Ali přítel nejvěrnější - 132 - Kotel a jiné taškařice

Babi má v hlavě nějaký šestý smysl, či co. Pokaždé, když potřebuju, aby si trochu přispala, vstane časně. Jako kdyby tušila, že se bude něco dít. 

Jelikož se nám zima neúprosně blíží, naplánovala jsem si čištění kotle a spodku komína. Je to taková nanicovatá práce, do které se mi nikdy nechce, protože jsem pak špinavá jako kominík. 

Většinou se do toho pouštím hned po ránu, abych to měla z krku, dokud je klid. S touto vizí jsem se do toho vrhla i tentokrát. Jen jsem si však všechno připravila, u babi v pokoji to podezřele zavrzalo, a bylo po hehe. 

Nechala jsem tedy kotel kotlem a pozornost obrátila na babi. Převlékla, namazala, přebalila, povlékla, přeprala, umyla a jala se dělat snídani. Babi se mezitím koukala na televizi.

A protože jsme aktuálně v plném proudu příprav na tu plánovanou velkou expedici, o které jsem psala minule, přešly jsme na speciální kašičkovou stravu. Skoro jako kosmonauti. Jenže ti ji mají v tubě. Tak daleko my samozřejmě ještě nejsme. 

Babi ráda sladké. K snídani tedy připravuji tvarohový mls. To proto, aby měla dostatek živin, až pojedou s Alim na tu jejich slavnou výpravu.

Kulinářská odbočka:

Den předem si připravím polotovar, aby ingredience dostatečně zvlhly, a taky proto, abych to pak měla rychleji. Takto připravený nám vystačí na tři až čtyři dny:

1 měkký tvaroh

1 bílý jogurt (ideálně bez modifikovaného škrobu a dalších nesmyslů nebo domácí)

2 vrchovaté hrsti goji 

2 vanilkové cukry

1 hrst konopné semínko

2 lžíce kopřivových semínek 

1 lžíce cukru (případně medu)

Ráno pak jen vyndám z lednice, do kastrůlku s teplou vodou vložím snídaňovou misku (aby to neměla tak ledové). Do 1 bílého jogurtu nebo rýžové kaše rozmíchám doplňky, které dříve polykala (kolagen, tyrosin a l-glutamin - není nutné, ale babi to tak dělám), přidám 1 žloutek, 1 rozmačkaný banán, plus třetinu připraveného polotovaru, vše promíchám a hotovo.

Konec odbočky. 

Babi tahle dobrota moc chutná a miska v ní většinou zmizne během chvilky. Až se kolikrát divím, kam se to do ní vešlo.

Jediný problém, který budeme muset ještě doladit, je trefovaní. Babi totiž neustále kýve hlavou a mně se zas klepou ruce. Jsme prostě dvojka k pohledání. 

Z banální činnosti se tak občas stane závažný problém. Naberu lžičku a pomalu se blížím k puse. Babi ji má v tu chvíli naprosto vzorově otevřenou. Její kývavý pohyb mi však téměř znemožní se do té pusy trefit. Když už se mi to málem povede a já se přiblížím ke rtům, tak jen se jich dotknu, babi udělá klap a pusu zavře. Všechno ze lžičky logicky spadne zpátky do misky. V tom lepším případě. 

Abych však byla korektní, jsou i dny, kdy nám to jde jako po drátku a babi  jako ptáče s otevřeným zobáčkem. Kolikrát nestíhám ani přisunovat. 

Nicméně. Po úspěšně dokončené snídani jsem babi posadila k telce a šla konečně na ten kotel. 

Když jsem byla v nejlepším, samozřejmě patřičně špinavá od sazí, zaslechla jsem z pokoje podezřelé zvuky. S rukama zdviženýma ke stropu (abych něco neušpinila), jsem šla zkontrolovat, co se děje.

Babi si právě pokoušela sundat kalhoty, což se na vozíku dělá dost špatně. Požádala jsem ji, aby chvíli počkala, že si jen umyju ruce. Jenže na co by čekala, že jo? Vždycky byla žena činu. Než jsem doběhla z koupelny, měla už ze sebe všechno servané. Bylo naprosto zbytečné to jakkoli komentovat.

