středa 16. listopadu 2022

Ali přítel nejvěrnější - 84 - není brána jako brána

Babi bývá často jako ocásek. Stále se na něco ptá. Jindy je zas téměř celý den ponořena do svých milovaných křížovek, které poslední dobou připomínají spíš lidovou tvořivost na motivy. Doplňuje slova, aniž by si byla jista, že jsou správně, případně z nich odebere nějaké to písmenko. Vznikají tak zajímavé a neotřelé novotvary. Odborníci na český jazyk by se nestačili divit. Občas se však stane, že je den náročnější a člověk se opravdu nenudí.

Týden kolem úplňku byl tentokrát opravdu výživný. Každý den je ve znamení nekonečné řady otázek a hledání pravdy. Jenže. Co je to vlastně ta pravda? Máme opravdu každý tu svojí, nebo je to jen chyméra? Blud? Něco, na čem se nikdy nikdo stoprocentně neshodne? Čím déle se starám o babi a Aliho, tím více se kloním k názoru, že pravda prostě není. Neexistuje. Představa, že se spolu někdy na nějaké pravdě shodneme, je naprostá utopie.

Babi: "Já už jsem jako sirota. Všichni mi umřeli. Letos v lednu mi umřela maminka, tatínek, dědeček, babička..."

Já: " Babi, co si vymýšlíš. Dobře pětačtyřicet let ti nikdo neumřel."

Babi: "Ale jo všichni mi umřeli. I dcera."

Zamávala jsem rukou babi před očima.

Já:" Haló. Babi. Já jsem tady."

Napůl nesouhlasně, napůl překvapeně se na mě podívala.

Babi: "Ty přeci nejsi moje dcera."

Já: " A kdo bych měla být?"

Babi: "Já nevím. Já už jsem ze všeho tak zmatená. Pánbíček mě ještě nechce. Asi jsem zlobila."

Já: " A nechceš si luštit křížovky?"

Babi: "A ty nějaké máš?"

Já: "Ty je máš. U sebe v pokoji. Máš jich tam celou hromadu."

Babi odkráčela do svého pokoje, ale během chvilky byla zpátky. Mezi dveřmi se otočila na podpatku a se slovy "Já musím jít ještě do hradu." odkráčela na výsostná místa.

Byla tam dlouho, ale měla jsem práci, takže jsem to příliš nevnímala. Když se vrátila, sedla si ke stolu a zahájila luštění. Po nějaké chvilce jsem kolem ní prošla. Hned mi bylo mi jasné, že zase měla nějaký problém s přenosem. Už si začínám zvykat. Je mi jasné, že tyhle problémy jsou v porovnání s tím, co všechno babi stíhá naprosto marginální. Vůbec si nedokážu představit, na co všechno musí pamatovat! A když si uvědomím, jak těžké musí být orientovat se v časoprostoru... To taky asi není žádná sranda.

I když jsem vzala v úvahu všechny tyto okolnosti, přeci jen jsem babi taktně požádala, aby mě následovala do koupelny. Koukala trochu překvapeně, moc se jí nechtělo, ale nebylo zbytí. Co kdyby zase chtěla někam letět. Jak by to vypadalo!? Jako když se o ní vůbec nestarám.

Až později mi došlo, že si v tom fofru chuděra nejspíš popletla brány. Místo pevné WC brány se snažila použít tu přenosnou, kterou má umístěnou ve svém pokoji. Jenže je to úplně jiný vývojový typ, se kterým  nemá absolutně žádné zkušenosti. A kdoví, jestli vůbec byla v provozu. Nebyla by to však naše babi, aby se nepokusila systému přijít na kloub. Rozhodla se vyřešit problém po svém. Úplně ji vidím! Velmi často totiž podobným způsobem "opravuje" různé věci. Takový televizní ovladač by mohl vyprávět celé story. Zatím co u televize je to relativně jednoduché, tak u takto sofistikovaného zařízení už k nějakým těm škodám dojí může. A taky došlo, i když se babi úporně snažila "zamést stopy".

