Ali přítel nejvěrnější - 112 - domů, domů, domů...

Jako lidstvo právě procházíme obdobím silných energií, nejrůznějších super úplňků a neobvyklých energeticky vypjatých konstelací na přelomu věků. Cloumá to i s námi se všemi. Pro babi s Alim to jsou však doslova cestovatelské žně. V nejrůznějších dimenzích mimo náš čas a prostor se teď s babi pohybují v podstatě pořád. Není se proto co divit, že se jí jednotlivé teď a tady pořádně pletou.

Ráno to vypadalo, že bude hezky, ale počasí je jako na obrtlíku. Jednou tak a za chvíli jinak. Před obědem jsme využili toho, že neprší a vyrazili na procházku. Oblékla jsem babi do teplé bundy, nandala kapuci a vyrazili jsme. I s Petrem. Prošli jsme obvyklou trasu a pár metrů přidali, aby se babi jednak pořádně vyvětrala, a co si budeme povídat, hlavně unavila. Protože andílek je nejkrásnější a nejroztomilejší, když spí.

Jenže tentokrát nás babi poněkud zaskočila nebývalým přílivem energie. Nejen že si to po celou dobu, za Petrovo opory, štrádovala ve svižném tempu, ale nečekaně měla stále dostatek sil. Když jsme se vrátili domů, prošla brankou, aby se u vchodových dveří zarazila a zeptala se: "Kam mám jít?"  

Petr je šprýmař. Rád dělá legrácky, a tak bezelstně prohlásil "Kam chcete babi."

Správně tušíte. To neměl dělat. Babi si to v plné síle místo do domu zamířila na zahradu.  Ručkovala podél zdi, aby po pár metrech zkonstatovala, že se jí tam špatně jde, otočila to a zamířila zpátky k brance.

Petr: "Kam jdete babi?"

Babi: "No domů."

Podívali jsme se na sebe a beze slov zkonstatovali, že to není nic proti ničemu. Konec konců pohyb je zdravý... Otevřel branku a vyrazili jsme. Tedy já mezitím ještě pořádně přiložila do kamen, neboť jsem tušila, že to nebude jen tak.

Petr: "Tak co babi? Kam to bude? Musíte mě vést, já tam netrefím."

Babi: "Tady nahoru."

A tak jsme šli. Cestou necestou, ne však za nevěstou, ale bůh ví kam. V průběhu cesty, kdy už babi měla našlápnuto směr náměstí, jsem si všimla, že nějak podezřele začíná překrucovat situaci a snaží se nás přesvědčit o tom, že to byl vlastně náš nápad, a že jsme ji chuděru proti její vůli přitáhli k nám, abychom jí pak odmítali odvést zpátky. Problém byl v tom, že jsme se nějak pořád nemohli dobrat toho nejdůležitějšího. KAM?!?

Tahle otázka visela bolestně ve vzduchu. Ať jsme se snažili sebevíc, nedokázali jsme uspokojit tužby a přání, která babi sice ne a ne zformulovat, ale o to paličatěji a důrazněji se je domáhala realizovat. Začala se propadat do zoufalství. Chtěla domů. K sobě domů. Jinam domů. K mamince. Jenže  to proklaté "KAM?" tam s námi pořád bylo. Až Petr nakonec rozhodl. 

"Babi. Mě už to nebaví. Já jdu domů. Jestli chcete, tak pojďte taky."

Babi neznatelně přikývla. A tak jsme šli domů. Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám... Svlékla jsem jí a bundu s mikinou šoupla do pračky. Už to obě potřebovaly. V bláhové naději, že je dostatečně ušlapaná, jsem si pak sedla k počítači. Jenže babi je býk a odmítla to vzdát. Chodila od jednoho k druhému a neustále se snažila nás přimět k tomu, abychom ji odvedli tam, nevím kam. Prostě domů, ať je to kdekoliv. Čím víc to nešlo, tím zoufaleji prosila.

Tady byla každá rada drahá. Ali samozřejmě dělal, jakože se ho to vůbec netýká. Hlavně ať ho s tím neotravujeme. Že jo? Prostě kámoš k nezaplacení. Ten se zkrátka nezapře. Jen co je pravda. Jenže co teď? Babi byla neoblomná a stále dokola prosila se slzami v očích o něco, co jsme nebyli schopni splnit.

