Ali přítel nejvěrnější - 86 - 2. adventní neděle

Ráno bylo jako každé jiné. Mám už zajetý harmonogram prací tak, abych všechno stihla a na nic nezapomněla. Než všechnu tu naši drobotinu obstarám a nakrmím, tak to holt nějakou tu chvilku trvá. Jsem proto ráda, že ta naše šípková Růženka vstává až kolem deváté hodiny. Ten její spánek jí naprosto nepokrytě závidím. Já se totiž budím už kolem třetí hodiny ráno a do sedmi se jen marně se snažím usnout. Když pak milostivá paní konečně opustí své lože, mohu se v klidu věnovat jejím potřebám.

Dnes si však babi malinko přivstala. Usadila se v kuchyni a pustila se do jídla. Brala jednu kostičku chleba za druhou, zapíjela ji raním nápojem z matchy a povídá:

Babi: "Dneska jsem dobře spala. Až do teď. Ale měla jsem nějaké divoké sny. Pořád jsem někde putovala. Dokonce až někde v Africe nebo co?"

Já: "Ježiši. A o čem se ti to zdálo?"

Babi: "To už si nepamatuju. Ale asi jsem někde lítala, protože mě strašně bolej nohy."

Já: "No to je pak těžký, když celou noc prolítáš bůhví kde."

Babi: "Už nejsem nejmladší."

Po snídani následovalo kafíčko s dalším chlebem. Po kafíčku babi chytla i pravidelná chutička, na kterou už jí většinou nenaletím a nabídnu místo toho další krajíc chleba. Zahájily jsme totiž takové lehce nedobrovolné snižování spotřeby cukru. Babi je na sladké vyloženě vysazená. Takže se jí to omezení moc nelíbí. Chápu to. Jenže oni jsou s Alim schopni doslova sežrat víc dortíků a tatranek, než celý zájezd vyčerpaných turistů v cukrárně. Vím, že většinu toho zbaští Ali. Že babi s ním jen drží basu, ale doba je zlá. Musí se šetřit a když ty dva trochu omezím, tak se určitě nic nestane.

Dneska však byla neoblomná. 

Babi: "Babička by si dala něco dobrého."

Dělám, že nic.

Babi: "Babička má na něco chuťa puťa."

Já: "Jsme chudý babi. Nic nemáme."

Tady jsem malinko lhala. Ale co. Účel světí prostředky. Však oni to s Alim vydrží.

Babi: "Babička umírá. Babička má hlad."

Já: " Tak jo babi. Ale umírej, prosím tě, potichu. Nebo ti můžu namazat čtvrtý chleba."

Babi: "To ne. To už by bylo moc."

Já: "Když to vydržíš do večera, tak určitě zase dostaneš ten dobrej perníček. Jako minule."

Babi: "Jů!"

Já: "Večer se zase půjdeme podívat na ten Živý betlém. Pamatuješ si, jak jsme tam byly minulou neděli?"

Babi: "Pamatuju."

Tak tím mě dostala. Ta potvora si pamatuje jen to, co chce! To, že před pěti minutama do sebe nasoukala tři chleby, to už neví, ale že byla před týdnem na představení, to jo. Vánoční zázraky se prostě opravdu dějí. 

Zbytek dne probíhal v podstatě jako každý jiný. Jen navečer jsme nějak nevychytaly přípravy na tu večerní slávu. Sice jsem babi nachystala čisté oblečení, abychom snad neznevážily okamžik zrození Ježíše Krista, ale jak se říká. Člověk míní, Ali mění.

Asi dvacet minut před odchodem se babi převlékla, navštívila výsostná místa a zbývalo jen nasoukat ji do teplé bundy, aby nám v tom betlémě nenastydla. Přistoupila jsem k ní, abych jí pomohla. V tom jsem zaregistrovala povědomý závan. Ajaj. Někde se stala chyba. Už mám nos na podobné věci dost vytrénovaný. Chodila jsem kolem ní a chvíli ji nepřístojně očichávala ze všech stran. No jo. Je to tak.

Já: "Tak babi. Všechno dolů. Takhle za Ježíškem nemůžeš."

Babi na mě koukala, jako opařená. Nebyla si vůbec ničeho vědoma. Naštěstí však neprotestovala, a tak jsme nakonec všechno stihly. Babi měla tentokrát připravenou židli v první řadě. Přímo proti betlému. S nejlepším výhledem. Jako nějaký VIP host.

