a širokou sukní. Bylo mi tehdy patnáct. Dělalo jí dobře, že se za ní chlapi otáčeli i v tomto věku. Nikdy se nezapomněla podělit o zážitky. 

Když nějakého muže zaujala a on ji následně předešel, aby ji mohl skouknout pokaždé se smíchem vyprávěla. 

Babi : "... Cítila jsem, jak za mnou jde. Pak zrychlil krok, aby mě předběhl. Otočil se, a když viděl, kolik mi je, zrychlil.  Zkrátka ze zadu liceum, ze předu muzeum." 

V tu dobu jí bylo kolem pětačtyřiceti. Dnes je babi osmdesát devět a na muže rozhodně nezanevřela. Stále je přesvědčena o své přitažlivosti, i když muzeum už je z obou stran. 

Měla jsem práci na zahradě. Babi seděla v kuchyni a přítel připravoval oběd. Občas uvaří, aby mi pomohl, za což jsem mu nesmírně vděčná. Můžu si alespoň na chvíli "odpočinout". 

Když jsem se vrátila domů, vyprávěl mi, jak si s babi povídal. 

Babi: "Měla jsem mladého a bohatého kluka, ale utekl mi." 

Přítel: "A kam vám utekl?" 

Babi koukne z okna : " Podívej. Tamhle běží. Jsi taky bohatej?" 

Přítel: "To bohužel nejsem." 

Babi: "Tak to já si najdu někoho jiného."

A tak u nás k mnohoženství  naštěstí nedojde. 

Nebezpečí však hrozí. Jestli babi přitáhne s nějakým zbohatlickým kolouškem... 

No. Doufám, že to bude v jiném teď a tady, protože si nejsem jistá, že si chci na nějakého nového tatínka zvykat.

Ali přítel nejvěrnější - 68 - vražda?

Z kuchyně vidím na zahradu, slepičky, i na kuřátka, která se nám před čtrnácti dny vylíhla. Ráda to všechno z okna pozoruju a lepší televizi si ani neumím představit. 

Výhodou vlastního baráku je, že můžete spoustu věcí dělat venku. Nebo si jen tak sednout a sledovat vrabčáky, kteří si každý rok dělají hnízda ve štítu domu. Celý den švitoří a připravují se na novou sezónu. 

A tak si tu tak sedíme, posloucháme to ptačí štěbetání a babi si ujasňuje kdo je, kde je, kolik jí je, kde bydlí, jestli někam ještě půjdeme, jestli tu jsme na výletě, kdo kdy přijde, kde má věci, jestli nás její maminka nebude shánět, kde mám rodiče a já podezírám Aliho, že se mnou dělají nějaký humorný vědomostní kvíz. 

Babi : "To je tvůj dům?" 

Já: "Ano." 

Babi : "Je to tu hezký. Líbí se mi tu, ale musíte si to tu ještě upravit." 

Já: "Tak na to teď nemám peníze." 

Babi se hluboce zamyslela...

Babi : "Ale jestli je to moje, tak to můžeme klidně prodat..." 

Chtělo se mi říct "Není to tvoje. Je to moje a já prodávat nic nechci!", ale pak mi došlo, že by jí to mohlo ranit. Chvíli jsem přemýšlela, jak to asi myslela. Jak můžu získat peníze na dodělání domu tím, že ho prodám, ale nepřišla jsem na to. 

Zkrátka to nedokážu pochopit, ani kdybych se rozkrájela. 

Babi však vypadala přesvědčivě. Jako že ví, o čem mluví. Je zkušená žena a díky Alimu i znalá poměrů ve všech možných dimenzích tohoto světa. Ale stejně mám podezření, že jsem se stala obětí  nějakého vtípku nebo neprošla kvízem inteligence. 

Znám Aliho. Každou chvíli se mě snaží nachytat. Jako zrovna nedávno. 

Měli jsme návštěvu kvůli článku. Babi byla za hvězdu, nadšeně pózovala panu fotografovi a vyprávěla jeden příběh za druhým. 

Bylo to velmi příjemné odpoledne. Babi načerpala spoustu energie, a tak  si s Alim ještě odskočili do jiného teď a tady.

