Ali přítel nejvěrnější - 106 - babi hledá práci

Babi by mi neustále chtěla s něčím pomáhat. Šance vymyslet jakoukoliv činnost, kterou by babi mohla dělat je bohužel velmi omezená.

Babi: "Nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet nebo u něčeho postát...?"

Já: " To je těžký babi. Stát u něčeho vydržíš jen chvíli, zametat nebo vynést odpadky nemůžeš, protože se motáš, rohlíky dělat nechceš, protože tě bolí ruce... tak já nevím."

Babi (smutně): "No jo. Co naděláš."

Minulý týden k nám přišla kamarádka Anička. To je ta, co tak dobře peče. Chvíli jsme si povídaly a najednou se do hovoru zapojila babi.

Babi: "Nevíte o nějaké práci nebo brigádě?"

Anička: "No to bohužel nevím."

Já: "A co bys chtěla dělat?"

Babi (sebevědomě): "Cokoliv. Já jsem holka pracovitá. Třeba účetnictví. Vždyť mám obchodní školu."

Nevěděla jsem, co mám na to říct. Babi naposledy účtovala někdy před padesáti nebo dokonce šedesáti lety, a to jen v materiálové účtárně. Takže sklad. Děrovala štítky, které se zpracovávaly na sálových počítačích. Takže za krále Klacka velikého. 

Anička odešla, a tak babi pokračovala v lelkování. Odpoledne se z práce vrátil Petr. Babi se na něj okamžitě obrátila s novou informací.

Babi: " Představ si Petře, že mi dali výpověď!"

Petr (zmateně): " Neříkejte."

Babi: "Byly tady holky a přinesly mi výpověď."

Petr: "Ukažte mi jí."

Babi chvíli hledala a po chvíli se vrátila.

Babi: "Tak ti nevím, kde to je. Jestli jsem to někam šoupla nebo se mi to zdálo...?"

Petr: "A kdy jste byla v práci naposledy?"

Babi: "Před týdnem."

Petr (vyzývavě): "Zkuste se mi tady projít od křesla k brance."

Babi se ochotně zvedla, ale tělo odmítalo poslouchat. Stylem ruka - noha zkoušela popojít pár metrů. Křečovitě se držela lavice, podél které ručkovala směrem k brance. 

Mimoděk jsem si vzpomněla na hlášku malého chlapce z filmu Ať žijí duchové "Vršek by šel, ale spodek nechce."

Po chvíli to vzdala.

Babi: " Mně to nejde."

Petr: "A co z toho vyplývá?"

Babi: "Že jsem utrpěla šok."

Přiznám se, že mě pokaždé udiví ta rychlost a pohotovost. Během vteřiny má odpověď. Na všechno. Měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum a zcela nepřístojně nevyprskla smíchy. Na tuhle odpověď nebylo co říct. Šok je prostě šok, i když netuším, co ho způsobilo. Tok myšlenek mi přerušila opět babi.

Babi: " Já si teď připadám jako jelen - střelen."

Já: "To máš fuk."

Považovala jsem hovor na dané téma za ukončený. Nebyl.  Z babi totiž nečekaně vypadlo moudro zahalené mlhou tajemství, vedoucí k hlubokému zamyšlení. 

Babi: "Je tu ještě jedna věc. Když si jí vezmu do ruky, tak dřív umřu."

Kouknu na Petra, Petr na mě, pak oba na babi.

Já: "A jaké?"

Babi: "Ta vaše kolegyně. Vezme mě za ruku a umřu."

To jsou věci co?! Takhle jednoduché to je. Jen doufám, že se to děje jen v jiných dimenzích. Kdoví? No. Pro jistotu k nám žádnou kolegyni zvát nebudu.

Ali přítel nejvěrnější - 105 - zubní protéza

Jednou z věcí, kterou má babi v ruce opravdu hodně často je zubní protéza. Každou chvíli ji vyndá, přeleští "multifunkční" plenou, kterou používá v podstatě na všechno a šoupne je zpátky do pusy. Neříkám, že je to kdovíjak úžasný pohled. Ve své podstatě je to dost "eklhaftní". Ale dávno mě to přestalo trápit. Je to prostě tak a nic s tím nenadělám.