Představení začalo, jen co dosedla. Oči jí svítily jako lucerničky. Zazpívaly jsme si koledy, podívaly se na jeden z nejstarších příběhů a bylo nám hezky. I ten slibovanej perník dostala. Dokonce dva kousky. Na malý okamžik (při focení) jí byly dokonce svěřeny i některé dary od třech králů. Ty jsme však musely z pochopitelných důvodů vrátit.

Co chtít víc? Snad jen, aby se lidi měli rádi a abychom se u Živého betlému sešli i příští neděli.

Ali přítel nejvěrnější - 85 - živý betlém

Jsme malé město. Skoro všichni se tu známe. Mám to tady ráda, přestože jsem vlastně "náplava". Je to první místo, kde se cítím opravdu doma. V posledních letech se tu  však lidé už tolik nepotkávají, a tak je každá společná akce velmi vítaným rozptýlením.

První adventní neděle je k setkání naprosto ideální. Chvíli společně pobýt, pobavit se a nasát atmosféru vánočních svátků. Navíc se zdá, že se nám tu zrodila krásná nová tradice. Letos se totiž opět konalo roztomilé představení "Živý betlém". 

Byla už tma. Babi se brutálně nikam nechtělo a nechala se dost dlouho přemlouvat. Ne proto, že by byla lemra líná, ale protože už se po odpolední procházce cítila unavená. Když jsem však podotkla, že pojedeme autem, nakonec blahosklonně souhlasila. Oblékli jsme se, do kabelky jsem strčila hrnečky na svařák a vyrazili jsme. Všichni. Včetně Aliho a mého přítele.

Nacpat potmě babi do auta byl trochu oříšek. Špatně vidí, takže se bála udělat krok. Ale zvládli jsme to. Nasoukala se na zadní sedačku, a přestože byla poněkud nakřivo a mírně sesunutá, pětiminutovou jízdu přežila. 

Na místě byla spousta lidí. Babi zvědavě koukala, kde to jsme. Dávno zapomněla, kam že to jedeme. Trochu nemotorně jsme se zařadily mezi přihlížející. Babi mi trochu vlála v prostoru, takže se všem omlouváme za uštědřené žďuchance. Potřebovala jsem ji "zaparkovat" tak, aby neupadla a alespoň trochu viděla. Bylo hezké sledovat, jak jí září oči při pohledu na spoustu malých i velkých andělíčků. Dokonce si vzpomněla i na útržky koled, které jsme si za doprovodu živé kapely všichni zazpívali.

Babi jsem opřela o ohradu s poníkem a ovečkami a sledovaly jsme spolu stínové divadlo o narození Ježíška. Stály jsme z boku. Babi neměla úplně nejlepší výhled. Snažila jsem se jí proto říkat, co se TAM na seně aktuálně děje. Nějak mi při tom zadrhával hlas a do očí mi spadl asi kousek té zvěstující komety. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč se mi najednou hrnuly slzičky do očí. 

A tak jsme tam tak stály, usrkávaly svařák a babi ani nevadilo, že stojí. Po představení nám přinesli židli. Babi se spokojeně usadila, aniž bychom tušily, že se připravuje společné focení účinkujících. Pak nás najednou obklopili andělíčci, bača, ale i Marie s Josefem, a tak jsme se díky kamarádovi Zdendovi na chvíli staly součástí vánočního kouzla a získaly několik krásných fotek na památku. 

Babi se ani nechtělo domů. Dostala výbornou buchtu a cukroví, a bylo vidět, jak je jí hezky. První advent máme za sebou. Představení však bude k vidění ještě po tři další adventní neděle. Myslím, že můžu za sebe i za babi říct, že už se moc těšíme.

Otázkou je, kam vlastně zmizel Ali? Vůbec jsem ho ten večer neviděla. Možná si jen přihnul svařáku o trochu víc, než je zdrávo a ustlal si tam někde na seně. V každém případě s námi ten večer domů nejel. Bylo to příjemné. 

Doufám jen, že ráno nebude mít kocovinu.

Recenze knihy - Kami Steinová 8.11.2022

Kamča Steinová napsala recenzi na můj blog a knihu, která díky nominaci na Magnesia litera - blog roku vyšla letos v září. 

