Ali přítel nejvěrnější - 43 - když musíš, tak musíš

Týden se s týdnem sešel a my měly naplánované drcení kostí. Pravidelná týdenní činnost, u které může babi asistovat. 

Jako každá jiná důležitá práce i drcení vyžaduje pečlivou přípravu. Když pominu přemístění materiálu, mísu a  podsedák, je potřeba na pracoviště dovést i babi. 

Řekne se to jednoduše, jenže drtič je u slepic, terén je svažitý, a i když je to v podstatě hned za barákem, dá to docela fušku. Nohy už tolik neslouží a stále přítomná motolice nám z toho dělá trošku slalom. 

Ale jak se říká, když se jde na věc se šturmem a nadšením, tak se dílo podaří. 

Poměrně velká část plotu je hustě zarostlá kiwi, takže je tu nejen příjemný chládek, ale zároveň porost částečně brání výhledu ze silnice, která lemuje zahradu. Částečně. 

To se ukázalo být důležitým faktorem v okamžiku, kdy nám chybělo dodělat posledních pár kostí a babi pronesla obávanou větu. "Mě se chce čůrat." 

V duchu jsem si představila, jak ji s těma zakrvavenejma rukama vleču na záchod. To nemáme šanci stihnout. 

Když musíš, tak zkrátka musíš. Opřela jsem ji o kukaň, ve které se slepice tiše soustředila na snůšku. Stáhly jsme kalhoty, babi si lehce přidřepla a spustila stavidla. 

V tu chvíli jsem zalitovala, že mám jen krátké domácí šaty a žabky. Přestože jsem zaujala opravdu hodně široký postoj, rozptyl byl přeci jen větší. 

Situace zkrátka vyžadovala oběti. 

Babi v pozici jezdce, který po týdnu slezl z koně, já ji držela ze zadu a kolem nás pobíhalo hejno slepic.

Z dálky to muselo vypadat hodně zajímavě. Ještěže jsem ženská, takže by nás snad nikdo nepodezříval z nějakých zvrácených praktik. Přesto doufám, že kolem nikdo nešel. Přeci jen jsme malé město. 

Jestli nás někdo viděl nebo ne, to už asi nezjistím. Důležité je, že kalhoty zůstaly suché. A o to šlo především. 

Ali přítel nejvěrnější - 42 - schovka

Celé dopoledne probíhalo v zajetém rytmu. Zvířata, snídaně, nákup i týdenní zpracování masa.

Babi dělala logistickou podporu. Seděla se mnou v kuchyni a pečlivě hlídala, abych měla při vykošťování ty kuřecí čtvrtky pěkně v zákrytu a nedej bože mi nevyčuhovaly z mísy. 

Nemoc z povolání, kterou chytla při doplňování zboží v samoobsluze, kam chodívala na brigádu.

Nutkavá potřeba, mít vše vyrovnané se u ní rozvinula doslova v obsesi. Nemůžete nikde jen tak něco položit, aniž by to babi okamžitě neuklidila, nepřemístila nebo alespoň nepošoupla o pár milimetrů dál. Je s tím na zabití. 

Velmi dobře ví, že to dělat nemá. Jenže  si nemůže pomoct a využije každou chvilku naší nepozornosti. Přivádí nás tím do stavů šílenství. Některé věci hledáme i několik dnů. Největší taškařice to je, když člověk spěchá. To se kolikrát nasmějeme až se za krky popadáme. 

"Babi, kam jsi mi dala misku pro psa. Měla jsem ji tady na odkapávači." 

"Já nevím kde je. A jak vypadala? A nemohla sis jí někam dát?" 

"Já ji nikam nedala, ale potřebuju nakrmit Amy." 

"A nevzali si ji, jak tady byli ty lidi?" 

"Tady nikdo nebyl. Babi nezlob. Zase na mě zkoušíš nějaké nesmysly." 

Ali samozřejmě dělá, že se ho to netýká, zcela nepokrytě se mi tlemí a odmítá mi pomoct. Za zádama se mi drze směje přímo do očí. 

A tak běhám po celém baráku a hledám tu podělanou mísu, abych mohla nakrmit to nebohé zvíře, které už na mě vrhá vyčítavé a hladové pohledy. 

"Kam jsi ji mohla dát?" 

Zoufalá, ale víceméně pouze řečnická otázka, na kterou jsem ani nečekala odpověď. 

