Ali přítel nejvěrnější - 110 - babi se bude vdávat?

Málo co už mě překvapí. Babi si s Alim žije někde na pomezí našeho teď a tady a spousty dalších časových linií, kterými se samovolně přemísťují z jednoho časoprostoru do druhého. Moje úroveň vědomí i přes veškerou snahu stále ještě není na potřebné výši, takže jsou tyto jejich "výlety" i nadále mimo moje chápání.

Nedávno jsme s drobnými obtížemi překonaly další z letošních super úplňků. I ty obyčejné nám dávají zabrat. Jejich sledování je proto naprostou nutností. Dalo by se to přirovnat k systému včasného varování, například u zemětřesení. Nedávný vesmírný úkaz nám tentokrát rozhodil veškeré zvyklosti i rituály. Babi odmítala jíst, chodit i jakékoliv další aktivity, které by představovaly byť jen hypotetickou nutnost aktivního přístupu či pohybu. V překladu by se dalo jednoduše říct, že byla líná jako veš a dala do toho opravdu všechno.

Ráno se s vypětím všech sil dobelhala do kuchyně. Během snídaně, ze které snědla sotva polovinu, několikrát zdůraznila, jak moc se motá a jak je jí strašně špatně. To abych si dostatečně uvědomila, jak moc nemůže, přestože nám oběma bylo jasný, že jen prostě nechce.

Zbytek dne v podstatě proležela ve svém pokoji a nebylo síly ji k čemukoliv donutit. Po pár dnech jsem to, v rámci zachování svého duševního zdraví, přijala jako fakt a modlila se, aby se po odeznění všech planetárních vlivů vrátila do alespoň částečného normálu. Pravdou je, že se nám hranice normálnosti v pravidelných cyklech neustále posouvají. A tak si babi celé hodiny hověla v posteli a Ali se znuděně rozvaloval v křesle. Ani televizi nechtěla pustit. Prý si přemýšlí.

Podzim je ve znamení práce na zahradě a zpracování úrody. Spoustu času jsem tedy trávila uklízením zahradních fólií, louskáním ořechů, zpracováním paprik a jablek... Neustále jsem však měla pocit, že je něco jinak. Babi si začala s někým tajně špitat. Nejdřív jen tak občas a později vedla dlouhé šeptané rozhovory s tajemnými bytostmi "odjinud". Bylo špatně rozumět, ale z hlasitějších částí  hovoru jsem pochopila, že je u babi v pokoji docela narváno.

Nevím jestli to mám chápat tak, že se k nám dotyční nastěhovali, jakože napořád a nebo jestli se ještě někdy ráčí vrátit zpátky do svých časů. Zvědavost mi nedala pokoj. Snažila jsem se nenápadně zjistit, jak se situace vyvíjí a co to pro mě bude obnášet. Jestli se domnívají, že se tu o všechny budu starat , tak to jsou teda na velkém omylu. Jen ať se pěkně starají sami o sebe. Nejsem žádný hotel ani ubytovna.

Když moje zvědavost dosáhla vrcholu, zkusila jsem si část hovoru nahrát, abych věděla, co mě teda jako čeká. A nestačila jsem se divit. Babi právě domlouvala svatbu! Tak to je tedy bomba. Čekala jsem ledacos, ale tohle mě doslova uzemnilo. Sice jsem pořádně nerozuměla, jestli se babi bude vdávat nebo ženit, ale to byl za stávající situace naprosto marginální problém.

Až když jsem si přehrála celou nahrávku, pochopila jsem (alespoň částečně) obsah hovoru. Babi ležela na posteli a mluvila. Chvíli jako žena, chvíli jako muž... Připomnělo mi to takzvané "automatické psaní", kdy člověk samovolně píše texty, které mu kdosi mimo naši realitu diktuje. Ruka sama píše, aniž by dotyčný věděl co. Její mluva vypadala úplně stejně. Byla jako médium, přes které hovořilo několik lidí. Jednolitý příval slov, kdy nebylo snadné rozlišit, za koho zrovna mluví. V podstatě jsem to byla schopna rozklíčovat až z nahrávky.

