Ali přítel nejvěrnější 13 - rekreace

Venku je nádherný den. Sluníčko se nám rozhodlo trošku pošimrat čumáčky, a tak jsme babi vzali na procházku.

Šla dobrovolně, což je samo od sebe malý zázrak.

Poslední dobou je pěkný lenoch. Vůbec se nechce hýbat. 

Pomalu si to šouráme po panelce. Já z jedné strany, hůlka z druhé a občasným podupáváním prokrvujeme bolavá kolena. 

Babi už to zkrátka moc nešlape. 

Za mlada však bývala nadšeným turistou. 

Pracovala v rekreaci ROH. Měla na starost organizaci zájezdů pro pracující. 

Něco podobného jako ve filmu Anděl na horách. 

Jako dítě jsem s ní často jezdila po nejrůznějších zotavovnách. 

Kulturní i sportovní referenti dělali, co mohli, aby si to pracující lid na zasloužené rekreaci pořádně užil. 

V létě nekonečné pochody, v zimě lyže a túry po horách. 

Byla jsem tenkrát v pubertě. Navíc jsem beran a máma býk. Vražedná kombinace. 

Ano. Je to jedno z nejoblíbenějších témat. 

Sezóna je znovu v plném proudu a babi honí po letišti neukázněné turisty a v noci pak chodí pěšky domů, protože už nic nejede. 

Znám ty příběhy nazpaměť. 

Před několika lety, když s Alim zase lítali po letištích a nádražích, jsem babi zavolala, jestli spolu pojedeme domů. 

"Jo. Jo. Už jsem v Letňanech. Jenom sednu na metro a za chvíli jsem tam." 

"Cože!? Na jaký metro?! Sedni si na lavičku a nikam nechoď. Za chvíli jsem tam. Hlavně už nikam nejezdi! "

Nutno podotknout, že jsme jezdily autobusem z Letňan. 

Lahvinku v tašce měla skoro prázdnou... nemoc z povoláni z doby rekreací, kdy tekuté prezenty dostávala často. 

Ulevilo se mi, když tam opravdu seděla. 

Dnes je z babi nedobrovolný abstinent. 

Když o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to ). 

No a já jen tupě zírám a snažím se to přežít. 

Přemýšlím, kolik dávek je smrtelných...

Ali přítel nejvěrnější 12 - ne moc!

"Mně ne moc!"

Nejfrekventovanější věta, kterou babi vykřikuje, ještě než začnu vařit nebo když připravuju žrádlo pro kočky či slepice. 

To aby neztloustla. 

Jenže pak se nacpe sladkostmi, které fakt miluje a dokáže spořádat neskutečné množství. 

Sladké musím před každým jídlem schovávat. 

Občas však zapomenu. 

Babi : Ahojky. Bude něco k jídlu? 

Já : Jasně. Chviličku počkej. Bude to hned. 

Babi usedá v kuchyni, čeká a nenápadně ujídá tatranky. 

Já (po chvilce) : Tak babi. Tady máš ten oběd. 

Babi (bezelstně) : Ale já ještě nemám hlad...

Já (s mezidechem nandám jídlo ) : Koukej se pořádně nabaštit. Před chvílí jsi chtěla jíst. Akorát se cpeš sladkým. Za chvíli budeš jako bečka. 

Babi: Ještě to není tak špatné. Pořád se za mnou dědci točí. Protože jsem štíhlá. 

Pokaždé mě tím totálně odzbrojí. Žádný dědek jí už nepozdravil (= se za ní neotočil) ani nepamatuju. 

Na druhých babi vidí každé kilečko navíc a vůči plnějším tvarům je velmi kritická. 

Její tichý a decentní komentář je většinou slyšet i za devátou zdí. 

Před babi nemůžete povolit břicho ani u sporáku nebo vytírání podlahy, aniž by se neozvalo : 

Zatáhni to břicho. Koukám, že jsi nějak přibrala. Měla bys zhubnout. Narovnej se. Stáhni si ty šaty, kouká ti zadek.  Zastrč si to tričko.... 

Kouknu na babi, která se postupem času vymlsala do docela slušné kuličky, zhluboka se nadechnu... na chvíli zadržím dech a snažím se utišit svůj vnitřní nepokoj, aby se příliš neverbalizoval a zaprotestuju. 

Vždyť tu nikdo není! Nikdo tu NENÍ!

Ale je mi to houby platné. 

Ali přítel nejvěrnější 11 - sváteční idylka

Jsou vánoce. Jednoho to nutí vzpomínat a možná i trochu rekapitulovat. 

Jsem z toho maličko naměko, takže jsem vděčná, že se všichni rozptýlili po domě a dělají neviditelné. 

S babi jsme osiřely v kuchyni. 

Je dnes o hodně víc v přítomnosti, takže včerejší čokoláda patrně zabrala a s Alim si buď dali šlofíčka ve všech TEĎ a TADY , a nebo, pro jednou, zůstali s námi doma. 

Pokud bych si mohla tipnout, klonila bych se k druhé variantě, protože dnes nezazněly žádné všetečné otázky ani příběhy. Sedíme tiše a posloucháme rádio. 

Hrajou krásně. 

Nádherný klid, jaký jsem dlouho nezažila. 

Vařit nemusím, takže si jen tak lenoším. 

Kluci si zalezli do pánského klubu, což je místnost, kam je ženám vstup nedoporučen. 

