Ali přítel nejvěrnější - 91 - chřipka

Tak se nám ta chřipečka přeci jen nevyhnula. Zhruba před čtrnácti dny babi ráno vstala a prohlásila:

"Mě nějak bolí v krku. Doufám, že se mi to nerozjede."

To nám ještě chybělo. Na babi se tyhle "kikirisy" nikdy nechytaly. Většinou dvakrát pšíkla a bylo po nemoci. Jenže tentokrát se nám to nějak rozjelo. Sice  jsem hned nasadila čajíčky, na kamna nadrtila šalvěj s tymiánem a uvařila silný vývar, ale stejně se jí do odpoledne rozjel docela slušný kašel. Takovej ten správně hutnej a vlhkej. Až jsem měla strach. Babi vypadala, jako v posledním tažení.  Neměla chuť k jídlu a jediné, co jí fakt chutnalo a ulevovalo byl domácí vaječný koňak. Žloutky se smetanou zklidňovaly krk i průdušky.

Naordinovala jsem tedy 3x denně jednoho panáčka. Já vím, že je babi bývalý alkoholik, a že by alkohol pít neměla, ale výživová i léčebná přidaná hodnota převážila nad případnými negativy. Jak se říká, účel světí prostředky. Nemusím asi zdůrazňovat, že babi byla s touto léčbou navýsost spokojená a občas dokonce iniciativně navrhovala zvýšení léčebné dávky:

"Nebyl by tam ještě jeden? Ono mě to vždycky tak hezky protáhne..."

Na tuhle fintu jsem jí však neskočila. Znám babi. Podáš prst a utrhne ti celou ruku. Léčily jsme, léčily až jsme snad vyléčily. Trvalo to skoro dva týdny. Babi usazená v kuchyni. Výhled situovaný na chodbu a  vchodové dveře. Otrávená jako malajský šíp, ve tváři výraz z poslední hodinky a neustále hlásila pohyby imaginárních postav na dvorku. Ve vzácných okamžicích zvedla zadek, vykoukla z okna a k hlášením přidala i informace o aktuálním stavu dopravní situace na panelové cestě vedoucí mezi poli, kudy projede jedno auto za hodinu. Babi na dálku hodně špatně vidí. Skleněné tabule okna navíc nejsou úplně nejrovnější. Pohnete hlavou a za oknem se rozhýbe celý svět. V jejích očích tak byl na panelce velmi čilý ruch, silná vichřice a kdejaký strom ji připomínal hloučky debatujících lidí.

Netušila jsem, jak mi může taková blbost pošramotit můj již dost narušený nervový systém. Hlášení bylo opravdu hodně a babi se domáhala, abych na jednotlivé domnělé situace reagovala, či je dokonce začala aktivně řešit. 

Babi: "Asi k nám někdo jde."

Já: "Ale nejde."

Babi: "Ale jo. Zvedni se a podívej se."

Já: "Nebudu se zvedat. Nikdo tam není."

Babi: "No jak myslíš. Abys pak nelitovala."

Po chvilce:

Babi: "Neměla by ses tam podívat?"

Já: "Tak se zvedni a jdi se podívat sama."

Babi: "Mně se nechce."

Dokud řešila vchodové dveře, nechávalo mě to klidnou. Když se však začala domáhat toho, abych zjistila, proč venku jezdí tolik aut, co na cestě řeší skupinka lidí, či kdo nám to chodí po zahradě, tak to už mi trochu na nervy lezlo. 

Babi: "Pojď se honem podívat. Támhle na zahradě někdo chodí."

Já: "Ale nechodí. Nikam nejdu. Mám tu práci."

Babi: "Chodí. Vždyť na něj koukám. Aby ti tam něco nezničil."

Já: "Babi nikdo tam není."

Babi: "To si jenom myslíš. Kdyby ses podívala, tak bys to viděla taky."

Opravdu to trvalo celých dlouhých čtrnáct dnů a já jsem moc ráda, že už je babi zase jakž takž v pořádku. Jen se musíme trochu rozchodit, aby babi znovu načerpala sílu a mohla se sama přesvědčit, že je všechno tak, jak má. Na zahradě, na panelce i u našich vchodových dveří. Postupně přidáváme metry. Vidím na babi, že každý metr pro ni představuje obrovskou výzvu. Na zpívání do kroku to zatím rozhodně není, ale makáme na tom. Jen to sluníčko nám chybí. Ale brzy se určitě objeví. Babi pro to dělá, co může. Každé ráno ho volá:

"Sluníčko! Sluníčko! Vylez! Kdepak jsi?"

Tak nám držte palce, ať je nám zas brzy do kroku.

