Ali přítel nejvěrnější - 100 - nejdřív slepičky, potom babičky

Když se ráno babi vykolébala z pokoje, bylo na první pohled vidět, že ji něco trápí. Nechala jsem ji, aby si v klidu vynesla noční trůn a spáchala hygienu. Poté přišla do kuchyně a už od dveří podávala pravidelné hlášení o stavu místní Alijednotky. 

Babi: "Ježiši já se dneska motám. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já: "Na jakou brigádu?"

Babi: "No říkali to přece včera."

Já: "Tedy já nevím, ale myslím, že nikdo nic neříkal. Podle mě nikam chodit nemusíš."

Babi: "Tak to se mi asi zdálo."

Přijala jsem tento závěr s povděkem. Už jsem se bála, že budu muset babi obléknout do pracovního a zabalit jí svačinu, aby mi na té brigádě neumřela hlady. Takhle bude stačit, když před ní postavím kýbl s tvrdým pečivem pro slepice, aby mi ho pomohla nalámat. Z úvah mě vytrhla babi.

Babi: "Bude něco k snídani?"

Já: "Budeš muset chvíli počkat. Ještě musím ke slepicím."

Babi: " To nevadí. Je čas. Nejdřív slepičky, potom babičky."

Já: "Přesně tak. Babička neumí kdákat, tak musí počkat."

Babi: "Babička hlavně neumí snášet vajíčka."

Já: "Pořadí odbavení je podle zásluh. Tak já běžím za těma našima holkama."

Babi: "Pozdravuj je."

Pozdravy jsem samozřejmě vyřídila, i když si myslím, že pipinám je to naprosto ukradený. Zcela nepokrytě a přízemně věnovaly veškerou svou pozornost žrádlu. Babi jsem to ani neřekla. Přeci jen je to citlivá duše a mohlo by jí to mrzet. Raději jsem před ni postavila snídani. Stejně už měla úplně jiné starosti. 

Babi: "To jsem zvědavá, kdy se vrátí ten můj idol."

Já: "Ty máš nějakého idola? Že si se nepochlubila..."

Babi: "No manžela. Jsem přišla s manželem. Ne?"

Já: " Tvůj manžel je už dávno po smrti."

Babi: "Vždyť tu včera byl."

Já: "A pak si se probudila a bylo ráno viď?"

Babi: "Já toho moc nenaspím. Většinou jsem vzhůru od šesti hodin. To je takové moje celoživotní prokletí."

Vzdala jsem to. Hovor se začínal stáčet do sfér, kam nemám přístup. Opět jsem si uvědomila svoji malost a omezenost. Vždycky zůstanu v úžasu, jak je pro babi naprosto přirozené v hovorech přecházet z jedné dimenze do druhé. V mých mozkových závitech na to bohužel chybí drážky. Tak to prostě je. Nejsem zkrátka pro tento typ hovorů dostatečně na výši.

Je to škoda, ale pokusím se na tom zapracovat. Jen musím dávat pozor, aby mi v tom Ali nezačal schválně dělat zmatky.

Ali přítel nejvěrnější - 99 - tajemní návštěvníci opět na scéně

Naši milí tajemní návštěvníci šli nějak podezřele do sebe. Poslední dobou se nějak moc uctivě drží venku. Možná mě slyšeli nadávat na to, jaký mi tu dělají binec. Teď jako kdyby se báli jít dovnitř. I babi si toho všimla. Stále hlásí pohyb osob v okolí. Mám neodbytný pocit, že jí jejich přítomnost v domě vyloženě chybí. Sedí v kuchyni jako boží umučení a neustále sleduje vchodové dveře.

Babi: "Přijde někdo?"

Já: "Ty jsi někoho pozvala?"

Babi: "Ne. Ale mám pořád pocit, že někdo přijde a nevím proč."

Já: "No jestli jsi nikoho nepozvala, tak to asi nikdo nepřijde."

Poslední dobou se babi cítí osamělá. Já bohužel nejsem úplně ideální společník. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná. Jsem v podstatě  typický introvert. Ale hlavně znám všechny ty její příběhy nazpaměť. Ve všech verzích. Dokázala bych je slovo od slova odvyprávět i o půlnoci. Možná i pozpátku. Zkrátka, moc si se mnou nepokecá. Když přijde návštěva, snaží se vypovídat, co to dá. Jenže návštěva odejde a babi se opět ponoří do své samoty.