Moc děkuji za krásné hodnocení :

https://www.kultura21.cz/zdravi-a-zivotni-styl/24223-zivot-s-alim-neni-jednoduchy

 

A zde vlastní recenze (pokud by vám nefungoval odkaz) :

Život s Alim není jednoduchý 

Hana Vondráčková pečuje o mámu v pokročilém stádiu Alzheimerovy choroby. Doma jí říkají Ali a je to nejvěrnější přítel, kterého kdy babi měla. Je paličatý i dobrosrdečný, dokáže být zlý stejně jako dobrák, bavič i prudič. S Alim je to jako na houpačce – prožijte s ním spoustu zmaru, bolesti, beznaděje, ale i humorných a roztomilých situací. Knižní zpracování blogu, který původně vznikl pro potřeby upouštění páry. Každý kotel má totiž takový pojistný ventil, aby nevybouchnul.

Recenze blogu Puberťačka před důchodem

Blog Puberťačka před důchodem byl v roce 2022 nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Blog roku, a ze všech tří nominovaných blogů se stal pro mě největší srdcovou záležitostí. Hana píše velice humorné a čtivé články, ve kterých se objevuje pořádná dávka ironie a sarkasmu. Život s Alim není jednoduchý, takže se domnívám, že pro autorku je blog vlastně takovým uklidňujícím místem, kde se může plně ponořit do svých myšlenek a na chvíli si odpočinout. Jestliže nechcete, aby vás špatné věci dostaly na samotné dno, musíte se otřepat, zůstat při zemi a jít dál, popřípadě si z toho udělat srandu. Takto na mě působí Hanin blog. Pokud se budete utápět ve vlastní lítosti a problémech, nedojdete daleko. Puberťačka před důchodem je určitě skvělou inspirací pro mnoho lidí. Pro Hanu jsem hlasovala, doufala jsem v její výhru, ale myslím si, že i samotná nominace byla a je obrovským úspěchem.

Recenze knihy Puberťačka před důchodem

Nádherná obálka, krásné ilustrace, zápisky ve formě deníku, větší porozumění Alzheimerově chorobě a humor smíšený se smutkem. Právě jsem vám shrnula knižní zpracování Puberťačky před důchodem. Vše podstatné bylo řečeno na mém blogu iDNES.cz, ale přesto bych tuto recenzi doplnila o pár dalších poznatků. Hana je neskutečná bojovnice s tísnivým životem, který ji nijak nešetří a který si mnoho z nás nedokáže představit. Probouzí se s pocitem, že prožije den plný starostí, stresu a komplikací, avšak i přes tuto skutečnost dokáže udržet nervy na uzdě a vstát z postele, protože jí na babi záleží a chce se o ni co nejlépe postarat.

U kapitoly „Výživa mozku aneb Jedna paní povídala“ jsem si vzpomněla na influencery a jejich peníze ze spoluprací se slavnými i méně známými značkami. Proč některé firmy nemohou nabídnout lidem, jako je Hana, pár svých produktů? Proč jim jde především o zviditelnění, a ne o pomoc, kterou by uvítala řada nemocných lidí? Nemusí se jednat zrovna o drahé boty či bezdrátová sluchátka, ale takové doplňky stravy nebo různé pamlsky by pacientům zpříjemnily těžké dny. Influenceři neustále mluví o lásce k bližnímu svému a pomoci druhým, tudíž by docela stálo za to, aby jejich kázání konečně nebyla jen prázdnými a prvoplánovými slovy bez odezvy a hlubšího zamyšlení.

Knihu hodnotím velmi kladně. Budete rádi za každý posun Haniny maminky, spiknete se proti Alimu, ale zároveň se s ním smíříte a začnete ho tolerovat, a v neposlední řadě vás i některé scény pobaví, neboť autorka píše svěže, otevřeně a bez zášti.

Doufám, že se dočkáme druhého dílu. Hana totiž v psaní svého blogu nadále pokračuje:

https://pubertackapredduchodem.blogspot.com/

Já jen dodám, že kniha je k zakoupení téměř ve všech knihkupectvích. Budu moc ráda, pokud vám vyloudí úsměv na tváři. ❤️

Ali přítel nejvěrnější - 84 - není brána jako brána

Babi bývá často jako ocásek. Stále se na něco ptá. Jindy je zas téměř celý den ponořena do svých milovaných křížovek, které poslední dobou připomínají spíš lidovou tvořivost na motivy. Doplňuje slova, aniž by si byla jista, že jsou správně, případně z nich odebere nějaké to písmenko. Vznikají tak zajímavé a neotřelé novotvary. Odborníci na český jazyk by se nestačili divit. Občas se však stane, že je den náročnější a člověk se opravdu nenudí.