Byl překrásný den. Ideální počasí na "velmi oblíbené" drcení kostí pro pipiny. Přítel byl doma a já se díky tomu nemusela stresovat , jestli je s babi vše v pořádku. Šlo mi to hezky od ruky. Zbývalo už jen vše napytlíkovat, aby měly slepičky celý týden co mlsat. Z pozitivního naladění mě vytrhl hlas.

Přítel: "Tak pojď. Průšvih. S babi." 

V hlavě se mi okamžitě rozeběhlo několik katastrofických scénářů najednou, takže když mi oznámil, že má babi rozlomenou zubní protézu, v podstatě se mi ulevilo. Žádný úraz, ani barák nehořel, nic zdevastovaného, návštěva z časoprostoru taky nedorazila, jen babi přišla o možnost používat protikus ke svým čtyřem zubům. V podstatě žádné drama. Horší bylo, že v pátek odpoledne už nikoho neseženu. Jakékoliv řešení prostě muselo počkat na pondělí. Potud pořád dobrý. Jenže pak to přišlo.

Babi: "Já jsem si někam dala zuby a nemůžu je najít."

Já: "Máš je rozbité. Musíme je nechat opravit. Doufám, že to půjde."

Babi: "Aha. To nevadí. Tak počkáme. Vždyť se nic neděje."

Opravdu se nic nedělo. Až na tu záplavu zdánlivě nevinných vět typu "Nevíš kde mám zuby?", "Nemůžu najít zuby, nevidělas je někde?", "Kam jsem ty zuby mohla dát?", "ONI mi ty zuby asi sebrali a nechtěj mi je vrátit.", "Jsem zvědavá, kdy mi ty zuby vrátí."... které se v průběhu času téměř zhmotňovaly. Neustále visely ve vzduchu a útočily na moji chatrnou psychiku. Každou hodinou se stávaly stále brutálnějším mučícím nástrojem. Doslova jsem se babi vyhýbala, jen abych některý z  těchto zcela obyčejných dotazů, povzdechů, podezření, obvinění a já nevím čeho ještě, nemusela poslouchat, nedej bože na ně odpovídat. Nepomáhaly ani cedulky rozmístěné po celém domě. Babi je naprosto ignorovala.

Babi: "A není možné, že by si je někdo půjčil? Pořád se mi tu někdo courá. Nebo si něco vezme, ani se nezeptá, a pak to nevrátí..."

Já: "Babi nevymýšlej si zase. Co by kdo proboha s těma tvýma, čtyřicet let starýma zubama dělal?

Babi (tajemně): "To by ses divila."

Já: "Nikdo tu nebyl."

Babi mě pokaždé odbourá pohotovostí svých odpovědí, za které by se nemusel stydět ani leckterý politik. Vždy ji pronese s takovou nenucenou, až bezelstnou samozřejmostí, že mě tím úplně odzbrojí.

Chápu, že je dost podstatné, jestli člověk má čím kousat nebo ne. V žádném případě bych si netroufla takovou věc bagatelizovat nebo snad dokonce zpochybňovat. Už několik let vše krájím na drobné kousíčky, takže babi vlastně ani moc kousat nemusí. Jen teď zkrátka musíme načas víc kašičkovat a polívčičkovat. To dám. To dám. To určitě dám.

Konečně pondělí! 

Babi ještě hluboce spala a já vyrazila k zubaři. Vybavena v krabičce řádně vycíděnými tesáky a domácími vajíčky (ano úplatek) jsem šla škemrat o pomoc. Obavy tu byly. Babi neměla u mého doktora registraci, což byl potenciální problém poměrně zásadního charakteru. A co když to nepůjde opravit? Při představě jak babi dělají otisky, mi nebylo úplně nejlíp. Asi bychom se všichni dost zapotili. 

