Ali přítel nejvěrnější - 80 - peklíčko

Bylo týden před úplňkem a Ali se rozhodl, že mě v tomto magickém období připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. Pět dnů nás doslova terorizoval a vyloženě si to užíval. Vysál ze mě tolik energie, že bych s ní snad utáhla celej barák. Nepokrytě nám vyhlásil válku a bylo to hotové peklíčko.

Začalo to ve středu. Zrovna jsem zahájila generální úklid domácnosti. Měla přijet dcera s vnoučátky, a tak jsem to vzala z gruntu. Mytí oken včetně konzervace rámů, výměna povlečení, stažení všech dek, nábytek, luxování... prostě celý den jsem šůrovala a zastavila se až večer.

Už v poledne mi babi připadala poněkud zmatená. Pořád se chodila na něco ptát. Byla jako zaseknutá deska.

Babi: "Můžu se na něco zeptat? Půjdeme ještě někam?"

Já: "Kam bysme chodily?"

Babi: "No já myslela, že ještě někam půjdeme. Třeba na oběd."

Já: "Oběd ti za chvíli ohřeju. Na to nikoho nepotřebujeme."

Babi: "Aha."

Visela jsem na okně a snažila se nespadnout ze židle. Babi se objevila ve dveřích. Snad už posté.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já: "Na copak?"

Babi: " Představ si, že jak tady byli, tak mi ukradli kabelku se všema dokladama a penězma."

Už při prvním slově jsem věděla, co chce říct.  Otázka peněz jí poslední dobou dost trápí. Řešíme to každé boží odpoledne i večer. Vzmohla jsem se jen na "zahajovací" odpověď, po které vždy následuje  řada dalších otázek a odpovědí.

Já: " Babi. Nikdo ti nic nesebral."

Babi: "Ale jo. Hanka. Vzala si to k sobě a teď to někde  utrácí za kdoví jaké blbosti. A kde vůbec je? Už jsem jí neviděla kolik let."

Na to, že babi kradu peníze jsem už celkem zvyklá. Říká mi to každou chvíli. Většinou se ukloním, představím se a tím je problém vyřešen. Tentokrát se však na této myšlence zasekla a nehodlala ji opustit. Byla jsem unavená. Ruce u kolen jako orangutan, kolena zvolna vypovídala službu a tento typ otázek se mi pomalu kůží provrtával do centra mé nervové soustavy. Měla jsem pocit, že jestli s tím nepřestane, nejspíš exploduju.

Já (prosebně): "Už dost babi. Nemuč mě. Dneska ne. Prosím."

Babi: " Já tě nechci mučit. Já tě mám ráda. Já jen, abyste o ty peníze nepřišli. Byla by to škoda. Chodí mi tam hodně peněz."

Já: "Neboj. Nikdo ti nic nevzal. Všechno mám u sebe."

Babi: "Jé. To se mi ulevilo. To mám radost."

Já: " Já vím. Jako vždycky."

Visela  jsem na dalším okně a ze židle se snažila dosáhnout na odsunuté háčky. A jak tak opatrně balancuju, periferně vidím šourající se postavu. Instinktivně zatínám zuby.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (udýchaně): "Babi teď ne. Prosím."

Babi: " Já jen, že bude potřeba mi sem přehlásit účet. PINkartu. Chodí mi tam celý důchod."

Já: "Babi. Běž do kuchyně, na stole máš ceduli a tam je všechno napsané."

Doufala jsem, že to babi na chvíli zaměstná, bude mít nějaký pohyb a já získám trochu času na dověšení záclon. Po chvíli se však babi vrací.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (zoufale): "Ne!"

Babi: "Tam píšou, že ty moje věci má Hanka. Určitě mi dělá průvan v peněžence i na PINkartě."

A tak to šlo celý den, i druhý den... a přiznám se, že už jsem před babi zbaběle zdrhala, kdykoliv jsem ji slyšela přicházet. Věta "Můžu se na něco zeptat?" už mě doslova fyzicky bolela. V pátek dorazily děti a trochu babi zaměstnaly. Opravdu jen trochu. Otázky nepřestaly. Jen nás na ně bylo víc. Dětem to naštěstí přijde legrační, takže si s babi i Alim rády povídají a nejsou u toho poťouchlé. 