Přepis hovoru je na několik stránek, takže ho zde nebudu uvádět celý, ale napočítala jsem minimálně pět osob. Stoprocentně si ale tím počtem nejsem jistá. Slova z babi plynula dost rychle a v podstatě v jednom "tahu".

Babi (v rozhovoru s několika osobami):

 "... A teď čekám, jestli přijdeš, protože já sice nejsem zamilovaná, ale mám spoustu kamarádů, takže můžeš být klidnej, že nejsem zadaná. Já jsem tě milovala tak, že jsem od tý doby s nikým nechodila ani nespala."

"...Jsme se sešli v roce šedesát tři. Tys byla nevěsta, já byl ženich a oženil nás farář v kostele při mši, protože byla divná doba a jinak to nešlo. Ani nevím, kdo to všechno zařídil. Já už jsem tě jmenoval po sobě."

" Ale ty taky nemáš moje jméno... ty ses mi ztratil . Já vůbec nevěděla, kde jsi. A ten tvůj bratr mi pomáhal, ale nikdy jsme spolu nic neměli. Ty ses mi ztratil."

"S Jitkou Vančurovou."

"No jó. To je pravda . S tou chodil."

"No vidíš. Tak my jsme spolu žili. Tak já se k tobě přistěhuju a nebo ty ke mně. Máš děti?"

"Ne."

"Tak si honem uděláme děti a budem spolu žít. Co ty na to?"

"Já jsem pro."

Hovor nabíral na dramatičnosti. Dozvěděla jsem se, že jeden z mužů byl zavřený, protože za války kradl dřevo, a tak když ho po pěti dnech pustili, raději odjel do zahraničí a tím propásl vztah s babi. Ta ho však nyní ujistila, že je svobodná, a že na něj celou tu dobu čekala. Navrhla, že se honem vezmou, zůstanou spolu, budou se mít rádi, ale raději nebudou nic podnikat, aby zas nevyvedli nějakou hloupost. 

Pak se však  do hovoru připletli další lidé:

"Já se nyní jmenuju Marie Rottrová a ta je vošklivá. A ty seš kdo?"

"Já mám pořád stejný jméno."

"A jak to? Já jsem to jméno nepoznala."

"No jó. Ty jsi mě znala, jako strejčka Haverníka. Tak jsi mě jmenovala."

"No jó. To máš pravdu. To je prima."

Sešlost se bavila ještě dlouho a probrali toho opravdu hodně. Dokonce došlo i na falšování dokladů, ale to raději nebudu rozšiřovat. Ještě by jim na to přišli a zase je šoupli do lochu. 

Tak mě tak napadá. Je možné, že babi mluvila s dušemi zemřelých? Možná ano. Možná ne. Kdo ví?

Aneb jak řekla babi jednomu z debatujících. " Osud je někdy, že by to člověk ani nedomyslel."

Ali přítel nejvěrnější - 109 - pravá pochoutečka

To že babi hodně baští, píšu poměrně často. Jenže jak byla ta horka, úplně ji chuť k jídlu opustila. Dokonce jsem musela občas udělat bububu, aby vůbec dojedla krajíc chleba. Má to teď zkrátka, jak se říká, ode zdi ke zdi a nic mezi tím.

Ten den však byla mimořádně při chuti. Vstala o hodně dřív než obvykle. Právě jsem připravovala  krmení pro zvířata. Posadila se do kuchyně a čekala, až na ni přijde řada. Zrovinka jsem měla pro kočky kousek hovězinky na přilepšenou. Nakrájela jsem ji na kousíčky a položila v mističce na stůl, protože číčule byly ještě bůhvíkde.

Babi misku nejdřív zvědavě okukukovala, pak začala opatrně a nesměle maso osahávat.

Petr: "Jen si klidně vemte babi. To je pravá pochoutečka."