Ano. Chápete správně. Poměrně značná část zásilky skončila na koberci. Babi už dávno nevnímala, co se kolem ní děje. Voňavá, v činaném oblečení pokračovala nerušeně v započaté práci a mě si absolutně nevšímala. Ani jsem jí nějakými přízemními problémy nezatěžovala. Sama jich má dost. Bez řečí jsem natočila kýbl a tu vzletovou dráhu vydrhla, povlékla peřiny, vyprala deky a dávala si pozor, aby to Ali neviděl. Bála jsem se, aby na ni nebyl naštvaný, že na něj nepočkala.

No není to jednoduché. Pro jistotu jsem uvařila hořký černý čaj, aby to příště měla s trochu větším komfortem.

Odpoledne  odložila luštění a pronesla:

Babi: "To jsem zvědavá, v kolik přijdou. Venku už je tma jako v ranci."

Já: "A koho máš na mysli?"

Babi: "Hanku a ostatní."

Já: "Haló. Tady jsem." 

Řekla jsem už téměř automaticky, neboť mám někdy pocit, že jsem pro babi neviditelná. Jako kdyby se okolo mě rozprostřela nějaká neprůhledná clona. Možná se občas střetneme ve stejném čase, ale naprosto jiné realitě, kdy já nejsem já, ale někdo úplně jiný. Kdo ví? Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které jsou sice úplně na hlavu, ale jinak je všechno úplně v pořádku. Jestli mi rozumíte. Protože já už se v tom poněkud ztrácím.

Babi: "Takže já jsem tvoje dcera?

Já: "Ne. Víš co? Zkus si přečíst ty tvoje poznámky."

Babi čte nahlas: "Bydlí tady s tebou tvoje dcera Hanka a její přítel Petr." Chvíli je ticho a pak dodá: " Takže já jsem tvoje dcera."

Já: "Jak můžeš být moje dcera? Vždyť jsi starší."

Babi na mě nevěřícně kouká, v hlavě jí to šrotuje na plné obrátky a já čekám, jestli to udělá pomyslné "CINK."

Babi: "Tak co seš moje?"

Já: " Přece dcera."

Tak "cink" to sice tentokrát neudělalo, ale dobraly jsme se ke správné odpovědi. To babi podnítilo k dalším zvědavým  otázkám.

Babi: "A kdy budeš mít nějaké děťátko?"

Já: "Já už nemůžu mít žádné děťátko."

Babi: "To je škoda."

Já: "Už jsem na děťátko stará. Ale když zvedneš zadek a přečteš si cedulku na dveřích, tak zjistíš, jak to je."

Babi poslušně vstala, přečetla si, že už jsem dvojnásobná babička a ona, že je prababička a celá štěstím bez sebe dodala.

Babi: "Jé to je príma."

Zbytek dne už proběhl v klidu. Babi si šla po večeři lehnout k televizi. S jedním malinkým zádrhelem. Zapomněla jsem jí dát spací čokoládu. Nevím proč, ale nejpalčivější starosti jí přepadají právě večer těsně před spaním. Když jsem pootevřela dveře, abych svoji chybu napravila, babi se posadila.

Babi: "Jé. To je dobře, že jsi tady. Zrovna tady přemýšlím, kde to vlastně jsem."

Já: " No přece doma."

Babi: "V domově důchodců?"

Já: " Ne. Doma."

Babi se začala nadechovat k další otázce, ale to už jsem jí zastavila.

Já: "Babi. Víš co? Spapej tu čokoládu, lehni si a já ti to zítra všechno povím."

Naštěstí poslechla. Já však vím, že zítra už bude mít úplně jiné starosti.

pátek 28. října 2022

Ali přítel nejvěrnější - 83 - autogramiáda

Jak možná víte, nedávno mi vyšla knížka. Kamarádi pro mě zorganizovali takovou malou soukromou autogramiádu. Vytvořili plakáty, zarámovali portrét babi, objednali knížky a všemožně dělali tomu mému veledílu osvětu.