Týden kolem úplňku byl tentokrát opravdu výživný. Každý den je ve znamení nekonečné řady otázek a hledání pravdy. Jenže. Co je to vlastně ta pravda? Máme opravdu každý tu svojí, nebo je to jen chyméra? Blud? Něco, na čem se nikdy nikdo stoprocentně neshodne? Čím déle se starám o babi a Aliho, tím více se kloním k názoru, že pravda prostě není. Neexistuje. Představa, že se spolu někdy na nějaké pravdě shodneme, je naprostá utopie.

Babi: "Já už jsem jako sirota. Všichni mi umřeli. Letos v lednu mi umřela maminka, tatínek, dědeček, babička..."

Já: " Babi, co si vymýšlíš. Dobře pětačtyřicet let ti nikdo neumřel."

Babi: "Ale jo všichni mi umřeli. I dcera."

Zamávala jsem rukou babi před očima.

Já:" Haló. Babi. Já jsem tady."

Napůl nesouhlasně, napůl překvapeně se na mě podívala.

Babi: "Ty přeci nejsi moje dcera."

Já: " A kdo bych měla být?"

Babi: "Já nevím. Já už jsem ze všeho tak zmatená. Pánbíček mě ještě nechce. Asi jsem zlobila."

Já: " A nechceš si luštit křížovky?"

Babi: "A ty nějaké máš?"

Já: "Ty je máš. U sebe v pokoji. Máš jich tam celou hromadu."

Babi odkráčela do svého pokoje, ale během chvilky byla zpátky. Mezi dveřmi se otočila na podpatku a se slovy "Já musím jít ještě do hradu." odkráčela na výsostná místa.

Byla tam dlouho, ale měla jsem práci, takže jsem to příliš nevnímala. Když se vrátila, sedla si ke stolu a zahájila luštění. Po nějaké chvilce jsem kolem ní prošla. Hned mi bylo mi jasné, že zase měla nějaký problém s přenosem. Už si začínám zvykat. Je mi jasné, že tyhle problémy jsou v porovnání s tím, co všechno babi stíhá naprosto marginální. Vůbec si nedokážu představit, na co všechno musí pamatovat! A když si uvědomím, jak těžké musí být orientovat se v časoprostoru... To taky asi není žádná sranda.

I když jsem vzala v úvahu všechny tyto okolnosti, přeci jen jsem babi taktně požádala, aby mě následovala do koupelny. Koukala trochu překvapeně, moc se jí nechtělo, ale nebylo zbytí. Co kdyby zase chtěla někam letět. Jak by to vypadalo!? Jako když se o ní vůbec nestarám.

Až později mi došlo, že si v tom fofru chuděra nejspíš popletla brány. Místo pevné WC brány se snažila použít tu přenosnou, kterou má umístěnou ve svém pokoji. Jenže je to úplně jiný vývojový typ, se kterým  nemá absolutně žádné zkušenosti. A kdoví, jestli vůbec byla v provozu. Nebyla by to však naše babi, aby se nepokusila systému přijít na kloub. Rozhodla se vyřešit problém po svém. Úplně ji vidím! Velmi často totiž podobným způsobem "opravuje" různé věci. Takový televizní ovladač by mohl vyprávět celé story. Zatím co u televize je to relativně jednoduché, tak u takto sofistikovaného zařízení už k nějakým těm škodám dojí může. A taky došlo, i když se babi úporně snažila "zamést stopy".

Ano. Chápete správně. Poměrně značná část zásilky skončila na koberci. Babi už dávno nevnímala, co se kolem ní děje. Voňavá, v činaném oblečení pokračovala nerušeně v započaté práci a mě si absolutně nevšímala. Ani jsem jí nějakými přízemními problémy nezatěžovala. Sama jich má dost. Bez řečí jsem natočila kýbl a tu vzletovou dráhu vydrhla, povlékla peřiny, vyprala deky a dávala si pozor, aby to Ali neviděl. Bála jsem se, aby na ni nebyl naštvaný, že na něj nepočkala.

