Ali přítel nejvěrnější - 53 - žrout

Připravuji snídani. Tři krajíce chleba s něčím a k tomu teplý nápoj z matchy. Ořezávám kůrky, protože se babi špatně koušou, ale pořád to jsou TŘI krajíce. 

Pokaždé s úžasem zírám, kam se to do ní vejde. Já bych to nedala. Sním kůrky a jsem plná. 

Vždycky hodně snídala, ale poslední dobou je to fakt extrém.  A protože fyzikální zákony mi nedokážou dát uspokojivou odpověď, napadají mě nejrůznější teorie.

Vsadila bych boty, že v tom má prsty Ali. Pozoruji, jak do sebe pomalu souká jedno sousto za druhým. 

Jakmile spořádá "první chod", uklidí nádobí do dřezu, sedne si ke stolu a ... přepadne ji hlad. Zapne proto konvici, uvaří si kafe a začne šmejdit. 

Já : "Copak hledáš?" 

Babi : "Něco k jídlu. Mám hrozný hlad." 

Já : "Vždyť jsi teď jedla." 

Babi : "Nejedla." 

Já : "Ale jedla. Teď si do sebe natlačila tři krajíce." 

Babi : "To není pravda." 

Já : "Ale je." 

Babi : "To si nepamatuju." 

A jsme u jadérka. To je přesně ten okamžik, který mi nejde na rozum. Chápu, že člověk může ledacos zapomenout. Může se stát. Zejména pokud jí málo. Ale po takové porci necítit plné břicho, je prostě blbost. 

Mně by to množství lezlo i ušima, ale babi vypadá, jako kdyby týden nejedla. Stal se z ní doslova žrout. Bezedná díra. Jakoby jí to jídlo z žaludku někam mizelo..

Podezření, jak jsem již psala, padá na Aliho. Nerada bych mu sahala do svědomí, ale co se ochladilo, nenechá babi na pokoji. Dělá nenápadného a občas se uchyluje k praktikám, které se nedají nazvat jinak, než podpásovky. 

Babi: "Nemáš něco k jídlu?" 

Já : "Babi. Vždyť jsi jako Otesánek." 

Nicméně vyměknu a přistrčím před babi dva donuty. Čtete dobře. Dva donuty. Velké. 

Babi : "Jé. Děkuju. To je ono!" 

Slastně se zakousne a během několika sekund jsou v ní. Myslím, že kdybych před ní postavila čtyři, spořádá je taky. 

Jeden by řekl, že už musí být totálně přecpaná, ale kdepak. Ještě ani neuschne hrnek od kávy a babi se znovu domáhá dalšího přísunu. 

Babi: "Bude něco k snídani?" 

Já: "Ty si ze mě děláš legraci. Viď? Vždyť už máš v sobě tři krajíce chleba a dva donuty." 

Babi: "To je blbost. To bych si přece pamatovala." 

Já: "V každém případě už máš smolíka. Vždyť za chvíli praskneš." 

Babi: "Když já mám hrozný hlad." 

Nenápadně ji prohlížím ze všech stran, ve snaze najít, kam se to jídlo ztrácí. Nakonec jí  vložím do ruky zmrzlinu. Zdá se být uspokojena. 

A já jen doufám, že jí Ali neudělal díru do břicha. Zatím jsem ji nenašla. 

Ali přítel nejvěrnější - 52 - kouzelné slovo

V týdnu nám přivezli poslední kontejner dřeva. Byla to sice makačka, ale zima bude tuhá a topit se prostě musí. Babi tohle všechno samozřejmě chápe, ale na druhou nechce být sama.

Už od rána je trochu naměkko. Chodí za námi jako pejsek a nejradši by se nějak zapojila. Není úplně jednoduché ji přesvědčit, že to nevypadá jako dobrej nápad. Nakonec  si ke mně sedla na bednu, aby byla blízko. Já skládala a babi povídala a povidala.

Už od včerejška je mi blbě. Moje tělo funguje v nouzovém režimu a mozek je víceméně vypnutý. Jen díky tomu nemám díru v hlavě. Celou dobu se v podstatě jen snažím celou tu dřevěnou taškařici přežít.