V den akce přinesl kamarád Zdeněk zarámovaný portrét v nadživotní velikosti.

Zdenda: "Tak co babi, jestlipak víte, kdo to je?"

Babi (po důkladném prozkoumání): "Nevím. Kdo?"

Zdenda: "To jste vy babi."

Babi (s nevěřícným smíchem): "To jsem já?"

Zdenda: "No jasně. Pěkný ne?"

Babi: "No..."

Chtěli jsme, aby hlavní hvězda příběhů byla u toho, ale nějak jsme zapomněli hlídat Aliho, který se nepozorovaně vplížil do auta. Doufala jsem, že zůstane doma, ale jak se říká, líp byste uhlídali pytel blech než jednoho Aliho udrželi doma.

Dorazili jsme na místo, posadili babi ke stolu a jali se připravovat vše potřebné. Babi byla poněkud nesvá. Pořád nechápala, co se děje, proč tam jsme a co tam budeme dělat.

Babi: "Kde to jsme?"

Já: "V hospodě."

Babi: "A co tu budu dělat?"

Já: "Budeš rozdávat úsměvy."

Babi: "Aha.  A kde mám nějaké pití a něco dobrého?"

Já: "Vydrž. Ještě není otevřeno.Za chvíli to bude."

Babi: "A dostanu něco dobrého?"

No to to pěkně začíná. Poprosila jsem kamarádku Petru, aby babi skočila pro pět tatranek. To by snad mohlo stačit, než nanosíme křesílka, stolek, knížky, pokladnu...

Babi vypadala uspokojeně. Baštila tatranky jednu po druhé a po očku sledovala, co to děláme. Nemělo cenu jí nic říkat. Ali zafungoval podobně jako tlačítko "DELETE" na počítači. Mačkal ho v podstatě pořád.

Když bylo vše nachystané, babi vylila svoji první limonádu. Jó když se daří, tak se daří. Hlavně, aby vůbec někdo přišel. Nervozita stoupala každou minutou. Naštěstí se pomalu začali trousit první gratulanti, i když zatím pouze z naší početné rodiny. Babi seděla v čele stolu a sledovala cvrkot.



Babi: "Co tu budeme dělat?"

Já: "Vyšla mi knížka, tak mám autogramiádu."

Babi "Aha. A co mám dělat já?"

Já: "Jsi hlavní hvězda. Ta knížka je o tobě. Takže, když budeš na všechny strany rozhazovat úsměvy, bude to skvělý."

Babi: "Tak jo. To bych mohla zvládnout."

Ani nevím, jak dlouho tu informaci udržela. V každém případě jsme ji usadili do křesílka a chtěli udělat pár fotek. Jakože Promo. Babi to však vyloženě obtěžovalo, a podle toho se taky tvářila. Na jedné z fotografií dokonce vyplázla jazyk. Přesně jako Albert Einstein na své nejznámější podobence. Tak si říkám, jestli ona náhodou není jeho reinkarnací. Rozhodně by se tím dala vysvětlit její obliba v cestování časem. Budu to muset začít sledovat. Až mi začne psát po zdech vzorečky, je to jasný.




Fotografování a povídání s mojí skorošvagrovou babi pořádně zmohlo. Nějak dnes nebyla úplně ve své kůži. Ani se nedivím. Není holt na takovou slávu zvyklá. Poté, co zbaštila poslední tatranku se se všemi hezky rozloučila a s pozdravem "Čau bambino!" odkráčela k autu. Tak i účast se počítá.

Vlastní křest se Zdendovi povedl. Bouchnul šampíko, pár kapkami pocmrndal knížku, připili jsme si na její zářné budoucí úspěchy. Pak se obřadně usadil do křesílka vedle mě. A protože jsem už od rána měla nervozitou vypnutý mozek, ujal se i autorského čtení. Sklidil samozřejmě velký potlesk, protože ukázky přečetl procítěně a s přednesem, jakého jen lze po třech pivech dosáhnout.

