Ali přítel nejvěrnější - 100 - nejdřív slepičky, potom babičky

Když se ráno babi vykolébala z pokoje, bylo na první pohled vidět, že ji něco trápí. Nechala jsem ji, aby si v klidu vynesla noční trůn a spáchala hygienu. Poté přišla do kuchyně a už od dveří podávala pravidelné hlášení o stavu místní Alijednotky. 

Babi: "Ježiši já se dneska motám. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já: "Na jakou brigádu?"

Babi: "No říkali to přece včera."

Já: "Tedy já nevím, ale myslím, že nikdo nic neříkal. Podle mě nikam chodit nemusíš."

Babi: "Tak to se mi asi zdálo."

Přijala jsem tento závěr s povděkem. Už jsem se bála, že budu muset babi obléknout do pracovního a zabalit jí svačinu, aby mi na té brigádě neumřela hlady. Takhle bude stačit, když před ní postavím kýbl s tvrdým pečivem pro slepice, aby mi ho pomohla nalámat. Z úvah mě vytrhla babi.

Babi: "Bude něco k snídani?"

Já: "Budeš muset chvíli počkat. Ještě musím ke slepicím."

Babi: " To nevadí. Je čas. Nejdřív slepičky, potom babičky."

Já: "Přesně tak. Babička neumí kdákat, tak musí počkat."

Babi: "Babička hlavně neumí snášet vajíčka."

Já: "Pořadí odbavení je podle zásluh. Tak já běžím za těma našima holkama."

Babi: "Pozdravuj je."

Pozdravy jsem samozřejmě vyřídila, i když si myslím, že pipinám je to naprosto ukradený. Zcela nepokrytě a přízemně věnovaly veškerou svou pozornost žrádlu. Babi jsem to ani neřekla. Přeci jen je to citlivá duše a mohlo by jí to mrzet. Raději jsem před ni postavila snídani. Stejně už měla úplně jiné starosti. 

Babi: "To jsem zvědavá, kdy se vrátí ten můj idol."

Já: "Ty máš nějakého idola? Že si se nepochlubila..."

Babi: "No manžela. Jsem přišla s manželem. Ne?"

Já: " Tvůj manžel je už dávno po smrti."

Babi: "Vždyť tu včera byl."

Já: "A pak si se probudila a bylo ráno viď?"

Babi: "Já toho moc nenaspím. Většinou jsem vzhůru od šesti hodin. To je takové moje celoživotní prokletí."

Vzdala jsem to. Hovor se začínal stáčet do sfér, kam nemám přístup. Opět jsem si uvědomila svoji malost a omezenost. Vždycky zůstanu v úžasu, jak je pro babi naprosto přirozené v hovorech přecházet z jedné dimenze do druhé. V mých mozkových závitech na to bohužel chybí drážky. Tak to prostě je. Nejsem zkrátka pro tento typ hovorů dostatečně na výši.

Je to škoda, ale pokusím se na tom zapracovat. Jen musím dávat pozor, aby mi v tom Ali nezačal schválně dělat zmatky.

Ali přítel nejvěrnější - 99 - tajemní návštěvníci opět na scéně

Naši milí tajemní návštěvníci šli nějak podezřele do sebe. Poslední dobou se nějak moc uctivě drží venku. Možná mě slyšeli nadávat na to, jaký mi tu dělají binec. Teď jako kdyby se báli jít dovnitř. I babi si toho všimla. Stále hlásí pohyb osob v okolí. Mám neodbytný pocit, že jí jejich přítomnost v domě vyloženě chybí. Sedí v kuchyni jako boží umučení a neustále sleduje vchodové dveře.

Babi: "Přijde někdo?"

Já: "Ty jsi někoho pozvala?"

Babi: "Ne. Ale mám pořád pocit, že někdo přijde a nevím proč."

Já: "No jestli jsi nikoho nepozvala, tak to asi nikdo nepřijde."

