Tento blog vznikl jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.
Musím se k něčemu přiznat. Chybně jsem vyhodnotila princip fungování "kapesníku", coby přístroje pro komunikaci. Došlo tak k neúmyslné mystifikaci. Po důkladnějším sledování jsem totiž dospěla k následujícímu fascinujícímu zjištění. Člověk je holt tvor omylný a žádný učený z nebe nespadl, jak říkával táta.
Kapesník s největší pravděpodobností není deklarovaná technologie na přijímání zpráv, ale pouze pomůcka pro jejich zobrazení. Nevím úplně přesně, na jakém principu to funguje, ale vypadá to, že babi má někde v hlavě přijímač signálu, který ze vzdáleného zdroje obdrží zprávu. Aby si ji však mohla přečíst, musí ji zobrazit na vhodném materiálu. Představuju si to tak, že babi funguje nejen jako anténa, tedy příjemce signálu, ale zároveň i jako jakýsi projektor. Je to velmi zajímavé řešení. Stačí si před očima podržet třeba ten kapesník nebo talíř, plenu, kalhoty, toaletní papír apod., pekelně se soustředit a text se automaticky na toto pozadí přenese.
Dalo to fušku, ale snad jsem to konečně pochopila správně. Jen nevím, jestli tyhle nadpřirozené schopnosti získala nějakým tréninkem, školením nebo mi z ní galaktičtí přátelé vytvořili nějakého kyborga s implantovaným čipem. Nicméně se mi podařilo ověřit, že se skutečně jedná o přísně tajné informace. Když se však snažím zjistit něco bližšího, je babi tajemná, jako hrad v Karpatech.
Zrovna dojedla večeři. Vzala do ruky talíř a soustředěně po něm vidličkou přesunovala droboučké zbytky jídla. Chtěla jsem té tajemné komunikaci přijít na kloub stůj co stůj. Svoji hlavu jsem strčila babi téměř k uchu. Ani si toho nevšimla. Opatrně přesouvala miniaturní kousíčky brambor s takovým zaujetím, že kdybych vedle ní dělala kotrmelce nebo střílela z kanónu, nevnímala by to. Musela jsem do ní vyloženě šťouchnout.
Já: "Co to na tom talíři študuješ?"
Babi: "Ale nic. Jen tu rovnám písmenka."
Já: "A co tam je napsanýho?"
Babi: "Ale nic. To nic není."
Já: "Ono je to tajný?"
Babi: "Jo."
Aby mi bylo dostatečně jasné, že tím debata ohledně písmenek končí, odložila vidličku i talíř a měla jsem po hehe. Není však všem dnům konec, jak se říká. A já to rozhodně nehodlám vzdát. Příště budu mít určitě více štěstí. A stejně byl čas, jít na kutě. Pro tento den jsem ponechala záhady stranou a jala se psychicky připravit na další vzrušující den.
Nedávno jsem poskytla rozhovor pro neziskovou organizaci ProGaudia, což je společnost věnující se odborné psychické pomoci dlouhodobě nemocným, ale i pečujícím osobám či zdravotnímu personálu. Dělají toho samozřejmě daleko víc, ale to už se můžete podívat sami na stránkách:
Hana se stará o svou maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Jako terapii si v roce 2020 naordinovala blog, kde se od té doby vypisuje ze všech problémů spojených s péčí o maminku. V roce 2023 byl tento blog nominován na cenu Magnesia litera. Díky tomu příběhy získaly i knižní podobu.
Jak jste v knížce Puberťačka před důchodem popsala Alzheimerovu chorobu?
Představila jsem si ji jako takového chlapíka, typem sňatkového podvodníka. A protože Alzheimer je takové neosobní jméno, začali jsme mu doma říkat Ali. Je to krátké, svým způsobem roztomilé a hlavně z toho čiší lidskost. Ali je človíček, který se v podstatě živí mozkem pacienta, přitom se mu vtírá do přízně, vymýšlí s ním kdejaké ptákoviny, cestuje s ním po galaxiích a dimenzích. Člověk s Alim se úplně změní. Ať už je to povaha, návyky, chutě, ale i náhled na svět. Je to prostě takový záškodníček.
Ali je jakoby další postavou vaší knížky.
Ano, v podstatě babi naprosto ovládá. V jeho zajetí však není jen ona, ale my všichni. Ali je poťouchlý, zlomyslný, dělá si z nás všech srandu a zkouší, co vydržíme.
Je to takový ten čertík na rameni, že ano?
