Ali přítel nejvěrnější - 49 - kokokodák

Babi měla už od rána dobrou náladu a nedá se říct, že bych s ní to její nadšení nějak zvlášť sdílela. Čekalo nás totiž drcení kostí, což je z mého pohledu nezáživná a otravná práce. Babi však tuto činnost miluje. S nadšením vítá jakékoliv rozptýlení. 

Po snídani jsem připravila vše potřebné. Už cestou si do kroku vesele prozpěvovala. " Ťapy, ťapy ťap, kampak si to šláp..."

Usadila jsem ji na místo a vrátila se pro mísu a kosti. Už zdálky ji slyším jak si s pipinama rozverně povídá :

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Slepice jí odpovídají a babi, aby řeč nestála dodává:

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Chvilku jsem ji z povzdalí pozorovala a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Koukám, že si holky dobře rozumíte." 

"No jo. My jsme holky od okolků... Ony si se mnou přišly popovidat." 

"Tak si to hezky dopovídejte a jde se makat."

Práce šla jako po drátkách, slepičky pilně pomáhaly, sezobly všechno, co mi odpadlo od ruky, takže bylo za chvíli hotovo. 

V týdnu přijedou vnoučátka a my pro ně máme připravené překvapení. Ještě nikdy neslyšely babi číst. Nachystala jsem pohádky, aby si to babi pěkně natrénovala a pořídila pár cvičných videí. 

Babi se při nahrávání chovala, jako dokonalý profesionál. S knížkou v ruce čekala na pokyn z režie (to jsem byla já) a začala číst. Slyšet ji někdo od fochu, určitě by se neudržel a z fleku ji obsadil do role pohádkové babičky.

Po obědě jsme se vydaly na procházku. Víc jak pětset metrů babi neujde ani s oporou. Nám ale nálada ani odhodlání nechybí, a tak si to za zpěvu písně "Krásný vzhled je na ten boží svět" šlapeme ke stromu a s písní "Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme už jsme tu" zpátky domů. 

V posledních metrech už sice trochu docházel dech a nohy odmitaly šlapat, ale daly jsme to. 

Za odměnu dostala babi zmrzlinu. 

Jo. Když se to povede, tak je to jako v té písničce. 

"Den je krásný, den je krásný..." 

Co chtít víc. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 48 - čtení

Na páteční den jsem měla naplánováno spoustu práce. Kromě  běžných činností mě čekalo zpracování masa pro zvířátka a zavařování okurek.

Babi měla povídací náladu, což mě trochu děsilo. Všechny její příběhy znám nazpaměť a dneska by to s nimi bylo opravdu náročné. Potřebovala jsem ji něčím zabavit, aby si nepřipadala odstrčená . 

Spásný nápad přišel v okamžiku, když ze schránky přinesla noviny a nabídla mi k přečtení horoskop. 

Ruce jsem měla od masa, a tak jsem ji zkusmo poprosila, jestli by mi ho nepřečetla. Babi ochotně souhlasila a stylem prvňáčka začala číst. 

Pravda. Hlasatelka už z ní asi nebude, ale poslouchat se to dalo. Uvědomila jsem si, že tu mám spoustu časopisů, na které nemám čas.

Vybrala jsem ty s krátkými články a zajímavostmi a poprosila ji, zda by mi při práci mohla číst. 

Překvapilo mě, s jakým nadšením se tohoto úkolu zhostila. Dlouho se mi nepracovalo tak dobře. 

Babi četla a četla. A byla to tak příjemná změna, že jsme tuto záslužnou činnost zařadily mezi oblíbené. 

A tak tu tak sedíme, já vařím a babi mi předčítá o nejnovějších vědeckých poznatcích ze světa technologií, lidském životě a možnostech moderní medicíny, černou kroniku i sportovní výsledky. 

Ví kulový, text příliš nevnímá, ale statečně se pere se všemi odbornými výrazy. Louská informace o nesmrtelnosti a kmenových buňkách, přesunu mysli do androidů i implantátech do mozku. 

