Ali přítel nejvěrnější - 71 - útěk

Tak jsem si bláhově myslela, že dobu fyzických útěků máme už za sebou. 

Ali občas babi brával na výlety do blízkého okolí. Nikdy se však nechoval jako gentleman. Párkrát jsem na něj byla kvůli tomu opravdu hodně nazlobená. To když vytáhl babi na rais a pak se ani neobtěžoval přivést jí zpátky domů. 

Jednou nám tak babi přivezla policie a podruhé rozpoutala doslova noční manévry za asistence policejního vrtulníku. Tyto příběhy jsem vám ale již vyprávěla. 

Dlouho nic podobného neudělal. Až teď. 

Nenechávám babi doma bez toho, aniž bych jí připravila činnosti, kterými je schopna se zabavit a vždy připravím i nějakou tu dobrotu, kdyby jí čapla mlsná. Babi si většinou ani nevšimne, že jsem pryč. 

Jenže dneska jsem skoro celé odpoledne pracovala na zahradě a Ali situace opět zneužil. Klíč v zámku byl zkrátka příliš velkým lákadlem, než aby mu dokázal odolat. 

Rozhodl se, že vezme babi na procházku. Samozřejmě v tom největším parnu. A stejně jako tehdy zdrhnul a nechal babi napospas žhnoucímu slunci. Ani hůl si chuděra nevzala. 

Seděla jsem v tu chvíli napůl upečená uprostřed záhonů a vyvazovala rajčata, když slyším :

"Haló. Haló!" 

Otočím se a nevěřícně koukám, jak se babi že všech sil drží plotu a bezradně hledá nějakou živou bytost, která by jí pomohla. 

Já: "Ježiši! Co tam děláš babi?! Jak si se tam dostala?! " 

Babi: "Já myslela, že tu nikdo není. Že jsem tu sama. Bála jsem se, že jste mě opustili." 

Já: "Vždyť máš doma na stole cedulku, že jsem na zahradě." 

Babi: "Pojď si pro mě prosím. Já se hrozně motám." 

A tak jsem nechala rajčata rajčatama a běžela pro to naše ztělesnění zoufalství a strachu. Jestli se mi Ali dostane pod ruku, ať si mě nepřeje!

Babi byla celá vystresovaná a klepala se jako drahý pes. Nechtěla jsem ani domyslet jak by to dopadlo, kdyby se s Alim vydali opačným směrem. Babi je sice v naší ulici poměrně známou osobností, ale... 

Musela jsem ji pevně držet. Opírala se o mě téměř plnou vahou. V podstatě se nechala nést. 

Uvnitř domu byl však příjemný chládek, takže když do sebe kopla sklenici domácí benzinkové šťávy s mátou, citrónem a zázvorem, byla během poměrně krátké doby zase v pořádku. 

Je vidět, že pojmy jako "důvěra" či "zodpovědnost" Alimu absolutně nic neříkají. Co naplat. Kdo chce kam, pomozte mu tam. Budu ty dva zkrátka víc hlídat, aby jí příště nenechal třeba někde v Tramtárii. 

Na těžkej život já jsem pes, jak se říká v jednom nejmenovaném filmu. Takže. Jestli mě Ali slyšíš, tak si ujasněme jedno. Žádné příště už nechceme. 

NIKDO! 

Ali přítel nejvěrnější - 70 - barák samá díra

Začínám se doma cítit jako ohrožený druh. Ali tu snad pořádá mezigalaktické dýchánky nebo co!? Nezvanými návštěvníky se to u nás poslední týden jenom hemží. 

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem na tak vysoké mentální úrovni jako babi, tak je nevidím. Nemůžu jim ani vynadat! 

Babi: "Představ si, že mi řekli, že je moje maminka naživu." 

Já: "A kdo ti to řekl?" 

Babi: "No jak tu byli ty lidi. Já tomu nechtěla věřit, ale oni říkali, že opravdu žije." 

