Ali přítel nejvěrnější - 89 - 4. adventní neděle

Poslední adventní neděle je za námi. Dokonce i sníh napadl. Celá scenérie Betléma tak díky němu působila téměř pohádkově. 

Jen nám poněkud přituhlo. Babi měla opět připravenu židli, tentokrát i s kožešinkou, aby měla tu svoji VIP sedinku v teple. 

Docela jsem jí to záviděla, protože já vedle ní přešlapovala, abych nepřimrzla k silnici. Naštěstí mi k tomu dupání hrály koledy a v ruce jsem svírala horký svařák. Podupávala jsem si do rytmu a dělala, jakože vlastně vůbec nemrzne. 

Babi byla jako zachumlánek. Pohupovala se ze strany na stranu a snažila se z paměti vydolovat slova jednotlivých koled. 

Byl to zkrátka takový kouzelný sváteční večer. I když jsme to zase málem nestihly. Těsně před odjezdem:

Já : "Babi, dojdi si radši ještě na trůn, ať se ti pak nechce." 

Babi: "Nepotřebuju. Já byla před chvílí." 

Já : "Měla by sis dojít." 

Babi : "Mně se opravdu nechce." 

Rezignovaně jsem ji navlékla do teplého svetru, nazula boty, bundu, nasoukala ji do auta a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zastavili pro benzín a bylo to tak akorát, abychom dorazili včas. 

Babi: "Mně se začíná chtít čůrat. Docela dost..." 

Já : "Vždyť jsem ti říkala, aby sis došla."

Přítel jen mlčky obrátil oči v sloup. Já byla o něco hlasitější. Přiznávám. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a z plna hrdla si ulevila ryze českým, jadrným a silně terapeutickým výrazem. Asi tak třikrát. 

Vrátili jsme se domů. Vysoukala jsem babi z auta, dovlékla ji domů, poté ji zase oblékla, nasoukala do auta a jeli jsme. 

Napodruhé už to vyšlo. Bez problémů jsme absolvovaly představení, babi si dala výborný perník a vše bylo zalité sluncem. Tedy vlastně betlémskou kometou. Zbývalo jen nechat se vyfotit. 

Babi: "Mně se začíná chtít na záchod." 

Tentokrát se oči protočily mně. 

Já : "Tak pojď. Rychle se vyfotíme a pomažeme domů." 

Byla to fakt rychlovka. Čas nás neúprosně tlačil . Cvak, rychle k autu, nasoukat, doma vysoukat a rychle na vysostná místa. 

Uf. Stihly jsme to jen tak tak. Ale stejně to bylo hezký. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 88 - daj-li mi medaili...?

Návštěva na psychiatrii je pro babi oblíbeným výletem a vlastně i zpestřením denního stereotypu. S "povídací paní doktorkou" vždycky fundovaně probere všechny důležité věci. Od počasí až po nejaktuálnější dění ve světě. 

Aliho sebou většinou nebereme nebo ho necháme sedět v čekárně. Paní doktorka se na nás pokaždé hezky usmívá, ptá se na různé otázky. Babi nadšeně odpovídá a plní různé úkoly, ale občas se stane, že dojde i na nějaký ten záludný dotaz.

Hned po té, co jsem babi chválila a rozplývala se nad tím, jak se hezky uklidnila, a že mám pocit, že se po snížení přísunu sladkého trochu zlepšila, jeden takový "záludňák" přišel. 

MUDr.: "A kdopak to vedle vás sedí?"

Na malinkou chvíli jsem měla pocit, že jsem zahlédla Aliho, jak se nenápadně krčí za židlí. Babi mě několikrát sjela rentgenovým pohledem od zdola nahoru, pak i od shora dolů a bez zaváhání odpověděla.

Babi: "No přece maminka."

MUDr: "A čí maminka?"

Babi: "No moje."

Trochu mě tím zaskočila. Bylo teprve dopoledne, takže měla přece být plná energie. Navíc jsem měla od rána příjemný pocit, že je v mimořádně dobré psychické kondici... Ali se na mě z poza židle zazubil. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Paní doktorka se ještě pokusila zachránit situaci a doplňujícími otázkami se snažila dovést babi ke správné odpovědi. 

MUDr: "A kolik je jí let ?"

Babi mě opět zrentgenovala pohledem a tipla.

Babi:"Kolem padesáti?"

MUDr: "A kolik je vám?"

Babi: "Třicet tři. Tedy... jsem třicátej třetí ročník..."

Vrhla na mě prosebný a naprosto "vygumovaný" pohled. Ali jí zkrátka seděl na vedení a odmítal se hnout. Zoufale očima prosila o nápovědu.

Já: "Tak kolik ti je. Spočítej si to. Teď je rok 2022." 

