Ali přítel nejvěrnější - 50 - tajemné návštěvy

Srpen byl ve znamení zavařování okurek , nekonečné hry na Šošony, co řežou dříví na zimu, hlídání vnoučátek, pšenice, rajčat, paprik ... 

Měli jsme zkrátka hodně práce venku. Nezbýval čas na karty ani čtení, takže babi s Alim měli pré. Užívali si to plnými doušky a podle toho to taky vypadalo. 

Většinu času trávili mimo naši realitu a jejich výlety do jiných dimenzí nebrali konců. Ali jako vždy zneužíval situace, babi nekladla odpor a oba se snažili urvat pro sebe, co mohli, když mohli. 

Nevím čím to je, ale pokaždé, když někam zmiznou,  zůstávají v koupelně i na záchodě záhadné loužičky, bývá ucpaná mísa, špinavé umyvadlo nebo neotřelým způsobem dekorovaný toaletní papír či zeď. 

Babi však jednoznačně odmítá, že by to udělala, protože je ztělesněním čistoty a pořádku. Věřím jí to.  Přece by mi nelhala. Její čestné slovo má svou váhu a je pro mě svaté.

Něco tu však nehraje. A nebo mě ti dva tahají za nos. 

Vždycky jsem si říkala, odkud asi babi s Alim vyráží na ty svoje výlety časoprostorem. Kde je ta brána do jiných dimenzí? A začínám tušit, že je to právě koupelna nebo záchod.

Nikdo mi však nenamluví, že se ten nepořádek dělá sám. To je prostě blbost. 

Mám takovou hypotézu, že ty naše dvě hrdličky občas zapomenou tu bránu zavřít. 

Pokaždé, když ten binec uklízím, mi ta záhada vrtá hlavou. Ale už jsem snad na správné stopě. Myslím, že to dělá někdo, kdo tou nedovřenou branou proklouzne a zase rychle zmizí. Takovej škodík. 

V každém případě je to pěkný bordelář a nevychovanec. Já bych tedy něco takového na návštěvě nikdy neudělala.  

Už týden nenápadně hlídám u dveří, ale nikoho se mi  zatím nepodařilo načapat.

Nicméně. Dřevo je pod střechou, obilí v sudech, okurky zavařené, takže se nám snad podaří Aliho poněkud usměrnit. 

A s touláním bude na čas útrum.

Ali přítel nejvěrnější - 49 - kokokodák

Babi měla už od rána dobrou náladu a nedá se říct, že bych s ní to její nadšení nějak zvlášť sdílela. Čekalo nás totiž drcení kostí, což je z mého pohledu nezáživná a otravná práce. Babi však tuto činnost miluje. S nadšením vítá jakékoliv rozptýlení. 

Po snídani jsem připravila vše potřebné. Už cestou si do kroku vesele prozpěvovala. " Ťapy, ťapy ťap, kampak si to šláp..."

Usadila jsem ji na místo a vrátila se pro mísu a kosti. Už zdálky ji slyším jak si s pipinama rozverně povídá :

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Slepice jí odpovídají a babi, aby řeč nestála dodává:

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Chvilku jsem ji z povzdalí pozorovala a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Koukám, že si holky dobře rozumíte." 

"No jo. My jsme holky od okolků... Ony si se mnou přišly popovidat." 

"Tak si to hezky dopovídejte a jde se makat."

Práce šla jako po drátkách, slepičky pilně pomáhaly, sezobly všechno, co mi odpadlo od ruky, takže bylo za chvíli hotovo. 

V týdnu přijedou vnoučátka a my pro ně máme připravené překvapení. Ještě nikdy neslyšely babi číst. Nachystala jsem pohádky, aby si to babi pěkně natrénovala a pořídila pár cvičných videí. 

Babi se při nahrávání chovala, jako dokonalý profesionál. S knížkou v ruce čekala na pokyn z režie (to jsem byla já) a začala číst. Slyšet ji někdo od fochu, určitě by se neudržel a z fleku ji obsadil do role pohádkové babičky.

Po obědě jsme se vydaly na procházku. Víc jak pětset metrů babi neujde ani s oporou. Nám ale nálada ani odhodlání nechybí, a tak si to za zpěvu písně "Krásný vzhled je na ten boží svět" šlapeme ke stromu a s písní "Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme už jsme tu" zpátky domů. 

V posledních metrech už sice trochu docházel dech a nohy odmitaly šlapat, ale daly jsme to. 

Za odměnu dostala babi zmrzlinu. 

Jo. Když se to povede, tak je to jako v té písničce. 

"Den je krásný, den je krásný..." 

Co chtít víc. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 48 - čtení

Na páteční den jsem měla naplánováno spoustu práce. Kromě  běžných činností mě čekalo zpracování masa pro zvířátka a zavařování okurek.

Babi měla povídací náladu, což mě trochu děsilo. Všechny její příběhy znám nazpaměť a dneska by to s nimi bylo opravdu náročné. Potřebovala jsem ji něčím zabavit, aby si nepřipadala odstrčená . 

Spásný nápad přišel v okamžiku, když ze schránky přinesla noviny a nabídla mi k přečtení horoskop. 

Ruce jsem měla od masa, a tak jsem ji zkusmo poprosila, jestli by mi ho nepřečetla. Babi ochotně souhlasila a stylem prvňáčka začala číst. 

Pravda. Hlasatelka už z ní asi nebude, ale poslouchat se to dalo. Uvědomila jsem si, že tu mám spoustu časopisů, na které nemám čas.

Vybrala jsem ty s krátkými články a zajímavostmi a poprosila ji, zda by mi při práci mohla číst. 

Překvapilo mě, s jakým nadšením se tohoto úkolu zhostila. Dlouho se mi nepracovalo tak dobře. 