Přemístila jsem ji na trůn a odběhla s věcmi na přeprání do koupelny. Než jsem se však vrátila, babi stihla zahájit odesílání depeše. Jenže to nešlo podle jejích představ, a tak si pomohla rukou, přestože posunování je vždycky moje práce. Bohužel nevychytala ten správný okamžik či směr, takže ruku měla po tomto zásahu poněkud "použitou".

Samozřejmě nechtěla, abych viděla, že něco nezvládla, takže se promptně snažila zachránit situaci. Hlavně abych to neviděla, až se vrátím.

Nejdřív o kalhoty, pak o postel, abych ji následně přistihla, jak zbytek otírá o nepropustnou podložku na podlaze. To už se mnou malinko začaly cloumat emoce. 

Dolítla jsem rychle pro kbelík s mýdlovou vodou, žínku a celou ruku jí vydrhla až po loket. Další její pokusy jsem neriskovala a zbytek procesu  raději koordinovala sama. Babi z toho byla chudák tak vyjukaná, že úplně zapomněla, jak se zásilky správně odesílají. To jsou samé novoty a vychytávky, ale už je toho zkrátka moc.

Činanou jsem ji opět zanechala ve společnosti televize a vrátila se k rozdělanému kotli. Není nad to, když se věci dělají v klidu a pohodě. Ještě komín a hotovo. 

Babi byla zabraná do sledování pořadů a zcela výjimečně u nich neusínala. Když jsem jí k večeru přinesla polévku  zrovna běžel pořad "Ano šéfe". 

Koukám na babi, jak těsně před televizi položila misku s nakrájenou tatrankou a podává panu Pohlreichovi svůj "jetý" kapesník. 

"Na. Tady máš."

Jenže pan Pohlreich, jako na potvoru, neměl žádnej kapesník ve scénáři, a tak na něj jednoduše nereagoval. Babi z toho byla celá zmatená. 

Nemohla pochopit, proč ten posmrkaný kapesník nechce. Chvíli nechápavě držela nataženou ruku a zkoušela ten šnuptychl strčit do obrazovky. Marně. Pan Pohlreich měl v tu chvíli úplně jiné starosti.

Já: "Babi. Ten pán je jen v televizi. To není živý člověk."

Babi (zklamaně): "Aha."

Po večeři projevila přání si lehnout. Byl tak akorát čas. Během chvilky byla v noční košily. Až mě udivilo, jak nám to jde hezky od ruky. Až podezřele snadno. Položila jsem ji do postele, popřála dobrou noc a šla se vykoupat. Za chvíli na mě volá Petr:

"Hani, babička se ti obléká."

Přiběhla jsem a babi seděla v kolečkovém křesle, celá čerstvě oblečená. Jen kalhoty měla na půl žerdi, protože neměla sílu vstát, aby si je pořádně natáhla. 

Na jednu stranu mě potěšila její nečekaná samostatnost, ale na druhou mi bylo jasný, že bez spací čokolády nám hrozí akční noc. 

Za poslední měsíc jsme ji vůbec nepotřebovaly. Většinou usnula ještě než jí padla hlava na polštář a spala klidně i do dvou odpoledne. Ale dneska bylo všechno jinak. Plná elánu se těšila z nového dne a odmítala připustit jakoukoli jinou realitu.

Já: "Babi , proč jsi se zase oblékla a ustlala? Před chvílí sis lehla. Vždyť je večer."

Babi: "Není."

Donesla jsem tedy čokoládu, postupně ji babi po malých kouscích aplikovala do pusy a jala se čekat, kdy to zabere. Čas jsme si krátily opakovaným rozestýláním a stlaním, obé prokládané svlékáním a oblékáním, vždy v závislosti na tom, jestli bylo podle babi ráno nebo večer. Zvládly jsme čtyři kola, než ta dobrota konečně zabrala a babi konečně ulehla.

Nevím, kde byl v tu dobu Ali. Jedno je však jisté. Zahájíme opět pravidelné večerní mlsání.

Dobrou a klidnou noc.

Ali přítel nejvěrnější - 131 - příprava expedice

Byl hezký den. Sluníčko, ale ne horko. Po dlouhé době jsem tak babi mohla trochu provětrat. Posadila jsem ji do křesla v příjemném stínu, kde téměř okamžitě začala klimbat. Vypadala, jako když  přemýšlí o něčem důležitém. 