A to už bylo na babi moc. Když pak druhý den nakoukla ke mně do pokoje, zněla poněkud zmateně. 

Babi: "Já se jdu podívat, jestli tu ještě jsou." 

Já :  "A kdopak?" 

Babi : "No. Jak mě tady natáčeli. Nějakej chlap mi teď furt volá. Pořád mě otravují. Nějaká vražda, nebo co?" 

Podívala jsem se na ni a zoufale se snažila v tom sdělení najít nějaký záchytný bod. Marně. 

Babi mezi dimenzemi proplouvá zcela přirozeně. Stačí vše pojmout a vnímat. Jenže já si v takových chvílích připadám poněkud nepatřičně. Trošku jako blbec. 

Teď už se jen modlím, aby ti dva neměli s tím mordem nic společného. 

Ali přítel nejvěrnější - 67 - lenóra

Sluníčko se vylouplo z mraků. Den je jak malovaný a láká na procházku. Jenže babi má od rána lenóru.

Zkouším to nejdřív po dobrém. 

Já : "Babi. Pojď. Půjdeme se před obědem projít. 

Neochotně zvedne oči od křížovek a věnuje mi letmý pohled. 

Babi : " Já nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně.  Motá se mi hlava."

Já : " To se ti motá každý den. Máš málo pohybu. Musíme to trošku rozchodit. "

Babi : "Ale my už jsme byly. Dneska i včera. " 

Já:  " Nevymýšlej si. Nikde jsi nebyla, protože pršelo." 

Babi : "Byla. S holkama. Já nikam nejdu. Jsem hrozně utahaná. Víš, co jsme toho nadělaly?! " 

Tedy. Já nevím. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě babi pěkně tahá za nos.  Ne Ali. Ten je v tom tentokrát nevinně. Ale babi. Od rána nebyla dál, než na záchodě.

Klidně by si vymyslela pohádku o dvanácti měsíčkách, jen aby nemusela zvednout zadek ze židle. 

Znám ji. Je lidový vypravěč a zkusí na mě cokoliv. Včetně dramatického ztvárnění motolice, či náběhu na infarkt. 

S Alim jsou v tomto směru jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Přiznám se, že mám občas problém poznat, kdy to na mě  zkouší Ali, a kdy je to hvězdný herecký výkon naší babi. 

Pro tyto situace mám připravenu větu, která předem vylučuje jakékoliv další debaty. 

Já :  "To nebyla otázka, ani námět k diskuzi, takže šup šup šup." 

Vím. Je to drsné. Ale beru s povděkem, že přestože má většinou na všechno pohotovou odpověď, po této větě nikdy neprotestuje a smířeně se oblékne. 

Část cesty pak trucuje a dává mi najevo, jak moc jí týrám. Křečovitě se drží mé ruky, na kterou přenese téměř celou svou váhu. Schválně. Abych si uvědomila, jak je to pro ni těžké, a taky abych z toho něco měla. 

Máme svou trasu. Ke stromu a zpátky. Je to naše norma a já babi neprominu ani jediný krok, což ráda komentuje slovy, že jsem babizna zlá a nelida. 

Domů už jdeme v pohodě. Babi zapomene, že je naštvaná, sluníčko nám šimrá tvářičky, a tak si povídáme. Projedeme všechny stokrát zopakované příběhy.  Babi vypráví a já tiše trpím. 

Domů dorazíme unavené, ale v dobré náladě. 

Vypadá to, že pro dnešek je vše odpuštěno. I to příkoří jménem procházka. 

Článek na aktuálně.cz

 Článek na aktualne.cz - 22.4.2020:

https://zena.aktualne.cz/pubertacka-pred-duchodem-obcas-mi-rupnou-nervy-rika-blogerka/r~a9877a0ec17811ecab010cc47ab5f122/

Pečuje o maminku s Alzheimerem: Občas mi rupnou nervy, prožíváme tragikomické příběhy

Výlety do různých dimenzí a časoprostorů, stále se opakující vyprávění, úsměvné i méně úsměvné nehody, ale i stres a vyčerpání. Hana Vondráčková z Kostelce nad Labem již sedm let pečuje o maminku nemocnou Alzheimerovou chorobou. Prožité radosti i strasti přetavila do psaní blogu Puberťačka před důchodem, který byl letos nominován na cenu Magnesia Litera a vyjde i knižně.