Než jsem stihla zareagovat, popadla rychle jeden z kousků a se slovy "Já vím, tohle já jím každý den." ho v mžiku šoupla do pusy. Koukám na ní, jak to statečně převaluje po jazyku. No. Na nějakou velikou dobrotu to nevypadalo. Až mi jí bylo líto. Přehazovala to z jedné strany na druhou...

Já: "Babi. To je syrové maso pro kočky. Na snídani musíš ještě chvíli počkat. Dostaneš ji, až se vrátím od slepic. Jo?"

Když jsem se vracela, už od dveří vidím, že jí něco tíží. 

Já: "Co se stalo? Jsi nějaká zaražená."

Babi: "Já musím domů. Já udělala velkou hloupost. Ráno jsem zaspala, oblékla jsem se a mazala jsem sem a blbec jsem si neudělala snídani."

Já: "Vždyť jsi odnikud nepřišla. Jsi celou dobu tady."

Babi: (udiveně) "Já jsem tu byla přes noc?"

Já:" No jo. Už je to tak."

Babi: "A nemáš, prosím tě, něco k jídlu? Já mám hroznej hlad."

A tak jsem, jako každý den, uvařila ranní matchu*), namazala krajíc, pak uvařila kafe, namazala druhý krajíc, no a potom další...

Babi (poněkud monotematicky): "A bude něco k tomu jídlu?"

Já: "Ty chceš další chleba? Vždyť nebudeš obědvat."

Babi: "Ale budu. Když já mám ještě hlad."

Já: "To vydržíš. Za hodinu je oběd."

Babi: "Ježiši já jsem ale blbá"

Tak teď nevím. Mám jí ten chleba namazat nebo ne? Vylovila jsem z mrazáku zmrzlinu a bylo po hladu. Někdy je jednoduché řešení to nejlepší.

*) Vlastní domácí nápoj z Matcha tee

Ali přítel nejvěrnější - 108 - vaření

Občas s babi chodíme do Kavárny Včera, kde se pravidelně konají různé podpůrné akce. Minule jsme tančily, ale tentokrát bylo na programu společné vaření. 

Přiznám se, že jsem si neuměla moc představit, jak takové společné vaření probíhá. To že si u toho budeme povídat a zpívat, to jsem věděla, ale jak se všichni podělíme o jednotlivé činnosti při kuchtění, to mi hlava nebrala.

Ráno jsme vstaly o něco dřív než obvykle. Babi měla na křesle připravené věci, borůvky čekaly v lednici, vajíčka ve špajzu, a zbývalo jen obstarat zvířata, nasnídat se a hurá do světa. Ano. Takhle nějak jsem si to představovala. Jenže když babi vstala, bylo všechno jinak. Absolutně ignorovala, že má na křesle připravené oblečení a nahodila lehce jetý domácí outfit. Nu což. Stane se.

Když se celá převlékla, musela ještě několikrát navštívit výsostná místa, mezi tím si stihla pocintat tričko, a když už jsme konečně došly k brance, vzpomněla jsem si, že zas pro změnu já nemám boty. Poté se šla babi ještě jednou přesvědčit, že je opravdu holčička a vyrazily jsme.

Bylo horko. Zpocená jsem byla až... ani nechtějte vědět kde. Babi seděla v autě, já v rychlosti kontrolovala, že máme opravdu všechno a babi si radostně prozpěvovala. "Hopsa hejsa do Brandejsa...", "...a toho vola dáme dokola... " či "Sláva nazdar výletu..." Dlouho jsem ji neviděla v tak dobrém rozmaru. Možná bych se ani nebránila výrazu euforie.

Dorazily jsme chvíli před začátkem. Na jídelníčku byla zeleninová polévka a borůvkové knedlíky. Pomalu se začaly scházet ostatní účastnice. Posadily jsme se kolem stolu a ze všeho nejdřív jsme se vzájemně představily, zazpívaly si několik lidových písniček, a pak už jsme se vrhly na vaření.