Dcera však byla z babi poněkud rozpačitá. Dlouho ji neviděla, takže ji toto rozpoložení trošku zaskočilo. Něžně mě pohladila po zádech a přivinula k sobě. Babi seděla na gauči.

Babi (na dceru): " My už jsme se někde viděly. Že jo?

Dcera: " Já jsem tvoje vnučka."

Babi: "Já myslela, že se známe z dětství."

Dcera: " To jsem ještě nebyla na světě."

Babi (na mě): " A ty jsi moje maminka?"

Já: "Ne. Já jsem tvoje dcera."

Babi: "Mně to přišlo divný. Jsme skoro stejně starý..."

Dcera se na mě pobaveně podívala a vzdala se komentáře.

V podobném duchu  probíhal celý víkend. Ali si užíval své místo na výsluní a byl jak utržený z řetězu. V neděli miláčci odjeli a my zůstali s Alim sami. Zkoušel to na nás ještě v pondělí, ale to už na mně bylo vidět, jak moc jsem na něj nazlobená a dávala jsem mu to zcela nepokrytě najevo.

V úterý to Alimu docvaklo. KONEČNĚ!!  Konečně pochopil, že takhle to fungovat nebude. Bylo to TAK úlevné, že jsem mu za to i poděkovala. 

Jó když se dva dokážou domluvit, je to skvělé. A tak s babi zase chodíme na procházky, zpíváme si do kroku " Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu... ". 

Krása střídá nádheru a babi už je zase babi a ne Alibabi. Co chtít víc? Už nic.

Ali přítel nejvěrnější - 79 - ubytovna

Kamarád se u nás zastavil na pokec. Bylo hezky, a tak jsme seděli venku a povídali si. Babi si sedla do svého oblíbeného křesla a snažila se zapojit do hovoru. 

Odběhla jsem na chvíli do kuchyně, a když jsem se vrátila, měla v ruce hůl a vypadalo to, že se chystá někam odejít. 

Babi: "Tak já už půjdu." 

Otočila jsem se tázavě na přítele, který má občas vzácný dar být tak vtipný, až to bolí. Kdo ho zná ví, o čem mluvím. 

Přítel: "Babi říkala, že bydlí na ubytovně a že už chce jít domů. Řekl jsem jí, ať si nezapomene vzít hůl. Věci si prý brát nemusí, protože tam bydlí už tři roky a všechny věci už má dávno přestěhované." 

Já: "Aha." 

Pochopila jsem, že jde jen o jeden z jeho oblíbených vtípků. Někdy svými "Le gráckami" silně konkuruje Alimu a občas je s tím fakt na zabití. Zkrátka jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. 

Měli jediné štěstí, že babi ještě nebyla na procházce. Zcela otevřeně se přiznám, že jsem naprosto nečestným způsobem zneužila situace. Stydím se za to, ale jak se říká účel světí prostředky, a tak jsem řekla:

"Aha. Tak jo." 

Babi se s námi s úsměvem rozloučila: 

"Tak já už poletím. Všechno mám, tak se tu mějte hezky. Já se na vás zas někdy přijdu podívat."

Vstala, odemkla branku a vyrazila. Jakmile zašla za roh, vydala jsem se tajně za ní. Přeci jen má problémy s chůzí. Když chodíme na špacír, bývá do mě většinou zavěšena plnou vahou a i tak to s námi občas šmejkne. 

Šla jsem zhruba pět metrů za ní a nestačila se divit. Babi nasadila téměř vražedné tempo. Na nějaké motání si ani nevzpomněla. Měla jsem co dělat, abych jí stačila.

