Ali přítel nejvěrnější - 74 - prázdniny

Prázdniny jsou v plném proudu. Nedávno jsme tu proto měli milovaná vnoučátka. Před jejich příjezdem jsem potřebovala ještě pár věcí stihnout. 

Babi seděla v kuchyni a sledovala, jak kmitám s mopem po chodbě, strouhám mrkev na salát, naklepávám řízky, škrábu brambory a vůbec finišuju s přípravami na tu naší vzácnou návštěvu. 

Babi: "Budeme hledat ženicha?" 

Ta věta mě vytrhla z činnosti. 

Já: "Proč proboha?" 

Babi: "Abys nebyla sama." 

Já: "Ale já sama nejsem." 

Babi (překvapeně) : "Nejsi? A koho máš?" 

Já: "No přeci Petra." 

Chvíli bylo ticho. Babi zpracovávala právě získanou informaci. 

Babi: "Muži dnes hrozně klesli." 

Vypůjčila jsem si průpovídku, kterou  říkávala její sestřenice. 

Já: "Já vím babi. Já muže nechci. Muži lhou." 

Babi: "Taky mám spoustu nápadníků, ale já už je nechci. To je sranda viď."

Já : "Jo jo. Chápu. Muži lhou."

Mrkvička už byla v malých skleničkách v lednici, vše bylo připravené.

Vždycky, když k nám děti přijedou, je Babi: ", jako kdyby se celý dům rozsvítil. Energie z nich doslova prýští. Aliho přítomnost vnímají naprosto přirozeně. Je to pro ně zkrátka chlapík, který z babi dělá legrační babičku.

Je zajímavé sledovat, když si s babi hrají. Ráda si s nimi povídá. Společně se smějí dokonce i tomu, když Ali provede nějakou kulišárnu a nebo když babi vypráví zážitky z cest časoprostorem. Netuším, jestli také umí cestovat časem, ale rozhodně se s babi nenudí.

Babičky jsou od toho, aby vnoučátka trošku rozmazlovaly. A já nejsem výjimkou. Snídaně do postele, pohádky, vymýšlení blbostí, večerka je v podstatě až když samy odpadnou a zásadně se nepletu do jejich drobných rozepří. Ty si musí vyříkat samy. Funguje to.

Poslední společnou noc, když už skoro spaly řekly: 

"U babičky můžeme všechno. Jenom ne zlobit." 

Krásné vyznání. Škoda jen, že to nechce pochopit i Ali. Alespoň občas. Budu muset děti poprosit, aby mu to příště nějak vysvětlily. 

Ali přítel nejvěrnější - 73 - koberce

Máme doma šest koček a velkého psa. Tedy vlastně fenku Amy. Dvířky si chodí ven a dovnitř, jak se jim zlíbí. Každému je tedy jasné, že o chlup u nás nezavadíte a vše září čistotou. 

Amy je seniorka. Se vším, co k tomu patří. Bohužel i včetně nádoru uvnitř močového měchýře. Přestože s ní běhám před branku každou půlhodinu, aby si ulevila, stejně se občas nějaká ta loužička objeví.

Když k nám nedávno měly přijet vnoučátka, čekal mě tudíž generální úklid. Nejdůležitější bylo vyprat koberce, na což jsem si vyčlenila celý den. 

Vše běželo jako po drátkách. Babi s Alim luštili křížovky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco zvrtnout. 

Už jsem téměř finišovala, když na mě babi zavolala : 

" Musím si dojít do muzea."

Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost. Babi na vysostná místa chodí často, takže nic nového. Po chvíli mi však došlo, že je tam nějak podezřele dlouho. 

Hlavou mi proběhlo podezření, jestli zase odborně nemanipuluje bránou do jiné dimenze. Aliho jsem nikde neviděla, a tak jsem trochu znervózněla . Ještě mám v živé paměti, jak to dopadlo posledně. 

Opatrně jsem otevřela dveře do koupelny, která vypadala, jako kdyby tam právě proběhla zuřivá bitva. Babi stála vedle vany, napůl svlečená, s plnými kalhotami u kolen, nešťastná jak šafářův dvoreček. Volání přírody jí evidentně zastihlo v ten nejnevhodnější okamžik. Zachraňovala sice co se dá, ale moc jí to nešlo.