Babi: "2000-33=67..."

Já: "A teď je rok 2022... takže je ti kolik?"

Babi: "Osmdesát devět."

MUDr.: " Takže to nemůže být vaše maminka. Kdo to tedy je?"

Babi: "Moje sestra?"

Bylo mi babi líto, takže jsem vyměkla a odhalila svoji totožnost. 

Já : "Jsem tvoje dcera." 

Radost neznala mezí. Babi nás obdařila nás šťastným, širokým úsměvem. 

Babi: "Jé. Chichichi."

Nové záludné otázky už naštěstí nepadly. Ali už další šanci uplatnit svůj osobitý smysl pro humor nedostal . Díky tomu jsme odešly s v podstatě pozitivním výsledkem: 

Stav nezhoršen. 

Jen co jsme přijely domů se babi najedla. A protože byla ještě plná dojmů z dopolední prohlídky, začala vyprávět. Ona je babi takový náš lidový vypravěč. Vymýšlí si neuvěřitelné příběhy a občas i vyložené fantasmagorie. Poslední dobou se bavím tím, že zkouším uhádnout, jestli ten příběh viděla v televizi, četla o něm v časopisu, či je to zážitek z některého z výletů časoprostorem.   

Babi: "Já už toho v životě zažila tolik, že už jsem z toho úplně mimo."

Já: "A co jsi zažila?"

Babi: "Ale. Slíbili mi, že mi dají medaili a vykašlali se na mě."

Já: "Kdo ti to slíbil?"

Babi: "Ti nahoře."

Já: "A za co jsi měla tu medaili dostat?"

Babi: "Za tajnou činnost."

Já: "Ježiši. To je napínavý. Za jakou činnost?"

Babi: "Protifašistickou."

O takových věcech babi nikdy nemluvila. Bylo mi to trošku divné. Za války byla na podobné vlastenecké hrdinství ještě malá...

Já: "A co jsi dělala?"

Babi: "Roznášela jsem zbraně vojákům."

Tak. A teď fakt nevím. Je to pravda? Nebo není? Nikdy nic takového neříkala. A že už toho za ten život napovídala. Vím jen, že za války byla u babičky na statku, a že strejda byl mlynář, ke kterému každý chodil s prázdnou taškou. Pochopila bych, kdyby řekla, že partyzánům nosila jídlo. Ale zbraně? Tomu se mi nějak nechce věřit. 

Nevím, ale tuším, že je to jen další z žertíků našeho "přítele" Aliho. Nebo ne? Jestli ona nakonec nebyla špiónka, jako ta slavná Mata Hari. 

Jenže to už se asi nedozvím.

Ali přítel nejvěrnější - 87 - 3. advetní neděle

Vánoce se rychle blíží. Přiznám se bez mučení, že nerada slavím, jak se říká, na povel. Oslavuju, když mám chuť a ne, kdy se oficiálně má. Abych to vánoční šílenství přežila, stává se ze mě v podstatě minimalista. Na cukroví mám kamarádku Aničku, velký úklid řeším až po Silvestru a dárky máme již roky "žrací". Podotýkám, že k všeobecné spokojenosti a celkově se snažím starosti spojené s tímto obdobím minimalizovat.

Naše babi je pravý opak a oslavuje moc ráda. V tom jsme každá jiná. Letos jí to alespoň trošku kompenzuju účastí na místní akci "Živý betlém", aby se mi holka taky trošku kulturně vyžila. Minulou neděli jsme spolu absolvovaly již třetí adventní vystoupení. Jako vždy velmi roztomilé představení. Takové od srdíčka. Troufnu si tvrdit, že se babi de facto stala takovým neoficiálním maskotem tohoto krásného počinu. 

Ali tu slávu babi nepokrytě závidí. Nedokáže překousnout, že si to užívá bez něj. Navíc na VIP místě! A tak se nám to občas snaží překazit. Tuto neděli to na mě zkoušel už od rána.

Už jak babi vstala, jsem pojala podezření, že zase celou noc s Alim protrajdali bůhví v jaké dimenzi. Myslím, že jí chtěl jednoduše utahat, aby byla večer unavená a nemohla se zúčastnit.

Babi: "Ježiši já se dneska motám."

Já: "To asi bude tím, že jsme včera nebyly na procházce. To za chvíli rozchodíš."

Babi: "No jo. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já:"Na jakou brigádu? Vždyť už na žádné brigády nechodíš."

Babi: "Ale jo. Chodím. Každou chvíli mě zavolají, že mě potřebujou."

Já: "Teď ale nikdo nevolal."

Babi: "Ale jo.Včera přece... mi to říkali."