I Ali je poslední dobou nezvykle tichý. A oba jsou na víc tajemní, jako hrad v Karpatech. Nedostanete z nich slovo. Jako kdyby zase vymýšleli nějakou novou kulišárnu. Nevím proč, ale začínám je podezřívat z toho, že spolu plánují nějakou dlouhou a náročnou cestu. Možná přímo galaktickou expedici. Prostě něco o hodně většího než normálně.

Den ubýval v poklidu a já si díky tomu mohla věnovat úklidu. Začala se blížit babi hodina. Chtěla jsem ji přemístit do domu. Jenže to jsem si naběhla. Babi se zapřela a za žádnou cenu se nechtěla z křesla hnout. Bylo mi jasné, že venku ji nechat nemůžu. Ještě by nám ji někdo ukradl. Poprosila jsem tedy Petra, aby mi pomohl. 

Já: "Babi, musíme domů. Najíš se a půjdeš si lehnout. Ano?"

Babi: "Ne. Já nechci!!

Já: "A proč nechceš? Tady přece nemůžeš zůstat."

Babi (důrazně): "Já umírám!"

Úplně se do té věty celá položila. Nechyběl tomu výraz, bojovnost a svým způsobem i zklamání, že to na první dobrou nevidím. Za povšimnutí stojí i fakt, že zcela nečekaně promluvila česky. Což bylo od ní moc hezké.

Podařilo se nám ji odnést domů a v rámci boje za právo umřít i převléknout do pyžama. Dokonce i prášky po chvíli přemlouvání spolkla, aby sebou bez jakéhokoliv dalšího odporu práskla na postel, s nohama svěšenýma k zemi. 

Já: "Já ti ještě dám nohy na postel. Jo?"

Babi, ve které se opět probudil bojovný duch, znovu zaprotestovala. 

Já: "Hele. Nezlob. Umírat se snad dá i s nohama na posteli. Ne?"

Babi nic. To už jsem jí ale popadla, popotáhla na polštář a nohy srovnala pod peřinu.

Byl to náročný den. Usnula jsem snad dřív, než mi hlava dopadla na polštář. V noci jsem se však pořád budila a přemýšlela, jak to budu s babi dělat, pokud se mnou nebude chtít spolupracovat. Vozík už máme delší dobu, ale zatím jsme ho používali jen venku. Na procházky.

Další den, ještě než se vzbudila, jsem přemístila nábytek v pokoji tak, abych s ním mohla lépe manipulovat i po místnosti. Ono přenášet babi z místa na místo pro mě není úplně snadné. Hlavně přes týden, kdy je Petr v práci. Ulevilo se mi, že provedené úpravy umožnily nejen volný průjezd vozíku, ale vytvořily i lepší přístup k lůžku.

Vstala kolem jedenácté. Posadila se na postel a začala skládat peřiny (holka jedna šikovná). Na to, že včera umírala, to byl docela slušný výkon. Přestavby pokoje si ani nevšimla. Soustředila se na pokrývku. Pomalu rovnala roh na roh aniž by si všimla, že je všechno totálně mokré. Dávno jsem pochopila, že v tomto směru už to lepší nebude. Nic jsem však neřekla. No co. Z toho se přece nestřílí. Žádnej učenej z nebe nespadl. Dávno mě to přestalo trápit. Prostě se to vypere a fertig. 

Jen ty nožičky, kdyby nás poslouchaly. Jenže asi nechtěj. Ono je taky klidně možný, že nechce babi. Třeba je to v rámci příprav na tu jejich plánovanou cestu. Tam, kam se chystají třeba vůbec nohy nepoužívají. Jen si tak levitují prostorem, dorozumívají se telepaticky a pečení holuby jim obrazně řečeno lítají přímo do pusy. Jak jinak si vysvětlit fakt, že další novinkou, se kterou babi přišla, je krmení. Odmítá totiž používat ruce na cokoli jiného, než je kapesníkové čtecí zařízení, aby byla stále na příjmu.

