Tento blog vznikl jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.
Zdá se, že používání portálů pro odesílání zásilek přestalo být "v kurzu". Babi na ně totálně rezignovala. Na všechny. Jak na ten pohotovostní, který má hned u postele, tak na ten hlavní v místnosti, kam i král chodíval pěšky.
Aktuálně se začala přeškolovat na pohodlnější model, který je fikaně umístěn přímo doprostřed lůžka. Zkrátka zase nějaká inovace. Ani nestíhám všechny ty vymoženosti sledovat.
Jenomže každý takový nový vývojový typ pro nás znamená překonat určité těžkosti. Sofistikovaná moderní technologie zkrátka vyžaduje řádné proškolení personálu. Bez řádné rekvalifikace se zkrátka neposuneme dál.
Ono bezpečné odesílání zásilek nejrůznějšího typu zas není až taková sranda. Vidím to u babi. Přestože je moje pomoc maximální, stále nedokážu zastat úplně všechno.
Babi je, jak se říká, "v zácviku" a vůbec není jasné, jestli to zvládne. Začátečnické chyby se jí poslední dobou stávají více než často.
Nejdůležitější je správné zaměření i následné spuštění celého systému. Když tento důležitý krok nezvládne, musím pak převlékat celou postel. Včetně babi samozřejmě.
Ač nerada, musím konstatovat, že jí to zatím moc nejde. Trochu se bojím, aby o tu svoji důležitou funkci "poštmistrové" nepřišla.
Samozřejmě, že to statečně zkouší každý den. Znovu a znovu. Problémy jsou patrné zejména v noci. Babi velice špatně vidí, takže je to trefování poněkud zapeklitý oříšek, ne-li pořádný ořech.
Situaci komplikuje i fakt, že v podstatě kompletně přešla na meziplanetární komunikaci, která je pro mě absolutně nesrozumitelná.
Změť hlásek a souhlásek v jakém si podivném uspořádání. Jako když se opřete loktem o klávesnici, která začne náhodně generovat písmena.
Až se kolikrát divím, jak bravurně tuto exotickou mluvu zvládla. Mám s tím v podstatě jediný problém. Nejsem schopna se s ní vůbec domluvit.
Já: "Tak co babi? Už budeš hotová?"
Babi: "Hždy boli štip."
Já: "Musíš na mě mluvit pomalu a víc nahlas."
Babi: "Očižik plarsil."
Já: "Co je očižik?"
Babi: "Očižik."
Já (rezignovaně): "Aha."
Nikdy jsem nebyla na jazyky. Je to můj celoživotní hendikep. Nejsem vůbec schopna s babi držet tempo a tuhle galaktickou hatlamatlatilku se prostě nikdy nenaučím.
Občas se nade mnou smiluje a pár slov pronese česky, ale jsou to velice vzácné okamžiky.
Většinou jen hádám, cože to má na srdci, protože na jazyku je jen ta hogo fogo mezikontinentalština.
No co. Budu si holt muset zvyknout. Nic jiného mi nezbyde.
Po dopoledním dřímání na židli, předstírání, že vůbec, ale vůbec nemůže vstát a chodit, po poobědním šlofíčku, nastal čas oblíbených her typu "Pojď už.", "Musíme domů!", "Kdy už půjdeme?" a "Pojď nebo nám utečou!" Jak už je však hrajeme více než dva roky, tak mě tak nějak přestávají bavit. Občas to babi sice malinko obmění a zahrajeme si třeba "Ujede nám vlak.", "Maminka na mě čeká.", "To tu chceš takhle sedět do večera?", "Budeš to dělat ještě dlouho?" nebo "Musím zítra do práce, do školy, za maminkou ... ."
Jak říkám, Už mně začínají do slova a do písmene lézt krkem. Kdybychom je alespoň hráli jen doma..., ale to né. Babi potřebuje rozlet. Pěkně do prostoru. A tak děláme, jakože je na zahradě branka, kudy se dá odejít, že veškerá zákoutí, včetně výběhu pro slepice jsou dokonalou herní plochou a podobně.