Připadala jsem si jako tajný špion. Babi zastavila, já zastavila, babi se rozešla, já za ní. Když jsme takto dorazily k hlavní silnici, trochu jsem se bála, že bude chtít přecházet na druhou stranu ulice, ale naštěstí jen zahnula za roh a svižnou chůzí pokračovala směr náměstí. Kdo to u nás zná ví, že je to docela štreka. Kam se hrabou naše procházkové mety. A to prosím všechno bez odměny. Žádné smlouvání a zmrzliny! 

Když jsme došly na náměstí, babi přeci jen trochu znervózněla a hledala nějaký záchytný bod. Před jedním z domů stála skupinka místních občanů a s neskrývaným zaujetím sledovala zmatenou babi, která se právě rozhlížela na všechny strany. 

Byla jsem zhruba dva metry za ní, když se  zeptala, kde je ubytovna. Dobří lidé na mě vrhli tázavý a zmatený pohled. Posunky jsem se snažila naznačit, že babi není úplně ve formě. Stejně o žádné ubytovně nevěděli. 

Dospěla jsem k názoru, že už toho pochodování bylo dost. Přistoupila jsem k babi, opatrně ji chytila za loket tak, aby se nelekla. 

Já: "Tak co babi. Nepůjdeme domů?"

Babi: "Vždyť tady někde už musí být."

Já: "Není babi. A nikdy nebyla." 

Babi se v naději otočila na ty dobré lidičky, kteří podpořili moje slova. 

V ten moment již u obrubníku zastavilo naše auto. Kluci díky bohu pochopili, že by se nám odvoz mohl hodit a přijeli pro nás. Docela se mi ulevilo. Babi by zpáteční cestu asi nezvládla. Ali už byl samozřejmě dávno někde v trapu. Konec konců jako vždy. 

Babi s úlevou nastoupila do vozu a už jsme o této drobné patálii nemluvili. 

Bylo to zbytečné. 

Ali přítel nejvěrnější - 78 - zavřeno!

Kousek od našeho domu nedávno otevřeli stánek s občerstvením. Chodíme kolem na procházku. Samozřejmě pouze za  předpokladu, že babi slíbím zmrzlinu a malinovku. 

A tak smlouváme. Pokud dojde k prvnímu záchytnému bodu (první strom) dostane jednu. Druhou zmrzlinu si musí zasloužit dosažením další mety, tedy druhého stromu (cca 500m). 

Nedávno jsme opět vyrazily. Podmínky byly domluvené, ale až na místě jsme zjistily, že je stánek ještě zavřený.

Babi najednou ztratila veškerou motivaci. Navíc se cítila býti podvedena. Zadarmo přece nebude šlapat takovou štreku! Z mého neústupného pohledu pochopila, že v procházce hodlám pokračovat. Nasadila proto trpitelský výraz, plnou vahou se o mě opřela,  obrátila oči v sloup a začala sýpavě dýchat. 

Babi: "Mně je strašně špatně. Hrozně se motám. Pojď. Půjdeme domů." 

Já: "Tak dojdeme alespoň k prvnímu stromu." 

Babi: "Já nemůžu. Čestné slovo." 

To neměla říkat. Na babi čestné slovo jsem háklivá. Nevsadila bych na něj ani zlámanou grešli.

Já: "Je to jen kousek. Není to ani dvacet metrů. Šup. To dáme. Pojď. Levá, pravá, levá..." 

Zkrátila krok na délku necelých pěti centimetrů, výraz získal na dramatičnosti a čekala jsem, kdy se v rámci role rozhodne sesunout k zemi. Holí mávala na projíždějící auta a záchranu se snažila najít i u sousedky, která právě venčila psa. 

Jako vždy hvězdný herecký výkon. Kdybych ji neznala, tak volám sanitku s podezřením na totální kolaps. Jenže já ji znám a jen tak mě něčím neoblbne. 

K prvnímu stromu jsme však již nedošly. S vypětím všech sil a za stálého opakování "levá, pravá..." jsem ji dovlékla zhruba do poloviny. Následovala otočka směrem k domovu,  po které nastalo zázračné zlepšení zdravotního stavu. Jako mávnutím kouzelného proutku. Dech se zklidnil, krok protáhl a domů jsme dorazily bez jakýchkoliv dalších problémů.