Zaregistrovala jsem, že pro své přátele z jiných dimenzí začala po podlaze tajně vytvářet jakési značky.  Asi aby lépe našli cestu. Přiznám se, že lidsky tomu sice rozumím, ale přeci jen mi to dost vadí. Nenápadně je stále otírám, zatímco babi je zarputile obnovuje.

Čas od času je však (ze svého pozorovacího stanoviště) zahlédne u vchodových dveří. Jenže, když ji pošlu, aby se šla podívat (protože já je nevidím), zmizí všichni jako pára nad hrncem. Je to sice dost nezdvořilé, ale jak se říká, jiný kraj jiný mrav. Možná je to tam u nich normální. Nicméně jsem přesvědčena, že je babi pozvat musela. Jak jinak si vysvětlit ty neustálé otázky jestli přijdou? Opakují se téměř každý den. To by nemělo logiku. Jestli oni jí neslíbili, že přijdou a pak se na ní nevybodli. Takové jednání nemám ráda. Když se něco slíbí, má se to dodržet a basta. Chudák babi. Jak k tomu přijde? Alimu je to samozřejmě šumák. Jenom jí blbne hlavu a královsky se při tom baví. Kdoví, jestli v tom taky nemá prsty.

V každém případě babi značí a značí. Občas směrem k mobilní bráně v pokoji, ale častěji k té hlavní, kterou jsme kdysi objevili  na výsostných místech. Asi se jí stýská opravdu hodně. Po všech přátelích z jiného teď a tady, po mamince, tatínkovi... Je mi jí sice líto, ale zároveň se bojím, aby to nebyla předzvěst nějaké větší invaze nebo nedej bože významné mezigalaktické delegace. Aby třeba nepřišli všichni najednou. Na to tu fakt nejsme moc zařízený. 

Sice bych se s nimi ráda seznámila, to né že né. Ale hostěte někoho, když ho vůbec nevidíte. Ježiši to by byl zmatek! No snad se to nějak vyřeší, protože jinak se mi tu babi utrápí. Jako před časem. To si trochu přispala, protože v noci s Alim zase trajdali bůhví kde.

Já (v jedenáct hodin): "Ty dneska nebudeš vstávat?"

Babi: "Ale prosím tě. Představ si, že mě tady klidně nechal. Měl mě vzbudit a on se na mě úplně vykašlal."

Já: "A kdo?"

Babi: "On tu nikdo nebyl?"

Já: "Nebyl. A proč by tě měl někdo budit? Já tě nechala spát, protože jsem tě chtěla nechat vyspat."

Babi: "Tak já už nevím..."

Ale zato já vím! Ali! Ty pacholku jeden. Musíš si z babi pořád dělat takovýhle blbý srandičky?! Vždycky jsem tě svým způsobem bránila, ale tohle už fakt přeháníš. Nejdřív jí taháš po všech čertech a pak jí chuděru necháš a v klidu zmizneš. Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou!

Babi se mi však utěšit nepodařilo. Čeká a čeká. Na víkend přijede vnouček, tak tu bude zase veselo. Snad to pomůže.

Ali přítel nejvěrnější - 98 - babi v říši divů

Zatímco venku vše pučí, rozkvétá, pípá a bzučí, babi s Alim se ze záhadného důvodu rozhodli naprosto ignorovat fakt, že už je jaro. Nějak se v té zimní letargii zabydleli a nejradši by z baráku nevytáhli nos. Místo toho, aby babi čerpala ze sluníčka a čerstvého vzduchu životodárnou sílu, elán a nadšení, utápí se v sebelítosti, fňukání a dožaduje se litování. Donutit ji k pohybu je přímo nadlidský výkon. Jako kdyby ji škodolibý Ali přilepil k židli.

V jakém rozpoložení se zrovna nachází poznám většinou už z první věty, kterou ráno pronese. S výrazem totálního vyčerpání.

Babi: "Dobré ráno. Ježiši já se motám jako břehule."

Nevím, jak se motá břehule. Vždycky jsem si říkala, že ptáci spíš létají, ale myslím, že to není důležité. 

Já: "Motáš se, protože pořád sedíš na zadku a nehýbeš se."

Babi: "Ale vždyť já se hýbu. Každé ráno cvičím. Až ti bude tolik, co mně..."

Já: "Já vím. Dvakrát máchneš nohou a to je celé. Jestlipak už sis vynesla trůn?"

Babi: "Já ani nevím. Já se motám."

Já: "Tak se běž podívat."

Babi (s patřičným výrazem): "Já nemůžu. Není mi dobře."