Jenže v našich podmínkách patrně nejde ani levitovat, ani tu nejsme zařízeni na krmení vzdušnou cestou, natož aby tu byla byť sebemenší šance, že se naučím telepatii. Pochopila jsem, že se ode mne očekává součinnost, takže jí v rámci cestovních příprav naprosto přízemně přenáším a krmím. Je jako hadrová panenka. Samozřejmě v rámci tréninku. Před cestou se nesmí nic podcenit. To je jasný.

Následující den proběhl neméně příjemně. Zatím co v rámci adaptace na jiné prostředí, což je patrně další nedílná součást příprav, spí babi do jedné hodiny (někdy i déle), se tentokrát vzbudila již v půl sedmé. Zaskočilo mě to. Neměla jsem ještě nic hotovo. Všechna zvířata holt musela počkat. 

Já: "Dobré ráno babi. Ty sis dneska nějak přivstala. Tak co? Oblékneme se?"

Babi: "Ne. Já musím domů."

Tak to tu dlouho nebylo. Zajímalo mě, jak si to asi představuje. "Doufám, že po mně nechce, abych jí tam odnesla." Projelo mi hlavou.

Já: "Přece nepůjdeš v pyžamu a bez snídaně?!"

Naštěstí souhlasila a během celého procesu si to rozmyslela. Až mi ten kámen, padající ze srdce, málem spadl na nohu. Celý den se pak koukala na televizi, kterou více než půl roku odmítala. Možná si chce ještě užít výdobytků našeho teď a tady, aby o tom pak mohla vyprávět udiveným galaktickým přátelům.

Ali přítel nejvěrnější - 130 - rekvalifikace

Zdá se, že používání portálů pro odesílání zásilek přestalo být "v kurzu". Babi na ně totálně rezignovala. Na všechny. Jak na ten pohotovostní, který má hned u postele, tak na ten hlavní v místnosti, kam i král chodíval pěšky. 

Aktuálně se začala přeškolovat na pohodlnější model, který je fikaně umístěn přímo doprostřed lůžka. Zkrátka zase nějaká inovace. Ani nestíhám všechny ty vymoženosti sledovat.

Jenomže každý takový nový vývojový typ pro nás znamená překonat určité těžkosti. Sofistikovaná moderní technologie zkrátka vyžaduje řádné proškolení personálu. Bez řádné rekvalifikace se zkrátka neposuneme dál.

Ono bezpečné odesílání zásilek nejrůznějšího typu zas není až taková sranda. Vidím to u babi. Přestože je moje pomoc maximální, stále nedokážu zastat úplně všechno.

Babi je, jak se říká, "v zácviku" a vůbec není jasné, jestli to zvládne. Začátečnické chyby se jí  poslední dobou stávají více než často. 

Nejdůležitější je správné zaměření i následné spuštění celého systému. Když tento důležitý krok nezvládne, musím pak převlékat celou postel. Včetně babi samozřejmě. 

Ač nerada, musím konstatovat, že jí to zatím moc nejde. Trochu se bojím, aby o tu svoji důležitou funkci "poštmistrové" nepřišla.

Samozřejmě, že to statečně zkouší každý den. Znovu a znovu. Problémy jsou patrné zejména v noci. Babi velice špatně vidí, takže je to trefování poněkud zapeklitý oříšek, ne-li pořádný ořech.

Situaci komplikuje i fakt, že v podstatě kompletně přešla na meziplanetární komunikaci, která je pro mě absolutně nesrozumitelná. 

Změť hlásek a souhlásek v jakém si podivném uspořádání. Jako když se opřete loktem o klávesnici, která začne náhodně generovat písmena.

Až se kolikrát divím, jak bravurně tuto exotickou mluvu zvládla. Mám s tím v podstatě jediný problém. Nejsem schopna se s ní vůbec domluvit.

Já: "Tak co babi? Už budeš hotová?"

Babi: "Hždy boli štip."

Já: "Musíš na mě mluvit pomalu a víc nahlas."

Babi: "Očižik plarsil."

Já: "Co je očižik?"

Babi: "Očižik."

Já (rezignovaně): "Aha."

Nikdy jsem nebyla na jazyky. Je to můj celoživotní hendikep. Nejsem vůbec schopna s babi držet tempo a tuhle galaktickou hatlamatlatilku se prostě nikdy nenaučím. 

