Ali přítel nejvěrnější - 23 - kostel

K dnešnímu blogu mě inspirovala moc milá zprávička, která mi přišla na messenger. 

Psala mi paní, která se rozhodla vzít si maminku z LDN domů. 

Maminka je prý hodně sprostá a agresivní, což je velmi nepříjemný a ubíjející stav. 

Připomnělo mi to babi před několika lety, kdy s ní opravdu nebylo lehké pořízení. 

Je zrozencem ve znamení býka. Takový trošku generál. Doma muselo vše šlapat podle jejích představ a málokdy dala na názor někoho jiného. 

O to hůř snášela počáteční Aliho oťukávání v době, kdy jí začal projevovat svoji náklonnost . 

Drobné výpadky, pocit zastřené mysli... Takový ten stav, kdy jste za sklem a na život koukáte, jako by ani nebyl váš. 

V  příspěvcích jsem před časem psala, že babi tenkrát hodně pila, což jsem netušila, dokud se k nám nepřestěhovala. 

Na tuhle dobu moc ráda nevzpomínám. 

Okamžik, kdy jsem se rozhodla od sebe Aliho a  Notordu odtrhnout, byl pro babi šok. 

Trvalo to téměř dva roky než i okolí pochopilo vážnost situace a přestalo babi pití tajně nosit. 

Zkoušela to na mě po dobrém, po zlém, hrála na city, vyčítala, prohledávala šuplíky a skříně, a těch jadrných jmen, co jsem dostala! Do té doby jsem netušila, jak je v tomto směru čeština barvitá a rozmanitá. 

Je to strašný! Dáváte ze sebe vše, čeho jste schopni a sklízíte jen urážky a zlobu. 

Byly však naštěstí i hezké chvilky. 

Jednou, když to babi ještě fyzicky dávala, jsme šly na nákup. Procházkou jsme to vzaly až na náměstí, aby měla trochu pohyb. 

Z místního kostelíka zněly varhany, na babi to nějak dosedlo a byla celá taková naměkko. 

Úsměvné na tom bylo, že babi je celý život zarytým ateistou. 

A tenhle bezvěrec a neznaboh mě najednou táhnul do kostela!

Pomalu jsme vstoupily a já, obtěžkaná taškama doufala, že zůstaneme diskrétně stát v pozadí. Abychom nerušily. 

Jenže, to by nebyla naše babi. S bezelstnou samozřejmostí si to namířila do lavice uprostřed kostela a s hlasitým zaskřípěním se usadila. 

Tak jsme tam tak seděly a poslouchaly ty varhany, pana faráře a modlitby. 

A bylo nám příjemně. 

Nepatřičně, ale příjemně. 

Vydržela tam sedět až do konce. 

Vzala jsem s povděkem alespoň to, že nepoužila svěcenou vodu a nepokřižovala se, protože nevím, co by si o nás ten nahoře pomyslel. 

A takový je Ali. Někdy rozbrečí, jindy rozesměje a někdy je s ním prostě jen fajn. 

Tak se držte :o) 

Ali přítel nejvěrnější - 22 - hokus pokus

V sobotu jsem dospěla k zajímavému závěru.

Několikahodinová hra karet sice babi, vyřadila mozek z provozu, ale celé následující dopoledne nepadla jediná otázka mimo mísu. 

Docela mě to zaujalo a rozhodla jsem se udělat takový malý test, abych zjistila, jestli to byla jen náhoda. 

Po obědě jsme usedly ke stolu a začaly hrát.

Hrály jsme celé odpoledne. Babi se opět soustředila na hru, která ji evidentně velmi baví, navzdory tomu, že jsem tentokrát vyhrávala. 

Kolem šesté jsem šla nakrmit zvířata, což babi dost nelibě nesla. Seděla u stolu a rukama do něj nedočkavě plácala, jakože zdržuju! 

Byla jako malé dítě, kterému vzali hračku. 

Situace kolem stavu mysli se opakovala, jako přes kopírák. 

Během půl hodiny po skončení hry byla zase jinde. 

Přišlo mi to, jako když vypnete program v počítači. Tam někde to je, ale aktuálně vidíte kulový. 

Pořád se ptala, kdy pojedeme za maminkou, aby neměla strach, kde tak dlouho jsme. V reakci na moji poznámku, že maminka umřela před 40 lety, se opravila, že vlastně myslela babičku... Uaaa.?!

Ali má fakt smysl pro humor. 

Nevydržela jsem to a pár kol před spaním jsme ještě, v rámci zachování mého zdravého rozumu, daly. 

Druhý den byla, opět v naprosté pohodě. 

Vyspinkaná do růžova, úsměv na tváři, bez problémů prováděla ranní činnosti. 

Pro úplnost, aby byl pokus řádně popsán, musím připomenout, že babi vždy na noc dostává spací čokoládu, která ji vždy zklidní, takže rána bývají všeobecně poměrně v klidu.