Ne, že by tam nesměly, ale protože je to jen pro silné nátury.

Pánský klub si totiž uklízí pánové sami. A když k tomu fakt dojde, je to opravdu drsný. Jen pro opravdové chlapy. 

Nicméně si jeho existenci nemohu vynachválit. 

Chlapci si zalezou, většinou s nějakou tou lahvinkou a řeší si svoje mužské záležitosti a já mám čas věnovat se méně důležitým činnostem. 

Do každé rodiny pánský klub!

Bože! To je idylka! 

.... mimořádná linka Praha - Tokio aaa.. 

Ali přítel nejvěrnější 10 - zmatená včela

Je ráno. Štědrý den. Z rádia zní .. aleluja gloria.. a mě čeká spousta práce, do které se mi vůbec nechce. 

Babi dnes byla nezvykle ranní ptáče. 

Vstala dřív než jsem stihla obstarat zvířata. 

Snažím se, aby dodržovala jakési rituály.  Obléknout se, vynést si kýbl, umýt se, nasnidat...

Rituály jsou důležité. 

Dnes však byla babi opravdu velmi časná, takže jsem pro ni ještě neměla udělanou snídani. 

Všechny rituály byly v háji. 

Bůhví co dnes v noci s Alim vyváděli a kde všude byli, protože bloudila po domě zmatená, jako lesní včela. Radši snad ani nebudu pátrat. Stejně bych to nepochopila. 

Hodinku kontrolních otázek zásadního charakteru jako kde to jsme, kolik je hodin, co je za den, kdy pojedeme domů, kdo ukradl boty, kabelku a doklady, kdy se vrátí maminka, kam zmizela paní vedoucí, kdy přijdou ostatní .....  jsme nakonec zvládly bez větších problémů. 

Pravda, trochu jsme se zadrhly, když mi babi nechtěla věřit, že jsem její dcera, ale i to jsme nakonec zvládly. 

S šibalským úsměvem mě ujistila, že si jen dělala legraci. A já jí samozřejmě věřím. Přece by mi nelhala.

Možná, že jinde její dcerou opravdu vůbec nejsem. 

Co by mě však zajímalo je, jak je to při tom jejím cestování například se spaním. 

Občas se babi zmíní, že špatně spala a za chvíli mi tvrdí, že spala výborně. 

Přemýšlím o tom, jak to vlastně v tom časoprostoru funguje. Jestli člověk spí ve všech realitách nebo jen v některých. 

Nebo zda je možné zmeškat spánek úplně. 

A protože dnes byly vánoce a my si letos dávali jenom žrací dárky, udělala jsem pro Aliho s babi novou várku spací čokolády, aby si na těch cestách, alespoň trochu odfrkli. 

Takže babi, Ali...  dobrou noc.

Ali přítel nejvěrnější 9 - babi a děti

Babi má moc ráda děti. Dokáže si s nimi hrát a povídat neuvěřitelně dlouho.

Jsou to velmi vzácné okamžiky, kdy dá Alimu na chvíli vale a rozhodne se s námi setrvat ve stejné realitě i několik hodin v kuse. 

Byly chvíle, kdy jsem ji podezřívala, že to na nás s Alim jen tak hrajou. Nebo že do jiných dimenzí utíká před námi, zatím co v dětské společnosti se cítí lépe a nemá potřebu nikam zdrhat. Protože jakmile odejdou... frnk... a je zase pryč. 

Už jsem si všimla víckrát, že když ji něco hodně baví, jde Ali na druhou kolej. I když třeba jen na chvíli. 

Tak teď nevím, jestli si to nemám brát osobně. 

Ale co. Ať je to jak chce. Jsou na světě horší věci. 

Jen se s tím budu muset nějak psychicky vyrovnat. 

Mám dvě vnoučátka. Taková moje sluníčka. Velmi živá. S téměř nevyčerpatelným množstvím energie i nápadů. Andílci s čerty v těle. 

Když přijedou, je jich hned plný dům. 

Pokaždé se na ně moc těším. I kvůli babi.  Prostor je najednou plný smíchu, křiku a běhajících nožiček. 

Snažím si je co nejvíc užít, protože se bohužel vidíme jen zřídka. 

Rádi si povídají a vymýšlí různé příběhy. Mají neskutečnou fantazii. 

Přiznám však naprosto otevřeně, že když si spolu hrajeme, mám občas problém stíhat rychlý sled událostí, vznikajících plynulým tokem dětských myšlenek. 

Nepamatuju si jména jednotlivých postav. 

Linka příběhů bývá velmi spletitá. A protagonistů přibývá geometrickou řadou ...

Mívají často anglická jména, takže se většinou po velmi krátkém čase v dějové ose totálně ztratím, z čehož mívám následně lehké trauma. 

Babi to však dává naprosto bravurně. Bez sebemenšího zaváhání. 

A nebo umí zamaskovat skutečnost, že ví úplně stejný kulový jako já.

Je to sice malinko frustrující, ale tak to prostě je. 

Mentálně mají k sobě jednoduše blíž. 

A i když občas trošičku žárlím, jsem nakonec ráda, že mohu v klidu dovařit oběd, po kterém si babi půjde odpočinout, aby se vzbudila mile překvapená, že k nám děti přijely. 

Neviděla je, ani nepamatuje...