Bylo mi jasné že úklid musí počkat. Celou jsem ji svlékla, naložila do vany, naplnila pračku tím smradlavým pokladem a děkovala bohu, že jí to nechytlo někde na právě vypraném koberci.

Když jsem z ní zase udělala činanou babičku, vrátila jsem se k zušlechťování podlahových krytin a ponechala ji v zajetí křížovek, do kterých se pustila, jako kdyby se nic nestalo. Dávno tu epizodu pustila z hlavy. 

Žádná další jobovka se už naštěstí nekonala, galeje byly za mnou a já spokojeně padla na gauč v kuchyni, že si přečtu nějaké novinky, projdu zprávy a trochu zrelaxuju. 

Babi: "To máš matiku?" 

Já: "Ne ne." 

Babi: "Tak češtinu?" 

Já: "Já už do školy nechodím babi. Na to už jsem moc stará." 

Babi: "Když ty jseš stará, tak já jsem prastará." 

Byla jsem ráda, že ještě držím v kůži, tak jsem se jen usmála a pokračovala v odpočinku. 

Babi: "Tak co je nového?" 

Já: "Nové Strašecí, Nový Bydžov..." 

Babi: "Nové kecy..." 

Pobavilo mě to, ale už jsem neměla sílu na vtipy. 

Já: " Mám toho plný kecky babi. Dám ti večeři a půjdem spát. Co ty na to?" 

Babi: "Tak jo. Ale ne moc. Nechci bejt tlustá." 

Já vím babi. Zítra ještě povleču peřiny, vytřu, uvařím a pak si dojdu k autobusu pro ty naše milovaný štěstíčka. 

Ale to už jsem neřekla nahlas. Byla jsem ráda, že dýchám. Z posledních sil jsem poklidila kuchyň a v podstatě upadla do bezvědomí. Byl to náročný den. 

Tak dobrou. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 72 - flám

Jednou za čas se potřebuju, jak se říká vyřádit. Prostě dobít baterky. Miluju muziku, tanec a jsem v tomto ohledu, mírně řečeno, živelný tvor. Jak někde slyším vrznout, nevnímám nic jiného.

Na parket většinou mířím rovnou od vchodu a přítel mi cestou odebírá kabát, kabelku či svetr. Jsem schopna takto "zahajovat" večer naprosto všude. I v narvané Lucerně. 

Jsem naprosto bez zábran a žánrově mám velmi široký záběr. Tvrdím, že tancovat tancovat se dá i na operu. Mně by však stačily i dva klacíky, kterými by mi někdo klepal do rytmu. A když tak o tom přemýšlím, vystačila bych si i s vlastní pusou vytvářenými rytmy. 

Dlouho jsem nikde nebyla, takže pozvání na neplánovanou "babskou jízdu" na koncert skupiny Kabát Revival Plzeň jsem přijala s naprostým nadšením. Babi byla zabezpečená, a nic nebránilo vyrazit. 

Večer byl úžasný. Protančily jsme celou noc a domů dorazily hodně k ránu. Začínalo svítat a řvoucí kohout  mi decentně připomněl, že to dneska nebudu mít úplně jednoduchý. Všechno jsem si připravila, došla se psem a na dvě hodiny to zalomila do postele. Tedy domnělé dvě hodiny. 

Jako první mě přišla vzbudit Bubu. Černohnědá kočičí slečna. V pět hodin ráno pocítila velmi naléhavou potřebu lásky. Milovala jsem ji v tu chvíli na maximum. Napůl jsem spala, napůl hladila...  V tom slyším babi, jak vstává. 

Jindy vylezá z postele nejdřív v devět, ale dneska si hodně přivstala. Zlatíčko. Co naplat. Jde se vstávat. 

S vynaložením všech sil jsem se dopotácela do kuchyně. Musela jsem vypadat naprosto impozantně. Jak po dvacátém pivu. A to jsem za celý večer měla jen jedno! Naštěstí. 

Babi byla ve velmi dobrém rozmaru a hned, jak mě uviděla, začala švitořit. Přiznám se, že jsem jí nebyla schopná moc vnímat. Vlastně ani vidět. Oči odmítaly zůstávat v otevřeném stavu a neustále měly tendenci se zavírat. 

Babi: "Tobě není nějak dobře viď?" 