Já u toho naprosto přízemně cpu okurky do flašek a libuju si, jak nám to hezky odsejpá. 

Vydrží číst velmi dlouho. Je to tak absurdní a zároveň roztomilé i osvobozující, že je mi dobře, jak dlouho ne. 

Díky babi. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 47- návštěva

"Tak babi. Zítra přijede návštěva."

"Kdo přijede?" 

"Kamarád s rodinou. Mají dvě děti."

"To bude prima. Bude tu zase veselo. Mám děti ráda."

Babi miluje návštěvy. Užívá si jakékoliv rozptýlení a za normální situace by nemohla ani dospat.

Jenže v noci si s Alim patrně udělali malý výlet časoprostorem, a tak to babi ráno trochu natáhla. 

Tohle jejich courání je někdy hodně náročné. Hlavně pro babi. Bývá pak dost unavená. Není proto divu, že se jí noční zážitky maličko pomotaly s nově nabytými informacemi.  

Byla si toho zřejmě vědoma, neboť už při vstupu do kuchyně sondovala stav věcí. 

"Vám dneska přijede nějaká návštěva viď?" 

"Přijede. Včera jsme o tom spolu přece mluvily. Proč se ptáš?" 

"Já jen, že mi z pokoje zmizel nábytek." 

Přišlo mi to divné, ale tak... stát se může ledacos. Po těch letech s Alim v jednom baráku už se nedivím skoro ničemu. Ptám se tedy opatrně. 

"Jak zmizel nábytek?" 

"No. Všechny věci zmizely." 

Moc tomu nevěřím. Nechám se dovést do pokoje, ale nevidím žádnou změnu. Ledaže by ten někdo zase všechno vrátil. Zeptám se proto zvědavě. 

"Tak copak ti chybí?" 

Babi prohlíží pokoj ze všech stran. Otvírá a zavírá dveře, prohlíží skříně, kouká pod bednu na peřiny a evidentně nechápe, jak se ten nábytek tak rychle dostal zpátky. 

"Ať koukám jak koukám, nevidím, že by ti tu něco chybělo." Poznamenám nesměle. 

"Tak to se mi asi něco zdálo. Jak se furt stěhuju sem a tam, tak už to mám celé popletené... " 

"Hlavně, že je všechno na svém místě. Tak se pojď najíst, za chvíli tu jsou." 

"A kdo?" 

"Ta návštěva přece. Přijedou děti... " 

"Aha. Tak to už se těším." 

Ali přítel nejvěrnější - 46 - někdy to bouchne

Asi každému, jak se říká, někdy "bouchly saze". I největší kliďas, flegmatik nebo ignorant dá v určitém okamžiku průchod emocím.  Většinou kvůli úplné kravině. 

Ali je pěkně zlomyslnej a poslední dobou si mě vyloženě vychutnává. Zkouší, co vydržím. Přesně ví na kterou strunku zabasovat, aby se moje nervová soustava rozdrnčela kmitočty nebezpečných hodnot. 

Jsem docela držák, ale přeci jen už to není, co to bývalo. Během soužití s Alim se moje absorpční schopnosti značně zhoršily, takže občas nevydržím a můj vnitřní nepokoj se verbalizuje silou pouštní bouře. 

Některá témata se léty pravidelného opakování stala výbušnymi a fungují jako jakási rozbuška. 

Velmi jsem milovala svého tátu. Není proto divu, že je mou největší slabinou tvrzení, že můj táta není můj táta. 

Jakákoliv další imaginární dcera je také docela slušnou náloží. 

Nevím v které dimenzi se to babi zasekla, ale já jsem po smrti, s tátou nevychovala mě, ale nějakou nevlastní dceru, kterou našla na ulici a třetí utekla někam do zahraničí a ta druhá už taky umřela. 

S mým přítelem, který je o čtyřicet let mladší, si jako děti hráli. A nemá ji rád, protože ho odmítla, jelikož byl samá holka. 