Zdendo. Bylo to krásné a nejedno oko nezůstalo suché.





Další členkou našeho "týmu", jak jsem již psala, byla Péťa. Měla za úkol prodej knih a zaskočila Zdendu i za objektivem fotografického aparátu, aby zachytila neopakovatelnou atmosféru celé akce.
Absolvovala pětiminutové školení a následně na ní byla hozena i veškerá zodpovědnost za kvalitu i obsah. Musím uznat, že naši důvěru v ní kladenou nezklamala, a díky tomu vám mohu pomocí několika snímků přiblížit úžasné chvilky celého odpoledne a zachytila génia loci Baru u pavouka.



V neposlední řadě bych ráda poděkovala majiteli Baru u pavouka Ládíkovi za to, že nám poskytl azyl, čepoval výborné pivo a vůbec se o nás staral, jako o vlastní.





Zatím, co si babi dávno doma luštila křížovky a naprosto zapomněla na to, že někde byla, přicházeli noví a noví fanoušci i kamarádi. Můj strach, že nikdo nepřijde, byl naprosto zbytečný. Téměř všechny výtisky našly své nové majitele a mně nezbývá, než zhodnotit:

Byli jste všichni úžasní, skvělí a my s babi i Alim doufáme, že se vám to líbilo alespoň tak, jako nám. Přejeme knížce, aby našla hodně čtenářů.
Děkuju.


















úterý 18. října 2022

Ali přítel nejvěrnější - 82 - kdo si hraje, nezlobí

Díky knížce, kterou mi vydalo nakladatelství Euromedia, i díky panu Staňku Vaňkovi, který měl její vydání na starost, jsem se seznámila s paní Doc. MUDr. Ivou Holmerovou PH.D., která je předsedkyní  společnosti Alzheimer Europe. A protože tato dáma ví o Alim snad úplně všechno, napsala mi do knížky krásné a fundované povídání, čímž povýšila její odbornou úroveň, čehož si velice vážím. Je to pro mne obrovská čest. 

Šťastná náhoda však svedla naše cesty ještě více. Zjistily jsme, že bydlíme ve stejném městě, jen malý kousek od sebe. Vyloženě znamení z hůry. Jednoho krásného dne pak před naší brankou zastavilo auto a my s babi dostaly sadu her, které teď s Alim můžeme hrát. A protože jsme ženy činu, dlouho jsme neváhaly.

Nastal den "D", hodina "H" a minuta "M". Babi se posadila v kuchyni ke stolu a natěšeně sledovala, jak rozbaluji krabici.

Babi: "Copak to máš?"

Já: "Dostaly jsme hry, tak je vyzkoušíme. Co ty na to?"

Babi: "Bezva."

Přiznám se bez mučení, že nerada čtu návody, ale u většiny her jsem naštěstí ani nemusela. Nejdřív jsme zkusily hledání stejných obrázků. Vlastně takové pexeso naruby, protože obrázky nejsou schované. Na stůl jsem rozložila  velké karty s obrázky a babi pak lízala z balíčku malé kartičky a hledala a hledala. Docela jí to bavilo, i když měla občas problém obrázek najít, protože je jich opravdu hodně. U téhle hry (stejně, jako u některých dalších) je více variant. Můžete hledat fotografické obrázky, různobarevné tvary a nebo barvy, což je skvělé a samotnou mě překvapilo, jak se tím změní obtížnost hry. Nejlépe šly babi fotografie. S barvami a tvary chvíli zápasila, ale nakonec je zvládla, i když to trvalo o trochu déle.



Zato další hra! Ta nás potrápila. Bylo to nejspíš tím, že babi Domino nikdy nehrála. Pravidla tak byla nad její schopnosti. Nepomohl ani výběr varianty (ovoce, barvy a puntíky). Když už část pochopila, během chvilky jí v tom Ali udělal takový zmatek, že jsme to po třetím pokusu vzdaly. Já se snažila hodně, neboť je hra hezky vyvedená a babi méně, protože jí to nešlo a tím pádem nebavilo.