Když už jí málem čapnu, přejde do vyššího levelu, kde je hlavní postava hluchá a slepá. V této misi mě babi ani nevidí ani neslyší, přestože na ní hulákám z necelého metru jako na lesy. Jakmile jí dostihnu, změní taktiku a nasadí zbraň nejtěžšího kalibru, tedy ztrátu schopnosti chůze, čímž získá výhodu, protože bezvládné tělo je o hodně těžší, obzvlášť, když se do toho položí celou svou vahou. Tohle je dost složitá fáze celé hry. Je to kdo z koho.
Nevzdávám se, přestože nejsem úplně herní typ. Ze zezadu ji pevně popadnu pod křídly a lehce ji na sebe "navalím". Následuje pokus o přesun na start, který je zároveň cílem (tedy alespoň mým). Kolenem jí zezadu posouvám nohy kupředu. Levá, pravá, levá, pravá, přičemž se babi samozřejmě urputně brání, protože ona soutěživý typ je a logicky chce vyhrát.
Zatím, co její postava (na rozdíl od té mé) netuší, jaké jsou za brankou nebezpečné nástrahy, ta moje to ví. Jednak zná tuhle hru jako svý boty, takže si uvědomuje, že by se tam babi mohla nejen vyválet po zemi, ale také se pořádně zranit. Nebylo by to poprvé. Přibylo by jí pár odřenin, modřin a dalších bonusů, za které jí naskakují body za odvahu a překonání překážek.
Když jí konečně dotáhnu domů a posadím na židli, tváří se jako belzebub. Je prostě bejk. Nerada prohrává. Jen co se otočím nebo nedej bože jdu něco udělat mimo dohled, okamžitě zahájí další kolo. Samozřejmě bez mého vědomí. Získá tím náskok a celá hra začíná nanovo.
Je zajímavé, že v první části hry se babi přesunuje poměrně rychle. Dalo by se říct, že je to téměř zázrak. Tedy pokud vezmu v potaz, že dopoledne je téměř nemohoucí. Hra ji zkrátka pohltí natolik, že vůbec nevnímá bolest.
Včera jsem dostala nápad, jak ty její hry trošku oživit. Zatímco babi začala s hrou "Pojď. Půjdeme domů.", já zahájila hru "Na schovávanou." To byla pro babi nepříjemná změna. Jednak jsem se schovala k sobě do pokoje, ale ještě před tím jsem "vyčůraně" zamkla vchodové dveře. Babi špatně vidí, takže mě při zběžném pohledu na posteli neviděla. A tak chodila z jedné místnosti do druhé a hledala a hledala, až úplně zapomněla, že ji vlastně bolí nohy a nemůže chodit.
Občas mě sice vyhmátla, ale na mě si nepřišla. Okamžitě jsem takticky nahodila Bobříka mlčení. Babi z toho byla trochu zmatená. Tohle nečekala. Průběh hry se vůbec nevyvíjel podle jejích představ. K večeru jsme se přesunuly ven, kde jsem měla připravená čerstvě natrhaná kopřivová semínka na sušení. Potřebovala jsem to ještě přebrat a odstranit zbylé lístky. A tak jsem odtrhávala lístek po lístku, stonek po stonku. Taková osvobozující bezmyšlenková činnost, kdy se mě babi snažila vyprovokovat a já držela (toho Bobříka samozřejmě).
Žádné kolovrátkové vysvětlování, žádné komentáře k zařazení dalších imaginárních postav, neexistujících lokalit či nereálných dějů. Prostě nic. Nedostala ze mě ani slovo. I tak jsme hrály až do večera, kdy jsem před ní postavila talíř.
Konečně přijala prohru. Bez protestů. Čestně. Jak se říká "Bez ztráty kytičky".
Po večeři se nechala bez protestů odvést do pokoje, svléknout a uložit do postele. Jen já pak musela ještě dopřebrat ta semínka, páč jsem jich natrhala fakt hodně. Zima bude dlouhá, tak ať máme co do jogurtu a na chleba. Pak jsem už jsem padla za vlast i já.
Musím se k něčemu přiznat. Chybně jsem vyhodnotila princip fungování "kapesníku", coby přístroje pro komunikaci. Došlo tak k neúmyslné mystifikaci. Po důkladnějším sledování jsem totiž dospěla k následujícímu fascinujícímu zjištění. Člověk je holt tvor omylný a žádný učený z nebe nespadl, jak říkával táta.