Ali přítel nejvěrnější - 90 - oslintaná babi

Babi se chová divně. Nevím proč, ale v posledním předvánočním týdnu se začala olizovat. Sedí kuchyni, každou chvíli si nasliní prsty a otírá si jimi obličej. Pak je nasliní znovu a celou proceduru několikrát zopakuje. Je to velice zvláštní a mírně řečeno tfuj tajbl. Přemýšlím, proč to vlastně dělá, a taky se ji marně pokouším přimět k tomu, aby se chovala alespoň trochu jako dáma. 

Nenápadně ji hlídám. Jakmile se však nekoukám, šup s rukou do pusy a pak na obličej. Jako malé dítě, které se snažíte odnaučit cucat palec. Nic na ní neplatí.

Já: "Babi neolizuj se pořád. Vždyť jsi jako čunče."

Babi: "Já se neolizuju."

Já: "Vždyť na tebe koukám. Proč to děláš? Vždyť je to nechutný." 

Babi: " Já jsem četla v časopisu, že je to dobrý na pleť."

Já: "Ježiši kriste! Co zase blbneš? Co sis to vzala do hlavy? "

Babi: "Mně je to příjemný."

Já: "Tak to alespoň nedělej přede mnou. Prosím."

Babi: "A kde teda?"

Já: " Třeba v koupelně nebo u sebe v pokoji."

Babi: "Tam je chladno."

Já: "V koupelně je teplo. Tam se dokonce můžeš i umýt, abys nebyla tak oslintaná."

Kdepak. Když si babi něco usmyslí, nic s ní nehne. Olizuje se a olizuje. Snažím se ji od toho odradit, ale nedaří se mi to.  Ano. Vím, že jsou sliny hojivé. Vím i to, že dokážou hydratovat pleť. Zázraky bych však v téměř devadesáti letech fakt nečekala. Občas babi, patrně pro větší efekt, vyndá i zuby, aby si je přeleštila plenou, kterou v podstatě nedá z ruky. Utírá s ní úplně všechno a není síly, která by ji od toho odradila. A to si radši ani nepředstavuju, jak pečlivě si umývá ruce, když se vrací "z hradu", jak tomu říká.

Vypadá to, že se nám tu vyklubal docela slušný zlozvyk. Nedaří se mi přijít na jakýkoliv jeho přínos, který by tato procedura mohla pro babi mít. Tedy kromě originálního způsobu jak získat vyšší imunitu. Je pravdou, že tu má babi opravdu obdivuhodnou. První chřipku v životě měla zhruba před dvěma lety. Dva dny trochu posmrkávala, a to bylo celé. Tohle jí fakt závidím. 

Babi měla vždycky slabost o mužské plémě. Čím je starší, tím se její náklonnost mění téměř v  posedlost. Chápu, že chce být krásná a žádoucí, ale nevím, jak jí vysvětlit, že už jsme obě poněkud za zenitem a tenhle vlak už nám zcela jistě ujel.

Kdyby bylo jaro, přiklonila bych se k názoru, že se jí začínají zapalovat lýtka. Bůhví, co bude dělat v květnu. A tak trochu doufám, že jí to do té doby přejde.  Neumím si úplně představit, jak v létě sedíme v cukrárně, babi má před sebou limonádu nebo dortík a slastně si roztírá sliny po obličeji. Asi bych se hanbou propadla.

Jenže co s tím? Nejde to po dobrém a po zlém? To s babi tuplem nic nepořídím. Je prostě býk. Žádná lest mě nenapadá. Včil mudruj.

Nechci mít oslintanou babi. Ali pomoz mi. Je tolik krásných jiných úchylek. Buď trochu kámoš. Alespoň tentokrát.

Ali přítel nejvěrnější - 89 - 4. adventní neděle

Poslední adventní neděle je za námi. Dokonce i sníh napadl. Celá scenérie Betléma tak díky němu působila téměř pohádkově. 

Jen nám poněkud přituhlo. Babi měla opět připravenu židli, tentokrát i s kožešinkou, aby měla tu svoji VIP sedinku v teple. 

Docela jsem jí to záviděla, protože já vedle ní přešlapovala, abych nepřimrzla k silnici. Naštěstí mi k tomu dupání hrály koledy a v ruce jsem svírala horký svařák. Podupávala jsem si do rytmu a dělala, jakože vlastně vůbec nemrzne. 

Babi byla jako zachumlánek. Pohupovala se ze strany na stranu a snažila se z paměti vydolovat slova jednotlivých koled. 

Byl to zkrátka takový kouzelný sváteční večer. I když jsme to zase málem nestihly. Těsně před odjezdem:

Já : "Babi, dojdi si radši ještě na trůn, ať se ti pak nechce." 