Co však babi zaujalo bylo párování obrázků. Měla za úkol určit dva obrázky, které k sobě tematicky patří, a tak jsme párovaly čepici s rukavicemi, kočku se psem nebo třeba nůž s vidličkou. Kartičky jsou velké a betelné. Dobře se berou do ruky. A jen u pár obrázků, které jsou mimochodem vyvedeny ve velmi  hezkém moderním pojetí,  jsem i já měla trošku problém poznat, že motýl patří ke kytičce a spárovala je v podstatě až vylučovací metodou. Není to však nepřekonatelný problém. Tyto sporné, respektive složitější  kartičky lze jednoduše vyřadit. I tak jich zbude dost a dost pro hraní i pro radost, jak mi právě poradilo moje básnické střevo.



Skvělé je, že některé z her může babi hrát sama, a já u toho můžu třeba vařit, nebo louskat ořechy, či krájet jablka na křížaly, zavařovat a spoustu dalších zbytečností...

Ráda bych proto paní Holmerové jednak moc poděkovala, a taky udělala trochu té neplacené reklamy, protože tahle sada si to opravdu zaslouží. Hry je možné volně zakoupit na níže uvedeném odkazu. Navíc lze na nákup sady (u některých zdravotních pojišťoven) využít příspěvek, což je skvělé.

Kdo si hraje, prostě nezlobí. To je tisíce let ověřená pravda a platí i v případě babi a Aliho.

Paní Holmerová, moc děkujeme.

Teď ještě slibovaný odkaz:

A pro úplnost. Tady i jinde je možné zakoupit knížní vydání mého blogu:

https://www.dobre-knihy.cz/pubertacka-pred-duchodem-661092.html?gclid=Cj0KCQjwnbmaBhD-ARIsAGTPcfUnMEavh3hFpOruzHoY5hfr0yp0Aj4qo3XcQ5T5sxTHxsZUzFIlW1saAgEnEALw_wcB

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/pubertacka-pred-duchodem-469649649?gclid=Cj0KCQjwnbmaBhD-ARIsAGTPcfWBf5YN_3HNcOR4JkaJicG8yHL-a4MTjXxhdA_ZFnelGqTTKD547mYaAuAxEALw_wcB







úterý 4. října 2022

Ali přítel nejvěrnější - 81 - noční bitva

Ráno bylo jako každé jiné, jen babi pořád ne a ne vstávat. Ne že by to bylo nějak zvlášť neobvyklé, ale přeci jen se občas bojím, jestli se něco nestalo.

Když bylo po deváté hodině, nedalo mi to, potichu jsem pootevřela dveře a nakoukla. Silný odér mě téměř vytlačil z pokoje. Vypadal, jako by tu proběhla zuřivá bitva. Po zemi byly zbytky munice i části výstroje. Babi ležela v posteli a ani nedutala. Abych byla přesnější, dělala neviditelnou. Jako kdyby hrála hru ve které hráči po výzvě "štronzo" zůstanou nehybně v pozici, ve které se právě nacházejí.

Letmým pohledem jsem zhodnotila stav bojiště i následky boje a dospěla k názoru, že ze strategického hlediska bude nejlepší, když babi zatím zůstane tam, kde je, aby případné zbytky nábojů nemohly způsobit další škody. Stejně nevypadala, že by se jí chtělo uklízet bojiště. Z pod peřiny jí vykukovaly v podstatě jen oči, které mě téměř nehnutě a neúčastně pozorovaly.

Nevím, co se v noci stalo, ale předpokládám, že se připletla do nějaké roztržky mezi Alim a nezvanými návštěvníky odjinud. Evidentně chtěla Alimu pomoci při obraně území a přecenila svoje síly. 