Už jsem se do toho zamotala tak, že ani nevím, jestli vůbec jsem. 

Občas se snažím, vysvětlit nevysvětlitelné, i když je mi jasné, že moje chabé argumenty nemají absolutně žádnou váhu.

Babi je odjakživa flegmatik. Takový ten totálně splachovací typ. Nasadí jeden ksicht, jak sama říká, a myslí si něco o zadní části těla. Občas se u toho pohrdavě usmívá.

Zkoušeli jste se někdy pohádat s někým, kdo se vám smál do obličeje? Já se při tom se dokážu tak krásně vytočit, až to nakonec prostě bouchne. Ječím jako Viktorka u splavu, div mi nepraskne žíla a babi jen v klidu sedí a usmívá se. 

Někdy mám pocit, že mi to dělá schválně. Jen aby se něco dělo. 

Za pět minut nic neví, zatímco já jsem zralá na hospitalizaci v nervovém sanatorium. Snažím se z hluboka dýchat a rozumově si zdůvodnit, že za to nemůže. 

Když se konečně uklidním, babi se mě bezelstně zeptá:

"Budeme dneska spát tady nebo půjdeme domů za maminkou?" 

A já z posledních sil odpovím:

"Babi. Já už nikam nejdu." 

Ali přítel nejvěrnější - 45 - velký úklid

Den jako obrázek, sluníčko svítí na plné pecky a k dokonalosti nechybí téměř nic. Možná bych trochu ubrala na teplotě, ale nemůžu přece chtít všechno. 

Babi má od rána dobrou náladu. Jen Ali chvilkama trochu provokuje a vymýšlí nejrůznější legrácky. 

Mám naplánovaný velký úklid, takže se babi nemohu tolik věnovat. Není proto divu, že se nadšeně zapojuje do každé Aliho taškařice. 

Chvíli po snídani přišla do kuchyně.

"Hani ten budík nějak nefunguje." 

Znám babi, takže jsem se jedním okem koukla, jestli není rozebraný a pochválila ji, že se do něj nehrabala. 

Ale. Jak se říká. Nechval dne před večerem. Budík sice nebyl na kousky, ale jen proto, že se babi nepodařilo do něj dostat. Totálně zaseknout šroubek krytu. Díky bohu neprasknul! 

Na vteřinku se mi zatmělo před očima. V duchu jsem pro jistotu napočítala do sta a přešla situaci téměř beze slova. 

Jednak se ze mě postupem času stává flegmatik a taky jsem si nechtěla kazit krásný den. Koneckonců vím, že ti dva umí být, co se podobných "oprav" týče, daleko "šikovnější" a nápaditější. 

Babi zasedla ke křížovkám a já se v klidu věnovala další práci. Uklidila jsem celý dům a zbývala jen koupelna. To bude šup šup. 

Jenže. Člověk míní, Ali mění. 

Už jak jsem otevřela dveře, bylo jasné, že je něco špatně. Natáhla jsem typický odér a začalo mi docházet, že to budu muset vzít trochu víc z gruntu. 

Záchodová mísa jen velmi těsně nepřesáhla svoji kapacitu a kolem bylo vidět, že babi s Alim dělali co mohli, aby situaci "zachránili". 

Jenže chlapům to uklízení moc nejde. Nemůžu Alimu ani babi upřít snahu, ale výsledek opravdu nic moc. 

Pravda. Každý máme svůj styl úklidu a já ten jejich rozhodně nechci nějak dehonestovat, ale v případě ucpání mísy bych přeci jen postupovala trochu jinak a místo zubní pasty použila radši zvon, ale snaha se cení, i když mi to trochu hodilo vidle do mé představy o rychlém úklidu. 

Když jsem skončila, babi stále seděla v kuchyni a nerušeně si luštila.

 Záchodovou epizodu dávno pustila z hlavy. 

Chtěla jsem něco od plic podotknout. Když jsem jí tam však viděla sedět. To ztělesnění nevinnosti! Došlo mi, že už by to bylo tak nějak zbytečný.