Ali přítel nejvěrnější - 77 - jak nám dupou králíci

Když je horko k padnutí a vzduch se v podstatě nehne, nemám odvahu vzít babi ani na procházku. Tento rok se to stává dost často. Jednak bych ji v případě potřeby neunesla, a taky proto, že doma je  krásný chládek. Máme starý dům s širokými zdmi. Prostě oáza! 

Po ránu mívám problém otevírat pusu. Mentálně se probouzím až kolem desáté hodiny. Do té doby je zázrak mě přimět k jakémukoliv hovoru. Ráno prostě ráda mlčím. Obstarám zvířata, snídani, poklidím... Ale potichu. 

Babi s Alim jsou však ráno nejčilejší a vůbec můj ranní stav nerespektují. 

Babi: "Dobré ráno. Dobře jsem spala. Až do teď. Dlouho jsem se tak dobře nevyspala." 

Já: "To je dobře." 

Babi: "Mám zapnout konvici?" 

Já: "Ne." 

Babi: "Ty se mnou nemluvíš?" 

Já:  "Spím." 

Babi: "Aha. A mám zapnout vodu?" 

Já: "Ne." 

Babi: "Já jen kvůli snídani."

Já (prosebně): "Nehoň mě." 

Babi: "Já tě nehoním. Je čas. Nikam nespěchám. Já zapnu vodu jo? "

Já (už poněkud nelibě): "Ne. Vstala jsi moc brzy. Musíš počkat. Ještě musím ke slepicím." 

Babi: "Aha. Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak řekni. Něco podržet nebo přerovnat." 

Já: "Jestli mi chceš pomoct, tak prosím seď a nic nedělej. Prosím." 

Babi: "Budu sedět a držet hubu." 

Já (potěšeně) : "Ideální. Děkuju." 

Babi: "Dneska to vypadá, že bude hezky. Všechno se se mnou motá."

Já : "Jo jo." 

Tato konverzace probíhá více méně v nezměněné podobě každý boží den. Podobně jako ve filmu "50x a stále poprvé." 

Po druhé snídani a druhé svačině pokládám na stůl cedulku, že už snídala i svačila, a že už bude následovat jen oběd. To jen pro případ, kdyby jí to náhodou zajímalo, než zbaští i mě. 

V horku babi nejde pomalu ani k brance. A přiznám se, že jí nijak zvlášť nepřesvědčuju. Mám v těch vedrech problém sama se sebou. Návaly horka mi při vyšších teplotách dělají peklo na zemi. A tak jsme s babi zalezlé v chládku a děláme, že venek neexistuje. 

Pohyb je však důležitý, a tak se i s Alim stoupneme kolem kuchyňského stolu a dupeme králíky. Samozřejmě pouze obrazně. Chytíme se desky a za zpěvu písně "Pojďte se k nám všichni podívat, jak nám dupou králíci", případně jiné sprostonarodní odrhovačky, dupeme a dupeme, dokud babi vydrží. 

Procházka to sice není. Je to jen chabá náhražka skutečné chůze, ale babi i Aliho to baví, tak proč ne. 

Ať žijou králíci, co jsou krásně velicí ! 

Kniha - vychází 1.9.2022

Pozor změna! 

Došlo ke změně data vydání. 

Kniha vyjde až 15.9.2022

Můj poslední rok byl (díky nominaci na Magnesia litera - blog roku) ve znamení zázraků. Jedním z nich je vydání blogu v knižní podobě. Kniha vyjde 1.9.2022 u vydavatelství Ikar prostřednictvím nakladatelství Euromedia. Již nyní si ji však u některých prodejců můžete objednat. 

Pro informaci : 

Kniha vyšla i v elektronické verzi!!!!

Všem děkuji za podporu,  přízeň i pomoc s rozšířením okruhu čtenářů.  DĚKUJI ❤️

Ali přítel nejvěrnější - 76 - to je věkem

Již před časem jsem psala, jak je v soužití s Alim důležitá pravidelnost. Každodenní práce už máme s babi tak zajeté, že u toho nemusíme ani moc přemýšlet. A zatímco babi ještě hluboce spinká, já už většinou přes hodinu běhám kolem zvířat. Když se pak princezna milostivě vzbudí, mívám vše hotovo a připraveno na snídani. 