Ano, je to sranda doslova na každém kroku. Snaží se vás vytočit, ale občas i pobavit. Je to dost náročné, protože ty vlny jdou opravdu v tak rychlých cyklech, že z toho jde občas hlava kolem. Jak nemoc postupuje, tím je ta jízda rychlejší. Přestože by se dalo říct, že je každý den stejný, tak je vlastně úplně jiný.
Mamince byl diagnostikován Alzheimer v roce 2020, kdy začíná děj knížky?
Daleko dřív. Maminka se k nám přistěhovala někdy v roce 2011 nebo 2012, kdy jsem s hrůzou zjistila, že je alkoholička. Dokázala vypít i dvě láhve denně. To, že má špatnou paměť, jsme tedy přikládali právě alkoholu. Jednou jsme šli k doktorce, které se to moc nezdálo a udělala babi takový ten základní test s hodinami a bylo jasno. Od té doby jsme začali chodit na psychiatrii. Doma jsme se s partnerem, který dělal na směny, střídali. To ještě byla babi schopná být třeba i 12 hodin doma sama.
Že jde do tuhého, jsme zjistili, až když nám ji jednou v noci musel hledat vrtulník. Chtělo se jí na záchod, vyběhla ven z branky, protože doma to jaksi nebylo ono, a pak už netrefila zpátky. To bylo koncem roku 2020. To byl zlom a já pak musela zůstat doma.
A kdybyste měla říct na jakou nejzábavnější historku vzpomínáte, jaká by to byla? Je to třeba ta s vrtulníkem?
Vrtulník byl boží, ano, ten byl boží. Teď to máme skoro každý den, zrovna včera nám zase málem utekla na ulici, protože nám vyváželi septik, zapomněli jsme klíč v brance a málem byla zase pryč. Teď má prostě období, kdy chce pořád domů, takže si vždycky stoupne a řekne: „Tak já vám za všechno děkuju a jdu.“ A vyrazí bez hole, bez oblečení, prostě jde.
Včera jsem se jí ptala, jak se jmenuje a ona vyjmenovala asi pět jmen, které jsem v životě neslyšela. Nebo dneska, dneska mi tvrdila, že nesnídala. Prostě nevíte, jestli se máte smát nebo brečet.
Jak to přežíváte Vy? Blog je pro Vás asi únikem.
Určitě, kvůli tomu ten blog vznikl. Začínala jsem mít psychické problémy, byla jsem na antidepresivech, měla jsem problémy se spaním. Antidepresiva mě strašně ničila, protože jsem měla křeče v nohách. Nebyla jsem kolikrát schopná se na ně vůbec postavit. Pak jsem je vysadila a začala jsem psát blog. Je to pro mě relax. Nevím, jestli bych to bez něj zvládla. Prostě vždycky, když se něco stane, tak si to s Alim na tom blogu pořádně vyřídím a je zase dobře. Je to terapie. Únik.
Jak vypadá Váš den? Čtete spolu třeba knížky?
Babička celý život luštila křížovky. Taky pořád mastila karty, žolíky. Nic z toho už ale nezvládá.Mámu nemůžu nechat samotnou v podstatě nikdy, vstávám k ní i v noci. Občas i pětkrát nebo šestkrát, takže mám permanentní spánkový deficit.Je to náročné. Máme malé hospodářství. Třicet slepic, dvě kachny, zhruba deset koček, do tohodomácnost, musím taky něco uvařit, uklidit, nakoupit a ono už toho prostoru na nic jiného moc nezbývá.
Co byste poradila dalším, jako jste vy, pečujícím o své blízké s Alzheimerovou chorobou?
Hlavně aby se nestresovali. Spousta lidí, kteří ty maminky, tatínky, dědečky a babičky mají hodně rádi, špatně snášejí takové to zlé období. Je potřeba si to všechno odosobnit. Já jsem vztah s mámou neměla moc hezký, takže o ni pečuji, jako kdyby to byl kdokoliv cizí. Nemám v tom tolik citů a daleko líp se mi k tomu přistupuje, nedělá mi problém jí usadit, když zlobí. Nesmíte se nechat vláčet, týrat, nechat na sebe křičet. Je potřeba prostě určit hranici, kam si ještě toho člověka pustit a kam už ne. Ta hranice je tak důležitá, protože jinak vás ta nemoc semele dřív než ty maminky, tatínky, babičky a dědečky. Ti to díky výpadkům paměti vydrží.
Co ráda děláte ve volném čase? Co může ostatním pomoci?