Poslední dobou se babi cítí osamělá. Já bohužel nejsem úplně ideální společník. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná. Jsem v podstatě  typický introvert. Ale hlavně znám všechny ty její příběhy nazpaměť. Ve všech verzích. Dokázala bych je slovo od slova odvyprávět i o půlnoci. Možná i pozpátku. Zkrátka, moc si se mnou nepokecá. Když přijde návštěva, snaží se vypovídat, co to dá. Jenže návštěva odejde a babi se opět ponoří do své samoty.

Zaregistrovala jsem, že pro své přátele z jiných dimenzí začala po podlaze tajně vytvářet jakési značky.  Asi aby lépe našli cestu. Přiznám se, že lidsky tomu sice rozumím, ale přeci jen mi to dost vadí. Nenápadně je stále otírám, zatímco babi je zarputile obnovuje.

Čas od času je však (ze svého pozorovacího stanoviště) zahlédne u vchodových dveří. Jenže, když ji pošlu, aby se šla podívat (protože já je nevidím), zmizí všichni jako pára nad hrncem. Je to sice dost nezdvořilé, ale jak se říká, jiný kraj jiný mrav. Možná je to tam u nich normální. Nicméně jsem přesvědčena, že je babi pozvat musela. Jak jinak si vysvětlit ty neustálé otázky jestli přijdou? Opakují se téměř každý den. To by nemělo logiku. Jestli oni jí neslíbili, že přijdou a pak se na ní nevybodli. Takové jednání nemám ráda. Když se něco slíbí, má se to dodržet a basta. Chudák babi. Jak k tomu přijde? Alimu je to samozřejmě šumák. Jenom jí blbne hlavu a královsky se při tom baví. Kdoví, jestli v tom taky nemá prsty.

V každém případě babi značí a značí. Občas směrem k mobilní bráně v pokoji, ale častěji k té hlavní, kterou jsme kdysi objevili  na výsostných místech. Asi se jí stýská opravdu hodně. Po všech přátelích z jiného teď a tady, po mamince, tatínkovi... Je mi jí sice líto, ale zároveň se bojím, aby to nebyla předzvěst nějaké větší invaze nebo nedej bože významné mezigalaktické delegace. Aby třeba nepřišli všichni najednou. Na to tu fakt nejsme moc zařízený. 

Sice bych se s nimi ráda seznámila, to né že né. Ale hostěte někoho, když ho vůbec nevidíte. Ježiši to by byl zmatek! No snad se to nějak vyřeší, protože jinak se mi tu babi utrápí. Jako před časem. To si trochu přispala, protože v noci s Alim zase trajdali bůhví kde.

Já (v jedenáct hodin): "Ty dneska nebudeš vstávat?"

Babi: "Ale prosím tě. Představ si, že mě tady klidně nechal. Měl mě vzbudit a on se na mě úplně vykašlal."

Já: "A kdo?"

Babi: "On tu nikdo nebyl?"

Já: "Nebyl. A proč by tě měl někdo budit? Já tě nechala spát, protože jsem tě chtěla nechat vyspat."

Babi: "Tak já už nevím..."

Ale zato já vím! Ali! Ty pacholku jeden. Musíš si z babi pořád dělat takovýhle blbý srandičky?! Vždycky jsem tě svým způsobem bránila, ale tohle už fakt přeháníš. Nejdřív jí taháš po všech čertech a pak jí chuděru necháš a v klidu zmizneš. Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou!

Babi se mi však utěšit nepodařilo. Čeká a čeká. Na víkend přijede vnouček, tak tu bude zase veselo. Snad to pomůže.

Ali přítel nejvěrnější - 98 - babi v říši divů

Zatímco venku vše pučí, rozkvétá, pípá a bzučí, babi s Alim se ze záhadného důvodu rozhodli naprosto ignorovat fakt, že už je jaro. Nějak se v té zimní letargii zabydleli a nejradši by z baráku nevytáhli nos. Místo toho, aby babi čerpala ze sluníčka a čerstvého vzduchu životodárnou sílu, elán a nadšení, utápí se v sebelítosti, fňukání a dožaduje se litování. Donutit ji k pohybu je přímo nadlidský výkon. Jako kdyby ji škodolibý Ali přilepil k židli.