Naštěstí se zázraky dějí a tak babi už ve čtvrtek mohla snídat s kompletním výbavou. Několikadenní maraton otázek a odpovědí na dané téma skončil pouhými dvěma slovy: "Jé. Príma." Jen já se z toho budu ještě nějaký ten den vzpamatovávat.

A tak chci touto cestou moc poděkovat za ochotu i za rychlost. Už nám to zase pěkně kouše.

Ali přítel nejvěrnější - 104 - noční rejdy

To, čeho jsem se obávala se stalo skutečností. Věděla jsem, že jakmile se mi sem začnou hrnout davy bůhví odkud, nedopadne to dobře. Nechci babi brát radosti, ale čeho je moc, toho je příliš.

Dnes v noci se babi s Alim patrně zúčastnila nějakého hodně bujarého meziplanetárního večírku. Poté nejspíš celou tu báječnou sešlost pozvali k nám na návštěvu. Nic proti tomu. Chápu, že občas potřebujou nějaké to rozptýlení, ale když už si sem někoho pozvou, měli by ho alespoň obeznámit se zdejšími zvyklostmi, minimálně co se hygienických návyků týče. Náš domek není nafukovací. Má svá prostorová omezení, a tak mě tyhle přepadovky pokaždé dost vykolejí. Hlavně, když po sobě ty zlatíčka ani neuklidí.

Ráno jsem vstala dříve než obvykle. O babiččiných nočních rejdech jsem v tu chvíli neměla ani tucha. Plán byl takový, že než babi vstane, obstarám zvířata a nadrtím kosti pro slepice, což mi zabere zhruba dvě hodinky. A protože najednou všechno nepoberu, musím se minimálně dvakrát vracet. Při každé "otočce" provádím kontrolu, jestli už babi náhodou nevstala. V jednu chvíli jsem zaregistrovala pohyb a otevřené dveře pokoje. Dveře se však opět zavřely, a tak jsem se chutě vrhla na kosti.

Nějakou chvilku to zabralo, ale nesla jsem si plný lavór kostí. Teď už jen napytlíkovat a fertig. S pocitem dobře vykonané práce vcházím do domu. Dveře k babi byly opět otevřené. Bezděčně jsem se nadechla. A to jsem neměla dělat. Odér by opravdu velmi silný. Polohlasně jsem na malý okamžik nechala zacloumat svým majestátem a několika nepublikovatelnými výrazy si ulevila. 

Uprostřed nepřehlédnutelných následků právě prožité noci, které by se snad daly přirovnat pouze k výbuchu granátu v septiku, chrupala babi. Zachumlaná pod peřinou, se slastným výrazem v obličeji právě dosnívala nějaký krásný sen. Spinkala jako Sněhurka po jablíčku. Všichni "trpaslíci" pochopitelně naprosto negentlemansky zmizeli. Včetně Aliho. Všechen ten binec tam samozřejmě zůstal.

Nechala jsem Sněhurku ještě chvíli spát a s kýblem a stěrkou se pustila do likvidace nočního řádění. Babi ani nezaregistrovala, že jsem v místnosti. Pravidelně odfukovala a plnými doušky nasávala ten ne příliš dýchatelný vzduch. Až se mi při té představě lehce přitížilo. Nicméně z nejhoršího bylo hotovo. Minimálně aby mohla projít do koupelny na ranní očistnou koupel.

V tom babi otevřela oči. S širokým úsměvem se na mě podívala.

Babi: "Jé. Ahojky. Dobré ráno."

Já: "No nazdar. Ty si tady spinkáš jako Šípková Růženka a kolem tebe je binec jako v tanku."

Rychlost změny výrazu v tváři byla neuvěřitelná. Z rozzářeného úsměvu se zhroutila do sebe a nasadila výraz totálního vyčerpání.

Babi: "Já nic nevím. Mně je hrozně špatně."

Já: "Tak to je mi samozřejmě líto, ale chca nechca musíš do vany. Takže všechno dolů a šup tam."

Babi: "A proč? Já teď nemůžu. Já se hrozně motám. Je mi strašně špatně."