Po obědě jsem padla na gauč, a můj tupý výraz odrážel stav nejen mého zuboženého těla, ale i mysli. 

Babi se na mě zúčastněně podívala...

"Taky mi bývalo špatně, pak jsem řekla "KANT" a přešlo to."

Ta věta mě vytrhla z letargie. 

"Cože?" 

"No když někomu něco je, tak řekne nějaké sloveso a ono to přestane." 

Chvíli jsem na ni nevěřícně koukala a nevěděla, co na to říct. Úplně mě to vykolejilo. 

Jenže odpoledne, přestože je mi z logiky věci jasné, že je to totální blbost, jsem se občas přistihla, jak naprosto neracionálně říkám střídavě KANT a různá další slova. 

Samozřejmě nic. Přesně podle očekávání. Jen přítel na mě teď kouká s takovým tím starostlivým pohledem. 

Možná, že mezi těmi výrazy bylo přeci jen nějaké kouzelné slovíčko. 

Ali přítel nejvěrnější - 51 - stěhování

Ali se nám přes léto trochu rozdivočil. Dělá si, co chce a vůbec na nás nebere ohledy. 

Vypadá to, že už s námi prostě nechce být kamarád. Ale vůbec! 

A nebo to možná jen trochu přehnali s těmi jejich výlety . Babi s ním poslední dobou byla na tolika místech, z všemožných dimenzí, že jí z toho jde hlava kolem. 

Tušila jsem, že to nedopadne dobře. Ale copak mě poslouchali? Frnk a byli pryč. Dalo se čekat, že toho na babi bude moc. 

A tak tu teď bloumá a zoufale hledá jakýkoliv záchytný bod, který by ji pomohl najít odpověď na základní otázku, kde že to vlastně bydlí. 

Babi : "Představ si, že mě přestěhovali a vůbec mi tam nevzali věci. Nevím, co mám dělat. Já tam sama netrefím. Myslela jsem, že pro mě přijdou. Maminka bude mít strach, kde jsem." 

Já: "Kam tě kdo přestěhoval?" 

Babi: "Já nevím. Včera mě přestěhovali tam nahoru. Ten vedoucí, jak sem chodí." 

Já: "Babi. Jakej vedoucí? Vždyť žádného vedoucího nemáme." 

Babi: "Před čtrnácti dny tu byl s maminkou a odvedli mě odsud." 

Já: "Nikdo tě nikam neodvedl. Maminka ti zemřela před čtyřiceti lety." 

Babi: "No. Já bych byla radši tady. Mně se tu líbí."

Já: "Kde je tedy problém?" 

Babi: "Já nevím. Já tu teď dlouho nebyla. Přišla jsem před chvílí a koukám, že tu mám všechny věci. Maminka říkala, že teď budu bydlet nahoře." 

Já: "Tak já jim řeknu, že budeš bydlet tady. Jo?" 

Babi: "To budeš hodná. A kdo ty vlastně jseš?" 

Já: "Co myslíš?" 

Babi: "Moje maminka?" 

Já: "Myslíš, že je to možné?" 

Babi: "Nevlastní maminka?" 

Já: "Ne. Zkus to ještě." 

Babi: "Tak teta." 

Já: "Jsem tvoje dcera." 

Babi: "Jé. Tak to se mi ulevilo. To mi spadl kámen ze srdce. Ani nevíš jak." 

Já: "Tak pojď. Já ti nandám polévku." 

Jídlo naštěstí zahnalo nevyřčené otázky. 

Pro dnes. 

Babi dostane léky, spinkací čokoládu a půjde do hajan.

A já? Půjdu taky. Dneska mi ti dva dali pořádně zabrat. 

Ali přítel nejvěrnější - 50 - tajemné návštěvy

Srpen byl ve znamení zavařování okurek , nekonečné hry na Šošony, co řežou dříví na zimu, hlídání vnoučátek, pšenice, rajčat, paprik ... 

Měli jsme zkrátka hodně práce venku. Nezbýval čas na karty ani čtení, takže babi s Alim měli pré. Užívali si to plnými doušky a podle toho to taky vypadalo. 

