Ali přítel nejvěrnější - 51 - stěhování

Ali se nám přes léto trochu rozdivočil. Dělá si, co chce a vůbec na nás nebere ohledy. 

Vypadá to, že už s námi prostě nechce být kamarád. Ale vůbec! 

A nebo to možná jen trochu přehnali s těmi jejich výlety . Babi s ním poslední dobou byla na tolika místech, z všemožných dimenzí, že jí z toho jde hlava kolem. 

Tušila jsem, že to nedopadne dobře. Ale copak mě poslouchali? Frnk a byli pryč. Dalo se čekat, že toho na babi bude moc. 

A tak tu teď bloumá a zoufale hledá jakýkoliv záchytný bod, který by ji pomohl najít odpověď na základní otázku, kde že to vlastně bydlí. 

Babi : "Představ si, že mě přestěhovali a vůbec mi tam nevzali věci. Nevím, co mám dělat. Já tam sama netrefím. Myslela jsem, že pro mě přijdou. Maminka bude mít strach, kde jsem." 

Já: "Kam tě kdo přestěhoval?" 

Babi: "Já nevím. Včera mě přestěhovali tam nahoru. Ten vedoucí, jak sem chodí." 

Já: "Babi. Jakej vedoucí? Vždyť žádného vedoucího nemáme." 

Babi: "Před čtrnácti dny tu byl s maminkou a odvedli mě odsud." 

Já: "Nikdo tě nikam neodvedl. Maminka ti zemřela před čtyřiceti lety." 

Babi: "No. Já bych byla radši tady. Mně se tu líbí."

Já: "Kde je tedy problém?" 

Babi: "Já nevím. Já tu teď dlouho nebyla. Přišla jsem před chvílí a koukám, že tu mám všechny věci. Maminka říkala, že teď budu bydlet nahoře." 

Já: "Tak já jim řeknu, že budeš bydlet tady. Jo?" 

Babi: "To budeš hodná. A kdo ty vlastně jseš?" 

Já: "Co myslíš?" 

Babi: "Moje maminka?" 

Já: "Myslíš, že je to možné?" 

Babi: "Nevlastní maminka?" 

Já: "Ne. Zkus to ještě." 

Babi: "Tak teta." 

Já: "Jsem tvoje dcera." 

Babi: "Jé. Tak to se mi ulevilo. To mi spadl kámen ze srdce. Ani nevíš jak." 

Já: "Tak pojď. Já ti nandám polévku." 

Jídlo naštěstí zahnalo nevyřčené otázky. 

Pro dnes. 

Babi dostane léky, spinkací čokoládu a půjde do hajan.

A já? Půjdu taky. Dneska mi ti dva dali pořádně zabrat. 

Ali přítel nejvěrnější - 50 - tajemné návštěvy

Srpen byl ve znamení zavařování okurek , nekonečné hry na Šošony, co řežou dříví na zimu, hlídání vnoučátek, pšenice, rajčat, paprik ... 

Měli jsme zkrátka hodně práce venku. Nezbýval čas na karty ani čtení, takže babi s Alim měli pré. Užívali si to plnými doušky a podle toho to taky vypadalo. 

Většinu času trávili mimo naši realitu a jejich výlety do jiných dimenzí nebrali konců. Ali jako vždy zneužíval situace, babi nekladla odpor a oba se snažili urvat pro sebe, co mohli, když mohli. 

Nevím čím to je, ale pokaždé, když někam zmiznou,  zůstávají v koupelně i na záchodě záhadné loužičky, bývá ucpaná mísa, špinavé umyvadlo nebo neotřelým způsobem dekorovaný toaletní papír či zeď. 

Babi však jednoznačně odmítá, že by to udělala, protože je ztělesněním čistoty a pořádku. Věřím jí to.  Přece by mi nelhala. Její čestné slovo má svou váhu a je pro mě svaté.

Něco tu však nehraje. A nebo mě ti dva tahají za nos. 

Vždycky jsem si říkala, odkud asi babi s Alim vyráží na ty svoje výlety časoprostorem. Kde je ta brána do jiných dimenzí? A začínám tušit, že je to právě koupelna nebo záchod.

Nikdo mi však nenamluví, že se ten nepořádek dělá sám. To je prostě blbost. 

Mám takovou hypotézu, že ty naše dvě hrdličky občas zapomenou tu bránu zavřít. 

Pokaždé, když ten binec uklízím, mi ta záhada vrtá hlavou. Ale už jsem snad na správné stopě. Myslím, že to dělá někdo, kdo tou nedovřenou branou proklouzne a zase rychle zmizí. Takovej škodík. 

V každém případě je to pěkný bordelář a nevychovanec. Já bych tedy něco takového na návštěvě nikdy neudělala.  

Už týden nenápadně hlídám u dveří, ale nikoho se mi  zatím nepodařilo načapat.

Nicméně. Dřevo je pod střechou, obilí v sudech, okurky zavařené, takže se nám snad podaří Aliho poněkud usměrnit. 

A s touláním bude na čas útrum.

Ali přítel nejvěrnější - 49 - kokokodák

Babi měla už od rána dobrou náladu a nedá se říct, že bych s ní to její nadšení nějak zvlášť sdílela. Čekalo nás totiž drcení kostí, což je z mého pohledu nezáživná a otravná práce. Babi však tuto činnost miluje. S nadšením vítá jakékoliv rozptýlení. 

Po snídani jsem připravila vše potřebné. Už cestou si do kroku vesele prozpěvovala. " Ťapy, ťapy ťap, kampak si to šláp..."

Usadila jsem ji na místo a vrátila se pro mísu a kosti. Už zdálky ji slyším jak si s pipinama rozverně povídá :

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Slepice jí odpovídají a babi, aby řeč nestála dodává:

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Chvilku jsem ji z povzdalí pozorovala a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Koukám, že si holky dobře rozumíte." 

