Ali přítel nejvěrnější - 109 - pravá pochoutečka

To že babi hodně baští, píšu poměrně často. Jenže jak byla ta horka, úplně ji chuť k jídlu opustila. Dokonce jsem musela občas udělat bububu, aby vůbec dojedla krajíc chleba. Má to teď zkrátka, jak se říká, ode zdi ke zdi a nic mezi tím.

Ten den však byla mimořádně při chuti. Vstala o hodně dřív než obvykle. Právě jsem připravovala  krmení pro zvířata. Posadila se do kuchyně a čekala, až na ni přijde řada. Zrovinka jsem měla pro kočky kousek hovězinky na přilepšenou. Nakrájela jsem ji na kousíčky a položila v mističce na stůl, protože číčule byly ještě bůhvíkde.

Babi misku nejdřív zvědavě okukukovala, pak začala opatrně a nesměle maso osahávat.

Petr: "Jen si klidně vemte babi. To je pravá pochoutečka."

Než jsem stihla zareagovat, popadla rychle jeden z kousků a se slovy "Já vím, tohle já jím každý den." ho v mžiku šoupla do pusy. Koukám na ní, jak to statečně převaluje po jazyku. No. Na nějakou velikou dobrotu to nevypadalo. Až mi jí bylo líto. Přehazovala to z jedné strany na druhou...

Já: "Babi. To je syrové maso pro kočky. Na snídani musíš ještě chvíli počkat. Dostaneš ji, až se vrátím od slepic. Jo?"

Když jsem se vracela, už od dveří vidím, že jí něco tíží. 

Já: "Co se stalo? Jsi nějaká zaražená."

Babi: "Já musím domů. Já udělala velkou hloupost. Ráno jsem zaspala, oblékla jsem se a mazala jsem sem a blbec jsem si neudělala snídani."

Já: "Vždyť jsi odnikud nepřišla. Jsi celou dobu tady."

Babi: (udiveně) "Já jsem tu byla přes noc?"

Já:" No jo. Už je to tak."

Babi: "A nemáš, prosím tě, něco k jídlu? Já mám hroznej hlad."

A tak jsem, jako každý den, uvařila ranní matchu*), namazala krajíc, pak uvařila kafe, namazala druhý krajíc, no a potom další...

Babi (poněkud monotematicky): "A bude něco k tomu jídlu?"

Já: "Ty chceš další chleba? Vždyť nebudeš obědvat."

Babi: "Ale budu. Když já mám ještě hlad."

Já: "To vydržíš. Za hodinu je oběd."

Babi: "Ježiši já jsem ale blbá"

Tak teď nevím. Mám jí ten chleba namazat nebo ne? Vylovila jsem z mrazáku zmrzlinu a bylo po hladu. Někdy je jednoduché řešení to nejlepší.

*) Vlastní domácí nápoj z Matcha tee

Ali přítel nejvěrnější - 108 - vaření

Občas s babi chodíme do Kavárny Včera, kde se pravidelně konají různé podpůrné akce. Minule jsme tančily, ale tentokrát bylo na programu společné vaření. 

Přiznám se, že jsem si neuměla moc představit, jak takové společné vaření probíhá. To že si u toho budeme povídat a zpívat, to jsem věděla, ale jak se všichni podělíme o jednotlivé činnosti při kuchtění, to mi hlava nebrala.

Ráno jsme vstaly o něco dřív než obvykle. Babi měla na křesle připravené věci, borůvky čekaly v lednici, vajíčka ve špajzu, a zbývalo jen obstarat zvířata, nasnídat se a hurá do světa. Ano. Takhle nějak jsem si to představovala. Jenže když babi vstala, bylo všechno jinak. Absolutně ignorovala, že má na křesle připravené oblečení a nahodila lehce jetý domácí outfit. Nu což. Stane se.

Když se celá převlékla, musela ještě několikrát navštívit výsostná místa, mezi tím si stihla pocintat tričko, a když už jsme konečně došly k brance, vzpomněla jsem si, že zas pro změnu já nemám boty. Poté se šla babi ještě jednou přesvědčit, že je opravdu holčička a vyrazily jsme.

Bylo horko. Zpocená jsem byla až... ani nechtějte vědět kde. Babi seděla v autě, já v rychlosti kontrolovala, že máme opravdu všechno a babi si radostně prozpěvovala. "Hopsa hejsa do Brandejsa...", "...a toho vola dáme dokola... " či "Sláva nazdar výletu..." Dlouho jsem ji neviděla v tak dobrém rozmaru. Možná bych se ani nebránila výrazu euforie.