 

Hana Vondráčková se zvládala starat o maminku a zároveň chodit do práce asi tři až čtyři roky. Pak musela zaměstnání opustit. | Foto: Jakub Plíhal

Clara Zanga22. 4. 2022

Na úzké předzahrádce rodinného domu pochoduje starší fenka. V kurníku za rohem sedí slepice, která brzy bude mít mladé. Dveře do rodinného domu jsou otevřené dokořán, chodba ústí až do kuchyně, kde Hanin přítel připravuje oběd. Na skříni v chodbě, na dveřích do kuchyně i na jídelním stole jsou cedule, které zodpovídají nejčastější dotazy téměř devadesátileté dámy: doklady ani kabelka se neztratily, bydlíš tady, stará se o tebe dcera.

Hana má v péči o nemocnou maminku, které na blogu neřekne jinak než babi, vypracovaný systém. Snaží se pro ni vytvářet rutiny a co je schopná si obstarat sama, s tím jí nepomáhá. "Bavila jsem se s lékařkou o tom, že čím víc takto nemocným lidem pomáháte, tím víc se nemoc zhoršuje. Ráno si proto musí vynést kýbl, který má u postele, sama se umýt a obléknout. Já akorát vše vždy zkontroluju," vysvětluje. Babi také dávát kromě čokolády s konopnými lístky na tvrdé spaní různé doplňky stravy.

V kondici starší seniorku udržuje i hraní karet a luštění křížovek. "Neví, kdo jste, co bylo před vteřinou, ale luštění nebo hraní karet pořád zvládá. Během tří kol vám zavře z ruky, ale pomalu neví, na co se používá lžička," přibližuje situace Hana. Když o pár desítek minut později vyzývá babi ke karetní partii, nemusí ji dlouho přemlouvat a za chvíli sedí každá z jedné strany kuchyňského stolu s balíčky v ruce.

"Babi" udržuje v kondici hraní karet a luštění křížovek. "Neví pomalu, k čemu je lžička, ale zavře vám z ruky, říká její dcera Hana. | Foto: Jakub Plíhal

Aby babička něco nepodpálila

Ne vždy však Hana zvládala starost o nemocnou maminku s takovou lehkostí. Tři až čtyři roky péči kombinovala s prací na plný úvazek, za níž navíc dojížděla do bezmála 30 kilometrů vzdálené Prahy. "Odcházela jsem v sedm ráno a vracela se skoro v sedm večer. Přítel pracuje na směny, takže jsme to nějak zvládali, ale bála jsem se, aby tady babička přes den něco nepodpálila," vysvětluje.

REKLAMA

Situace pro ni začala postupem času být fyzicky i psychicky neúnosná, a tak došla k náročnému rozhodnutí skončit v práci a věnovat se péči na plný úvazek. "Bylo to pro mě těžké, celý život jsem dělala účetní, ta práce mě opravdu bavila. Miluju tabulky, čím jsou složitější, tím lepší, práce mi opravdu chybí," říká Hana a přiznává, že po odchodu ze zaměstnání na tom byla psychicky špatně, musela začít užívat antidepresiva.

V té době, koncem roku 2020, na ni náhodou vyskočila reklama, která ji nabádala k založení blogu. "Alzheimer se jako téma nabídl úplně sám, protože příběhy, které s babi prožívám, jsou tragikomické," říká o nemoci, kterou v blogových příspěvcích nazývá láskyplně - Ali. O Alim hovoří jako o plnohodnotném rezidentovi domácnosti, který babi bere s sebou na výlety napříč časem a prostorem. To jí prý pomáhá získat nad celou situací nadhled.

Hana se snaží mamince vytvářet rutiny a také ji nechává, aby si co nejvíce věcí obstarala sama. | Foto: Jakub Plíhal

Díky příběhům o tom, že se babi rozhodla kandidovat na prezidentku nebo že se, navlečená do zimní bundy, chystá vyrazit do tajemného klubu, se Haně ulevilo a už nemusí brát prášky. K psaní příspěvků na blog usedá většinou večer, když babi usne po své dávce konopné čokolády. To, že ji babi někdy považuje za svou matku nebo jí tvrdí, že s ní chtěl chodit její přítel Petr, ale ona ho odmítla, se snaží brát s humorem.