Tentokrát jsem v noci špatně spala. Byla jsem jak chodící Šípková Růženka a oči držely otevřené jen silou mé velmi ochablé vůle. 

Babi se většinou budí do dobré a neskutečně upovídané nálady. Občas mi to dělá problém. Nejsem zrovna moc ukecaná  a po ránu ze mě vymámit delší větu je docela fuška. 

Babi však ctí své ranní rituály včetně různých průpovídek a poznámek. Všechna rána jsou prostě jako přes kopírák, a málokdy dojde k posunu konverzace na vyšší mentální úroveň.

Babi: "Dneska jsem spinkala jako andělíček." 

Já: "Tak to ti závidím. Já jsem už od čtyř vzhůru." 

Babi: "No jo. To je věkem. Až mi bude tolik co tobě, tak možná taky nebudu spát." 

Podívala jsem se na ni a přemýšlela, jestli si ze mě dělá legraci, nebo to myslí vážně. To opravdu vypadám tak strašně? Koukla jsem letmo na Aliho. Samozřejmě se mohl potrhat smíchy. Co bych taky mohla čekat!? Vrhla jsem po něm nevraživý pohled a trochu dotčeně procedila mezi zuby. 

Já: "Tobě už přece nemůže být tolik co mně." 

Babi: "Jak to?" 

Já: "Protože jsem mladší. Už ti nikdy nebude jako mně." 

Babi: "A jo. A kolik je ti let?" 

Já: "Padesát devět." 

Babi: "Tak to jo. Mně je asi šedesát tři viď?" 

Já: "Skoro. Je ti osmdesát devět." 

Babi: "Jé. Tolik?" 

Já: "No jo. Tolik." 

Babi: "Tak to už jsem stará jako Metuzalém." 

S neskrývaným pocitem zadostiučinění jsem toto konstatování přešla pouhým "Hm." Nechtěla jsem to radši dál rozvíjet. Ještě bych se mohla dozvědět, že už jsme na tom stejně, a to jsem nechtěla riskovat. 

Zrcadlo už delší dobu v podstatě nepoužívám. Tentokrát jsem to však nevydržela a letmo do něj hodila očkem. Malinko se mi ulevilo. Na osmdesát devět to zatím nevypadá. 

Ali přítel nejvěrnější - 75 - potopa

Dopoledne probíhalo v zajetém rytmu. Věnovala jsem se práci v kuchyni a psychicky se připravovala na další kolo zavařování okurek. Babi mezitím luštila křížovky. Klasika. Nic nového pod sluncem. 

Soustředila jsem se na práci a babi v podstatě ani nevnímala. Ona mě koneckonců taky ne. Po nějaké chvíli mě však zarazil zvuk čerpadla. Stále běželo a babi nezvykle dlouho nevycházela z koupelny.

Opatrně jsem pootevřela dveře. 

Já: "Je všechno v pořádku? 

Babi:" Jo. Už jdu. Nějak mi to nešlo."

Tohle je nebezpečná věta.  Pokaždé zbystřím, protože se z ní téměř vždy vyklube nějaký problém. 

Babi vyšla z místnosti jakoby nic, přesto však podezřele svižným krokem. Pokud bych použila vojenskou terminologii, dalo by se to nazvat rychlým strategickým ústupem do předem připravených pozic. 

Nejdřív jsem šla zkontrolovat splachování, protože čerpadlo jelo na plné obrátky. Občas se zasekne páčka splachování. Kdybych se byla bývala více soustředila i na podlahu, byla bych nehamtla do veliké, stále se zvětšující louže nevábné vůně i konzistence. 