Petr to po chvíli vzdal a šel si lehnout, že si na chvíli schrupne. Jen se mu podařilo zabrat, přišla babi. A protože v šeru špatně vidí, pomohla si holí a několikrát ho s ní natáhla přes peřinu se slovy "Je tu někdo?". Lekl se tak, že ho málem švihlo. Vzal babi za předloktí a vzpouzející se ji dotáhl ke stolu v kuchyni a beze slova před ni vysypal puzzle. Musím kvitovat, že to bylo geniální. Babi bez dalších protestů začala skládat a byl klid. Během několika vteřin nevnímala okolí. Nenápadně jsem na stůl připravila i křížovky, ke kterým pak díky bohu plynule přešla. 

Ze spaní samozřejmě nebylo nic. Petr v rámci uklidnění ještě vydoloval zpoza gauče dílky z puzzle, které tam babi vysypala před několika měsíci. Je tu všeobjímající teplo, v kamnech to příjemně popraskává, v rádiu krásně hrají, pračka si potichu přede a já nasávám plnými doušky ten božský klid. 

Je však teprve půl páté... 

Hlášky - výběr z dialogů

S babi je veselo. Někdy to není na celý příběh, ale nedá mi to, abych se nepodělila.

Já to dělat nebudu

Babi: "Co je potřeba udělat?"

Já: "Vyluxovat, vytřít, vyprat prádlo, zamést..."

Babi: "No. Dneska už to dělat nebudu. Kdyžtak zítra."

Kvízové otázky

Babi: "Kdo jsi?"

Já: "Hádej."

Babi: "Teta?"

Já: "Ne."

Babi: " Spolupracovnice?"

Já: "Ne."

Babi: "Maminka?"

Já: "Ne."

Babi: "Tak dcera?"

Já: "Hurá. Uhodla jsi!"

Babi: "A čí jsi dcera?"

Já: "UáááÁÁÁ!"

Kdo je kdo

Babi: "A kdo tu bydlí?"

Já: "Ty, já a Petr."

Babi: "A jak se jmenuje Petr dál?"

Já: "Proč se ptáš?"

Babi: "Já jsem jeho příbuzná."

Já: "No to nejsi. To je MŮJ přítel."

Babi: "Já se neptám, protože bych s ním chtěla chodit. To je můj strejda."

Já: "To není."

Babi: "Mně je osmnáct."

Já: "Běž se podívat do zrcadla."

Babi: "Já už jsem nějaká zmatená."

Kdo je Petr?

Babi: "A kdo je ten Petr? Já teď zjistila, že je to můj táta."

Já: "Petrovi je kolem padesáti. Tobě je devadesát. Myslíš, že to může být tvůj táta?"

Babi: "No říkali mi to. Já měla takovou radost, že mám tátu! A není to syn mého táty?"

Já: "Není. Je to můj přítel. Tvůj táta přece padnul na konci války a měl jen tebe."

Babi: "Ježiši! Já jsem ale pitomá."

Pes nebo kočka?

Babi: "Já nic nedostanu?"

Já: "Už jsi všechno dostala."

Babi: "On mi to asi sežral Míša."

Já: "Míšu už nemáme."

Babi: "Tak ten pejsek potom."

Já: "Amy. Tu už taky nemáme."

Babi: "A co je to támhle?"

Já: "To je kočka."

Babi: "To není kočka."

Já: "A co by to bylo jiného?"

Babi: "No kočka. Ty nepoznáš kočku?!"

Ali přítel nejvěrnější - 111 - studentka

To, že se s babi nenudíme, je patrné již delší dobu. V pátek mě však opravdu vyrazila dech. Zdá se, že nás doma čekají velké změny.

Babi se tradičně povalovala v pokoji, zatím co já zpracovávala maso pro zvířata. Tak, jako každý týden. Když bylo hotovo, šla jsem zkontrolovat, co dělá.

Já: " Tak co babi? Měly bychom jít na procházku. Je tam hezky..."

Babi: "Já už jsem hrozně uchozená. Vždyť jsem se před chvílí vrátila."

Já: "Nepovídej. A odkud?"

Babi: "No ze školy přece."

Já: "Ty chodíš do školy? A do jaký?"

Babi: "Ekonomická škola. Na Žižkově."