"No jo. My jsme holky od okolků... Ony si se mnou přišly popovidat." 

"Tak si to hezky dopovídejte a jde se makat."

Práce šla jako po drátkách, slepičky pilně pomáhaly, sezobly všechno, co mi odpadlo od ruky, takže bylo za chvíli hotovo. 

V týdnu přijedou vnoučátka a my pro ně máme připravené překvapení. Ještě nikdy neslyšely babi číst. Nachystala jsem pohádky, aby si to babi pěkně natrénovala a pořídila pár cvičných videí. 

Babi se při nahrávání chovala, jako dokonalý profesionál. S knížkou v ruce čekala na pokyn z režie (to jsem byla já) a začala číst. Slyšet ji někdo od fochu, určitě by se neudržel a z fleku ji obsadil do role pohádkové babičky.

Po obědě jsme se vydaly na procházku. Víc jak pětset metrů babi neujde ani s oporou. Nám ale nálada ani odhodlání nechybí, a tak si to za zpěvu písně "Krásný vzhled je na ten boží svět" šlapeme ke stromu a s písní "Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme už jsme tu" zpátky domů. 

V posledních metrech už sice trochu docházel dech a nohy odmitaly šlapat, ale daly jsme to. 

Za odměnu dostala babi zmrzlinu. 

Jo. Když se to povede, tak je to jako v té písničce. 

"Den je krásný, den je krásný..." 

Co chtít víc. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 48 - čtení

Na páteční den jsem měla naplánováno spoustu práce. Kromě  běžných činností mě čekalo zpracování masa pro zvířátka a zavařování okurek.

Babi měla povídací náladu, což mě trochu děsilo. Všechny její příběhy znám nazpaměť a dneska by to s nimi bylo opravdu náročné. Potřebovala jsem ji něčím zabavit, aby si nepřipadala odstrčená . 

Spásný nápad přišel v okamžiku, když ze schránky přinesla noviny a nabídla mi k přečtení horoskop. 

Ruce jsem měla od masa, a tak jsem ji zkusmo poprosila, jestli by mi ho nepřečetla. Babi ochotně souhlasila a stylem prvňáčka začala číst. 

Pravda. Hlasatelka už z ní asi nebude, ale poslouchat se to dalo. Uvědomila jsem si, že tu mám spoustu časopisů, na které nemám čas.

Vybrala jsem ty s krátkými články a zajímavostmi a poprosila ji, zda by mi při práci mohla číst. 

Překvapilo mě, s jakým nadšením se tohoto úkolu zhostila. Dlouho se mi nepracovalo tak dobře. 

Babi četla a četla. A byla to tak příjemná změna, že jsme tuto záslužnou činnost zařadily mezi oblíbené. 

A tak tu tak sedíme, já vařím a babi mi předčítá o nejnovějších vědeckých poznatcích ze světa technologií, lidském životě a možnostech moderní medicíny, černou kroniku i sportovní výsledky. 

Ví kulový, text příliš nevnímá, ale statečně se pere se všemi odbornými výrazy. Louská informace o nesmrtelnosti a kmenových buňkách, přesunu mysli do androidů i implantátech do mozku. 

Já u toho naprosto přízemně cpu okurky do flašek a libuju si, jak nám to hezky odsejpá. 

Vydrží číst velmi dlouho. Je to tak absurdní a zároveň roztomilé i osvobozující, že je mi dobře, jak dlouho ne. 

Díky babi. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 47- návštěva

"Tak babi. Zítra přijede návštěva."

"Kdo přijede?" 

"Kamarád s rodinou. Mají dvě děti."

"To bude prima. Bude tu zase veselo. Mám děti ráda."

Babi miluje návštěvy. Užívá si jakékoliv rozptýlení a za normální situace by nemohla ani dospat.

Jenže v noci si s Alim patrně udělali malý výlet časoprostorem, a tak to babi ráno trochu natáhla. 

Tohle jejich courání je někdy hodně náročné. Hlavně pro babi. Bývá pak dost unavená. Není proto divu, že se jí noční zážitky maličko pomotaly s nově nabytými informacemi.  

Byla si toho zřejmě vědoma, neboť už při vstupu do kuchyně sondovala stav věcí. 

"Vám dneska přijede nějaká návštěva viď?" 

"Přijede. Včera jsme o tom spolu přece mluvily. Proč se ptáš?" 

"Já jen, že mi z pokoje zmizel nábytek." 

Přišlo mi to divné, ale tak... stát se může ledacos. Po těch letech s Alim v jednom baráku už se nedivím skoro ničemu. Ptám se tedy opatrně. 

"Jak zmizel nábytek?" 

"No. Všechny věci zmizely." 

Moc tomu nevěřím. Nechám se dovést do pokoje, ale nevidím žádnou změnu. Ledaže by ten někdo zase všechno vrátil. Zeptám se proto zvědavě. 

"Tak copak ti chybí?" 

Babi prohlíží pokoj ze všech stran. Otvírá a zavírá dveře, prohlíží skříně, kouká pod bednu na peřiny a evidentně nechápe, jak se ten nábytek tak rychle dostal zpátky. 

"Ať koukám jak koukám, nevidím, že by ti tu něco chybělo." Poznamenám nesměle. 

"Tak to se mi asi něco zdálo. Jak se furt stěhuju sem a tam, tak už to mám celé popletené... " 

"Hlavně, že je všechno na svém místě. Tak se pojď najíst, za chvíli tu jsou." 

"A kdo?" 

"Ta návštěva přece. Přijedou děti... " 

"Aha. Tak to už se těším."