No není to jednoduché. Pro jistotu jsem uvařila hořký černý čaj, aby to příště měla s trochu větším komfortem.

Odpoledne  odložila luštění a pronesla:

Babi: "To jsem zvědavá, v kolik přijdou. Venku už je tma jako v ranci."

Já: "A koho máš na mysli?"

Babi: "Hanku a ostatní."

Já: "Haló. Tady jsem." 

Řekla jsem už téměř automaticky, neboť mám někdy pocit, že jsem pro babi neviditelná. Jako kdyby se okolo mě rozprostřela nějaká neprůhledná clona. Možná se občas střetneme ve stejném čase, ale naprosto jiné realitě, kdy já nejsem já, ale někdo úplně jiný. Kdo ví? Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které jsou sice úplně na hlavu, ale jinak je všechno úplně v pořádku. Jestli mi rozumíte. Protože já už se v tom poněkud ztrácím.

Babi: "Takže já jsem tvoje dcera?

Já: "Ne. Víš co? Zkus si přečíst ty tvoje poznámky."

Babi čte nahlas: "Bydlí tady s tebou tvoje dcera Hanka a její přítel Petr." Chvíli je ticho a pak dodá: " Takže já jsem tvoje dcera."

Já: "Jak můžeš být moje dcera? Vždyť jsi starší."

Babi na mě nevěřícně kouká, v hlavě jí to šrotuje na plné obrátky a já čekám, jestli to udělá pomyslné "CINK."

Babi: "Tak co seš moje?"

Já: " Přece dcera."

Tak "cink" to sice tentokrát neudělalo, ale dobraly jsme se ke správné odpovědi. To babi podnítilo k dalším zvědavým  otázkám.

Babi: "A kdy budeš mít nějaké děťátko?"

Já: "Já už nemůžu mít žádné děťátko."

Babi: "To je škoda."

Já: "Už jsem na děťátko stará. Ale když zvedneš zadek a přečteš si cedulku na dveřích, tak zjistíš, jak to je."

Babi poslušně vstala, přečetla si, že už jsem dvojnásobná babička a ona, že je prababička a celá štěstím bez sebe dodala.

Babi: "Jé to je príma."

Zbytek dne už proběhl v klidu. Babi si šla po večeři lehnout k televizi. S jedním malinkým zádrhelem. Zapomněla jsem jí dát spací čokoládu. Nevím proč, ale nejpalčivější starosti jí přepadají právě večer těsně před spaním. Když jsem pootevřela dveře, abych svoji chybu napravila, babi se posadila.

Babi: "Jé. To je dobře, že jsi tady. Zrovna tady přemýšlím, kde to vlastně jsem."

Já: " No přece doma."

Babi: "V domově důchodců?"

Já: " Ne. Doma."

Babi se začala nadechovat k další otázce, ale to už jsem jí zastavila.

Já: "Babi. Víš co? Spapej tu čokoládu, lehni si a já ti to zítra všechno povím."

Naštěstí poslechla. Já však vím, že zítra už bude mít úplně jiné starosti.

Ali přítel nejvěrnější - 83 - autogramiáda

Jak možná víte, nedávno mi vyšla knížka. Kamarádi pro mě zorganizovali takovou malou soukromou autogramiádu. Vytvořili plakáty, zarámovali portrét babi, objednali knížky a všemožně dělali tomu mému veledílu osvětu.

V den akce přinesl kamarád Zdeněk zarámovaný portrét v nadživotní velikosti.

Zdenda: "Tak co babi, jestlipak víte, kdo to je?"

Babi (po důkladném prozkoumání): "Nevím. Kdo?"

Zdenda: "To jste vy babi."

Babi (s nevěřícným smíchem): "To jsem já?"

Zdenda: "No jasně. Pěkný ne?"

Babi: "No..."

Chtěli jsme, aby hlavní hvězda příběhů byla u toho, ale nějak jsme zapomněli hlídat Aliho, který se nepozorovaně vplížil do auta. Doufala jsem, že zůstane doma, ale jak se říká, líp byste uhlídali pytel blech než jednoho Aliho udrželi doma.

Dorazili jsme na místo, posadili babi ke stolu a jali se připravovat vše potřebné. Babi byla poněkud nesvá. Pořád nechápala, co se děje, proč tam jsme a co tam budeme dělat.

Babi: "Kde to jsme?"