To byla hodně rychlá proměna. Nebylo však zbytí. Do vany prostě musela. A byla tam opravdu dlouho. Asi abych si uvědomila, jak moc ji týrám. Po půlhodině jsem ji šla zkontrolovat.

Já: "Tak co? Nepolezeš už ven?"

Babi: "Jo jo. Už lezu."

Průvan už mezitím udělal svoji skvělou práci a v kuchyni se tak již dalo i posnídat. Takové malé vítězství nad mezidimenzionální hmotou.

"Tak babi. Dobré ráno a dobrou chuť."

Ali přítel nejvěrnější - 103 - mládeži nepřístupno

Babi bývala velmi krásná. A představa o tom, že je stále žádoucí ji dosud neopustila. To všechno už jsem psala. Jenže teď babi chytla nějakou druhou mízu nebo co?! Témata s lehce "elektrizujícím" či mírně erotickým podtextem vyloženě vyhledává. Tento příspěvek je tak poněkud lechtivého ražení. Vím, že občas můj blog čtou i děti. Upozorňuji proto rodiče, aby tentokrát zvážily vhodnost četby svými ratolestmi. 

Babi: "To byste se divili kolik já mám nápadníků!"

Petr: "A kde? Vždyť nikam nechodíte."

Babi: "Oni chodí za mnou."

Petr: " A kam? Vždyť tu za vámi nikdo nebyl."

Babi: "Ke mně pod okno. Chodí mi sem zpívat a radí mi."

Zaslechla jsem bohužel jen konec rozhovoru. Ale stejně mi prolítlo hlavou: Že by nějaká novinka? No pozdrav pánbůh! To se máme na co těšit. Vím jak to dopadá, když se mi barákem začnou courat cizí chlapi. Ke štěstí mi bohatě stačí Ali i s těma jeho srandičkama.

Díky bohu jsem zatím na žádné láskou zmámené individuum nenarazila. Už když si představím, kolik jich tak babi musí mít v celém tom širém časoprostoru. Jak jí znám, tak ta se v tomto ohledu určitě neztratí. Úplně ji vidím, jak si sedí někde v kavárně, ladně přehozenou nožku přes nožku a kolem ní spousta nápadníků. Obdivně si babi dobírají a bezhlavě podléhají jejímu kouzlu. V takové realitě se babi jistě cítí velmi šťastná. V tom našem teď a tady to bohužel moc nefunguje. I když se pokouší se flirtovat s kdekým. 

Před časem byl u nás kamarád. Veselá kopa. Žádnou "košilatou legraci" nezkazí. Seděli jsme společně před domem a povídali o všem možném. Babi se, jako obvykle, domáhala nějakého jídla.

Babi: "Babička umírá."

Kamarád: "Já taky babi. Touhou."

Já: "Dej si na babičku pozor. Zapalujou se jí lýtka, tak aby tě ještě neznásilnila."

Babi: "Já už nemůžu. Já mám chudý oudy."

Kamarád: "Kdybych byl hodně bizarní poeta, tak řeknu: Ale ústa máte zdravá."

Ve tváři se mi objevil lehký ruměnec. Jsem ze staré školy a vést s babi takto lechtivou konverzaci mi přijde dost na hraně. Babi však s nadšením zpracovala kamarádovu nahrávku na smeč.

Babi: " Ano. Ústa však také trpí."

A to už jsme dekórum nevydrželi a všichni zcela nemístně vyprskli smíchy. Babi si prostě umí najít své místo na slunci. 

Nějaký ten den po té k nám opět zavítal. Potřebovala jsem na poštu a kamarád slíbil, že babi chvíli pohlídá. Při odchodu jsem v nadsázce prohodila:

Já: "Dej si bacha na babi. Znáš ji. Občas je zákeřná a na mladýho kluka všude číhá plno nebezpečí."

Kamarád: "Neboj. Já se bránit nebudu."

Já: "No jak myslíš. Já tě varovala."

Babi tiše seděla a potutelně se usmívala. Co tam ti dva spolu dělali nevím. Vím jen, že vše proběhlo ve vší počestnosti. Po návratu byl kamarád celý a "nepoužitý" a babi mu spokojeně líčila nějaký ze svých příběhů. 