V jakém rozpoložení se zrovna nachází poznám většinou už z první věty, kterou ráno pronese. S výrazem totálního vyčerpání.

Babi: "Dobré ráno. Ježiši já se motám jako břehule."

Nevím, jak se motá břehule. Vždycky jsem si říkala, že ptáci spíš létají, ale myslím, že to není důležité. 

Já: "Motáš se, protože pořád sedíš na zadku a nehýbeš se."

Babi: "Ale vždyť já se hýbu. Každé ráno cvičím. Až ti bude tolik, co mně..."

Já: "Já vím. Dvakrát máchneš nohou a to je celé. Jestlipak už sis vynesla trůn?"

Babi: "Já ani nevím. Já se motám."

Já: "Tak se běž podívat."

Babi (s patřičným výrazem): "Já nemůžu. Není mi dobře."

Já (drsňák a nelida): "Na to jsem se tě neptala. Běž si ho prosím vynést a já ti mezitím připravím snídani."

Větu "Není mi dobře" babi používá často. Jako stále se opakující mantru. Zejména, když je "zahnaná do kouta", nebo se jí nechce něco dělat. Kdo ji nezná, snadno by mohl nabýt dojmu, že jde minimálně o život. Babi je prostě hérečka. To už jsem psala mockrát. Hvězdný herecký výkon je však jen zastíracím manévrem, aby si nemusela ten noční trůn vynést. Jenže na mě tyhle fígle moc nefungujou. Vím, že jakmile se otočím, pomašíruje chodbou úplně normálně, cestou ze země posbírá kočičí hračky a v dosahu přerovná všechno, na co nemá sahat. 

Neméně roztomilým hitem letošního jara se stal neutuchající údiv. Jako kdyby všechny informace slyšela poprvé. Úplná Alenka v říši divů.

Babi: "My už jsme se někde viděli, že jo? Nebyla jsi někdy v Praze?"

Já: "Kde jsme se tak mohly vidět babi? Co myslíš?"

Babi: "No já právě nevím. Jsi mi hrozně povědomá."

Já: "Zkus se zamyslet a nebo si přečti ty tvoje cedulky s informacemi."

Babi: "A kde je mám?"

Já: "Vpravo hleď. Máš je přímo u ruky."

Babi poctivě prošla všechny poznámky.

Babi: "A kdo je Hanka?"

Vysekla jsem před babi pukrle.

Babi (nevěřícně): "Ty jsi moje dcera? Jé. To je prima. A kolik ti je?"

Já: "Šedesát."

Babi: "Tak to jsi ještě mladá. Počkej, až ti bude tolik, co mně. A máš manžela?"

Já: "Mám přítele."

Babi: "Měla bys si pořídit nějaké děti."

Já: "V šedesáti?"

Babi: "Tobě už je šedesát?"

Chvilkama mám pocit, že supluju jakousi prapodivnou informační kancelář. Podezřívám jí, že si ze mě dělá šoufky. Už podle tónu v hlase, kterým, jakoby se mi smála. Neříkám, že vždycky, ale troufám si říct, že už za ty roky poznám, kdy se jen domáhá pozornosti. Chtít však po babi, aby se alespoň na okamžik zamyslela je naprostá utopie. Čas od času se sice stane zázrak a přeci jen jakousi snahu o zapojení mozkových závitů zaznamenám, ale nestává se to často. A tak odpovídám a odpovídám, občas jen ukážu prstem na příslušnou cedulku, a tak to jde pořád dokola.

Přiznám se bez mučení, že jsem se postupem doby dostala do stavu, kdy už začínám být alergická na  dotazy jako takové. Ať jsou od kohokoliv. Omlouvám se tímto hlavně svému příteli, že občas reaguju poněkud podrážděně, když se mě nevinně řečnicky zeptá "Tak co?" Po dni otázek s babi mám co dělat, abych  neexplodovala. S hraným klidem, maximálním přemáháním, se silnou touhou do něčeho praštit, odpovím "Tak nic.". Z posledních sil vykouzlím jakousi parodii na úsměv a v hlavě mi naskočí tichá zoufalá prosba.