S hodně velkým úsilím, protože ani pusa mě nechtěla poslouchat, jsem ze sebe vymáčkla něco jako "Hmmm." 

Konverzace bylo to poslední, po čem jsem v tu chvíli toužila, ale přeci jen jsem se nakonec vyhecovala k delší osvětující odpovědi. 

"Jsem po flámu. Ještě spím a nejsem schopna si povídat."

Babi chápavě pokývala hlavou, jakože tomu rozumí. Dvě minuty dokonce vydržela být zticha. Za chvíli se však ozvalo:

Babi: "A jaký to bylo?" 

Já: "Skvělý, ale ještě spím." 

Babi: "Mám zapnout vodu?"

Já: "Ne. Vstala jsi moc brzy. Musím nejdřív udělat zvířata." 

Babi: "Jasně. To já počkám. A mám zapnout vodu?" 

Já: "Ne! Musím nejdřív obstarat zvířata."

V duchu jsem si děkovala, že mám všechno připravené. Kočky, slepice, kuřata, dojít se psem... Uf. Postel byla to jediné, na co jsem byla schopná myslet. Pak už jen snídani pro babi, prášky a můžu upadnout do bezvědomí... 

Strkat levou nohu před pravou byl téměř nadlidský výkon. Dolovala jsem poslední zbytky sil. Kolena se odmítala ohýbat, chodidla pálila jako bych celou noc chodila po žhavých uhlících a hlava byla v naprosto nepoužitelném stavu.

Babi mezitím zapomněla, že má čekat a NIC nedělat a horečnatě hledala kafe. Konvice již poněkolikáté vařila vodu a já přemýšlela, jak nevybuchnout. Naštěstí to za mě vyřešil stav mého organismu, který mi dovolil fungovat jen v nouzovém režimu. 

Konečně! Snídaně je hotová babi spokojeně baští a já se snažím vymyslet plán, jak ji zaměstnat na co nejdelší dobu. Hlavou mi probíhala lišta:  "... spát... spát... spát..." 

Po dokončení strategického plánu byl stůl rozložen na:
sektor A: puzzle, sektor B: křížovky, sektor C: tatranky, sektor D: kafe, sektor E: další náhradní křížovky, kalendář a brýle, sektor F: blbníček s častými otázkami. 

Na gauči seděla babi a lámala rohlíky pro slepice. S uspokojením jsem se na ni podívala a pro jistotu na stůl doplnila cedulku s nápisem: "JSEM PO FLÁMU. PROSÍM NEBUDIT. DĚKUJI HANKA" 

Musím na tomto místě poděkovat babi i Alimu za to, že pochopili vážnost situace a opravdu mě nechali spát až do oběda. 

Kousek od nás je stánek s občerstvením. Chodíme tam s babi na malinovku a zmrzlinu. Takový malý, nevinný úplatek za to, že je babi ochotná  jít na špacír. 

A protože moje vděčnost byla tentokrát opravdu nezměrná, a taky proto, že jsem uznalá a umím věci ocenit, vzala jsem babi na procházku se sladkou tečkou na závěr. 

Milá babi a milý Ali. Moc vám za dnešek děkuju. Máte to u mě. 

Ali přítel nejvěrnější - 71 - útěk

Tak jsem si bláhově myslela, že dobu fyzických útěků máme už za sebou. 

Ali občas babi brával na výlety do blízkého okolí. Nikdy se však nechoval jako gentleman. Párkrát jsem na něj byla kvůli tomu opravdu hodně nazlobená. To když vytáhl babi na rais a pak se ani neobtěžoval přivést jí zpátky domů. 

Jednou nám tak babi přivezla policie a podruhé rozpoutala doslova noční manévry za asistence policejního vrtulníku. Tyto příběhy jsem vám ale již vyprávěla. 

Dlouho nic podobného neudělal. Až teď. 

Nenechávám babi doma bez toho, aniž bych jí připravila činnosti, kterými je schopna se zabavit a vždy připravím i nějakou tu dobrotu, kdyby jí čapla mlsná. Babi si většinou ani nevšimne, že jsem pryč. 

Jenže dneska jsem skoro celé odpoledne pracovala na zahradě a Ali situace opět zneužil. Klíč v zámku byl zkrátka příliš velkým lákadlem, než aby mu dokázal odolat. 