Já (drsňák a nelida): "Na to jsem se tě neptala. Běž si ho prosím vynést a já ti mezitím připravím snídani."

Větu "Není mi dobře" babi používá často. Jako stále se opakující mantru. Zejména, když je "zahnaná do kouta", nebo se jí nechce něco dělat. Kdo ji nezná, snadno by mohl nabýt dojmu, že jde minimálně o život. Babi je prostě hérečka. To už jsem psala mockrát. Hvězdný herecký výkon je však jen zastíracím manévrem, aby si nemusela ten noční trůn vynést. Jenže na mě tyhle fígle moc nefungujou. Vím, že jakmile se otočím, pomašíruje chodbou úplně normálně, cestou ze země posbírá kočičí hračky a v dosahu přerovná všechno, na co nemá sahat. 

Neméně roztomilým hitem letošního jara se stal neutuchající údiv. Jako kdyby všechny informace slyšela poprvé. Úplná Alenka v říši divů.

Babi: "My už jsme se někde viděli, že jo? Nebyla jsi někdy v Praze?"

Já: "Kde jsme se tak mohly vidět babi? Co myslíš?"

Babi: "No já právě nevím. Jsi mi hrozně povědomá."

Já: "Zkus se zamyslet a nebo si přečti ty tvoje cedulky s informacemi."

Babi: "A kde je mám?"

Já: "Vpravo hleď. Máš je přímo u ruky."

Babi poctivě prošla všechny poznámky.

Babi: "A kdo je Hanka?"

Vysekla jsem před babi pukrle.

Babi (nevěřícně): "Ty jsi moje dcera? Jé. To je prima. A kolik ti je?"

Já: "Šedesát."

Babi: "Tak to jsi ještě mladá. Počkej, až ti bude tolik, co mně. A máš manžela?"

Já: "Mám přítele."

Babi: "Měla bys si pořídit nějaké děti."

Já: "V šedesáti?"

Babi: "Tobě už je šedesát?"

Chvilkama mám pocit, že supluju jakousi prapodivnou informační kancelář. Podezřívám jí, že si ze mě dělá šoufky. Už podle tónu v hlase, kterým, jakoby se mi smála. Neříkám, že vždycky, ale troufám si říct, že už za ty roky poznám, kdy se jen domáhá pozornosti. Chtít však po babi, aby se alespoň na okamžik zamyslela je naprostá utopie. Čas od času se sice stane zázrak a přeci jen jakousi snahu o zapojení mozkových závitů zaznamenám, ale nestává se to často. A tak odpovídám a odpovídám, občas jen ukážu prstem na příslušnou cedulku, a tak to jde pořád dokola.

Přiznám se bez mučení, že jsem se postupem doby dostala do stavu, kdy už začínám být alergická na  dotazy jako takové. Ať jsou od kohokoliv. Omlouvám se tímto hlavně svému příteli, že občas reaguju poněkud podrážděně, když se mě nevinně řečnicky zeptá "Tak co?" Po dni otázek s babi mám co dělat, abych  neexplodovala. S hraným klidem, maximálním přemáháním, se silnou touhou do něčeho praštit, odpovím "Tak nic.". Z posledních sil vykouzlím jakousi parodii na úsměv a v hlavě mi naskočí tichá zoufalá prosba.

"Už se mě dneska na nic neptejte. PROSÍM!"

Ali přítel nejvěrnější - 96 - kontrola na psychiatrii

Každý půlrok chodíme s babi na psychiatrii. A protože jí znám, raději prohlídku do poslední chvilky tutlám. Každá podobná informace musí být pečlivě načasovaná a obezřetně sdělená. Jakmile záměr prozradím příliš brzy, začnou její mozkové závity pracovat na plné obrátky a generují jednu doplňující otázku za druhou. Milióny dotazů, které jsou z mého pohledu naprosto marginální. Pro babi však mají naprosto zásadní význam. Tak moc zásadní, že se na všechno zeptá minimálně desetkrát. 

Byly jsme objednané na jedenáctou hodinu. Pro jistotu jsem ji vzbudila už v osm abychom eliminovaly případné nečekané události a v klidu se mohla obléknout, nasnídat, případně spáchat i nějakou tu hygienu. Že se něco děje začala babi tušit v okamžiku, kdy jsem ji požádala, aby si vzala čisté oblečení. Chca nechca, musela jsem s pravdou ven.

Babi: "My někam půjdeme?"