"Vůbec si neuvědomuju, že bych jí měla v ruce. Nemůže být někde zastrčená?" 

"Proč mi to děláš babi? Co jsem ti udělala? Já musela být v minulém životě taková mrcha!" 

"Když já mám ráda pořádek." 

"A víš, co ti na to Bílej tesák viď? Radši mi řekni, kam si to mohla dát." 

"A co hledáš?" 

"Aaaaaa..." 

Už jsem to málem vzdala, když v tom jsem otočila hlavu a uviděla JI! 

Zastrčená za terárkem. V podstatě celou dobu na očích. Nejgeniálnější schovky jsou ty, co jsou nejlíp vidět. 

A tak se ta moje psí holka přeci jen dočkala. 

Teď ještě najít cedník na proplach masa pro číčule a bude zase všechno v pořádku. 

Uf. Někdy je to dřina... 

Ali přítel nejvěrnější - 41 - Směnárna

Babi většinou spinká jako šípková Růženka. Dlouho. Občas se chodím dívat, jestli ještě dýchá. To však dělám až kolem desáté hodiny ranní. Dřív by to bylo zbytečné, protože vstává až po deváté hodině. 

Je to příjemné, protože stihnu obstarat všechnu naši drobotinu i připravit snídani, což mi dvě hodinky zabere. 

Dnešní ráno však bylo všechno jinak. 

Jako vždy mě vzbudily číčule. Vstala jsem, abych jim nakrájela maso. A jak si to tak rozespale šourám do kuchyně, vidím, že je na dlažbě vyznačená cestička. Hnědé skvrny, velikosti mexického dolaru, neomylně mířily do koupelny i na záchod. 

Nos natáhl typický odér a můj rozespalý mozek začal překotně analyzovat situaci. 

Dveře do koupelny jsou zavřené. Je slyšet jen tlumené šplouchání, to znamená, že babi je zaměstnaná. Vše půjde snadno umýt. Musí celá do vany, takže tam už nic nezachráním a horší to už nebude. Vyhodnocuji, že koupelna nespěchá a vrhám se na pokoj. 

V rychlosti otírám podlahu, povlékám peřiny a poslouchám, zda voda stále šplouchá. 

Kočky na mě vyčítavě koukají a benjamínek Tom se hlasitě dožaduje ranního přídělu. "Vydrž prcku vydrž. Už to bude." 

Babi zatím v koupelně pilně měnila mexické dolary za drobné, které neustále od někud vypadávaly. 

 Ukončila jsem její bohulibou činnost, svlékla ji do naha a nasoukala do vany plné pěny, které jsem dala asi trochu víc než bylo třeba. Koukala jí jen hlava. 

Když jsem ji tam tak viděla, vybavila se mi známá hláška o dětech a namydlených okrajích vany. Úlevně jsem si uvědomila, že mi taky nikam neuteče.

Z bankomatu jsem udělala zase koupelnu a z babi činanou holčičku. Je jasné, že se zákuskama má dneska útrum. 

K snídani suchý rohlík, hořký čaj a pár piškotů. Zajímalo by mě, co snědla, ale to už nezjistím, takže jako bonus přidávám živočišné uhlí. Pravá pochoutečka. Však se babi taky tváří. Na první pohled je zřejmé, jak moc jí chutná. 

"A zákusek by nebyl?" 

"To nemyslíš vážně? Že ne?" 

"A jo." 

Člověk by jí dal korunu. Jak hromádka neštěstí. 

"Už abych umřela..." 

"A ty myslíš, že by ti tam zákusek dali? Vždyť bys jim zaneřádila celá nebesa! A v pekle by z tebe teď asi taky nebyli na větvi." 

Babi nechce nosit plenkové kalhotky, ale tentokrát není zbytí. Neochotně je tedy natahuje, vkládáme pro jistotu vložku a já jdu konečně dodělat, co jsem nestihla. 

Asi po hodině se situace opakuje. Sice s menšími následky, co se směnárenskétho provozu týče, ale s totálně zacpanou toaletou, kam jistící část výstroje odhodila. 

Další vlna následovala o něco později. Bohužel jsem přeslechla klapnutí  dveří a babi se tak mohla volně realizovat. Říká se, že by se nemělo bránit kreativitě, ale když jsem viděla babi na trůně, jak zaujatě z kalhotek vybírá veškerý savý materiál a hází ho do mísy, trošku ve mně hrklo. Veškeré pochopení k babičiným inovativním trendům mě opustilo. 