Kapesník s největší pravděpodobností není deklarovaná technologie na přijímání zpráv, ale pouze pomůcka pro jejich zobrazení. Nevím úplně přesně, na jakém principu to funguje, ale vypadá to, že babi má někde v hlavě přijímač signálu, který ze vzdáleného zdroje obdrží zprávu. Aby si ji však mohla přečíst, musí ji zobrazit na vhodném materiálu. Představuju si to tak, že babi funguje nejen jako anténa, tedy příjemce signálu, ale zároveň i jako jakýsi projektor. Je to velmi zajímavé řešení. Stačí si před očima podržet třeba ten kapesník nebo talíř, plenu, kalhoty, toaletní papír apod., pekelně se soustředit a text se automaticky na toto pozadí přenese.
Dalo to fušku, ale snad jsem to konečně pochopila správně. Jen nevím, jestli tyhle nadpřirozené schopnosti získala nějakým tréninkem, školením nebo mi z ní galaktičtí přátelé vytvořili nějakého kyborga s implantovaným čipem. Nicméně se mi podařilo ověřit, že se skutečně jedná o přísně tajné informace. Když se však snažím zjistit něco bližšího, je babi tajemná, jako hrad v Karpatech.
Zrovna dojedla večeři. Vzala do ruky talíř a soustředěně po něm vidličkou přesunovala droboučké zbytky jídla. Chtěla jsem té tajemné komunikaci přijít na kloub stůj co stůj. Svoji hlavu jsem strčila babi téměř k uchu. Ani si toho nevšimla. Opatrně přesouvala miniaturní kousíčky brambor s takovým zaujetím, že kdybych vedle ní dělala kotrmelce nebo střílela z kanónu, nevnímala by to. Musela jsem do ní vyloženě šťouchnout.
Já: "Co to na tom talíři študuješ?"
Babi: "Ale nic. Jen tu rovnám písmenka."
Já: "A co tam je napsanýho?"
Babi: "Ale nic. To nic není."
Já: "Ono je to tajný?"
Babi: "Jo."
Aby mi bylo dostatečně jasné, že tím debata ohledně písmenek končí, odložila vidličku i talíř a měla jsem po hehe. Není však všem dnům konec, jak se říká. A já to rozhodně nehodlám vzdát. Příště budu mít určitě více štěstí. A stejně byl čas, jít na kutě. Pro tento den jsem ponechala záhady stranou a jala se psychicky připravit na další vzrušující den.
Nedávno jsem poskytla rozhovor pro neziskovou organizaci ProGaudia, což je společnost věnující se odborné psychické pomoci dlouhodobě nemocným, ale i pečujícím osobám či zdravotnímu personálu. Dělají toho samozřejmě daleko víc, ale to už se můžete podívat sami na stránkách:
Hana se stará o svou maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Jako terapii si v roce 2020 naordinovala blog, kde se od té doby vypisuje ze všech problémů spojených s péčí o maminku. V roce 2023 byl tento blog nominován na cenu Magnesia litera. Díky tomu příběhy získaly i knižní podobu.
Jak jste v knížce Puberťačka před důchodem popsala Alzheimerovu chorobu?
Představila jsem si ji jako takového chlapíka, typem sňatkového podvodníka. A protože Alzheimer je takové neosobní jméno, začali jsme mu doma říkat Ali. Je to krátké, svým způsobem roztomilé a hlavně z toho čiší lidskost. Ali je človíček, který se v podstatě živí mozkem pacienta, přitom se mu vtírá do přízně, vymýšlí s ním kdejaké ptákoviny, cestuje s ním po galaxiích a dimenzích. Člověk s Alim se úplně změní. Ať už je to povaha, návyky, chutě, ale i náhled na svět. Je to prostě takový záškodníček.
Ali je jakoby další postavou vaší knížky.
Ano, v podstatě babi naprosto ovládá. V jeho zajetí však není jen ona, ale my všichni. Ali je poťouchlý, zlomyslný, dělá si z nás všech srandu a zkouší, co vydržíme.
Je to takový ten čertík na rameni, že ano?
Ano, je to sranda doslova na každém kroku. Snaží se vás vytočit, ale občas i pobavit. Je to dost náročné, protože ty vlny jdou opravdu v tak rychlých cyklech, že z toho jde občas hlava kolem. Jak nemoc postupuje, tím je ta jízda rychlejší. Přestože by se dalo říct, že je každý den stejný, tak je vlastně úplně jiný.