Já: "No to je pecka. A od kdy?"

Babi: "Od září."

Já: "Že jsi se ani nepochlubila. A jak tam jezdíš?"

Babi: "Tramvají ze Strašnic."

Já: "A jak se dostaneš na tramvaj?"

Babi: "No tady to projdu nahoru. A za rohem."

Já: "Ale tady přece žádná tramvaj nejezdí. Víš v jakém jsme městě?"

Babi: "Ne."

Já: "Aha. A kde máš učebnice nebo nějaké sešity?"

Babi: "My se učíme z časopisů o ekonomice."

Já: "A jak se dostaneš za branku? Vždyť nemáš klíče."

Babi: "Já vždycky přelezu plot."

Zkusila jsem si ji představit, jak se ladně odrazí, mrštně se přehoupne přes plot, jehož vrchní část je minimálně dva metry nad silnicí a ukázkově dopadne nohama snožmo na přesně stanovené místo na okraji vozovky. 

Když se tak nad tím zamyslím, tak buď si vymýšlí, že nemůže chodit, a nebo mi něco uniká. No. Nevím, jestli to s tou školou byl dobrý nápad. 

Pokud to s tím studiem myslí opravdu vážně, tak pevně doufám, že se ode mě neočekává nějaké aktivnější zapojení. Jestli chce studovat, prosím. Chápu to. Doma se stejně pořád nudí, tak alespoň přijde na jiné myšlenky. Jen si nejsem úplně jistá, jestli to nepřehání s tím přelézáním plotu. Připadá mi to trochu nebezpečné. Aby to s tím skákáním jednou nepřehnala a nedoskákala nakonec na chirurgii. 

Otevřeně přiznávám, že jsem na chvíli pocítila silnou touhu ten veleskok vidět.  Jenže babi razantně odmítla cokoliv ukazovat, protože se jí zrovinka, jako na potvoru, udělalo strašně špatně. Celá se prý klepe a hrozně se motá. No jo. Prostě pech. To se nedá nic dělat. Třeba mi to ukáže, až pojede na další vyučování.

Ráno jsem vstala o něco dřív než obvykle. Jednak abych tu naši studentku morálně podpořila v jejím úsilí někam to dotáhnout, ale hlavně proto, abych jí připravila svačinu, protože při studiu jednomu pořádně vyhládne. 

Čekala jsem, že vyrazí hned po ránu, ale hodiny běžely a babi ne a ne vstávat. Po jedenácté hodině se otevřely dveře a z pokoje se nemotorně vymotala babi. V jedné ruce kýbl z nočního trůnění a druhou rukou kopírovala zeď. 

Koukám na ní a bylo mi jasné, že dneska z toho učení asi nic nebude. Nechtěla jsem ji nijak ztrapňovat nebo nedej bože nějakým způsobem pochybovat o jejím nadšeném přístupu k ekonomice, ale vypadalo to, že se na celé studium pro dnešek vykašlala.

Škoda. Už jsem se viděla, jak ji doprovázím na slavnostní předávání vysokoškolských titulů. 

Na druhou stranu je fakt, že alespoň ušetříme za tu tramvaj.

Ali přítel nejvěrnější - 110 - babi se bude vdávat?

Málo co už mě překvapí. Babi si s Alim žije někde na pomezí našeho teď a tady a spousty dalších časových linií, kterými se samovolně přemísťují z jednoho časoprostoru do druhého. Moje úroveň vědomí i přes veškerou snahu stále ještě není na potřebné výši, takže jsou tyto jejich "výlety" i nadále mimo moje chápání.

Nedávno jsme s drobnými obtížemi překonaly další z letošních super úplňků. I ty obyčejné nám dávají zabrat. Jejich sledování je proto naprostou nutností. Dalo by se to přirovnat k systému včasného varování, například u zemětřesení. Nedávný vesmírný úkaz nám tentokrát rozhodil veškeré zvyklosti i rituály. Babi odmítala jíst, chodit i jakékoliv další aktivity, které by představovaly byť jen hypotetickou nutnost aktivního přístupu či pohybu. V překladu by se dalo jednoduše říct, že byla líná jako veš a dala do toho opravdu všechno.