Já: "V hospodě."

Babi: "A co tu budu dělat?"

Já: "Budeš rozdávat úsměvy."

Babi: "Aha.  A kde mám nějaké pití a něco dobrého?"

Já: "Vydrž. Ještě není otevřeno.Za chvíli to bude."

Babi: "A dostanu něco dobrého?"

No to to pěkně začíná. Poprosila jsem kamarádku Petru, aby babi skočila pro pět tatranek. To by snad mohlo stačit, než nanosíme křesílka, stolek, knížky, pokladnu...

Babi vypadala uspokojeně. Baštila tatranky jednu po druhé a po očku sledovala, co to děláme. Nemělo cenu jí nic říkat. Ali zafungoval podobně jako tlačítko "DELETE" na počítači. Mačkal ho v podstatě pořád.

Když bylo vše nachystané, babi vylila svoji první limonádu. Jó když se daří, tak se daří. Hlavně, aby vůbec někdo přišel. Nervozita stoupala každou minutou. Naštěstí se pomalu začali trousit první gratulanti, i když zatím pouze z naší početné rodiny. Babi seděla v čele stolu a sledovala cvrkot.

Babi: "Co tu budeme dělat?"

Já: "Vyšla mi knížka, tak mám autogramiádu."

Babi "Aha. A co mám dělat já?"

Já: "Jsi hlavní hvězda. Ta knížka je o tobě. Takže, když budeš na všechny strany rozhazovat úsměvy, bude to skvělý."

Babi: "Tak jo. To bych mohla zvládnout."

Ani nevím, jak dlouho tu informaci udržela. V každém případě jsme ji usadili do křesílka a chtěli udělat pár fotek. Jakože Promo. Babi to však vyloženě obtěžovalo, a podle toho se taky tvářila. Na jedné z fotografií dokonce vyplázla jazyk. Přesně jako Albert Einstein na své nejznámější podobence. Tak si říkám, jestli ona náhodou není jeho reinkarnací. Rozhodně by se tím dala vysvětlit její obliba v cestování časem. Budu to muset začít sledovat. Až mi začne psát po zdech vzorečky, je to jasný.

Fotografování a povídání s mojí skorošvagrovou babi pořádně zmohlo. Nějak dnes nebyla úplně ve své kůži. Ani se nedivím. Není holt na takovou slávu zvyklá. Poté, co zbaštila poslední tatranku se se všemi hezky rozloučila a s pozdravem "Čau bambino!" odkráčela k autu. Tak i účast se počítá.

Vlastní křest se Zdendovi povedl. Bouchnul šampíko, pár kapkami pocmrndal knížku, připili jsme si na její zářné budoucí úspěchy. Pak se obřadně usadil do křesílka vedle mě. A protože jsem už od rána měla nervozitou vypnutý mozek, ujal se i autorského čtení. Sklidil samozřejmě velký potlesk, protože ukázky přečetl procítěně a s přednesem, jakého jen lze po třech pivech dosáhnout.

Zdendo. Bylo to krásné a nejedno oko nezůstalo suché.

Další členkou našeho "týmu", jak jsem již psala, byla Péťa. Měla za úkol prodej knih a zaskočila Zdendu i za objektivem fotografického aparátu, aby zachytila neopakovatelnou atmosféru celé akce.

Absolvovala pětiminutové školení a následně na ní byla hozena i veškerá zodpovědnost za kvalitu i obsah. Musím uznat, že naši důvěru v ní kladenou nezklamala, a díky tomu vám mohu pomocí několika snímků přiblížit úžasné chvilky celého odpoledne a zachytila génia loci Baru u pavouka.

V neposlední řadě bych ráda poděkovala majiteli Baru u pavouka Ládíkovi za to, že nám poskytl azyl, čepoval výborné pivo a vůbec se o nás staral, jako o vlastní.

Zatím, co si babi dávno doma luštila křížovky a naprosto zapomněla na to, že někde byla, přicházeli noví a noví fanoušci i kamarádi. Můj strach, že nikdo nepřijde, byl naprosto zbytečný. Téměř všechny výtisky našly své nové majitele a mně nezbývá, než zhodnotit:

Byli jste všichni úžasní, skvělí a my s babi i Alim doufáme, že se vám to líbilo alespoň tak, jako nám. Přejeme knížce, aby našla hodně čtenářů.

Děkuju.