Strašně ráda tancuju. Než měla maminka mrtvici, dala jsem ji spát a mohli jsme jít třeba na koncert, vytancovat se, vyhulákat, vyřádit. To pomáhalo. Ale i kdyby člověk třeba jen válel sudy, prostě cokoliv, pomůže mu to se uvolnit, odreagovat se a jít dál. Mít něco svého, udělat si nějaký svůj kouteček, ráj nebo něco, co je jenom jeho a do čeho může investovat tu nahromaděnou energii, kterou potřebuje, a odkud se mu vrátí.
Nedávno mě oslovila paní, která založila projekt Energie slov. Je to platforma pro začínající autory. Ideální místo, kde se můžete ze všeho vypsat. Já tam mám třeba příběhy, které bych v sobě ráda nějakým způsobem ukončila. Uzavírám v nich dohodu s mým bývalým manželem. Omlouvám se mu za to, že jsem si ho přitáhla do svého života, aby na mě byl zlý a tím mi dal důležitou životní lekci S každým příběhem mu něco odpustím. Až dokončím vyprávění, budeme oba volní. Takže jestli někdo rád píše nebo si myslí, že by psaní pro něj bylo nějakým způsobem taky terapií, tak tohle je přesně ta vhodná platforma.
Babi nikdy nečetla manuály. Vše sestavovala a používala podle své intuice. Nutno podotknout, že ne vždy s pozitivním výsledkem. Návody k použití byly v jejích očích vždy naprostou zbytečností a hlavně zdlouhavé a nudné čtení.
Proč to píšu. Rozmohl se nám doma takový nešvar. Stávalo se to občas. Spíš sporadicky. Vždycky jsem to brala jako nehody, které se prostě čas od času stávají. Jenže poslední dobou případů nezvykle rychle přibývá a já mám obavu, že se stávají pravidlem.
Ne že bych si stěžovala, ale občas by se do nějakého toho průvodce používáním přeci jen mrknout mohla. Co by jí to udělalo?! Ušetřilo by mi to spoustu zbytečné práce s každodenním převlékáním a čištěním postele, vytíráním či praním. Nehledě na to, že už začínám mít ruce jako orangutan.
Vím, že babi stále častěji používá spoustu nejrůznějších vychytávek, které by jí měly pomáhat v rámci mezigalaktického přesunu materiálů. Ale mám pocit, že jí to začíná přerůstat přes hlavu. Už je toho na ní zkrátka moc. Dokud babi používala jednoduchou bránu, nebyl většinou žádný problém. Vím, občas se něco přihodilo, ale jak jsem psala, byly to výjimečné případy. Žádný učený sice z nebe nespadl, ale... To si to nemůže alespoň přečíst?! Co by jí to udělalo?
Pro představu uvedu alespoň jeden z nepovedených přenosů poslední doby, kterým se dalo zabránit, pokud... by babi četla ty zatracený manuály. Většinou se jedná o prosté nepochopení jednotlivých pokročilých funkcí. Zejména jde o fyzické zviditelnění jednotlivých zařízení, která jsou z bezpečnostních důvodů zahalena jakousi neproniknutelnou clonou, díky níž jsou skryta nepovolaným osobám, jako jsem já. Babi jej pak logicky nevidí, takže ho pak (rovněž logicky) hledá všude možně i nemožně.
Nedávno jsem ležela v posteli. Bylo už k půlnoci. Pomalu jsem se dostávala do příjemné fáze vln alfa, když mě z polospánku vytrhly nezvyklé zvuky. Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátila do reality. Když mi došlo, co se děje, vylítla jsem z postele a skokem se vrhla ke dveřím, kde v mírném podřepu stála babi. Jednou rukou se přidržovala zdi a zrovna dokončila stahování kalhot. Ze všech sil se snažila udržet balanc. Vůbec si neuvědomila, že roh pro skladování lahví s pitím není portál.
Bohužel jsem ji nestihla zarazit včas. I s těmi staženými kalhotami jsem ji přesunula (za silného protestu dotáhla) k pohotovostní bráně v jejím pokoji. Něco jsme sice zachránily a úspěšně odeslaly, ale stejně jsem musela zahájit půlnoční dostaveníčko s kýblem a hadrem.
Když jsem skončila, babi už dávno tloukla špačky. Sladké neviňátko. Jak já jí to záviděla! Mně totiž ještě čekala koupel, protože ze mě teklo, jako z toho nebohýho vykleštěnýho kluka od kraviček.
Tak jsem na to asi konečně konečně kápla. Pořád mi bylo divné, proč babi přestává pro komunikaci s jinými dimenzemi preferovat dříve tolik oblíbené portály. Pro snadnější kontakt začala flexibilně využívat vyspělou mimozemskou technologii, která umožňuje daleko rychlejší a pohodlnější použití.