Babi: "Nepotřebuju. Já byla před chvílí." 

Já : "Měla by sis dojít." 

Babi : "Mně se opravdu nechce." 

Rezignovaně jsem ji navlékla do teplého svetru, nazula boty, bundu, nasoukala ji do auta a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zastavili pro benzín a bylo to tak akorát, abychom dorazili včas. 

Babi: "Mně se začíná chtít čůrat. Docela dost..." 

Já : "Vždyť jsem ti říkala, aby sis došla."

Přítel jen mlčky obrátil oči v sloup. Já byla o něco hlasitější. Přiznávám. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a z plna hrdla si ulevila ryze českým, jadrným a silně terapeutickým výrazem. Asi tak třikrát. 

Vrátili jsme se domů. Vysoukala jsem babi z auta, dovlékla ji domů, poté ji zase oblékla, nasoukala do auta a jeli jsme. 

Napodruhé už to vyšlo. Bez problémů jsme absolvovaly představení, babi si dala výborný perník a vše bylo zalité sluncem. Tedy vlastně betlémskou kometou. Zbývalo jen nechat se vyfotit. 

Babi: "Mně se začíná chtít na záchod." 

Tentokrát se oči protočily mně. 

Já : "Tak pojď. Rychle se vyfotíme a pomažeme domů." 

Byla to fakt rychlovka. Čas nás neúprosně tlačil . Cvak, rychle k autu, nasoukat, doma vysoukat a rychle na vysostná místa. 

Uf. Stihly jsme to jen tak tak. Ale stejně to bylo hezký. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 88 - daj-li mi medaili...?

Návštěva na psychiatrii je pro babi oblíbeným výletem a vlastně i zpestřením denního stereotypu. S "povídací paní doktorkou" vždycky fundovaně probere všechny důležité věci. Od počasí až po nejaktuálnější dění ve světě. 

Aliho sebou většinou nebereme nebo ho necháme sedět v čekárně. Paní doktorka se na nás pokaždé hezky usmívá, ptá se na různé otázky. Babi nadšeně odpovídá a plní různé úkoly, ale občas se stane, že dojde i na nějaký ten záludný dotaz.

Hned po té, co jsem babi chválila a rozplývala se nad tím, jak se hezky uklidnila, a že mám pocit, že se po snížení přísunu sladkého trochu zlepšila, jeden takový "záludňák" přišel. 

MUDr.: "A kdopak to vedle vás sedí?"

Na malinkou chvíli jsem měla pocit, že jsem zahlédla Aliho, jak se nenápadně krčí za židlí. Babi mě několikrát sjela rentgenovým pohledem od zdola nahoru, pak i od shora dolů a bez zaváhání odpověděla.

Babi: "No přece maminka."

MUDr: "A čí maminka?"

Babi: "No moje."

Trochu mě tím zaskočila. Bylo teprve dopoledne, takže měla přece být plná energie. Navíc jsem měla od rána příjemný pocit, že je v mimořádně dobré psychické kondici... Ali se na mě z poza židle zazubil. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Paní doktorka se ještě pokusila zachránit situaci a doplňujícími otázkami se snažila dovést babi ke správné odpovědi. 

MUDr: "A kolik je jí let ?"

Babi mě opět zrentgenovala pohledem a tipla.

Babi:"Kolem padesáti?"

MUDr: "A kolik je vám?"

Babi: "Třicet tři. Tedy... jsem třicátej třetí ročník..."

Vrhla na mě prosebný a naprosto "vygumovaný" pohled. Ali jí zkrátka seděl na vedení a odmítal se hnout. Zoufale očima prosila o nápovědu.

Já: "Tak kolik ti je. Spočítej si to. Teď je rok 2022." 

Babi: "2000-33=67..."

Já: "A teď je rok 2022... takže je ti kolik?"

Babi: "Osmdesát devět."

MUDr.: " Takže to nemůže být vaše maminka. Kdo to tedy je?"

Babi: "Moje sestra?"

Bylo mi babi líto, takže jsem vyměkla a odhalila svoji totožnost. 

Já : "Jsem tvoje dcera." 

Radost neznala mezí. Babi nás obdařila nás šťastným, širokým úsměvem. 

Babi: "Jé. Chichichi."

Nové záludné otázky už naštěstí nepadly. Ali už další šanci uplatnit svůj osobitý smysl pro humor nedostal . Díky tomu jsme odešly s v podstatě pozitivním výsledkem: 

Stav nezhoršen. 

Jen co jsme přijely domů se babi najedla. A protože byla ještě plná dojmů z dopolední prohlídky, začala vyprávět. Ona je babi takový náš lidový vypravěč. Vymýšlí si neuvěřitelné příběhy a občas i vyložené fantasmagorie. Poslední dobou se bavím tím, že zkouším uhádnout, jestli ten příběh viděla v televizi, četla o něm v časopisu, či je to zážitek z některého z výletů časoprostorem.   