Problém s páčkou jsem vyřešila ve vteřině. Jenže pak můj pohled padl na mísu. Chceteli trůn, divadlo, muzeum, svatyně a já nevím jak ještě babi tomuto posvátnému říká. Byla totálně ucpaná. Obsah volně stékal přes okraj a z výsostných míst se na zemi zvolna vytvářelo malé, nicméně ne nevýznamné odkaliště. 

Pořád babi říkám, aby na to dávala pozor nebo aby v případě potřeby někoho zavolala. NIKDY jsem tím NĚKOHO neměla na mysli Aliho! Nejsem vůči němu nijak zaujatá, ale za ty roky jsem pochopila, že je šikovný jako hrábě do kapsy a na co sáhne, to pokazí. Což se opět potvrdilo. 

Možná jen chtěli propašovat nějaké věci do jiné dimenze. Bránu pro tyto účely nepoužili poprvé a zřejmě ani naposled. To by mi až tak nevadilo. Začínám si zvykat. Ale když už chci pro přenos používat takto sofistikované zařízení, alespoň si přečtu návod nebo absolvuji nějaké školení, ale rozhodně hned nespouštím turbo pohon, navíc v okamžiku, kdy mám předimenzovanou kapacitu. 

Letmým pohledem jsem se pokusila identifikovat obsah zásilky. Díky použitému zrychlení to však již nebylo možné. Celý náklad byl naprosto znehodnocen. 

Zatímco já likviduju následky necitlivého zacházení, babi sedí u stolu a nerušeně pokračuje v luštění. 

Tak snad tam nebylo nic důležitého. To by mě fakt mrzelo. Už kvůli babi. 

Ali přítel nejvěrnější - 74 - prázdniny

Prázdniny jsou v plném proudu. Nedávno jsme tu proto měli milovaná vnoučátka. Před jejich příjezdem jsem potřebovala ještě pár věcí stihnout. 

Babi seděla v kuchyni a sledovala, jak kmitám s mopem po chodbě, strouhám mrkev na salát, naklepávám řízky, škrábu brambory a vůbec finišuju s přípravami na tu naší vzácnou návštěvu. 

Babi: "Budeme hledat ženicha?" 

Ta věta mě vytrhla z činnosti. 

Já: "Proč proboha?" 

Babi: "Abys nebyla sama." 

Já: "Ale já sama nejsem." 

Babi (překvapeně) : "Nejsi? A koho máš?" 

Já: "No přeci Petra." 

Chvíli bylo ticho. Babi zpracovávala právě získanou informaci. 

Babi: "Muži dnes hrozně klesli." 

Vypůjčila jsem si průpovídku, kterou  říkávala její sestřenice. 

Já: "Já vím babi. Já muže nechci. Muži lhou." 

Babi: "Taky mám spoustu nápadníků, ale já už je nechci. To je sranda viď."

Já : "Jo jo. Chápu. Muži lhou."

Mrkvička už byla v malých skleničkách v lednici, vše bylo připravené.

Vždycky, když k nám děti přijedou, je Babi: ", jako kdyby se celý dům rozsvítil. Energie z nich doslova prýští. Aliho přítomnost vnímají naprosto přirozeně. Je to pro ně zkrátka chlapík, který z babi dělá legrační babičku.

Je zajímavé sledovat, když si s babi hrají. Ráda si s nimi povídá. Společně se smějí dokonce i tomu, když Ali provede nějakou kulišárnu a nebo když babi vypráví zážitky z cest časoprostorem. Netuším, jestli také umí cestovat časem, ale rozhodně se s babi nenudí.

Babičky jsou od toho, aby vnoučátka trošku rozmazlovaly. A já nejsem výjimkou. Snídaně do postele, pohádky, vymýšlení blbostí, večerka je v podstatě až když samy odpadnou a zásadně se nepletu do jejich drobných rozepří. Ty si musí vyříkat samy. Funguje to.

Poslední společnou noc, když už skoro spaly řekly: 

"U babičky můžeme všechno. Jenom ne zlobit." 

Krásné vyznání. Škoda jen, že to nechce pochopit i Ali. Alespoň občas. Budu muset děti poprosit, aby mu to příště nějak vysvětlily.