Dorazily jsme chvíli před začátkem. Na jídelníčku byla zeleninová polévka a borůvkové knedlíky. Pomalu se začaly scházet ostatní účastnice. Posadily jsme se kolem stolu a ze všeho nejdřív jsme se vzájemně představily, zazpívaly si několik lidových písniček, a pak už jsme se vrhly na vaření.

Paní Klárka rozdala prkénka, nože, zeleninu, brambory a už se to krájelo a loupalo. Radost pohledět. Mezitím jedna z "kuchtiček" prodělala těsto, společně jsme nakoulely hnedle knedle a šup s nimi do hrnce. Během půl hodinky bylo hotovo a my se mohly pustit do jídla. Dlouho jsem si tak nepochutnala. Jó, když se sejde skvěle sehraný tým, jde to jako po drátku a výsledek stojí za to. Celé menu zakončil pohárek s borůvkami a šlehačkou. Taková pomyslná tečka za výborným obědem.

S plným bříškem jsme pak hrály různé hry, protáhly si bolavé oudy a vše prokládaly zpěvem. Babi téměř každou písničku, za veselého smíchu ostatních, zakončila popěvkem "A toho vola dejte dokola". Vůl se tak pro tento den stal hlavním poselstvím, které se jako červená nit táhlo celým tímto veselým setkáním. 

Nastal čas se pomalu se rozloučit. Bylo to velmi příjemně strávené odpoledne. Hodně jsme se nasmály a probraly všechno možné i nemožné. Jen babi už ke konci únavou došla řeč. To se ještě nikdy nestalo.

Moc děkujeme za pozvání. Rády zase přijdeme. Jsem zvědavá, co bude dobrého.

Ali přítel nejvěrnější - 107 - Babi detektivem

Tak jsem si myslela, že k nám z toho časoprostoru lezou jen samí slušní lidé. Bordeláři. To jo, ale jinak v podstatě bezproblémoví jedinci. Dneska mě však vyděsilo, že tomu tak možná není. Třeba je to tam samej kriminální živel, jako u nás. To by mi tak ještě scházelo.

Babi: "Budeme muset zavolat policii."

Já: "A proč?"

Babi: "No. Přišli sem nějací tři chlapi, všechno zpřeházeli, ukradli a zmizeli."

Já: "A co ti ukradli?"

Babi: "No to já nevím. To budu muset ještě vyšetřit."

Já: "Ty nevíš, co ti ukradli?"

Babi: "Budu si to muset ještě pořádně promyslet a srovnat v hlavě." 

Tak to je pěkné nadělení. Co teď s tím? S mezidimenzionální kriminalitou nemám žádné zkušenosti. Nikoho jsem neviděla. Nikoho jsem neslyšela a nic nepostrádám. Přece nemůžu přijít na policii v našem teď a tady a nahlásit, že k nám vnikli tři muži bůhví odkud, které nikdo neviděl, udělali binec, co bincem není a ukradli něco, nevím co!? Asi by se na mě koukali jako na blázna. Ty by koukali, co se všade děje. Kdyby u nás bydleli, určitě by to pochopili snáze.

Netuším, zda vůbec mají s takovýmto vyšetřováním zkušenosti. A taky si nejsem jistá, jestli se to babi nestalo v jiné dimenzi. Je z těch věčných cest chudák celá popletená. Pořád Alimu říkám, že už by se měli na to cestování časem vykašlat. Babi je pak z toho celá jurodivá.

Babi teď jako správný detektiv chodí po domě a zajišťuje stopy. V kuchyni již přerovnala špinavé nádobí, ve skříni prohrabala všechny regály, zkontrolovala i schránku na dopisy a pořád nic. Občas přijde a řekne "To je divný.", zakroutí hlavou a pokračuje v pátrání.

Nechci jí rušit. Sedím raději před domem, abych nějakou tu stopu omylem neponičila, a ze všech sil jí držím palce, aby se všeho dopátrala a nemuseli jsme hledat spojení na muže zákona v jiné časoprostorové linii. Vůbec totiž netuším, jestli se takové spojení dá navázat. Respektive zda vůbec existuje nějaký telefonní seznam. Třeba už tam používají jen  telepatii. Tak to už bych se nedomluvila vůbec.