Mamince byl diagnostikován Alzheimer v roce 2020, kdy začíná děj knížky?
Daleko dřív. Maminka se k nám přistěhovala někdy v roce 2011 nebo 2012, kdy jsem s hrůzou zjistila, že je alkoholička. Dokázala vypít i dvě láhve denně. To, že má špatnou paměť, jsme tedy přikládali právě alkoholu. Jednou jsme šli k doktorce, které se to moc nezdálo a udělala babi takový ten základní test s hodinami a bylo jasno. Od té doby jsme začali chodit na psychiatrii. Doma jsme se s partnerem, který dělal na směny, střídali. To ještě byla babi schopná být třeba i 12 hodin doma sama.
Že jde do tuhého, jsme zjistili, až když nám ji jednou v noci musel hledat vrtulník. Chtělo se jí na záchod, vyběhla ven z branky, protože doma to jaksi nebylo ono, a pak už netrefila zpátky. To bylo koncem roku 2020. To byl zlom a já pak musela zůstat doma.
A kdybyste měla říct na jakou nejzábavnější historku vzpomínáte, jaká by to byla? Je to třeba ta s vrtulníkem?
Vrtulník byl boží, ano, ten byl boží. Teď to máme skoro každý den, zrovna včera nám zase málem utekla na ulici, protože nám vyváželi septik, zapomněli jsme klíč v brance a málem byla zase pryč. Teď má prostě období, kdy chce pořád domů, takže si vždycky stoupne a řekne: „Tak já vám za všechno děkuju a jdu.“ A vyrazí bez hole, bez oblečení, prostě jde.
Včera jsem se jí ptala, jak se jmenuje a ona vyjmenovala asi pět jmen, které jsem v životě neslyšela. Nebo dneska, dneska mi tvrdila, že nesnídala. Prostě nevíte, jestli se máte smát nebo brečet.
Jak to přežíváte Vy? Blog je pro Vás asi únikem.
Určitě, kvůli tomu ten blog vznikl. Začínala jsem mít psychické problémy, byla jsem na antidepresivech, měla jsem problémy se spaním. Antidepresiva mě strašně ničila, protože jsem měla křeče v nohách. Nebyla jsem kolikrát schopná se na ně vůbec postavit. Pak jsem je vysadila a začala jsem psát blog. Je to pro mě relax. Nevím, jestli bych to bez něj zvládla. Prostě vždycky, když se něco stane, tak si to s Alim na tom blogu pořádně vyřídím a je zase dobře. Je to terapie. Únik.
Jak vypadá Váš den? Čtete spolu třeba knížky?
Babička celý život luštila křížovky. Taky pořád mastila karty, žolíky. Nic z toho už ale nezvládá.Mámu nemůžu nechat samotnou v podstatě nikdy, vstávám k ní i v noci. Občas i pětkrát nebo šestkrát, takže mám permanentní spánkový deficit.Je to náročné. Máme malé hospodářství. Třicet slepic, dvě kachny, zhruba deset koček, do tohodomácnost, musím taky něco uvařit, uklidit, nakoupit a ono už toho prostoru na nic jiného moc nezbývá.
Co byste poradila dalším, jako jste vy, pečujícím o své blízké s Alzheimerovou chorobou?
Hlavně aby se nestresovali. Spousta lidí, kteří ty maminky, tatínky, dědečky a babičky mají hodně rádi, špatně snášejí takové to zlé období. Je potřeba si to všechno odosobnit. Já jsem vztah s mámou neměla moc hezký, takže o ni pečuji, jako kdyby to byl kdokoliv cizí. Nemám v tom tolik citů a daleko líp se mi k tomu přistupuje, nedělá mi problém jí usadit, když zlobí. Nesmíte se nechat vláčet, týrat, nechat na sebe křičet. Je potřeba prostě určit hranici, kam si ještě toho člověka pustit a kam už ne. Ta hranice je tak důležitá, protože jinak vás ta nemoc semele dřív než ty maminky, tatínky, babičky a dědečky. Ti to díky výpadkům paměti vydrží.
Co ráda děláte ve volném čase? Co může ostatním pomoci?