Nechtěla jsem se ztrapnit, tak jsem raději mlčela. Jsem ráda, že se orientuju v tom svém jednojediném teď a tady. 

Jen bych chtěla mít přehled o tom, koho to vlastně mám v baráku. To není tak troufalé přání!? Smířila jsem se s tím, že je nevidím. Zkousla jsem, že si tu dělají, co chtějí. Proč mám ale pořád po někom něco uklízet, to nechápu. 

Je to, jako kdyby mě pasovali do role nedobrovolného člena úklidové čety. Navíc začalo přibývat bran, kterými se neviditelní a nezvaní "spolubydlící" courají sem a tam. Jestli to tímhle tempem půjde dál, bude za chvíli barák jak řešeto. Samá díra. 

Zrovna včera jsem objevila další bránu. Přímo ve vaně!  Poznala jsem to podle nepřehlédnutelných stop. Vana byla zanesena zbytky toaletního papíru a páchla. 

Nejdřív jsem podezírala babi, že si to popletla a vylila obsah nočního trůnu do výpustě vany. Jenže ta se dušovala, že to neudělala. 

Babi: "To jsem neudělala já. Jestli to nebyli ti chlapi, co tu pořád couraj." 

Přemýšlela jsem, proč by ti dobří lidé něco takového dělali. Fajn. Chlapi jsou bordeláři. To vím. Ale proč těma bránama stěhujou zrovinka toaletní papír, když jim to evidentně dělá problém...? 

Milý Ali. Takhle to dál nejde. Budeme si muset VÁŽNĚ promluvit. 

Ali přítel nejvěrnější - 66 - zatmění měsíce

Úplněk má pro babi zvláštní, až magicko-cestovatelskou přitažlivost. Tentokrát byl velmi posilněn úplným zatměním měsíce.  Vražedná kombinace. Babi byla jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Na jednu stranu chtěla zůstat doma, ale na druhé Ali neustále naléhal, aby s ním podnikla další a další výlety časoprostorem. 

Brána do jiné dimenze byla aktivována. Já na jedné straně, Ali na druhé a babi mezi námi. Připadala jsem si, jako v té pohádce o veliké řepě.  Ali ji tahal tam, a já se jí pokoušela stáhnout zpět do našeho teď a tady. 

Přetahovali jsme se skoro celé odpoledne. 

Babi: " A tvoje maminka ví, že jsi tady?" 

Já: " Ty mě nevidíš? 

Babi: "Vidím." 

Já: "Tak proč se ptáš?" 

Babi: "To je ta druhá maminka?" 

Já: "Jaká druhá maminka?"

Babi: "No těch holek. Jak sem s nima občas chodí." 

Já: "Sem žádná jiná maminka nechodí." 

Babi: "A kdy přijede tvoje matka?" 

Já: "Kdo myslíš, že je moje máma?" 

Babi: "Ty jsi moje matka?" 

Já: "Ne, ale...?" 

Babi: "A jó. Ty jsi moje dcera!" 

Já : "No vidíš, že sis vzpomněla." 

Na chvíli jsem měla radost z drobného vítězství. Jenže během chvilky Ali znovu zatáhl. 

Babi: "Koukám, že maminka bude muset přijet za námi." 

Nebyla to otázka, a tak jsem se to  rozhodla nekomentovat v naději, že si babi vzpomene, o čem jsme si povídali před dvěma minutama. Nevzpomněla. 

Babi: "Já myslím, že maminka nepřijede... " 

Už už jsem jsem chtěla zajásat...

Babi: "... a budeme muset jet za ní my." 

Já: "Babi. Zamysli se, co říkáš." 

Babi: "No pravdu." 

Já: "A myslíš, že je to reálné? Zkus o tom popřemýšlet." 

Babi: "Já myslím, že jo. A jak si se s ní domluvila?" 

Já: "S nikým jsem se nedomlouvala." 

Babi: "Tak já nevím, jak to bude. Koukala jsi, jestli tam nemáme nějakou zprávu?" 