O víkendu pokus ještě jednou zopakuju. Konec konců, jistota je jistota. Abych nedělala předčasné závěry. 

Nicméně to zatím vypadá, že hraním se skutečně zlepší vnímavost, i když se to projeví se zpožděním. Nevydrží to dlouho a velmi rychle vzniká závislost na hře. 

Tak teď nevím, co je lepší. Mít doma gemblera, který je schopen vás uondat hrou nebo Aliho, který vás umoří svou náklonností? 

V pondělí jdu do práce a přítel karty nehraje, tak se to snad nějak vyřeší samo. 

Ali přítel nejvěrnější - 21 - Alibabi

Přátelství babi a Aliho dávno přerostlo v něco víc, než je kamaradský vztah. Jedná se v podstatě o vzájemnou symbiózu. 

Jen stěží je od sebe rozeznáte. Když mluví babi, mluví zároveň Ali a naopak. Jsou doslova jedno tělo, jedna duše a jeden bez druhého nedají ani ránu. 

Kdyby mi to nebylo blbý, tak bych jí místo babi začala říkat Alibabi. Jenže to by si to pak leckdo mohl poplést se známou pohádkou  Alibaba a čtyřicet loupežníků, což by nebylo úplně správně. 

Ali sice vydá za celou tlupu, ale zásadně pracuje sám.

Je mazaný, zákeřný a nevyzpytatelný. 

Nepřepadává počestné pocestné v hlubokých lesích, nekrade peníze ani cennosti, ale o to je nebezpečnější. 

Ali svým obětem sebere úplně všechno. Bere vše, čemu se za celý život naučili, co prožili, koho milovali a čeho dosáhli. Krade všechno včetně nejniternějších myšlenek. 

Nezbyde nic. Jen prázdnota. 

Snažím se vymanit babi z jeho vlivu, ale urputně se brání. 

Dneska jsme například chtěly Aliho zapojit do hry v kostky, ale nepodařilo se nám to. Ne, že by nechtěl hrát, ale počítat ho jednoduše nebavilo. Odmítl i kanastu. Prý je to moc složité...., a tak jsme to vzdaly. 

Venku chumelí,  v kamnech nádherně praská, je tu teploučko, v rádiu hrajou jednu hezkou písničku za druhou a babi se šla vykoupat. 

Zatím to celkem zvládá a po lázni je vždy svěží. Jako by z ní spadl balvan. 

A když už je čerstvá, zkoušíme znovu promrskat ty žolíky. 

Musím babi hlídat, aby nefixlovala. Ta  potvora je totiž velmi mazaný a zákeřný protihráč a jakmile ji nehlídám, podvádí. 

Zkouší to na mě různě. Třeba předstírá, že bude vykládat, vezme z balíku kartu, pak jako zjistí, že jí něco chybí a vrátí kartu zpátky do balíku. Samozřejmě úplně jinou, protože ta původní se jí hodí daleko víc. 

Jindy na mě zkouší vyložit dva žolíky s jednou kartou nebo vyloží a nezbyde jí karta na zavření. Hodí na mě úsměv a myslí si, že tím je to vyřízené. 

A žolíky?  Zajímalo by mě, kde je pořád bere. Má jich věčně plnou ruku, zatím co já ho neviděla ani nepamatuju. 

Dokud babi hraje, nikdo by nepoznal, že má Aliho. Mozek jí pracuje na plné obrátky. Stav absolutního soustředění. 

Jakmile však karty odloží, jako by se posledních deset let, co s námi bydlí vymazalo. Prostě nejsou. 

Bezelstně se mě zeptá "Dáš mi nějakou noční košili na spaní? Já tu nic nemám. Jsem tu poprvé. A když nepojedu domů, tak bych neměla v čem spát..."  

Tak, asi tak je to s tím naším hraním. Něco za něco....

Ali přítel nejvěrnější - 20 - karban

Většího karbaníka, než bývala naše babi, byste pohledali.

V době, kdy pracovala v rekreaci, jsem s ní často jezdila. Byly to takové ty zájezdy, pro zaměstnance, do podnikových zotavoven. 

Všichni, dospělí i děti, jsme se znali, takže kolektiv nebylo třeba stmelovat a první lahev většinou padla už cestou podnikovým autobusem. 

Karty v rukách rodičů šustily každý večer. 

Mastila se kanasta i žolíky a hrálo se dlouho do noci, či raního kuropění. 

Nedávno jsem při uklízení narazila na balíček karet a napadlo mě vyzkoušet, jestli si babi ještě vzpomene, jak se to hraje. 

Na internetu jsem nastudovala pravidla, abych nebyla za blbce, a zeptala se, jestli si nechce zahrát. 

Souhlasila. 

Rozdala jsem tedy karty a to bylo to poslední, co jsem byla schopna pochopit. 

Babi hrála, jako kdyby zrovna vstala od hráčského stolu. 