Většinu času trávili mimo naši realitu a jejich výlety do jiných dimenzí nebrali konců. Ali jako vždy zneužíval situace, babi nekladla odpor a oba se snažili urvat pro sebe, co mohli, když mohli. 

Nevím čím to je, ale pokaždé, když někam zmiznou,  zůstávají v koupelně i na záchodě záhadné loužičky, bývá ucpaná mísa, špinavé umyvadlo nebo neotřelým způsobem dekorovaný toaletní papír či zeď. 

Babi však jednoznačně odmítá, že by to udělala, protože je ztělesněním čistoty a pořádku. Věřím jí to.  Přece by mi nelhala. Její čestné slovo má svou váhu a je pro mě svaté.

Něco tu však nehraje. A nebo mě ti dva tahají za nos. 

Vždycky jsem si říkala, odkud asi babi s Alim vyráží na ty svoje výlety časoprostorem. Kde je ta brána do jiných dimenzí? A začínám tušit, že je to právě koupelna nebo záchod.

Nikdo mi však nenamluví, že se ten nepořádek dělá sám. To je prostě blbost. 

Mám takovou hypotézu, že ty naše dvě hrdličky občas zapomenou tu bránu zavřít. 

Pokaždé, když ten binec uklízím, mi ta záhada vrtá hlavou. Ale už jsem snad na správné stopě. Myslím, že to dělá někdo, kdo tou nedovřenou branou proklouzne a zase rychle zmizí. Takovej škodík. 

V každém případě je to pěkný bordelář a nevychovanec. Já bych tedy něco takového na návštěvě nikdy neudělala.  

Už týden nenápadně hlídám u dveří, ale nikoho se mi  zatím nepodařilo načapat.

Nicméně. Dřevo je pod střechou, obilí v sudech, okurky zavařené, takže se nám snad podaří Aliho poněkud usměrnit. 

A s touláním bude na čas útrum.

Ali přítel nejvěrnější - 49 - kokokodák

Babi měla už od rána dobrou náladu a nedá se říct, že bych s ní to její nadšení nějak zvlášť sdílela. Čekalo nás totiž drcení kostí, což je z mého pohledu nezáživná a otravná práce. Babi však tuto činnost miluje. S nadšením vítá jakékoliv rozptýlení. 

Po snídani jsem připravila vše potřebné. Už cestou si do kroku vesele prozpěvovala. " Ťapy, ťapy ťap, kampak si to šláp..."

Usadila jsem ji na místo a vrátila se pro mísu a kosti. Už zdálky ji slyším jak si s pipinama rozverně povídá :

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Slepice jí odpovídají a babi, aby řeč nestála dodává:

"Kokokodák, kokokodák,  ..." 

Chvilku jsem ji z povzdalí pozorovala a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Koukám, že si holky dobře rozumíte." 

"No jo. My jsme holky od okolků... Ony si se mnou přišly popovidat." 

"Tak si to hezky dopovídejte a jde se makat."

Práce šla jako po drátkách, slepičky pilně pomáhaly, sezobly všechno, co mi odpadlo od ruky, takže bylo za chvíli hotovo. 

V týdnu přijedou vnoučátka a my pro ně máme připravené překvapení. Ještě nikdy neslyšely babi číst. Nachystala jsem pohádky, aby si to babi pěkně natrénovala a pořídila pár cvičných videí. 

Babi se při nahrávání chovala, jako dokonalý profesionál. S knížkou v ruce čekala na pokyn z režie (to jsem byla já) a začala číst. Slyšet ji někdo od fochu, určitě by se neudržel a z fleku ji obsadil do role pohádkové babičky.

Po obědě jsme se vydaly na procházku. Víc jak pětset metrů babi neujde ani s oporou. Nám ale nálada ani odhodlání nechybí, a tak si to za zpěvu písně "Krásný vzhled je na ten boží svět" šlapeme ke stromu a s písní "Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme už jsme tu" zpátky domů. 

V posledních metrech už sice trochu docházel dech a nohy odmitaly šlapat, ale daly jsme to. 

Za odměnu dostala babi zmrzlinu. 

Jo. Když se to povede, tak je to jako v té písničce. 

"Den je krásný, den je krásný..." 

Co chtít víc.