Rozhodl se, že vezme babi na procházku. Samozřejmě v tom největším parnu. A stejně jako tehdy zdrhnul a nechal babi napospas žhnoucímu slunci. Ani hůl si chuděra nevzala. 

Seděla jsem v tu chvíli napůl upečená uprostřed záhonů a vyvazovala rajčata, když slyším :

"Haló. Haló!" 

Otočím se a nevěřícně koukám, jak se babi že všech sil drží plotu a bezradně hledá nějakou živou bytost, která by jí pomohla. 

Já: "Ježiši! Co tam děláš babi?! Jak si se tam dostala?! " 

Babi: "Já myslela, že tu nikdo není. Že jsem tu sama. Bála jsem se, že jste mě opustili." 

Já: "Vždyť máš doma na stole cedulku, že jsem na zahradě." 

Babi: "Pojď si pro mě prosím. Já se hrozně motám." 

A tak jsem nechala rajčata rajčatama a běžela pro to naše ztělesnění zoufalství a strachu. Jestli se mi Ali dostane pod ruku, ať si mě nepřeje!

Babi byla celá vystresovaná a klepala se jako drahý pes. Nechtěla jsem ani domyslet jak by to dopadlo, kdyby se s Alim vydali opačným směrem. Babi je sice v naší ulici poměrně známou osobností, ale... 

Musela jsem ji pevně držet. Opírala se o mě téměř plnou vahou. V podstatě se nechala nést. 

Uvnitř domu byl však příjemný chládek, takže když do sebe kopla sklenici domácí benzinkové šťávy s mátou, citrónem a zázvorem, byla během poměrně krátké doby zase v pořádku. 

Je vidět, že pojmy jako "důvěra" či "zodpovědnost" Alimu absolutně nic neříkají. Co naplat. Kdo chce kam, pomozte mu tam. Budu ty dva zkrátka víc hlídat, aby jí příště nenechal třeba někde v Tramtárii. 

Na těžkej život já jsem pes, jak se říká v jednom nejmenovaném filmu. Takže. Jestli mě Ali slyšíš, tak si ujasněme jedno. Žádné příště už nechceme. 

NIKDO! 

Ali přítel nejvěrnější - 70 - barák samá díra

Začínám se doma cítit jako ohrožený druh. Ali tu snad pořádá mezigalaktické dýchánky nebo co!? Nezvanými návštěvníky se to u nás poslední týden jenom hemží. 

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem na tak vysoké mentální úrovni jako babi, tak je nevidím. Nemůžu jim ani vynadat! 

Babi: "Představ si, že mi řekli, že je moje maminka naživu." 

Já: "A kdo ti to řekl?" 

Babi: "No jak tu byli ty lidi. Já tomu nechtěla věřit, ale oni říkali, že opravdu žije." 

Nechtěla jsem se ztrapnit, tak jsem raději mlčela. Jsem ráda, že se orientuju v tom svém jednojediném teď a tady. 

Jen bych chtěla mít přehled o tom, koho to vlastně mám v baráku. To není tak troufalé přání!? Smířila jsem se s tím, že je nevidím. Zkousla jsem, že si tu dělají, co chtějí. Proč mám ale pořád po někom něco uklízet, to nechápu. 

Je to, jako kdyby mě pasovali do role nedobrovolného člena úklidové čety. Navíc začalo přibývat bran, kterými se neviditelní a nezvaní "spolubydlící" courají sem a tam. Jestli to tímhle tempem půjde dál, bude za chvíli barák jak řešeto. Samá díra. 

Zrovna včera jsem objevila další bránu. Přímo ve vaně!  Poznala jsem to podle nepřehlédnutelných stop. Vana byla zanesena zbytky toaletního papíru a páchla. 

Nejdřív jsem podezírala babi, že si to popletla a vylila obsah nočního trůnu do výpustě vany. Jenže ta se dušovala, že to neudělala. 

Babi: "To jsem neudělala já. Jestli to nebyli ti chlapi, co tu pořád couraj." 

Přemýšlela jsem, proč by ti dobří lidé něco takového dělali. Fajn. Chlapi jsou bordeláři. To vím. Ale proč těma bránama stěhujou zrovinka toaletní papír, když jim to evidentně dělá problém...? 

Milý Ali. Takhle to dál nejde. Budeme si muset VÁŽNĚ promluvit.