"Už se mě dneska na nic neptejte. PROSÍM!"

Ali přítel nejvěrnější - 96 - kontrola na psychiatrii

Každý půlrok chodíme s babi na psychiatrii. A protože jí znám, raději prohlídku do poslední chvilky tutlám. Každá podobná informace musí být pečlivě načasovaná a obezřetně sdělená. Jakmile záměr prozradím příliš brzy, začnou její mozkové závity pracovat na plné obrátky a generují jednu doplňující otázku za druhou. Milióny dotazů, které jsou z mého pohledu naprosto marginální. Pro babi však mají naprosto zásadní význam. Tak moc zásadní, že se na všechno zeptá minimálně desetkrát. 

Byly jsme objednané na jedenáctou hodinu. Pro jistotu jsem ji vzbudila už v osm abychom eliminovaly případné nečekané události a v klidu se mohla obléknout, nasnídat, případně spáchat i nějakou tu hygienu. Že se něco děje začala babi tušit v okamžiku, kdy jsem ji požádala, aby si vzala čisté oblečení. Chca nechca, musela jsem s pravdou ven.

Babi: "My někam půjdeme?"

Já: "Pojedeme k paní doktorce. Ale neboj, máme spoustu času. V klidu se oblékni, nasnídáš se a pojedeme."

Babi: "A je to daleko? Já se totiž strašně motám."

Já: "Brandýs nad Labem. Ale neboj. Petr nás tam hodí autem."

Nechala jsem babi, aby se v klidu připravila a jala se chystat snídani. 

Předčasným prozrazením celé akce jsem nechtěně odstartovala záplavu dotazů.

Babi: "A kam to vlastně jdeme?"

Já:" Na psychiatrii."

Babi: "A budu se tam svlíkat?"

Já: "Ne. To je povídací paní doktorka. Bude se tě ptát na různé věci, aby zjistila, jestli se ti nezhoršila paměť."

Babi: "Aha. Tak to je dobrý. S pamětí na tom naštěstí nejsem nejhůř."

Chtěla jsem poznamenat, že jen v případě, když je Ali z dohledu, ale raději jsem to spolkla a položila před ní talíř. Vzala si kousek chleba, zapila to čajem. Hlavou se jí honila spousta věcí. Bylo to vidět. Po chvilce to nevydržela a zeptala se:

Babi: "A co po mně budou chtít?"

Já: "Kde jsme, v jakém jsme patře, co je za měsíc, informace o tobě, budeš počítat, malovat a tak."

Babi: "Aha. No snad to budu všechno vědět."

Já: "Když to vědět nebudeš, tak se nic neděje. Paní doktorka jen potřebuje vědět, jestli se ti ta nemoc zhoršila nebo ne."

Babi pokračovala v jídle a najednou ze sebe vychrlila snad úplně všechny informace.

Babi: "Jmenuju se Miloslava Tesaříková, před tím Chudomelová, rozená Nohejlová, narodila jsem se tehdy a tehdy, v Lomečku u Kutné Hory, je mi devadesát let, tatínek padl 9.května 1945 při obraně Prahy, bydlím v Kostelci nad Labem, mám dceru Hanku, dvě vnoučátka..."

Bez jediné chybičky! Chvíli jsem na ní nevěřícně koukala a nechápala jsem, co se to právě stalo. Jako kdyby Ali na chvíli odletěl někam do hooodně vzdálené dimenze. Musela jsem se v duchu pousmát. Vím, že to byl jen okamžik. Takové malé světýlko ve tmě. Možná se nic takového už nikdy nebude opakovat. Ale bylo to zkrátka velmi nečekané a neskutečně milé. 