No. Myslela jsem si své. Babi nemá telefon už několik let. Jenže pak mi došlo, že si z ní Ali udělal legraci. Nebylo by to poprvé. Je to pacholek. Takovej náš naschválníček. Moc dobře ví, že už by babi žádnou brigádu nezvládla. Příští rok jí bude devadesát a pochybuju, že by se v průběhu cestování časoprostorem mládlo natolik, aby mohla kdekoliv brigádničit. Je sice pravdou, že nemám žádné osobní zkušenosti, ale podle toho, co jsem četla a viděla ve filmu, tak se během cestování časem nestárne. O žádném případu omládnutí jsem nikdy neslyšela.

Tento týden nás čeká poslední, čtvrtá adventní neděle. Babi už se těší a já doufám, že nám Ali zase neprovede nějakou rošťárnu. Zbývá se jen naladit na tu správnou atmosféru.

Štědrý den se opravdu blíží a my si už brzo pořádně nacpeme bříška. Samozřejmě až potom, co uvidíme zlaté prasátko. 

Zase po roce, jsou tu vánoce, hallelujah gloria...

Ali přítel nejvěrnější - 86 - 2. adventní neděle

Ráno bylo jako každé jiné. Mám už zajetý harmonogram prací tak, abych všechno stihla a na nic nezapomněla. Než všechnu tu naši drobotinu obstarám a nakrmím, tak to holt nějakou tu chvilku trvá. Jsem proto ráda, že ta naše šípková Růženka vstává až kolem deváté hodiny. Ten její spánek jí naprosto nepokrytě závidím. Já se totiž budím už kolem třetí hodiny ráno a do sedmi se jen marně se snažím usnout. Když pak milostivá paní konečně opustí své lože, mohu se v klidu věnovat jejím potřebám.

Dnes si však babi malinko přivstala. Usadila se v kuchyni a pustila se do jídla. Brala jednu kostičku chleba za druhou, zapíjela ji raním nápojem z matchy a povídá:

Babi: "Dneska jsem dobře spala. Až do teď. Ale měla jsem nějaké divoké sny. Pořád jsem někde putovala. Dokonce až někde v Africe nebo co?"

Já: "Ježiši. A o čem se ti to zdálo?"

Babi: "To už si nepamatuju. Ale asi jsem někde lítala, protože mě strašně bolej nohy."

Já: "No to je pak těžký, když celou noc prolítáš bůhví kde."

Babi: "Už nejsem nejmladší."

Po snídani následovalo kafíčko s dalším chlebem. Po kafíčku babi chytla i pravidelná chutička, na kterou už jí většinou nenaletím a nabídnu místo toho další krajíc chleba. Zahájily jsme totiž takové lehce nedobrovolné snižování spotřeby cukru. Babi je na sladké vyloženě vysazená. Takže se jí to omezení moc nelíbí. Chápu to. Jenže oni jsou s Alim schopni doslova sežrat víc dortíků a tatranek, než celý zájezd vyčerpaných turistů v cukrárně. Vím, že většinu toho zbaští Ali. Že babi s ním jen drží basu, ale doba je zlá. Musí se šetřit a když ty dva trochu omezím, tak se určitě nic nestane.

Dneska však byla neoblomná. 

Babi: "Babička by si dala něco dobrého."

Dělám, že nic.

Babi: "Babička má na něco chuťa puťa."

Já: "Jsme chudý babi. Nic nemáme."

Tady jsem malinko lhala. Ale co. Účel světí prostředky. Však oni to s Alim vydrží.

Babi: "Babička umírá. Babička má hlad."

Já: " Tak jo babi. Ale umírej, prosím tě, potichu. Nebo ti můžu namazat čtvrtý chleba."

Babi: "To ne. To už by bylo moc."

Já: "Když to vydržíš do večera, tak určitě zase dostaneš ten dobrej perníček. Jako minule."

Babi: "Jů!"

Já: "Večer se zase půjdeme podívat na ten Živý betlém. Pamatuješ si, jak jsme tam byly minulou neděli?"

Babi: "Pamatuju."

Tak tím mě dostala. Ta potvora si pamatuje jen to, co chce! To, že před pěti minutama do sebe nasoukala tři chleby, to už neví, ale že byla před týdnem na představení, to jo. Vánoční zázraky se prostě opravdu dějí. 

Zbytek dne probíhal v podstatě jako každý jiný. Jen navečer jsme nějak nevychytaly přípravy na tu večerní slávu. Sice jsem babi nachystala čisté oblečení, abychom snad neznevážily okamžik zrození Ježíše Krista, ale jak se říká. Člověk míní, Ali mění.