Sedím, čekám a nemůžu se zbavit  vtíravé myšlenky, že to je jen další Aliho žertík. Že už mu to není blbý... Možná mu křivdím, ale asi jim ty cesty zatrhnu a bude pokoj.

Jak tak přemýšlím nad různýma variantama, uvědomím si, že je nějaké divné ticho. Jdu se podívat, jak je babi daleko s tím pátráním a ona si v klidu sedí v pokoji a luští si křížovky. Nebudu ji rušit. 

Možná už je na stopě.

Ali přítel nejvěrnější - 106 - babi hledá práci

Babi by mi neustále chtěla s něčím pomáhat. Šance vymyslet jakoukoliv činnost, kterou by babi mohla dělat je bohužel velmi omezená.

Babi: "Nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet nebo u něčeho postát...?"

Já: " To je těžký babi. Stát u něčeho vydržíš jen chvíli, zametat nebo vynést odpadky nemůžeš, protože se motáš, rohlíky dělat nechceš, protože tě bolí ruce... tak já nevím."

Babi (smutně): "No jo. Co naděláš."

Minulý týden k nám přišla kamarádka Anička. To je ta, co tak dobře peče. Chvíli jsme si povídaly a najednou se do hovoru zapojila babi.

Babi: "Nevíte o nějaké práci nebo brigádě?"

Anička: "No to bohužel nevím."

Já: "A co bys chtěla dělat?"

Babi (sebevědomě): "Cokoliv. Já jsem holka pracovitá. Třeba účetnictví. Vždyť mám obchodní školu."

Nevěděla jsem, co mám na to říct. Babi naposledy účtovala někdy před padesáti nebo dokonce šedesáti lety, a to jen v materiálové účtárně. Takže sklad. Děrovala štítky, které se zpracovávaly na sálových počítačích. Takže za krále Klacka velikého. 

Anička odešla, a tak babi pokračovala v lelkování. Odpoledne se z práce vrátil Petr. Babi se na něj okamžitě obrátila s novou informací.

Babi: " Představ si Petře, že mi dali výpověď!"

Petr (zmateně): " Neříkejte."

Babi: "Byly tady holky a přinesly mi výpověď."

Petr: "Ukažte mi jí."

Babi chvíli hledala a po chvíli se vrátila.

Babi: "Tak ti nevím, kde to je. Jestli jsem to někam šoupla nebo se mi to zdálo...?"

Petr: "A kdy jste byla v práci naposledy?"

Babi: "Před týdnem."

Petr (vyzývavě): "Zkuste se mi tady projít od křesla k brance."

Babi se ochotně zvedla, ale tělo odmítalo poslouchat. Stylem ruka - noha zkoušela popojít pár metrů. Křečovitě se držela lavice, podél které ručkovala směrem k brance. 

Mimoděk jsem si vzpomněla na hlášku malého chlapce z filmu Ať žijí duchové "Vršek by šel, ale spodek nechce."

Po chvíli to vzdala.

Babi: " Mně to nejde."

Petr: "A co z toho vyplývá?"

Babi: "Že jsem utrpěla šok."

Přiznám se, že mě pokaždé udiví ta rychlost a pohotovost. Během vteřiny má odpověď. Na všechno. Měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum a zcela nepřístojně nevyprskla smíchy. Na tuhle odpověď nebylo co říct. Šok je prostě šok, i když netuším, co ho způsobilo. Tok myšlenek mi přerušila opět babi.

Babi: " Já si teď připadám jako jelen - střelen."

Já: "To máš fuk."

Považovala jsem hovor na dané téma za ukončený. Nebyl.  Z babi totiž nečekaně vypadlo moudro zahalené mlhou tajemství, vedoucí k hlubokému zamyšlení. 

Babi: "Je tu ještě jedna věc. Když si jí vezmu do ruky, tak dřív umřu."

Kouknu na Petra, Petr na mě, pak oba na babi.

Já: "A jaké?"

Babi: "Ta vaše kolegyně. Vezme mě za ruku a umřu."

To jsou věci co?! Takhle jednoduché to je. Jen doufám, že se to děje jen v jiných dimenzích. Kdoví? No. Pro jistotu k nám žádnou kolegyni zvát nebudu.

Ali přítel nejvěrnější - 105 - zubní protéza

Jednou z věcí, kterou má babi v ruce opravdu hodně často je zubní protéza. Každou chvíli ji vyndá, přeleští "multifunkční" plenou, kterou používá v podstatě na všechno a šoupne je zpátky do pusy. Neříkám, že je to kdovíjak úžasný pohled. Ve své podstatě je to dost "eklhaftní". Ale dávno mě to přestalo trápit. Je to prostě tak a nic s tím nenadělám.