Na chvíli jsem se nechala unést myšlenkou, že je babi ve skvělé kondici, a že nás paní doktorka určitě pochválí. Z bohulibého rozjímání mě vytrhla babi:

Babi: "Nevíš, kde mám kabelku?"

Já: "Neboj se. Všechno mám připravené a vůbec nic nemusíš řešit."

Konečně jsme vyrazili. Cestou jsem s babi procvičovala že jedeme hopsa hejsa do Brandejsa a další špeky, které by mohla paní doktorka na babi vytáhnout. Chtěli jsme zaparkovat v uličce za kolejemi, ale byla celá rozkopaná a museli jsme tak objet celý blok. To nás trochu zdrželo. Už v polovině objízdné trasy se zezadu  ozvalo nesmělé:

Babi: "Mně se chce na záchod."

Já: "No nazdar. Tak to budeš muset holka vydržet. Tady není nikde ani křoví."

Babi: "Když mně se chce hodně."

Já: "Co mám dělat? Tak se holt budeš muset počůrat. Tady opravdu není ani kde zastavit."

Přítel zaparkoval nejblíže, co to šlo. Vysoukala jsem babi z vozu a za stálého povzbuzování "Vydrž prťka vydrž. Musíme dojít na konec ulice." jsem ji doslova táhla staveništěm.

Babi: "Tobě se to řekne."

Dolétly jsme na poslední chvíli. Tedy pokud se to (s notnou dávkou představivosti) dalo nazvat letem. Rychle jsem vyzvedla klíček, pomohla babi usednout na trůn a pro jistotu postála "v předsálí".  Možná jsem to dělat nemusela, ale koutkem oka jsem v čekárně zahlédla Aliho, který se nám patrně na tajňačku propašoval do auta. 

Nechtěla jsem riskovat, že mi ti dva vezmou kramle. Přeci jen mám s jejich úniky přes podobná zařízení své zkušenosti. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to zbytečné. Připomínám však, že téměř totožný typ mezidimenzionální brány máme doma a moc dobře si pamatuju, jaký binec tam po sobě dokážou zanechat v případě problémů s přenosem.

Usadily jsme se do čekárny a já záhy pochopila, že moje představa o omračujícím hvězdném výkonu, kdy babi ze sebe chrlí jednu správnou odpověď za druhou je v háji. Tiše seděla a bylo vidět, že je poněkud nesvá.

Babi: "Na co tady čekáme?"

Já: "Jdeme k paní doktorce."

Babi: "A co po mně bude chtít?"

Já: "Budete si povídat."

Babi: "A na co se mě budou ptát?"

Odpověď už jsem nestihla. Otevřely se totiž dveře a my vešly do ordinace. Okamžik pravdy. Už při první otázce mi bylo jasné, že babi zapomněla úplně všechno. I to, kdo jsem. Jako obvykle. Znalostní triumf se zkrátka nekonal. Při hodnocení testu ji v podstatě zachránily jen nevědomostní úkoly, kde bylo možné nějaké ty body nasbírat. Sedíc u okna například bravurně poznala, že jsme v přízemí, bez sebemenšího zaváhání z hlavy odčítala řadu po sobě jdoucích čísel, uhodla i to, že jsme u lékaře, na pokyn zavřela a otevřela oči, složila papírek a napsala jednoduchou větu. 

Počet bodů tak s odřenýma ušima zůstal stejný, jako při poslední návštěvě. Takže HURÁ!! Co chtít víc.

Článek na knihobaze.cz

Dvojnásobná babička Hana Vondráčková pečuje doma o svoji maminku, která trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy nemoci. V roce 2020 o tom začala psát blog s názvem Puberťačka před důchodem, jako ventil, ulevující jí v náročné péči.

Foto: se souhlasem nakladatelství Euromedia Group, a. s.

Puberťačka před důchodem

„Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Hana Vondráčková v jednom z rozhovorů. Původně začala blog psát spíš pro sebe, ale ohlasy a pozitivní odezva ji povzbudily k pokračování v psaní, které má smysl.