Ráno se s vypětím všech sil dobelhala do kuchyně. Během snídaně, ze které snědla sotva polovinu, několikrát zdůraznila, jak moc se motá a jak je jí strašně špatně. To abych si dostatečně uvědomila, jak moc nemůže, přestože nám oběma bylo jasný, že jen prostě nechce.

Zbytek dne v podstatě proležela ve svém pokoji a nebylo síly ji k čemukoliv donutit. Po pár dnech jsem to, v rámci zachování svého duševního zdraví, přijala jako fakt a modlila se, aby se po odeznění všech planetárních vlivů vrátila do alespoň částečného normálu. Pravdou je, že se nám hranice normálnosti v pravidelných cyklech neustále posouvají. A tak si babi celé hodiny hověla v posteli a Ali se znuděně rozvaloval v křesle. Ani televizi nechtěla pustit. Prý si přemýšlí.

Podzim je ve znamení práce na zahradě a zpracování úrody. Spoustu času jsem tedy trávila uklízením zahradních fólií, louskáním ořechů, zpracováním paprik a jablek... Neustále jsem však měla pocit, že je něco jinak. Babi si začala s někým tajně špitat. Nejdřív jen tak občas a později vedla dlouhé šeptané rozhovory s tajemnými bytostmi "odjinud". Bylo špatně rozumět, ale z hlasitějších částí  hovoru jsem pochopila, že je u babi v pokoji docela narváno.

Nevím jestli to mám chápat tak, že se k nám dotyční nastěhovali, jakože napořád a nebo jestli se ještě někdy ráčí vrátit zpátky do svých časů. Zvědavost mi nedala pokoj. Snažila jsem se nenápadně zjistit, jak se situace vyvíjí a co to pro mě bude obnášet. Jestli se domnívají, že se tu o všechny budu starat , tak to jsou teda na velkém omylu. Jen ať se pěkně starají sami o sebe. Nejsem žádný hotel ani ubytovna.

Když moje zvědavost dosáhla vrcholu, zkusila jsem si část hovoru nahrát, abych věděla, co mě teda jako čeká. A nestačila jsem se divit. Babi právě domlouvala svatbu! Tak to je tedy bomba. Čekala jsem ledacos, ale tohle mě doslova uzemnilo. Sice jsem pořádně nerozuměla, jestli se babi bude vdávat nebo ženit, ale to byl za stávající situace naprosto marginální problém.

Až když jsem si přehrála celou nahrávku, pochopila jsem (alespoň částečně) obsah hovoru. Babi ležela na posteli a mluvila. Chvíli jako žena, chvíli jako muž... Připomnělo mi to takzvané "automatické psaní", kdy člověk samovolně píše texty, které mu kdosi mimo naši realitu diktuje. Ruka sama píše, aniž by dotyčný věděl co. Její mluva vypadala úplně stejně. Byla jako médium, přes které hovořilo několik lidí. Jednolitý příval slov, kdy nebylo snadné rozlišit, za koho zrovna mluví. V podstatě jsem to byla schopna rozklíčovat až z nahrávky.

Přepis hovoru je na několik stránek, takže ho zde nebudu uvádět celý, ale napočítala jsem minimálně pět osob. Stoprocentně si ale tím počtem nejsem jistá. Slova z babi plynula dost rychle a v podstatě v jednom "tahu".

Babi (v rozhovoru s několika osobami):

 "... A teď čekám, jestli přijdeš, protože já sice nejsem zamilovaná, ale mám spoustu kamarádů, takže můžeš být klidnej, že nejsem zadaná. Já jsem tě milovala tak, že jsem od tý doby s nikým nechodila ani nespala."

"...Jsme se sešli v roce šedesát tři. Tys byla nevěsta, já byl ženich a oženil nás farář v kostele při mši, protože byla divná doba a jinak to nešlo. Ani nevím, kdo to všechno zařídil. Já už jsem tě jmenoval po sobě."

" Ale ty taky nemáš moje jméno... ty ses mi ztratil . Já vůbec nevěděla, kde jsi. A ten tvůj bratr mi pomáhal, ale nikdy jsme spolu nic neměli. Ty ses mi ztratil."

"S Jitkou Vančurovou."

"No jó. To je pravda . S tou chodil."

"No vidíš. Tak my jsme spolu žili. Tak já se k tobě přistěhuju a nebo ty ke mně. Máš děti?"

"Ne."

"Tak si honem uděláme děti a budem spolu žít. Co ty na to?"