Babi četla a četla. A byla to tak příjemná změna, že jsme tuto záslužnou činnost zařadily mezi oblíbené. 

A tak tu tak sedíme, já vařím a babi mi předčítá o nejnovějších vědeckých poznatcích ze světa technologií, lidském životě a možnostech moderní medicíny, černou kroniku i sportovní výsledky. 

Ví kulový, text příliš nevnímá, ale statečně se pere se všemi odbornými výrazy. Louská informace o nesmrtelnosti a kmenových buňkách, přesunu mysli do androidů i implantátech do mozku. 

Já u toho naprosto přízemně cpu okurky do flašek a libuju si, jak nám to hezky odsejpá. 

Vydrží číst velmi dlouho. Je to tak absurdní a zároveň roztomilé i osvobozující, že je mi dobře, jak dlouho ne. 

Díky babi. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 47- návštěva

"Tak babi. Zítra přijede návštěva."

"Kdo přijede?" 

"Kamarád s rodinou. Mají dvě děti."

"To bude prima. Bude tu zase veselo. Mám děti ráda."

Babi miluje návštěvy. Užívá si jakékoliv rozptýlení a za normální situace by nemohla ani dospat.

Jenže v noci si s Alim patrně udělali malý výlet časoprostorem, a tak to babi ráno trochu natáhla. 

Tohle jejich courání je někdy hodně náročné. Hlavně pro babi. Bývá pak dost unavená. Není proto divu, že se jí noční zážitky maličko pomotaly s nově nabytými informacemi.  

Byla si toho zřejmě vědoma, neboť už při vstupu do kuchyně sondovala stav věcí. 

"Vám dneska přijede nějaká návštěva viď?" 

"Přijede. Včera jsme o tom spolu přece mluvily. Proč se ptáš?" 

"Já jen, že mi z pokoje zmizel nábytek." 

Přišlo mi to divné, ale tak... stát se může ledacos. Po těch letech s Alim v jednom baráku už se nedivím skoro ničemu. Ptám se tedy opatrně. 

"Jak zmizel nábytek?" 

"No. Všechny věci zmizely." 

Moc tomu nevěřím. Nechám se dovést do pokoje, ale nevidím žádnou změnu. Ledaže by ten někdo zase všechno vrátil. Zeptám se proto zvědavě. 

"Tak copak ti chybí?" 

Babi prohlíží pokoj ze všech stran. Otvírá a zavírá dveře, prohlíží skříně, kouká pod bednu na peřiny a evidentně nechápe, jak se ten nábytek tak rychle dostal zpátky. 

"Ať koukám jak koukám, nevidím, že by ti tu něco chybělo." Poznamenám nesměle. 

"Tak to se mi asi něco zdálo. Jak se furt stěhuju sem a tam, tak už to mám celé popletené... " 

"Hlavně, že je všechno na svém místě. Tak se pojď najíst, za chvíli tu jsou." 

"A kdo?" 

"Ta návštěva přece. Přijedou děti... " 

"Aha. Tak to už se těším." 

Ali přítel nejvěrnější - 46 - někdy to bouchne

Asi každému, jak se říká, někdy "bouchly saze". I největší kliďas, flegmatik nebo ignorant dá v určitém okamžiku průchod emocím.  Většinou kvůli úplné kravině. 

Ali je pěkně zlomyslnej a poslední dobou si mě vyloženě vychutnává. Zkouší, co vydržím. Přesně ví na kterou strunku zabasovat, aby se moje nervová soustava rozdrnčela kmitočty nebezpečných hodnot. 

Jsem docela držák, ale přeci jen už to není, co to bývalo. Během soužití s Alim se moje absorpční schopnosti značně zhoršily, takže občas nevydržím a můj vnitřní nepokoj se verbalizuje silou pouštní bouře. 

Některá témata se léty pravidelného opakování stala výbušnymi a fungují jako jakási rozbuška. 

Velmi jsem milovala svého tátu. Není proto divu, že je mou největší slabinou tvrzení, že můj táta není můj táta. 

Jakákoliv další imaginární dcera je také docela slušnou náloží. 

Nevím v které dimenzi se to babi zasekla, ale já jsem po smrti, s tátou nevychovala mě, ale nějakou nevlastní dceru, kterou našla na ulici a třetí utekla někam do zahraničí a ta druhá už taky umřela. 

S mým přítelem, který je o čtyřicet let mladší, si jako děti hráli. A nemá ji rád, protože ho odmítla, jelikož byl samá holka. 

Už jsem se do toho zamotala tak, že ani nevím, jestli vůbec jsem. 

Občas se snažím, vysvětlit nevysvětlitelné, i když je mi jasné, že moje chabé argumenty nemají absolutně žádnou váhu.

Babi je odjakživa flegmatik. Takový ten totálně splachovací typ. Nasadí jeden ksicht, jak sama říká, a myslí si něco o zadní části těla. Občas se u toho pohrdavě usmívá.

Zkoušeli jste se někdy pohádat s někým, kdo se vám smál do obličeje? Já se při tom se dokážu tak krásně vytočit, až to nakonec prostě bouchne. Ječím jako Viktorka u splavu, div mi nepraskne žíla a babi jen v klidu sedí a usmívá se. 

Někdy mám pocit, že mi to dělá schválně. Jen aby se něco dělo. 

Za pět minut nic neví, zatímco já jsem zralá na hospitalizaci v nervovém sanatorium. Snažím se z hluboka dýchat a rozumově si zdůvodnit, že za to nemůže. 

Když se konečně uklidním, babi se mě bezelstně zeptá:

"Budeme dneska spát tady nebo půjdeme domů za maminkou?" 

A já z posledních sil odpovím:

"Babi. Já už nikam nejdu."