Jako kdyby přijela z Mallorky

Hana k sobě svou téměř devadesátiletou maminku přestěhovala před deseti lety, ze začátku nastupující Alzheimerovu chorobu ovšem nepoznala. Příznaky nemoci totiž maskoval alkohol, kterému tehdy ve velkém holdovala. "Věděla jsem, že pije, ale že byla schopna vypít flašku vodky za den, to jsem netušila. Takto nemocní lidé z počátku mívají tuto ošklivou fázi. Myslím, že se s tím takto srovnávají, že si uvědomují, že jim mozek přestává fungovat tak, jak má, proto sekají kolem sebe. Ve skupinách o demenci a alzheimerovi se dočtete, že toto zlé období nemine téměř nikoho," vysvětluje Hana.

Máma? Vybavím si vařečku

Zmiňuje, že její maminka byla odjakživa lidovou vypravěčkou a někdy je těžké poznat, kdy si vymýšlí vědomě a kdy je za tím "Ali". "Je schopná vyprávět dvě hodiny bez přestání, proto vždy návštěvám říkám, ať nepokládají žádné doplňující dotazy," varuje Hana. Když se babi po chvíli objevuje ve dveřích a rozhodne se do rozhovoru zapojit, ukazuje se, se nepřeháněla. Zprvu zábavné příběhy o tom, jak pořádala zájezdy pro ROH, a proto ji na ulici všichni poznávali, a sugestivní popisy slovenské Malé Fatry ve stylu "je to rovina, a pak najednou fí nahoru" brzy uvíznou v nesnesitelné smyčce.

Hana vysvětluje, že její maminka byla vždy "generálka". Na výměnu rolí si proto musela zvykat. | Foto: Jakub Plíhal

Hana však nemá problém babi zarazit, kdykoliv je potřeba. Je přesvědčená, že jí v tom paradoxně pomáhá i to, že velkou část života neměla se svou matkou dobrý vztah. "Jako dítě jsem ji doslova nenáviděla. Když se řekne máma, vybavím si akorát vařečku. Trošku jsme si k sobě našly vztah, až když jsem měla vlastní dceru," vysvětluje.

Myslí si, že lidé, kteří své rodiče příliš bezmezně milují, jsou jimi ve straším věku snáze využíváni. Přiznává ale, že i pro ni byly začátky složité - přirozeně dominantní babi špatně nesla to, že musí poslouchat svou dceru. Hana přiznává, že jí někdy rupnou nervy a na babi zakřičí, ale ta si díky "Alimu" za pět minut nic nepamatuje.

Milion drobných strachů

Péče o nemocnou seniorku je náročná také finančně, zvlášť když Hana pro babi nakupuje nejrůznější doplňky stravy, které ji udržují v dobré kondici. "Máme třetí stupeň podpory, což je 12 800 korun za měsíc. Tím, že jsem skončila v práci, je toto můj plat a k tomu máme babiččin důchod. Naštěstí mám přítele. Dříve jsem domácnost víc táhla já, a nyní je to na něm," říká.

Dům je opatřen kartičkami s odpověďmi na nejčastější dotazy. | Foto: Jakub Plíhal

Hana se naštěstí necítí izolovaná. Výhodou malého města podle ní je, že se všichni znají, a tak se někdo nezřídka staví na návštěvu. Čas od času se také chodí odreagovat na koncert místní kapely. Díky konopné čokoládě totiž babi tvrdě spí.

Zmiňuje však neustálou nejistotu, která péči o nemocnou seniorku provází. "Nikdy nevíte, co přijde. Může se vám třeba něco stát. A kdyby se něco stalo s babičkou, nevím, jak bych si hledala novou práci. Mám milion drobných strachů," přiznává. O institucionální péči ale Hana nikdy neuvažovala, a pokud na to bude fyzicky stačit, ráda by se o babi starala až do konce života.