Bylo na mně, abych uklidila bojiště a poskytla hrdinům alespoň teplou koupel a čisté oblečení. Postupovala jsem systematicky z jedné stany pokoje na druhou a snažila se z bojiště udělat opět obyvatelnou místnost. Babi se po celou dobu úklidu ani nepohnula. Vypadalo to, jako by ji zákeřný nepřítel zhypnotizoval. Jak podlé!

Na chvíli jsem se tak stala pyrotechnikem a krok za krokem opatrně likvidovala zbylou munici. Pravda. Trvalo to. Ale naštěstí nedošlo k žádným větším škodám na majetku a na bojišti zůstala jen babi, po uši zavrtaná do peřin. Ještě než jsem postoupila do závěrečné fáze, napustila jsem vanu.

Babi miluje pěnu do koupele a tentokrát to bylo opravdu potřeba. Rozhodla jsem se, že babi naložím do vody, aby se bláto na hřišti (tedy vlastně z bojiště) pořádně odmočilo a já se mohla vrhnout na povlečení postele.

Opatrně jsem babi vytáhla z úkrytu a velmi šetrně ji přesunula do koupelny. Netušila jsem, zda na sobě nemá ještě nějaké další výbušné zařízení, takže opatrnost byla opravdu na místě. Pomohla jsem jí do vany. Pěna se jí rozprostřela kolem hlavy, jako by měla na hlavě chlupatou beránčí čepici. Vypadala bezbranně a unaveně. Zkrátka jako po bitvě. A tak jsem tam tu naši bojovnici nechala, aby si po tom zuřivém boji trochu odpočinula a zrelaxovala.

Povlečení peřin už byla jen kosmetická úprava. Taková závěrečná tečka celé operace, po které činanou babi čekala zasloužená snídaně. Hořký čaj a dva suché rohlíky, což byla, vzhledem k újmám, které v boji utržila, jediná možná varianta.

Po snídani se babi ulevilo, vrátila se jí dobrá nálada. Na noční boje si už ani nevzpomněla a vrhla se na  svoje milované křížovky.

pátek 16. září 2022

Ali přítel nejvěrnější - 80 - peklíčko

Bylo týden před úplňkem a Ali se rozhodl, že mě v tomto magickém období připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. Pět dnů nás doslova terorizoval a vyloženě si to užíval. Vysál ze mě tolik energie, že bych s ní snad utáhla celej barák. Nepokrytě nám vyhlásil válku a bylo to hotové peklíčko.

Začalo to ve středu. Zrovna jsem zahájila generální úklid domácnosti. Měla přijet dcera s vnoučátky, a tak jsem to vzala z gruntu. Mytí oken včetně konzervace rámů, výměna povlečení, stažení všech dek, nábytek, luxování... prostě celý den jsem šůrovala a zastavila se až večer.

Už v poledne mi babi připadala poněkud zmatená. Pořád se chodila na něco ptát. Byla jako zaseknutá deska.

Babi: "Můžu se na něco zeptat? Půjdeme ještě někam?"

Já: "Kam bysme chodily?"

Babi: "No já myslela, že ještě někam půjdeme. Třeba na oběd."

Já: "Oběd ti za chvíli ohřeju. Na to nikoho nepotřebujeme."

Babi: "Aha."

Visela jsem na okně a snažila se nespadnout ze židle. Babi se objevila ve dveřích. Snad už posté.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já: "Na copak?"

Babi: " Představ si, že jak tady byli, tak mi ukradli kabelku se všema dokladama a penězma."

Už při prvním slově jsem věděla, co chce říct.  Otázka peněz jí poslední dobou dost trápí. Řešíme to každé boží odpoledne i večer. Vzmohla jsem se jen na "zahajovací" odpověď, po které vždy následuje  řada dalších otázek a odpovědí.

Já: " Babi. Nikdo ti nic nesebral."

Babi: "Ale jo. Hanka. Vzala si to k sobě a teď to někde  utrácí za kdoví jaké blbosti. A kde vůbec je? Už jsem jí neviděla kolik let."