Babi: "Já už toho v životě zažila tolik, že už jsem z toho úplně mimo."

Já: "A co jsi zažila?"

Babi: "Ale. Slíbili mi, že mi dají medaili a vykašlali se na mě."

Já: "Kdo ti to slíbil?"

Babi: "Ti nahoře."

Já: "A za co jsi měla tu medaili dostat?"

Babi: "Za tajnou činnost."

Já: "Ježiši. To je napínavý. Za jakou činnost?"

Babi: "Protifašistickou."

O takových věcech babi nikdy nemluvila. Bylo mi to trošku divné. Za války byla na podobné vlastenecké hrdinství ještě malá...

Já: "A co jsi dělala?"

Babi: "Roznášela jsem zbraně vojákům."

Tak. A teď fakt nevím. Je to pravda? Nebo není? Nikdy nic takového neříkala. A že už toho za ten život napovídala. Vím jen, že za války byla u babičky na statku, a že strejda byl mlynář, ke kterému každý chodil s prázdnou taškou. Pochopila bych, kdyby řekla, že partyzánům nosila jídlo. Ale zbraně? Tomu se mi nějak nechce věřit. 

Nevím, ale tuším, že je to jen další z žertíků našeho "přítele" Aliho. Nebo ne? Jestli ona nakonec nebyla špiónka, jako ta slavná Mata Hari. 

Jenže to už se asi nedozvím.

Ali přítel nejvěrnější - 87 - 3. advetní neděle

Vánoce se rychle blíží. Přiznám se bez mučení, že nerada slavím, jak se říká, na povel. Oslavuju, když mám chuť a ne, kdy se oficiálně má. Abych to vánoční šílenství přežila, stává se ze mě v podstatě minimalista. Na cukroví mám kamarádku Aničku, velký úklid řeším až po Silvestru a dárky máme již roky "žrací". Podotýkám, že k všeobecné spokojenosti a celkově se snažím starosti spojené s tímto obdobím minimalizovat.

Naše babi je pravý opak a oslavuje moc ráda. V tom jsme každá jiná. Letos jí to alespoň trošku kompenzuju účastí na místní akci "Živý betlém", aby se mi holka taky trošku kulturně vyžila. Minulou neděli jsme spolu absolvovaly již třetí adventní vystoupení. Jako vždy velmi roztomilé představení. Takové od srdíčka. Troufnu si tvrdit, že se babi de facto stala takovým neoficiálním maskotem tohoto krásného počinu. 

Ali tu slávu babi nepokrytě závidí. Nedokáže překousnout, že si to užívá bez něj. Navíc na VIP místě! A tak se nám to občas snaží překazit. Tuto neděli to na mě zkoušel už od rána.

Už jak babi vstala, jsem pojala podezření, že zase celou noc s Alim protrajdali bůhví v jaké dimenzi. Myslím, že jí chtěl jednoduše utahat, aby byla večer unavená a nemohla se zúčastnit.

Babi: "Ježiši já se dneska motám."

Já: "To asi bude tím, že jsme včera nebyly na procházce. To za chvíli rozchodíš."

Babi: "No jo. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já:"Na jakou brigádu? Vždyť už na žádné brigády nechodíš."

Babi: "Ale jo. Chodím. Každou chvíli mě zavolají, že mě potřebujou."

Já: "Teď ale nikdo nevolal."

Babi: "Ale jo.Včera přece... mi to říkali."

No. Myslela jsem si své. Babi nemá telefon už několik let. Jenže pak mi došlo, že si z ní Ali udělal legraci. Nebylo by to poprvé. Je to pacholek. Takovej náš naschválníček. Moc dobře ví, že už by babi žádnou brigádu nezvládla. Příští rok jí bude devadesát a pochybuju, že by se v průběhu cestování časoprostorem mládlo natolik, aby mohla kdekoliv brigádničit. Je sice pravdou, že nemám žádné osobní zkušenosti, ale podle toho, co jsem četla a viděla ve filmu, tak se během cestování časem nestárne. O žádném případu omládnutí jsem nikdy neslyšela.

Tento týden nás čeká poslední, čtvrtá adventní neděle. Babi už se těší a já doufám, že nám Ali zase neprovede nějakou rošťárnu. Zbývá se jen naladit na tu správnou atmosféru.

Štědrý den se opravdu blíží a my si už brzo pořádně nacpeme bříška. Samozřejmě až potom, co uvidíme zlaté prasátko. 

Zase po roce, jsou tu vánoce, hallelujah gloria...