Občas se nade mnou smiluje a pár slov pronese česky, ale jsou to velice vzácné okamžiky.

Většinou jen hádám, cože to má na srdci, protože na jazyku je jen ta hogo fogo mezikontinentalština. 

No co. Budu si holt muset zvyknout. Nic jiného mi nezbyde. 

Ali přítel nejvěrnější - 129 - odpoledne plné her

Po dopoledním dřímání na židli, předstírání, že vůbec, ale vůbec nemůže vstát a chodit, po poobědním šlofíčku, nastal čas oblíbených her typu "Pojď už.", "Musíme domů!", "Kdy už půjdeme?" a "Pojď nebo nám utečou!" Jak už je však hrajeme více než dva roky, tak mě tak nějak přestávají bavit. Občas to babi sice malinko obmění a zahrajeme si třeba "Ujede nám vlak.", "Maminka na mě čeká.", "To tu chceš takhle sedět do večera?", "Budeš to dělat ještě dlouho?" nebo "Musím zítra do práce, do školy, za maminkou ... ."

Jak říkám, Už mně začínají do slova a do písmene lézt krkem. Kdybychom je alespoň hráli jen doma..., ale to né. Babi potřebuje rozlet. Pěkně do prostoru. A tak děláme, jakože je na zahradě branka, kudy se dá odejít, že veškerá zákoutí, včetně výběhu pro slepice jsou dokonalou herní plochou a podobně. 

Když už jí málem čapnu, přejde do vyššího levelu, kde je hlavní postava hluchá a slepá. V této misi mě babi ani nevidí ani neslyší, přestože na ní hulákám z necelého metru jako na lesy. Jakmile jí dostihnu, změní taktiku a nasadí zbraň nejtěžšího kalibru, tedy ztrátu schopnosti chůze, čímž získá výhodu, protože bezvládné tělo je o hodně těžší, obzvlášť, když se do toho položí celou svou vahou. Tohle je dost složitá fáze celé hry. Je to kdo z koho.

Nevzdávám se, přestože nejsem úplně herní typ. Ze zezadu ji pevně popadnu pod křídly a lehce ji na sebe "navalím". Následuje pokus o přesun na start, který je zároveň cílem (tedy alespoň mým). Kolenem jí zezadu posouvám nohy kupředu. Levá, pravá, levá, pravá, přičemž se babi samozřejmě urputně brání, protože ona soutěživý typ je a logicky chce vyhrát. 

Zatím, co její postava (na rozdíl od té mé) netuší, jaké jsou za brankou nebezpečné nástrahy, ta moje to ví. Jednak zná tuhle hru jako svý boty, takže si uvědomuje, že by se tam babi mohla nejen vyválet po zemi, ale také se pořádně zranit. Nebylo by to poprvé. Přibylo by jí pár odřenin, modřin a dalších bonusů, za které jí naskakují body za odvahu a překonání překážek.

Když jí konečně dotáhnu domů a posadím na židli, tváří se jako belzebub. Je prostě bejk. Nerada prohrává. Jen co se otočím nebo nedej bože jdu něco udělat mimo dohled, okamžitě zahájí další kolo. Samozřejmě bez mého vědomí. Získá tím náskok a celá hra začíná nanovo.

Je zajímavé, že v první části hry se babi přesunuje poměrně rychle. Dalo by se říct, že je to téměř zázrak. Tedy pokud vezmu v potaz, že dopoledne je téměř nemohoucí. Hra ji zkrátka pohltí natolik, že vůbec nevnímá bolest.

Včera jsem dostala nápad, jak ty její hry trošku oživit. Zatímco babi začala s hrou "Pojď. Půjdeme domů.", já zahájila hru "Na schovávanou." To byla pro babi nepříjemná změna. Jednak jsem se schovala k sobě do pokoje, ale ještě před tím jsem "vyčůraně" zamkla vchodové dveře. Babi špatně vidí, takže mě při zběžném pohledu na posteli neviděla. A tak chodila z jedné místnosti do druhé a hledala a hledala, až úplně zapomněla, že ji vlastně bolí nohy a nemůže chodit. 