Je sice pravdou, že nový systém jaksi nepodporuje odesílání zásilek, s kterými máme poslední dobou pořád nějaké problémy, ale pro běžnou komunikaci je naprosto ideální. A co je nejdůležitější, že je mobilní. Babi ho tak může použít v podstatě kdykoliv, aniž by si toho někdo všimnul.
Je to fascinující! Dokáže díky tomu zcela nepozorovaně komunikovat s Alim, ale klidně i s celým vesmírem.
Nemohla jsem uvěřit, že je něco takového vůbec možné. Nedokážu domyslet, jak velký přínos by to mohlo mít pro celé lidstvo. "A přitom taková blbost.", jak by řekl klasik. Kdepak. Já to říkám pořád. Vývoj jde nezadržitelně kupředu a nedá se zastavit.
Babi seděla, jako obvykle, u stolu v kuchyni. Bylo už po obědě, a tak si občas klimbla, a nebo s Alim probírala tipy na další výlety do nejrůznějších koutů naší galaxie.
Psala jsem něco na počítači, když v tom mě zaujalo babi podivné šeptání. Zvedla jsem oči a chvíli jí pozorovala. Teď teprve pochopíte celou genialitu onoho zařízení, o kterém se výše zmiňuju.
Vzala totiž do rukou složený, zdánlivě obyčejný kapesník a četla z něj jakési tajemné zprávy.
Já: " Babi. Co to tam studuješ?"
Babi: "Modely."
Já: "Aha. A jaký modely?"
Babi: "Slov."
Zpočátku jsem nemohla uvěřit, že slyším správně. Hlava mi to jednoduše nebrala. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Musela mi to zopakovat, abych se ujistila, že dobře slyším.
Já: "Modely slov? Ahá. Já nevěděla, že tam je něco napsanýho. A co tam píšou?"
Babi byla plně zaujatá četbou. Vůbec nevnímala moji přítomnost. Musela jsem otázku několikrát zopakovat.
Babi: "Co tam píšou?... Trh terální sesliní."
Přiznám se, že vůbec netuším, co ten výraz znamená, ani jestli jsem to správně odposlechla, ale určitě to bylo hodně důležitý.
Já: "A ještě něco?"
Babi: "Trsat."
Já: "Trsat? Jo? No to jsou mi věci. A co tam ještě píšou?"
Babi: "Stanoveným... já tady píšu silným, ale... snad je to správně."
Já: "Jo to jsi psala ty? Jo?... To si psala ty."
Babi: "Jo takhle... Silným."
Pak si babi strčila "kapesník" blíž k očím, aby lépe viděla a soustředěně ho studovala. Po chvíli mě přemohla zvědavost a opět jsem se nesměle zeptala:
Já : "Co tam píšou babi?"
Babi se na mě tajemně podívala a odpověděla:
Babi: "Nic."
Já: "Že to tak čteš. "
Babi: "Není to nic zajímavýho."
Poté babi kapesník odložila. Víc jsem se nedozvěděla. Patrně si uvědomila, že bych ty informace mohla zneužít. Raději jsem přestala naléhat. Možná mi někdy... v budoucnu... bude umožněno proniknout i do těchto tajů. To však záleží na spoustě atributů, na které zatím mentálně nemám.
Babi vstává pokaždé jinak. Někdy už v sedm, čímž mi tak trochu "hodí vidle" do ranního kolečka. Umí to však protáhnout i do jedné hodiny odpolední. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co tento fenomén ovlivňuje, a tak ho beru jako holý fakt, který stejně nedokážu ovlivnit. Zkrátka to tak je a hotovo.
Kolem osmé hodiny babi začala jevit známky vstávání. Rychle jsem dopytlíkovala právě nadrcené kosti pro slepice, připravila čisté prádlo na oblečení a odešla pokračovat v započatém díle. Oblékla se, ale zůstala sedět na posteli. Pokaždé čekám v kuchyni, abych ji učesala a dala snídani, případně rovnou oběd. Čekám, čekám a babi nikde. Šla jsem se tedy podívat, kde to jako vázne. Babi ležela na posteli, schoulená do klubíčka a znova usínala.
Já: "Babi, ty dneska nebudeš vstávat?"
Sedla si, hodila po mně okem, ale neřekla ani slovo. Vypadala impozantně. Výraz obličeje připomínal vyvoranou myš a účesem si nezadala s Engilou Davisovou. Aby dosáhla ještě lepšího efektu, nasadila výraz totálního vyčerpání, za který by se nemusela stydět ani Oskarová hvězda.