Zbytek dne jsme výsostná místa navštěvovaly spolu. K oboustranné spokojenosti. 

A Ali? Ten se jen v koutě tiše smál. Zase mě dostal. Pacholek jeden zlomyslnej. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 40 - houbová omáčka

Snažím se, aby babi dodržovala sled ranních činností. Po očku hlídám, že vše probíhá "bez ztráty kytičky" a v případě potřeby zahlazuji stopy neúspěchu.

K těmto "rituálům" patří i závěrečný dotaz. Taková, ve většině případů pouze řečnická, otázka dne:

"Tak co? Jaké máme dneska úkoly?" 

Nevím proč, ale babi bývá často přesvědčena, že je v práci. Občas si mě dokonce splete s kolegyní nebo účastnicí zájezdu. 

Dneska jsem však byla povýšena na paní šéfovou, takže mi nedělalo problém zavelet: "Dneska budeme vařit na houbách s rýží." a rozdělit úkoly. 

Babi vyfasovala loupání cibule a já se při práci pokusila otestovat její profesní způsobilost. Kladla jsem všetečné otázky, abych zjistila, zda si pamatuje, jak se taková omáčka vaří. 

Dost mě překvapilo, že s drobnou nápovědou, dobře mířenými dotazy a praktickou ukázkou, to celkem zvládala. V podstatě se netrefila pouze do jíšky. Tu inovativně nahradila droždím. 

Ale tak... proč ne. Proti gustu žádný dišputát. Droždí je zdravé. Jen na tu chuť by si asi jeden k musel trochu zvyknout.

Jako přílohu jsme, ve vzácné shodě, vybraly rýži. Zde jsem již samozřejmě předpokládala její výtečné kulinářské znalosti. Taky mě možná trochu zaneprázdnil Ali, který se na mě poslední dobou nějak podezřele culí. V každém případě jsem se babi na kontrolní otázky zapomněla zeptat. 

Ale ona už stejně ležela zahrabaná v křížovkách a nechala mě v tom samotnou. Co si kdo neudělá, to holt nemá. 

Ale dobré to bylo. To zas jo. Babi snědla plný talíř a s poděkováním se vrátila k doplňování výkazů pro vedení. 

Vždycky jí to předají v hrozném bordelu a ona to pak musí chudák dávat do pořádku. Nevím, koho napadlo šifrovat výkazy do křížovek, ale je to ďábelsky rafinované. Babi nad tím stráví spoustu času. Ale já to chápu. Imperialisti nikdy nespí. 

Pořád mi však vrtá hlavou, jak by to s tím droždím asi chutnalo... 

 

Hlášky - co já můžu vědět

Sedíme si tak v kuchyni, pytlíkuju kosti, které jsme právě slepičkám nadrtily a v duchu si pochvaluju, jak má dneska babi jasnou hlavičku a všechno je zalité sluncem... 

Babi: "To jsem zvědavá, kam nás zase poženou."

Já: "A kdo babi?"

Babi: "Ten náš doprovod."

Já: "Jakej doprovod?"

Babi: "No, naše maminky. Moje a tvoje."

Já: "Moje máma jsi ty a tvoje maminka umřela před 40 lety."

Babi: "Fakt? A jak se dostaneme domů?"

Já: "Kam domů?"

Babi: "Já nevím. Se mnou furt někdo šíbuje... "

Já: "Ale nešíbuje."

Babi: "Všichni mi najednou umřeli. Už nikoho nemám." 

Já : "Jak nikoho nemáš?" 

Babi :"Dcera mi umřela, tatínek, maminka, babička s dědečkem..." 

Já : "Vždyť dceru máš. To jsem přece já. A taky vnučku a pravnoučata... " 

Babi : " To nejsou moje vnoučata." 

Já: "A čí by byly?" 

Babi: "Ty jsem tenkrát našla." 

Já : "Ale prosím tebe. Ty jsi lidový vypravěč viď? To jsou přece moje vnoučátka a ty jsi jejich prababička." 

Babi : "Co ty můžeš vědět...? " 

To je fakt. Co já můžu vědět... 

Jsou věci mezi nebem a zemí, na které zkrátka nedosáhnu. Zatím. Ali a babi však ví své.