Na to, že babi kradu peníze jsem už celkem zvyklá. Říká mi to každou chvíli. Většinou se ukloním, představím se a tím je problém vyřešen. Tentokrát se však na této myšlence zasekla a nehodlala ji opustit. Byla jsem unavená. Ruce u kolen jako orangutan, kolena zvolna vypovídala službu a tento typ otázek se mi pomalu kůží provrtával do centra mé nervové soustavy. Měla jsem pocit, že jestli s tím nepřestane, nejspíš exploduju.

Já (prosebně): "Už dost babi. Nemuč mě. Dneska ne. Prosím."

Babi: " Já tě nechci mučit. Já tě mám ráda. Já jen, abyste o ty peníze nepřišli. Byla by to škoda. Chodí mi tam hodně peněz."

Já: "Neboj. Nikdo ti nic nevzal. Všechno mám u sebe."

Babi: "Jé. To se mi ulevilo. To mám radost."

Já: " Já vím. Jako vždycky."

Visela  jsem na dalším okně a ze židle se snažila dosáhnout na odsunuté háčky. A jak tak opatrně balancuju, periferně vidím šourající se postavu. Instinktivně zatínám zuby.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (udýchaně): "Babi teď ne. Prosím."

Babi: " Já jen, že bude potřeba mi sem přehlásit účet. PINkartu. Chodí mi tam celý důchod."

Já: "Babi. Běž do kuchyně, na stole máš ceduli a tam je všechno napsané."

Doufala jsem, že to babi na chvíli zaměstná, bude mít nějaký pohyb a já získám trochu času na dověšení záclon. Po chvíli se však babi vrací.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (zoufale): "Ne!"

Babi: "Tam píšou, že ty moje věci má Hanka. Určitě mi dělá průvan v peněžence i na PINkartě."

A tak to šlo celý den, i druhý den... a přiznám se, že už jsem před babi zbaběle zdrhala, kdykoliv jsem ji slyšela přicházet. Věta "Můžu se na něco zeptat?" už mě doslova fyzicky bolela. V pátek dorazily děti a trochu babi zaměstnaly. Opravdu jen trochu. Otázky nepřestaly. Jen nás na ně bylo víc. Dětem to naštěstí přijde legrační, takže si s babi i Alim rády povídají a nejsou u toho poťouchlé. 

Dcera však byla z babi poněkud rozpačitá. Dlouho ji neviděla, takže ji toto rozpoložení trošku zaskočilo. Něžně mě pohladila po zádech a přivinula k sobě. Babi seděla na gauči.

Babi (na dceru): " My už jsme se někde viděly. Že jo?

Dcera: " Já jsem tvoje vnučka."

Babi: "Já myslela, že se známe z dětství."

Dcera: " To jsem ještě nebyla na světě."

Babi (na mě): " A ty jsi moje maminka?"

Já: "Ne. Já jsem tvoje dcera."

Babi: "Mně to přišlo divný. Jsme skoro stejně starý..."

Dcera se na mě pobaveně podívala a vzdala se komentáře.

V podobném duchu  probíhal celý víkend. Ali si užíval své místo na výsluní a byl jak utržený z řetězu. V neděli miláčci odjeli a my zůstali s Alim sami. Zkoušel to na nás ještě v pondělí, ale to už na mně bylo vidět, jak moc jsem na něj nazlobená a dávala jsem mu to zcela nepokrytě najevo.

V úterý to Alimu docvaklo. KONEČNĚ!!  Konečně pochopil, že takhle to fungovat nebude. Bylo to TAK úlevné, že jsem mu za to i poděkovala. 

Jó když se dva dokážou domluvit, je to skvělé. A tak s babi zase chodíme na procházky, zpíváme si do kroku " Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu... ". 

Krása střídá nádheru a babi už je zase babi a ne Alibabi. Co chtít víc? Už nic.



Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...