"Já jsem pro."

Hovor nabíral na dramatičnosti. Dozvěděla jsem se, že jeden z mužů byl zavřený, protože za války kradl dřevo, a tak když ho po pěti dnech pustili, raději odjel do zahraničí a tím propásl vztah s babi. Ta ho však nyní ujistila, že je svobodná, a že na něj celou tu dobu čekala. Navrhla, že se honem vezmou, zůstanou spolu, budou se mít rádi, ale raději nebudou nic podnikat, aby zas nevyvedli nějakou hloupost. 

Pak se však  do hovoru připletli další lidé:

"Já se nyní jmenuju Marie Rottrová a ta je vošklivá. A ty seš kdo?"

"Já mám pořád stejný jméno."

"A jak to? Já jsem to jméno nepoznala."

"No jó. Ty jsi mě znala, jako strejčka Haverníka. Tak jsi mě jmenovala."

"No jó. To máš pravdu. To je prima."

Sešlost se bavila ještě dlouho a probrali toho opravdu hodně. Dokonce došlo i na falšování dokladů, ale to raději nebudu rozšiřovat. Ještě by jim na to přišli a zase je šoupli do lochu. 

Tak mě tak napadá. Je možné, že babi mluvila s dušemi zemřelých? Možná ano. Možná ne. Kdo ví?

Aneb jak řekla babi jednomu z debatujících. " Osud je někdy, že by to člověk ani nedomyslel."

Ali přítel nejvěrnější - 109 - pravá pochoutečka

To že babi hodně baští, píšu poměrně často. Jenže jak byla ta horka, úplně ji chuť k jídlu opustila. Dokonce jsem musela občas udělat bububu, aby vůbec dojedla krajíc chleba. Má to teď zkrátka, jak se říká, ode zdi ke zdi a nic mezi tím.

Ten den však byla mimořádně při chuti. Vstala o hodně dřív než obvykle. Právě jsem připravovala  krmení pro zvířata. Posadila se do kuchyně a čekala, až na ni přijde řada. Zrovinka jsem měla pro kočky kousek hovězinky na přilepšenou. Nakrájela jsem ji na kousíčky a položila v mističce na stůl, protože číčule byly ještě bůhvíkde.

Babi misku nejdřív zvědavě okukukovala, pak začala opatrně a nesměle maso osahávat.

Petr: "Jen si klidně vemte babi. To je pravá pochoutečka."

Než jsem stihla zareagovat, popadla rychle jeden z kousků a se slovy "Já vím, tohle já jím každý den." ho v mžiku šoupla do pusy. Koukám na ní, jak to statečně převaluje po jazyku. No. Na nějakou velikou dobrotu to nevypadalo. Až mi jí bylo líto. Přehazovala to z jedné strany na druhou...

Já: "Babi. To je syrové maso pro kočky. Na snídani musíš ještě chvíli počkat. Dostaneš ji, až se vrátím od slepic. Jo?"

Když jsem se vracela, už od dveří vidím, že jí něco tíží. 

Já: "Co se stalo? Jsi nějaká zaražená."

Babi: "Já musím domů. Já udělala velkou hloupost. Ráno jsem zaspala, oblékla jsem se a mazala jsem sem a blbec jsem si neudělala snídani."

Já: "Vždyť jsi odnikud nepřišla. Jsi celou dobu tady."

Babi: (udiveně) "Já jsem tu byla přes noc?"

Já:" No jo. Už je to tak."

Babi: "A nemáš, prosím tě, něco k jídlu? Já mám hroznej hlad."

A tak jsem, jako každý den, uvařila ranní matchu*), namazala krajíc, pak uvařila kafe, namazala druhý krajíc, no a potom další...

Babi (poněkud monotematicky): "A bude něco k tomu jídlu?"

Já: "Ty chceš další chleba? Vždyť nebudeš obědvat."

Babi: "Ale budu. Když já mám ještě hlad."

Já: "To vydržíš. Za hodinu je oběd."

Babi: "Ježiši já jsem ale blbá"

Tak teď nevím. Mám jí ten chleba namazat nebo ne? Vylovila jsem z mrazáku zmrzlinu a bylo po hladu. Někdy je jednoduché řešení to nejlepší.

*) Vlastní domácí nápoj z Matcha tee