Tak to s tou její náruživostí nebude tak horký.

Ali přítel nejvěrnější - 102 - spisovatelka

Babi mi v těch vedrech rezignovala snad úplně na všechno. Křížovky luští spíš jen z donucení, na procházky sveřepě odmítá chodit, o nic se nezajímá a vlastně jen sedí ve tváři nepřítomný výraz, a nebo leží ve svém pokoji a čeká jestli náhodou někdo nepřijde. Vrcholem veškerých aktivit je, že si sedne ven do křesla, zavře oči a mysl se toulá bůhví kde. Občas se probere a vypráví mi příběhy, které se nikdy nestaly, tedy alespoň co se našeho teď a tady týče.

Samozřejmě si jsem vědoma, že s Alim cestuje časoprostorem, ale ať to beru z leva nebo zprava, nejsem schopna to pojmout. Dalo by se říct, že už jsem v tomto ohledu také poněkud rezignovala. Dostala jsem se do bodu, kdy odkývnu téměř cokoliv. Stejně nemám možnost ty příběhy jakýmkoliv způsobem ověřit. Přestala jsem se tím trápit. Tedy. Minimálně se o to snažím.

Vždycky jsem si myslela, že se babi toulá jen s Alim. Ale dnes mě vyvedla z omylu. Po pravidelných ranních dohadech o tom zda již snídaně byla nebo nebyla, jsme plynule přešly k vyprávění o mužích, kteří babi vodí na procházky po městě. A když se dostatečně nachodí, šoupnou ji zpět domů. Babi mi bohužel nedokázala vysvětlit, jakým způsobem ji  dokázali dostat přes zamčenou branku. Jestli ji jednoduše přehodili nebo ji procpali mezi plaňkama? Bůh ví. Variantu, kdy babi sama přelézá branku jsem zavrhla. Přišla mi poněkud přitažená za vlasy. V každém případě byla z toho courání celá ušlapaná.

Chlapci byli zřejmě dobráci od kosti. 

Babi: "Tak si představ, že pro mě najednou přišli takoví dva chlapi, vzali mě na procházku a pak mě sem šoupli, že prý mě tady máte rádi a že se o mě budete starat."

Já: "Tak to jsem netušila, že umíš procházet zamčenou brankou?"

Babi: "Jak to myslíš?"

Já: "No myslím to tak, že od té branky nemáš klíče ani ty ani žádní chlapi, takže pokud jsi tu branku nepřelezla nebo tě přes ní někdo nepřehodil, tak jsi jí musela projít jako duch."

Babi: "Já už si to nepamatuju."

Já: "To je pak těžký. Když ty jsi takový lidový vypravěč. Kam ty na ty příběhy chodíš? Měla bys to začít psát. Třeba se z tebe stane slavná spisovatelka."

Babi: "Tak jo."

To mě dostala. Nenapadlo mě, že se toho tak nadšeně chytne. Trošku jsem si z ní sice dělala legraci, ale jestli chce psát, tak proč ne. Donesla jsem blok a tužku a sledovala jak se zaujetím začala psát. Dlouho. Téměř půlhodina úžasného ticha. Trošičku mě zamrzelo, že nenapsala příběh o těch záhadných mužích, ale i životopis stál za to. Myslím, že má babi talent. Jen ty dimenze se nám tam trošku prolínaly, časové osy pomotaly, ale na to už jsem u babi zvyklá.

Pak už jsme řešily obvyklé věci, jako každý den. A kdy se sem přestěhuješ? A budu moct k tobě jezdit? Můžu se sem přistěhovat? A kde ty bydlíš? A kdo tu ještě bydlí? A jaké máme úkoly? Kdy všichni přijdou? Kam zmizli? Čí je to dům? Půjdeme někam na večeři? Kdy půjdeme domů? Někdo mi ukradl kabelku... A ještě moc a moc dalších.

No. Půjdu radši na chvíli dělat kvočnu kuřátkům nebo se z toho...