Já: "Jakou zprávu?" 

Babi: "No v těch dokladech, jestli nenapsala, kdy přijede." 

Já: "Maminka zemřela před pětačtyřiceti lety." 

Babi: "A jó. Dyť jsem blbá." 

Hurá!  Udělalo to "cink". Zase jsme doma. Ali ztrácí na síle! Domnívala jsem se mylně. 

Babi: "Já myslím, že u sebe nemám žádné doklady." 

Já: "Tak se běž podívat do kuchyně. Tam máš cedulku, kde máš všechno napsané." 

Babi vstala, což byl tak trochu záměr, aby na chvíli zvedla svatyni, a odšourala se zjistit odpověď na svoji otázku. 

Pravděpodobně ji uspokojila, protože se vrátila s hlavou plnou čerstvě nabytých informací. Chvílí tiše sedíme a vychutnáváme si kouzlo okamžiku prozření. 

Babi: "Já se ani nepamatuju, jak vypadá moje sestra." 

Já: "Ty ale nemáš žádnou sestru." 

Babi: "Ale tam je to napsané." 

Já: "Tam je napsané DCERA." 

Babi na mě vrhla nevěřícný pohled a odešla zpět do kuchyně. Dobrý. Alespoň má pohyb. 

Babi: "Ty jsi Hanka?" 

Potvrdila jsem přitakáním a spokojeně se uvelebila v křesle. Babi usedla vedle a Ali na chvíli utřel nudli. 

Babi: "A kdy někdo přijde?" 

Já: "Já myslím, že nikdo nepřijde." 

Babi: "A tys je nezvala?" 

Já: "Nezvala." 

Babi: "To ale nebudou vědět, kde jsme." 

Ali začal vyhrávat. Ale nevzdala jsem to. Takticky jsem vyčkávala na vhodný okamžik. 

Babi: "To je divný, že sem maminka nechodí. Bydlí tady?" 

Já: "Maminka umřela. "

Babi: "Aha. A my se o ní bavily, jako by tu byla. Takže jsem vedle, jako ta jedle." 

S tím se nedalo nesouhlasit. 

Babi: "V kolik jedeme ráno domů?" 

Já: "Nikam nejedeme. Bydlíme tady." 

Babi: "Do Kostelce tedy nejedeme? Jo. My jsme vlastně v Kostelci. Takže sebou večer mrskneme a spíme? " 

Já : "Ano babi." 

Bylo to náročné odpoledne. Ali je opravdu velký soupeř. Vím že nikdy nevyhraje. Dnešní přetahovaná však skončila nerozhodně. Ale, jak babi řekla. Mrskneme sebou do postele a budeme spát. 

Tak dobrou. 

Hlášky - tak to tě nechci

Babi bývala velmi hezká. A byla si toho vědoma. O ctitele neměla nouzi, a i ve vyšším věku se mohla chlubit hezkou postavou. 

Měla krásné květinové šaty s ramínky a širokou sukní. Bylo mi tehdy patnáct. Dělalo jí dobře, že se za ní chlapi otáčeli i v tomto věku. Nikdy se nezapomněla podělit o zážitky. 

Když nějakého muže zaujala a on ji následně předešel, aby ji mohl skouknout pokaždé se smíchem vyprávěla. 

Babi : "... Cítila jsem, jak za mnou jde. Pak zrychlil krok, aby mě předběhl. Otočil se, a když viděl, kolik mi je, zrychlil.  Zkrátka ze zadu liceum, ze předu muzeum." 

V tu dobu jí bylo kolem pětačtyřiceti. Dnes je babi osmdesát devět a na muže rozhodně nezanevřela. Stále je přesvědčena o své přitažlivosti, i když muzeum už je z obou stran. 

Měla jsem práci na zahradě. Babi seděla v kuchyni a přítel připravoval oběd. Občas uvaří, aby mi pomohl, za což jsem mu nesmírně vděčná. Můžu si alespoň na chvíli "odpočinout". 