Já: "Tak co babi? Budeš vstávat nebo chceš ještě spát?"
Babi: "Oni říkali, že dneska musím ležet."
Já: "Ale prosím tě. Nepovídej. A kdopak ti to říkal? Vždyť tu nikdo nebyl. Koukej vstávat, ať ti můžu nandat jídlo."
Babi: "Já nevím."
Já: "To nevadí. Hlavně, že to vím já."
Dalších dvacet minut se nedělo nic. Babi opět ležela a nevypadalo to, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Když jsem se šla zeptat potřetí a babi stále nejevila známky jakékoliv aktivity, vzdala jsem to.
Kolem jedné hodiny se konečně zjevila v kuchyni. Čisté propriety, které jsme ráno nasadily, však za těch pár hodin doznaly značné devalvace. Babi jednoduše rezignovala na všechny portály. Patrně už o její zásilky není v tom širém časoprostoru takový zájem jako dřív. Veškerý materiál původně určený k expedici tak skončil v kalhotách. No co. Musí se zkrátka znovu převléknout. Jenže tuhle fázi babi nemá ráda. Zarputile se odmítala vzdát vlhkého teplíčka. Dalo mi dost práce, přimět jí, aby se z toho zapařeného mokroučka převlékla do čistého.
Postavila jsem před ní oběd a zaujatě jí pozorovala. Jedla v podstatě se zavřenýma očima. Obdivovala jsem, že se po slepu vůbec trefila do pusy. Je fakt, že by to horko uspalo i koně. Klimbala na židli a co chvíli jsem ji musela probrat, aby vůbec něco snědla. Zajímalo by mě, kde to s Alim zase courali. Možná někde, kde je trochu chladněji. Před horkem se člověk prostě neschová.
Když jsem ji tak pozorovala, připomněla mi protagonistky z filmu Ohnivé ženy a oblíbenou hlášku "To by jeden vylít z kůže", protože přesně to dělala. Tělesná schránka zůstala téměř bezvládně na židli a babi dušička si lítala bůhví kde. Tohle "létání" si s Alim užívala téměř do tří hodin, kdy zázračně obživla a zahájila oblíbenou hru na "Jdu domů. Pojď mi otevřít."
Naštěstí přišel Petr a chvíli po něm i náš společný kamarád. Přesně včas, abych se nezbláznila. Hra je to sice moc hezká a babi ji se mnou moc ráda hraje již několik let, ale přeci jen je poněkud monotónní a hlavně dlouhá. Upřímně netuším, co jí na tom pořád baví, protože já už jsem z ní celá jurodivá.
Pustila jsem se do přípravy večeře. Smažený Hermelín s kapiovou tatarkou a bramborem. Všechno jsem si hezky připravila, a protože zrovinka přišla ohlášená návštěva, nechala jsem obalené sýry na stole. Byla to jen chvilka. Maximálně pět minut. V podstatě jsme si jen něco předali a hotovo.
Vrátila jsem se do kuchyně, abych osmažila ty Hermoše, na které jsem se těšila už týden. Podívám se na stůl a už na první pohled mi bylo divné, že jsou na talíři nějak jinak poskládané. Že by je přerovnal Petr bylo dost nepravděpodobné. Kouknu blíž a málem mě švihlo. Na jedné z porcí se dalo jasně spočítat, kolik má babi zubů.
Ta seděla na židli a dělala neviditelnou. Jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jen sledovala cvrkot a ani nedutala.
Já: "Babi. Kdo to nakousnul?"
Babi: "Já nevím."
Já: "Babi. Nikdo jinej tu nebyl. Vždyť to ještě není usmažené."
Babi: "Jé. Promiň. Já se chtěla jen podívat, co to je."
Já: "A to do toho musíš hned kousat?"
Babi: "Promiň. Tak to pak dej mně."
Já: "Dej to mně...Vždyť mi z toho všechno vyteče."
Chtělo se mi brečet a chvíli jsem musela provádět dechová cvičení, abych se uklidnila. Obalování bylo dávno uklizené včetně umytí nádobí. Chca nechca, musela jsem rozklepnout další vajíčko, udělat hustší těstíčko a pokusit se tu neforemnou díru nějak zaplácnout. Naštěstí se to povedlo a nakonec jsme si všichni přece jen pochutnali. K všeobecné spokojenosti.
Po večeři šla babi do hajan. Během chvilky spala. Na nějaký sýr už ani nevzdechla. Pro mě však důležité ponaučení. Nikdy nic nenechávej v dosahu hladové babi!