Škoda, že si sousedé nepořídili non-stop. 

Ali přítel nejvěrnější - 77 - jak nám dupou králíci

Když je horko k padnutí a vzduch se v podstatě nehne, nemám odvahu vzít babi ani na procházku. Tento rok se to stává dost často. Jednak bych ji v případě potřeby neunesla, a taky proto, že doma je  krásný chládek. Máme starý dům s širokými zdmi. Prostě oáza! 

Po ránu mívám problém otevírat pusu. Mentálně se probouzím až kolem desáté hodiny. Do té doby je zázrak mě přimět k jakémukoliv hovoru. Ráno prostě ráda mlčím. Obstarám zvířata, snídani, poklidím... Ale potichu. 

Babi s Alim jsou však ráno nejčilejší a vůbec můj ranní stav nerespektují. 

Babi: "Dobré ráno. Dobře jsem spala. Až do teď. Dlouho jsem se tak dobře nevyspala." 

Já: "To je dobře." 

Babi: "Mám zapnout konvici?" 

Já: "Ne." 

Babi: "Ty se mnou nemluvíš?" 

Já:  "Spím." 

Babi: "Aha. A mám zapnout vodu?" 

Já: "Ne." 

Babi: "Já jen kvůli snídani."

Já (prosebně): "Nehoň mě." 

Babi: "Já tě nehoním. Je čas. Nikam nespěchám. Já zapnu vodu jo? "

Já (už poněkud nelibě): "Ne. Vstala jsi moc brzy. Musíš počkat. Ještě musím ke slepicím." 

Babi: "Aha. Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak řekni. Něco podržet nebo přerovnat." 

Já: "Jestli mi chceš pomoct, tak prosím seď a nic nedělej. Prosím." 

Babi: "Budu sedět a držet hubu." 

Já (potěšeně) : "Ideální. Děkuju." 

Babi: "Dneska to vypadá, že bude hezky. Všechno se se mnou motá."

Já : "Jo jo." 

Tato konverzace probíhá více méně v nezměněné podobě každý boží den. Podobně jako ve filmu "50x a stále poprvé." 

Po druhé snídani a druhé svačině pokládám na stůl cedulku, že už snídala i svačila, a že už bude následovat jen oběd. To jen pro případ, kdyby jí to náhodou zajímalo, než zbaští i mě. 

V horku babi nejde pomalu ani k brance. A přiznám se, že jí nijak zvlášť nepřesvědčuju. Mám v těch vedrech problém sama se sebou. Návaly horka mi při vyšších teplotách dělají peklo na zemi. A tak jsme s babi zalezlé v chládku a děláme, že venek neexistuje. 

Pohyb je však důležitý, a tak se i s Alim stoupneme kolem kuchyňského stolu a dupeme králíky. Samozřejmě pouze obrazně. Chytíme se desky a za zpěvu písně "Pojďte se k nám všichni podívat, jak nám dupou králíci", případně jiné sprostonarodní odrhovačky, dupeme a dupeme, dokud babi vydrží. 

Procházka to sice není. Je to jen chabá náhražka skutečné chůze, ale babi i Aliho to baví, tak proč ne. 

Ať žijou králíci, co jsou krásně velicí ! 

Kniha - vychází 1.9.2022

Pozor změna! 

Došlo ke změně data vydání. 

Kniha vyjde až 15.9.2022

Můj poslední rok byl (díky nominaci na Magnesia litera - blog roku) ve znamení zázraků. Jedním z nich je vydání blogu v knižní podobě. Kniha vyjde 1.9.2022 u vydavatelství Ikar prostřednictvím nakladatelství Euromedia. Již nyní si ji však u některých prodejců můžete objednat. 

Pro informaci : 

Kniha vyšla i v elektronické verzi!!!!

Všem děkuji za podporu,  přízeň i pomoc s rozšířením okruhu čtenářů.  DĚKUJI ❤️