Když jsem se vrátila domů, vyprávěl mi, jak si s babi povídal. 

Babi: "Měla jsem mladého a bohatého kluka, ale utekl mi." 

Přítel: "A kam vám utekl?" 

Babi koukne z okna : " Podívej. Tamhle běží. Jsi taky bohatej?" 

Přítel: "To bohužel nejsem." 

Babi: "Tak to já si najdu někoho jiného."

A tak u nás k mnohoženství  naštěstí nedojde. 

Nebezpečí však hrozí. Jestli babi přitáhne s nějakým zbohatlickým kolouškem... 

No. Doufám, že to bude v jiném teď a tady, protože si nejsem jistá, že si chci na nějakého nového tatínka zvykat.

Ali přítel nejvěrnější - 68 - vražda?

Z kuchyně vidím na zahradu, slepičky, i na kuřátka, která se nám před čtrnácti dny vylíhla. Ráda to všechno z okna pozoruju a lepší televizi si ani neumím představit. 

Výhodou vlastního baráku je, že můžete spoustu věcí dělat venku. Nebo si jen tak sednout a sledovat vrabčáky, kteří si každý rok dělají hnízda ve štítu domu. Celý den švitoří a připravují se na novou sezónu. 

A tak si tu tak sedíme, posloucháme to ptačí štěbetání a babi si ujasňuje kdo je, kde je, kolik jí je, kde bydlí, jestli někam ještě půjdeme, jestli tu jsme na výletě, kdo kdy přijde, kde má věci, jestli nás její maminka nebude shánět, kde mám rodiče a já podezírám Aliho, že se mnou dělají nějaký humorný vědomostní kvíz. 

Babi : "To je tvůj dům?" 

Já: "Ano." 

Babi : "Je to tu hezký. Líbí se mi tu, ale musíte si to tu ještě upravit." 

Já: "Tak na to teď nemám peníze." 

Babi se hluboce zamyslela...

Babi : "Ale jestli je to moje, tak to můžeme klidně prodat..." 

Chtělo se mi říct "Není to tvoje. Je to moje a já prodávat nic nechci!", ale pak mi došlo, že by jí to mohlo ranit. Chvíli jsem přemýšlela, jak to asi myslela. Jak můžu získat peníze na dodělání domu tím, že ho prodám, ale nepřišla jsem na to. 

Zkrátka to nedokážu pochopit, ani kdybych se rozkrájela. 

Babi však vypadala přesvědčivě. Jako že ví, o čem mluví. Je zkušená žena a díky Alimu i znalá poměrů ve všech možných dimenzích tohoto světa. Ale stejně mám podezření, že jsem se stala obětí  nějakého vtípku nebo neprošla kvízem inteligence. 

Znám Aliho. Každou chvíli se mě snaží nachytat. Jako zrovna nedávno. 

Měli jsme návštěvu kvůli článku. Babi byla za hvězdu, nadšeně pózovala panu fotografovi a vyprávěla jeden příběh za druhým. 

Bylo to velmi příjemné odpoledne. Babi načerpala spoustu energie, a tak  si s Alim ještě odskočili do jiného teď a tady.

A to už bylo na babi moc. Když pak druhý den nakoukla ke mně do pokoje, zněla poněkud zmateně. 

Babi: "Já se jdu podívat, jestli tu ještě jsou." 

Já :  "A kdopak?" 

Babi : "No. Jak mě tady natáčeli. Nějakej chlap mi teď furt volá. Pořád mě otravují. Nějaká vražda, nebo co?" 

Podívala jsem se na ni a zoufale se snažila v tom sdělení najít nějaký záchytný bod. Marně. 

Babi mezi dimenzemi proplouvá zcela přirozeně. Stačí vše pojmout a vnímat. Jenže já si v takových chvílích připadám poněkud nepatřičně. Trošku jako blbec. 

Teď už se jen modlím, aby ti dva neměli s tím mordem nic společného.