Byl překrásný den. Ideální počasí na "velmi oblíbené" drcení kostí pro pipiny. Přítel byl doma a já se díky tomu nemusela stresovat , jestli je s babi vše v pořádku. Šlo mi to hezky od ruky. Zbývalo už jen vše napytlíkovat, aby měly slepičky celý týden co mlsat. Z pozitivního naladění mě vytrhl hlas.

Přítel: "Tak pojď. Průšvih. S babi." 

V hlavě se mi okamžitě rozeběhlo několik katastrofických scénářů najednou, takže když mi oznámil, že má babi rozlomenou zubní protézu, v podstatě se mi ulevilo. Žádný úraz, ani barák nehořel, nic zdevastovaného, návštěva z časoprostoru taky nedorazila, jen babi přišla o možnost používat protikus ke svým čtyřem zubům. V podstatě žádné drama. Horší bylo, že v pátek odpoledne už nikoho neseženu. Jakékoliv řešení prostě muselo počkat na pondělí. Potud pořád dobrý. Jenže pak to přišlo.

Babi: "Já jsem si někam dala zuby a nemůžu je najít."

Já: "Máš je rozbité. Musíme je nechat opravit. Doufám, že to půjde."

Babi: "Aha. To nevadí. Tak počkáme. Vždyť se nic neděje."

Opravdu se nic nedělo. Až na tu záplavu zdánlivě nevinných vět typu "Nevíš kde mám zuby?", "Nemůžu najít zuby, nevidělas je někde?", "Kam jsem ty zuby mohla dát?", "ONI mi ty zuby asi sebrali a nechtěj mi je vrátit.", "Jsem zvědavá, kdy mi ty zuby vrátí."... které se v průběhu času téměř zhmotňovaly. Neustále visely ve vzduchu a útočily na moji chatrnou psychiku. Každou hodinou se stávaly stále brutálnějším mučícím nástrojem. Doslova jsem se babi vyhýbala, jen abych některý z  těchto zcela obyčejných dotazů, povzdechů, podezření, obvinění a já nevím čeho ještě, nemusela poslouchat, nedej bože na ně odpovídat. Nepomáhaly ani cedulky rozmístěné po celém domě. Babi je naprosto ignorovala.

Babi: "A není možné, že by si je někdo půjčil? Pořád se mi tu někdo courá. Nebo si něco vezme, ani se nezeptá, a pak to nevrátí..."

Já: "Babi nevymýšlej si zase. Co by kdo proboha s těma tvýma, čtyřicet let starýma zubama dělal?

Babi (tajemně): "To by ses divila."

Já: "Nikdo tu nebyl."

Babi mě pokaždé odbourá pohotovostí svých odpovědí, za které by se nemusel stydět ani leckterý politik. Vždy ji pronese s takovou nenucenou, až bezelstnou samozřejmostí, že mě tím úplně odzbrojí.

Chápu, že je dost podstatné, jestli člověk má čím kousat nebo ne. V žádném případě bych si netroufla takovou věc bagatelizovat nebo snad dokonce zpochybňovat. Už několik let vše krájím na drobné kousíčky, takže babi vlastně ani moc kousat nemusí. Jen teď zkrátka musíme načas víc kašičkovat a polívčičkovat. To dám. To dám. To určitě dám.

Konečně pondělí! 

Babi ještě hluboce spala a já vyrazila k zubaři. Vybavena v krabičce řádně vycíděnými tesáky a domácími vajíčky (ano úplatek) jsem šla škemrat o pomoc. Obavy tu byly. Babi neměla u mého doktora registraci, což byl potenciální problém poměrně zásadního charakteru. A co když to nepůjde opravit? Při představě jak babi dělají otisky, mi nebylo úplně nejlíp. Asi bychom se všichni dost zapotili. 

Naštěstí se zázraky dějí a tak babi už ve čtvrtek mohla snídat s kompletním výbavou. Několikadenní maraton otázek a odpovědí na dané téma skončil pouhými dvěma slovy: "Jé. Príma." Jen já se z toho budu ještě nějaký ten den vzpamatovávat.

A tak chci touto cestou moc poděkovat za ochotu i za rychlost. Už nám to zase pěkně kouše.