Strašně ráda tancuju. Než měla maminka mrtvici, dala jsem ji spát a mohli jsme jít třeba na koncert, vytancovat se, vyhulákat, vyřádit. To pomáhalo. Ale i kdyby člověk třeba jen válel sudy, prostě cokoliv, pomůže mu to se uvolnit, odreagovat se a jít dál. Mít něco svého, udělat si nějaký svůj kouteček, ráj nebo něco, co je jenom jeho a do čeho může investovat tu nahromaděnou energii, kterou potřebuje, a odkud se mu vrátí.
Nedávno mě oslovila paní, která založila projekt Energie slov. Je to platforma pro začínající autory. Ideální místo, kde se můžete ze všeho vypsat. Já tam mám třeba příběhy, které bych v sobě ráda nějakým způsobem ukončila. Uzavírám v nich dohodu s mým bývalým manželem. Omlouvám se mu za to, že jsem si ho přitáhla do svého života, aby na mě byl zlý a tím mi dal důležitou životní lekci S každým příběhem mu něco odpustím. Až dokončím vyprávění, budeme oba volní. Takže jestli někdo rád píše nebo si myslí, že by psaní pro něj bylo nějakým způsobem taky terapií, tak tohle je přesně ta vhodná platforma.
Babi nikdy nečetla manuály. Vše sestavovala a používala podle své intuice. Nutno podotknout, že ne vždy s pozitivním výsledkem. Návody k použití byly v jejích očích vždy naprostou zbytečností a hlavně zdlouhavé a nudné čtení.
Proč to píšu. Rozmohl se nám doma takový nešvar. Stávalo se to občas. Spíš sporadicky. Vždycky jsem to brala jako nehody, které se prostě čas od času stávají. Jenže poslední dobou případů nezvykle rychle přibývá a já mám obavu, že se stávají pravidlem.
Ne že bych si stěžovala, ale občas by se do nějakého toho průvodce používáním přeci jen mrknout mohla. Co by jí to udělalo?! Ušetřilo by mi to spoustu zbytečné práce s každodenním převlékáním a čištěním postele, vytíráním či praním. Nehledě na to, že už začínám mít ruce jako orangutan.
Vím, že babi stále častěji používá spoustu nejrůznějších vychytávek, které by jí měly pomáhat v rámci mezigalaktického přesunu materiálů. Ale mám pocit, že jí to začíná přerůstat přes hlavu. Už je toho na ní zkrátka moc. Dokud babi používala jednoduchou bránu, nebyl většinou žádný problém. Vím, občas se něco přihodilo, ale jak jsem psala, byly to výjimečné případy. Žádný učený sice z nebe nespadl, ale... To si to nemůže alespoň přečíst?! Co by jí to udělalo?
Pro představu uvedu alespoň jeden z nepovedených přenosů poslední doby, kterým se dalo zabránit, pokud... by babi četla ty zatracený manuály. Většinou se jedná o prosté nepochopení jednotlivých pokročilých funkcí. Zejména jde o fyzické zviditelnění jednotlivých zařízení, která jsou z bezpečnostních důvodů zahalena jakousi neproniknutelnou clonou, díky níž jsou skryta nepovolaným osobám, jako jsem já. Babi jej pak logicky nevidí, takže ho pak (rovněž logicky) hledá všude možně i nemožně.
Nedávno jsem ležela v posteli. Bylo už k půlnoci. Pomalu jsem se dostávala do příjemné fáze vln alfa, když mě z polospánku vytrhly nezvyklé zvuky. Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátila do reality. Když mi došlo, co se děje, vylítla jsem z postele a skokem se vrhla ke dveřím, kde v mírném podřepu stála babi. Jednou rukou se přidržovala zdi a zrovna dokončila stahování kalhot. Ze všech sil se snažila udržet balanc. Vůbec si neuvědomila, že roh pro skladování lahví s pitím není portál.
Bohužel jsem ji nestihla zarazit včas. I s těmi staženými kalhotami jsem ji přesunula (za silného protestu dotáhla) k pohotovostní bráně v jejím pokoji. Něco jsme sice zachránily a úspěšně odeslaly, ale stejně jsem musela zahájit půlnoční dostaveníčko s kýblem a hadrem.
Když jsem skončila, babi už dávno tloukla špačky. Sladké neviňátko. Jak já jí to záviděla! Mně totiž ještě čekala koupel, protože ze mě teklo, jako z toho nebohýho vykleštěnýho kluka od kraviček.