Asi dvacet minut před odchodem se babi převlékla, navštívila výsostná místa a zbývalo jen nasoukat ji do teplé bundy, aby nám v tom betlémě nenastydla. Přistoupila jsem k ní, abych jí pomohla. V tom jsem zaregistrovala povědomý závan. Ajaj. Někde se stala chyba. Už mám nos na podobné věci dost vytrénovaný. Chodila jsem kolem ní a chvíli ji nepřístojně očichávala ze všech stran. No jo. Je to tak.

Já: "Tak babi. Všechno dolů. Takhle za Ježíškem nemůžeš."

Babi na mě koukala, jako opařená. Nebyla si vůbec ničeho vědoma. Naštěstí však neprotestovala, a tak jsme nakonec všechno stihly. Babi měla tentokrát připravenou židli v první řadě. Přímo proti betlému. S nejlepším výhledem. Jako nějaký VIP host.

Představení začalo, jen co dosedla. Oči jí svítily jako lucerničky. Zazpívaly jsme si koledy, podívaly se na jeden z nejstarších příběhů a bylo nám hezky. I ten slibovanej perník dostala. Dokonce dva kousky. Na malý okamžik (při focení) jí byly dokonce svěřeny i některé dary od třech králů. Ty jsme však musely z pochopitelných důvodů vrátit.

Co chtít víc? Snad jen, aby se lidi měli rádi a abychom se u Živého betlému sešli i příští neděli.

Ali přítel nejvěrnější - 85 - živý betlém

Jsme malé město. Skoro všichni se tu známe. Mám to tady ráda, přestože jsem vlastně "náplava". Je to první místo, kde se cítím opravdu doma. V posledních letech se tu  však lidé už tolik nepotkávají, a tak je každá společná akce velmi vítaným rozptýlením.

První adventní neděle je k setkání naprosto ideální. Chvíli společně pobýt, pobavit se a nasát atmosféru vánočních svátků. Navíc se zdá, že se nám tu zrodila krásná nová tradice. Letos se totiž opět konalo roztomilé představení "Živý betlém". 

Byla už tma. Babi se brutálně nikam nechtělo a nechala se dost dlouho přemlouvat. Ne proto, že by byla lemra líná, ale protože už se po odpolední procházce cítila unavená. Když jsem však podotkla, že pojedeme autem, nakonec blahosklonně souhlasila. Oblékli jsme se, do kabelky jsem strčila hrnečky na svařák a vyrazili jsme. Všichni. Včetně Aliho a mého přítele.

Nacpat potmě babi do auta byl trochu oříšek. Špatně vidí, takže se bála udělat krok. Ale zvládli jsme to. Nasoukala se na zadní sedačku, a přestože byla poněkud nakřivo a mírně sesunutá, pětiminutovou jízdu přežila. 

Na místě byla spousta lidí. Babi zvědavě koukala, kde to jsme. Dávno zapomněla, kam že to jedeme. Trochu nemotorně jsme se zařadily mezi přihlížející. Babi mi trochu vlála v prostoru, takže se všem omlouváme za uštědřené žďuchance. Potřebovala jsem ji "zaparkovat" tak, aby neupadla a alespoň trochu viděla. Bylo hezké sledovat, jak jí září oči při pohledu na spoustu malých i velkých andělíčků. Dokonce si vzpomněla i na útržky koled, které jsme si za doprovodu živé kapely všichni zazpívali.

Babi jsem opřela o ohradu s poníkem a ovečkami a sledovaly jsme spolu stínové divadlo o narození Ježíška. Stály jsme z boku. Babi neměla úplně nejlepší výhled. Snažila jsem se jí proto říkat, co se TAM na seně aktuálně děje. Nějak mi při tom zadrhával hlas a do očí mi spadl asi kousek té zvěstující komety. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč se mi najednou hrnuly slzičky do očí. 

A tak jsme tam tak stály, usrkávaly svařák a babi ani nevadilo, že stojí. Po představení nám přinesli židli. Babi se spokojeně usadila, aniž bychom tušily, že se připravuje společné focení účinkujících. Pak nás najednou obklopili andělíčci, bača, ale i Marie s Josefem, a tak jsme se díky kamarádovi Zdendovi na chvíli staly součástí vánočního kouzla a získaly několik krásných fotek na památku. 

Babi se ani nechtělo domů. Dostala výbornou buchtu a cukroví, a bylo vidět, jak je jí hezky. První advent máme za sebou. Představení však bude k vidění ještě po tři další adventní neděle. Myslím, že můžu za sebe i za babi říct, že už se moc těšíme.

Otázkou je, kam vlastně zmizel Ali? Vůbec jsem ho ten večer neviděla. Možná si jen přihnul svařáku o trochu víc, než je zdrávo a ustlal si tam někde na seně. V každém případě s námi ten večer domů nejel. Bylo to příjemné. 

Doufám jen, že ráno nebude mít kocovinu.