Pravda. Musely jsme trošku přizpůsobit pravidla, protože měla problém s drobnou motorikou, ale jinak jí to šlo naprosto skvěle. 

Snížily jsme počet karet na 12 +1 pro vynášejícího hráče. 

Také jsme si jasně rozdělily role. 

Já vyhrála míchání a rozdávání,  babi snímala a vynášela. 

Vydržela hrát více než dvě hodiny, což byl naprosto úžasný výkon. Že udrží pozornost takhle dlouhou dobu, jsem absolutně nečekala. 

Karty ji naprosto pohltily. 

Hlavu skloněnou, neustále si něco mumlala, počítala a přerovnávala.

Téměř nemluvila. Plně se soustředila na hru a... 

Ta potvora nade mnou i vyhrávala! Normálně zavírala z ruky!

Nebudu se zbytečně kroutit a otevřeně a potupně přiznám, že skóre bylo naprosto vyrovnané. 

Je vidět, že jsou věci mezi nebem a zemí, které Ali prostě neovlivní. 

Zkusíme ho s babi ještě někdy oblafnout. 

Většího karbaníka, než bývala naše babi, byste pohledali.

V době, kdy pracovala v rekreaci, jsem s ní často jezdila. Byly to takové ty zájezdy, pro zaměstnance, do podnikových zotavoven. 

Všichni, dospělí i děti, jsme se znali, takže kolektiv nebylo třeba stmelovat a první lahev většinou padla už cestou podnikovým autobusem. 

Karty v rukách rodičů šustily každý večer. 

Mastila se kanasta i žolíky a hrálo se dlouho do noci, či raního kuropění. 

Nedávno jsem při uklízení narazila na balíček karet a napadlo mě vyzkoušet, jestli si babi ještě vzpomene, jak se to hraje. 

Na internetu jsem nastudovala pravidla, abych nebyla za blbce, a zeptala se, jestli si nechce zahrát. 

Souhlasila. 

Rozdala jsem tedy karty a to bylo to poslední, co jsem byla schopna pochopit. 

Babi hrála, jako kdyby zrovna vstala od hráčského stolu. 

Pravda. Musely jsme trošku přizpůsobit pravidla, protože měla problém s drobnou motorikou, ale jinak jí to šlo naprosto skvěle. 

Snížily jsme počet karet na 12 +1 pro vynášejícího hráče. 

Také jsme si jasně rozdělily role. 

Já vyhrála míchání a rozdávání,  babi snímala a vynášela. 

Vydržela hrát více než dvě hodiny, což byl naprosto úžasný výkon. Že udrží pozornost takhle dlouhou dobu, jsem absolutně nečekala. 

Karty ji naprosto pohltily. 

Hlavu skloněnou, neustále si něco mumlala, počítala a přerovnávala.

Téměř nemluvila. Plně se soustředila na hru a... 

Ta potvora nade mnou i vyhrávala! Normálně zavírala z ruky!

Nebudu se zbytečně kroutit a otevřeně a potupně přiznám, že skóre bylo naprosto vyrovnané. 

Je vidět, že jsou věci mezi nebem a zemí, které Ali prostě neovlivní. 

Zkusíme ho s babi ještě někdy oblafnout. 

Hlášky - 3 - kafař

Ráno připravím babi snídani. 

Velká houska s choceňským máslem a šunkou, nápoj z matchy a léky.

Babi vstane, vše sní a vypije. 

Po pár minutách zapíná konvici a dosypává do hrnku kafe.

"Bude něco k snídani?"

"Babi. Před chvílí jsi zbaštila celou housku.."

"Ne."

"Ale ano. Velkou housku se šunkou." 

"Ne." 

"Tady je ještě hrnek od čaje." 

"Tak to si nepamatuju." 

"Jestli máš ještě hlad, tak tady máš zákusek." 

Babi vypije kafe a sní zákusek. 

Po 20 minutách zapíná konev a dělá si kafe. 

"Máš něco k jídlu?" 

"Ty máš ještě hlad?" 

"Ne. Chuť." 

"Tady je poslední čokoládová trubička. Tak si ji Vem." 

Babi sní trubičku a vypije kafe. 

Po 10 minutách zapíná varnou konev. 

"Babi. To už si jdeš dělat další kafe? Teď si dvě dopila." 

Babi s pohledem, ze kterého jasně čtu, jak jsem úplně blbá a ubohá, vypíná konev.... 

Vidím na ní, že jakmile odejdu z místnosti, zapne konvici a uvaří si další kafe... 

Po chvíli nevydrží a zeptá se. 

" Myslíš, že bych si mohla udělat kafe? 

"Babi už jsi měla 2 během půl hodiny!" 

"No to by už asi bylo moc. Když já bych potřebovala něco, co by mě rozproudilo." 

"Tak si Vem zmrzlinu." 

"No vidíš, to by mě mohlo postavit na nohy.." 

..…..