Paní Klárka rozdala prkénka, nože, zeleninu, brambory a už se to krájelo a loupalo. Radost pohledět. Mezitím jedna z "kuchtiček" prodělala těsto, společně jsme nakoulely hnedle knedle a šup s nimi do hrnce. Během půl hodinky bylo hotovo a my se mohly pustit do jídla. Dlouho jsem si tak nepochutnala. Jó, když se sejde skvěle sehraný tým, jde to jako po drátku a výsledek stojí za to. Celé menu zakončil pohárek s borůvkami a šlehačkou. Taková pomyslná tečka za výborným obědem.

S plným bříškem jsme pak hrály různé hry, protáhly si bolavé oudy a vše prokládaly zpěvem. Babi téměř každou písničku, za veselého smíchu ostatních, zakončila popěvkem "A toho vola dejte dokola". Vůl se tak pro tento den stal hlavním poselstvím, které se jako červená nit táhlo celým tímto veselým setkáním. 

Nastal čas se pomalu se rozloučit. Bylo to velmi příjemně strávené odpoledne. Hodně jsme se nasmály a probraly všechno možné i nemožné. Jen babi už ke konci únavou došla řeč. To se ještě nikdy nestalo.

Moc děkujeme za pozvání. Rády zase přijdeme. Jsem zvědavá, co bude dobrého.

Ali přítel nejvěrnější - 107 - Babi detektivem

Tak jsem si myslela, že k nám z toho časoprostoru lezou jen samí slušní lidé. Bordeláři. To jo, ale jinak v podstatě bezproblémoví jedinci. Dneska mě však vyděsilo, že tomu tak možná není. Třeba je to tam samej kriminální živel, jako u nás. To by mi tak ještě scházelo.

Babi: "Budeme muset zavolat policii."

Já: "A proč?"

Babi: "No. Přišli sem nějací tři chlapi, všechno zpřeházeli, ukradli a zmizeli."

Já: "A co ti ukradli?"

Babi: "No to já nevím. To budu muset ještě vyšetřit."

Já: "Ty nevíš, co ti ukradli?"

Babi: "Budu si to muset ještě pořádně promyslet a srovnat v hlavě." 

Tak to je pěkné nadělení. Co teď s tím? S mezidimenzionální kriminalitou nemám žádné zkušenosti. Nikoho jsem neviděla. Nikoho jsem neslyšela a nic nepostrádám. Přece nemůžu přijít na policii v našem teď a tady a nahlásit, že k nám vnikli tři muži bůhví odkud, které nikdo neviděl, udělali binec, co bincem není a ukradli něco, nevím co!? Asi by se na mě koukali jako na blázna. Ty by koukali, co se všade děje. Kdyby u nás bydleli, určitě by to pochopili snáze.

Netuším, zda vůbec mají s takovýmto vyšetřováním zkušenosti. A taky si nejsem jistá, jestli se to babi nestalo v jiné dimenzi. Je z těch věčných cest chudák celá popletená. Pořád Alimu říkám, že už by se měli na to cestování časem vykašlat. Babi je pak z toho celá jurodivá.

Babi teď jako správný detektiv chodí po domě a zajišťuje stopy. V kuchyni již přerovnala špinavé nádobí, ve skříni prohrabala všechny regály, zkontrolovala i schránku na dopisy a pořád nic. Občas přijde a řekne "To je divný.", zakroutí hlavou a pokračuje v pátrání.

Nechci jí rušit. Sedím raději před domem, abych nějakou tu stopu omylem neponičila, a ze všech sil jí držím palce, aby se všeho dopátrala a nemuseli jsme hledat spojení na muže zákona v jiné časoprostorové linii. Vůbec totiž netuším, jestli se takové spojení dá navázat. Respektive zda vůbec existuje nějaký telefonní seznam. Třeba už tam používají jen  telepatii. Tak to už bych se nedomluvila vůbec.

Sedím, čekám a nemůžu se zbavit  vtíravé myšlenky, že to je jen další Aliho žertík. Že už mu to není blbý... Možná mu křivdím, ale asi jim ty cesty zatrhnu a bude pokoj.