Občas mě sice vyhmátla, ale na mě si nepřišla. Okamžitě jsem takticky nahodila Bobříka mlčení. Babi z toho byla trochu zmatená. Tohle nečekala. Průběh hry se vůbec nevyvíjel podle jejích představ. K večeru jsme se přesunuly ven, kde jsem měla připravená čerstvě natrhaná kopřivová semínka na sušení. Potřebovala jsem to ještě přebrat a odstranit zbylé lístky. A tak jsem odtrhávala lístek po lístku, stonek po stonku. Taková osvobozující bezmyšlenková činnost, kdy se mě babi snažila vyprovokovat a já držela (toho Bobříka samozřejmě).

Žádné kolovrátkové vysvětlování, žádné komentáře k zařazení dalších imaginárních postav, neexistujících lokalit či nereálných dějů. Prostě nic. Nedostala ze mě ani slovo. I tak jsme hrály až do večera, kdy jsem před ní postavila talíř.

Konečně přijala prohru. Bez protestů. Čestně. Jak se říká "Bez ztráty kytičky".

Po večeři se nechala bez protestů odvést do pokoje, svléknout a uložit do postele. Jen já pak musela ještě dopřebrat ta semínka, páč jsem jich natrhala fakt hodně. Zima bude dlouhá, tak ať máme co do jogurtu a na chleba.  Pak jsem už jsem padla za vlast i já. 

Byl to náročný den.

Ali přítel nejvěrnější - 128 - všechno je jinak

Musím se k něčemu přiznat. Chybně jsem vyhodnotila princip fungování "kapesníku", coby přístroje pro komunikaci. Došlo tak k neúmyslné mystifikaci. Po důkladnějším sledování jsem totiž dospěla k následujícímu fascinujícímu zjištění. Člověk je holt tvor omylný a žádný učený z nebe nespadl, jak říkával táta.

Kapesník s největší pravděpodobností není deklarovaná technologie na přijímání zpráv, ale  pouze pomůcka pro jejich zobrazení. Nevím úplně přesně, na jakém principu to funguje, ale vypadá to, že babi má někde v hlavě přijímač signálu, který ze vzdáleného zdroje obdrží zprávu. Aby si ji však mohla přečíst, musí ji zobrazit na vhodném materiálu. Představuju si to tak, že babi funguje nejen jako anténa, tedy příjemce signálu, ale zároveň i jako jakýsi projektor. Je to velmi zajímavé řešení. Stačí si před očima podržet třeba ten kapesník nebo talíř, plenu, kalhoty, toaletní papír apod., pekelně se soustředit a text se automaticky na toto pozadí přenese.

Dalo to fušku, ale snad jsem to konečně pochopila správně. Jen nevím, jestli tyhle nadpřirozené schopnosti získala nějakým tréninkem, školením nebo mi z ní galaktičtí přátelé vytvořili nějakého kyborga s implantovaným čipem. Nicméně se mi podařilo ověřit, že se skutečně jedná o přísně tajné informace. Když se však snažím zjistit něco bližšího, je babi tajemná, jako hrad v Karpatech.

Zrovna dojedla večeři. Vzala do ruky talíř a soustředěně po něm vidličkou přesunovala droboučké zbytky jídla. Chtěla jsem té tajemné komunikaci přijít na kloub stůj co stůj. Svoji hlavu jsem strčila babi téměř k uchu. Ani si toho nevšimla. Opatrně přesouvala miniaturní kousíčky brambor s takovým zaujetím, že kdybych vedle ní dělala kotrmelce nebo střílela z kanónu, nevnímala by to. Musela jsem do ní vyloženě šťouchnout. 

Já: "Co to na tom talíři študuješ?"

Babi: "Ale nic. Jen tu rovnám písmenka."

Já: "A co tam je napsanýho?"

Babi: "Ale nic. To nic není."

Já: "Ono je to tajný?"

Babi: "Jo."

Aby mi bylo dostatečně jasné, že tím debata ohledně písmenek končí, odložila vidličku i talíř a měla jsem po hehe. Není však všem dnům konec, jak se říká. A já to rozhodně nehodlám vzdát. Příště budu mít určitě více štěstí. A stejně byl čas, jít na kutě. Pro tento den jsem ponechala záhady stranou a jala se psychicky připravit na další vzrušující den.