Chorobě, která v každém vzbuzuje oprávněné obavy, dala roztomilé jméno Ali. Patří do její rodiny, kam se nastěhoval, aniž by ho někdo zval. Překvapivě dokáže někdy i prosvětlit těžké chvíle a beznaděj. Je to s ním jako na houpačce. Chvíli je radost, že je to docela v pohodě, ale další den ji maminka nepoznává nebo říká, že jí dcera zemřela. Aby to Hanu Vondráčkovou „nepřeválcovalo“, rozhodla se s tímto stavem smířit a brát ho, jak je. Ali se tak stal přítelem nejvěrnějším – „převážně nevážně“ -, jak o něm ostatně píše na svém blogu i v knize, kde barvitě popisuje, co s maminkou prožívala v období od prosince 2020 do konce roku 2021.

Život s Alim líčí autorka zcela otevřeně a naštěstí přitom má i notnou dávku humoru, mnohdy černého, když popisuje různé příhody s maminkou s povahou generála, jež byla zvyklá vše řídit a jen těžko se smiřuje s tím, že role se obrátily. Někdy Haně rupnou nervy a je pak ráda, že díky Alimu o tom za chvíli maminka už neví. Ke všemu je Hanka Beran, maminka Býk, tedy poněkud vražedná kombinace, kdy na sebe narážejí, avšak zároveň si rozumí. Ale i díky tomu, že Aliho prostě Hanka přijala do rodiny, si zachovává zdravý nadhled. Ztrátu paměti mamince ulehčuje cedulkami, rozmístěnými po celém bytě, kde ji ujišťuje: „Bydlíš tu, máš tu všechny věci, doklady, kabelku i kartu má tvoje dcera Hanka. Bydlí tu s tebou a stará se o tebe,“ a podobně. Dbá o navyklou rutinu, dodržování rituálů i na to, aby co nejvíc úkonů maminka pokud možno zvládala sama. Přitom se nelze vyhnout tragikomickým příběhům, o nichž se kniha často zmiňuje.

Protože je maminka Hanky vášnivá vypravěčka, užívá si všechny návštěvy, které k nim zavítají. Ti, kteří její příběhy znají nazpaměť, poslouchají jen chvíli, než je Hanka vysvobodí. Naprosto zoufalí jsou za hodinku hosté, kteří se třeba jen ze slušnosti odváží na něco zeptat. Jsou pak zahrnuti dalším vodopádem slov a příběhů… Třeba těch, jak zařizovala vypravování zájezdů. „Když dnes o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to.) Tehdy tekuté prezenty dostávala často…“ Babi také ráda luští křížovky, jen si poslední dobou stěžuje, že už je neumějí jako dřív, protože jim nějak nevycházejí.

Hanka vyzkoušela různé doporučené způsoby, jak mamince ulehčit v nemoci i pomoci klidně usnout. Jedním z osvědčených receptů je spací čokoláda, která výborně funguje a je v knize také uvedená. Dobře se osvědčila i hudba z doby minulé, která se mamince, ale i Hance líbí a společně si ji notují. Poklidný večer naruší dotaz: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku? On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“ „To ti přece kontroluju já.“ „A jo, tak to jsem to popletla… A kdy přijde?“ „Já nevím, babi, asi to nestihl.“ „To nevadí.“

Hana Vondráčková prožívá v náročné péči o vážně nemocnou maminku hodně starostí a stresu. Naděje na zlepšení není, přesto je rozhodnuta se o maminku starat do poslední chvíle. S tím je smířena, dokonce i s trvalou návštěvou nevypočitatelného Aliho, který její maminku provází do různých světů a časů. Každodenní život v jejich domácnosti popisuje výstižně, přitom s patřičným odstupem a laskavým humorem. Poskytuje tím naději i povzbuzení všem, kdo pečují o své blízké doma a kteří si stejně jako ona zaslouží velký obdiv a úctu. Její blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku.

21.4.2023

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, luxor.cz

Odkaz :

https://www.knihobaze.cz/hana-vondrackova-pubertacka-pred-duchodem/