Jak tak přemýšlím nad různýma variantama, uvědomím si, že je nějaké divné ticho. Jdu se podívat, jak je babi daleko s tím pátráním a ona si v klidu sedí v pokoji a luští si křížovky. Nebudu ji rušit. 

Možná už je na stopě.

Ali přítel nejvěrnější - 106 - babi hledá práci

Babi by mi neustále chtěla s něčím pomáhat. Šance vymyslet jakoukoliv činnost, kterou by babi mohla dělat je bohužel velmi omezená.

Babi: "Nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet nebo u něčeho postát...?"

Já: " To je těžký babi. Stát u něčeho vydržíš jen chvíli, zametat nebo vynést odpadky nemůžeš, protože se motáš, rohlíky dělat nechceš, protože tě bolí ruce... tak já nevím."

Babi (smutně): "No jo. Co naděláš."

Minulý týden k nám přišla kamarádka Anička. To je ta, co tak dobře peče. Chvíli jsme si povídaly a najednou se do hovoru zapojila babi.

Babi: "Nevíte o nějaké práci nebo brigádě?"

Anička: "No to bohužel nevím."

Já: "A co bys chtěla dělat?"

Babi (sebevědomě): "Cokoliv. Já jsem holka pracovitá. Třeba účetnictví. Vždyť mám obchodní školu."

Nevěděla jsem, co mám na to říct. Babi naposledy účtovala někdy před padesáti nebo dokonce šedesáti lety, a to jen v materiálové účtárně. Takže sklad. Děrovala štítky, které se zpracovávaly na sálových počítačích. Takže za krále Klacka velikého. 

Anička odešla, a tak babi pokračovala v lelkování. Odpoledne se z práce vrátil Petr. Babi se na něj okamžitě obrátila s novou informací.

Babi: " Představ si Petře, že mi dali výpověď!"

Petr (zmateně): " Neříkejte."

Babi: "Byly tady holky a přinesly mi výpověď."

Petr: "Ukažte mi jí."

Babi chvíli hledala a po chvíli se vrátila.

Babi: "Tak ti nevím, kde to je. Jestli jsem to někam šoupla nebo se mi to zdálo...?"

Petr: "A kdy jste byla v práci naposledy?"

Babi: "Před týdnem."

Petr (vyzývavě): "Zkuste se mi tady projít od křesla k brance."

Babi se ochotně zvedla, ale tělo odmítalo poslouchat. Stylem ruka - noha zkoušela popojít pár metrů. Křečovitě se držela lavice, podél které ručkovala směrem k brance. 

Mimoděk jsem si vzpomněla na hlášku malého chlapce z filmu Ať žijí duchové "Vršek by šel, ale spodek nechce."

Po chvíli to vzdala.

Babi: " Mně to nejde."

Petr: "A co z toho vyplývá?"

Babi: "Že jsem utrpěla šok."

Přiznám se, že mě pokaždé udiví ta rychlost a pohotovost. Během vteřiny má odpověď. Na všechno. Měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum a zcela nepřístojně nevyprskla smíchy. Na tuhle odpověď nebylo co říct. Šok je prostě šok, i když netuším, co ho způsobilo. Tok myšlenek mi přerušila opět babi.

Babi: " Já si teď připadám jako jelen - střelen."

Já: "To máš fuk."

Považovala jsem hovor na dané téma za ukončený. Nebyl.  Z babi totiž nečekaně vypadlo moudro zahalené mlhou tajemství, vedoucí k hlubokému zamyšlení. 

Babi: "Je tu ještě jedna věc. Když si jí vezmu do ruky, tak dřív umřu."

Kouknu na Petra, Petr na mě, pak oba na babi.

Já: "A jaké?"

Babi: "Ta vaše kolegyně. Vezme mě za ruku a umřu."

To jsou věci co?! Takhle jednoduché to je. Jen doufám, že se to děje jen v jiných dimenzích. Kdoví? No. Pro jistotu k nám žádnou kolegyni zvát nebudu.