Já: "Pojedeme k paní doktorce. Ale neboj, máme spoustu času. V klidu se oblékni, nasnídáš se a pojedeme."

Babi: "A je to daleko? Já se totiž strašně motám."

Já: "Brandýs nad Labem. Ale neboj. Petr nás tam hodí autem."

Nechala jsem babi, aby se v klidu připravila a jala se chystat snídani. 

Předčasným prozrazením celé akce jsem nechtěně odstartovala záplavu dotazů.

Babi: "A kam to vlastně jdeme?"

Já:" Na psychiatrii."

Babi: "A budu se tam svlíkat?"

Já: "Ne. To je povídací paní doktorka. Bude se tě ptát na různé věci, aby zjistila, jestli se ti nezhoršila paměť."

Babi: "Aha. Tak to je dobrý. S pamětí na tom naštěstí nejsem nejhůř."

Chtěla jsem poznamenat, že jen v případě, když je Ali z dohledu, ale raději jsem to spolkla a položila před ní talíř. Vzala si kousek chleba, zapila to čajem. Hlavou se jí honila spousta věcí. Bylo to vidět. Po chvilce to nevydržela a zeptala se:

Babi: "A co po mně budou chtít?"

Já: "Kde jsme, v jakém jsme patře, co je za měsíc, informace o tobě, budeš počítat, malovat a tak."

Babi: "Aha. No snad to budu všechno vědět."

Já: "Když to vědět nebudeš, tak se nic neděje. Paní doktorka jen potřebuje vědět, jestli se ti ta nemoc zhoršila nebo ne."

Babi pokračovala v jídle a najednou ze sebe vychrlila snad úplně všechny informace.

Babi: "Jmenuju se Miloslava Tesaříková, před tím Chudomelová, rozená Nohejlová, narodila jsem se tehdy a tehdy, v Lomečku u Kutné Hory, je mi devadesát let, tatínek padl 9.května 1945 při obraně Prahy, bydlím v Kostelci nad Labem, mám dceru Hanku, dvě vnoučátka..."

Bez jediné chybičky! Chvíli jsem na ní nevěřícně koukala a nechápala jsem, co se to právě stalo. Jako kdyby Ali na chvíli odletěl někam do hooodně vzdálené dimenze. Musela jsem se v duchu pousmát. Vím, že to byl jen okamžik. Takové malé světýlko ve tmě. Možná se nic takového už nikdy nebude opakovat. Ale bylo to zkrátka velmi nečekané a neskutečně milé. 

Na chvíli jsem se nechala unést myšlenkou, že je babi ve skvělé kondici, a že nás paní doktorka určitě pochválí. Z bohulibého rozjímání mě vytrhla babi:

Babi: "Nevíš, kde mám kabelku?"

Já: "Neboj se. Všechno mám připravené a vůbec nic nemusíš řešit."

Konečně jsme vyrazili. Cestou jsem s babi procvičovala že jedeme hopsa hejsa do Brandejsa a další špeky, které by mohla paní doktorka na babi vytáhnout. Chtěli jsme zaparkovat v uličce za kolejemi, ale byla celá rozkopaná a museli jsme tak objet celý blok. To nás trochu zdrželo. Už v polovině objízdné trasy se zezadu  ozvalo nesmělé:

Babi: "Mně se chce na záchod."

Já: "No nazdar. Tak to budeš muset holka vydržet. Tady není nikde ani křoví."

Babi: "Když mně se chce hodně."

Já: "Co mám dělat? Tak se holt budeš muset počůrat. Tady opravdu není ani kde zastavit."

Přítel zaparkoval nejblíže, co to šlo. Vysoukala jsem babi z vozu a za stálého povzbuzování "Vydrž prťka vydrž. Musíme dojít na konec ulice." jsem ji doslova táhla staveništěm.

Babi: "Tobě se to řekne."

Dolétly jsme na poslední chvíli. Tedy pokud se to (s notnou dávkou představivosti) dalo nazvat letem. Rychle jsem vyzvedla klíček, pomohla babi usednout na trůn a pro jistotu postála "v předsálí".  Možná jsem to dělat nemusela, ale koutkem oka jsem v čekárně zahlédla Aliho, který se nám patrně na tajňačku propašoval do auta. 

Nechtěla jsem riskovat, že mi ti dva vezmou kramle. Přeci jen mám s jejich úniky přes podobná zařízení své zkušenosti. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to zbytečné. Připomínám však, že téměř totožný typ mezidimenzionální brány máme doma a moc dobře si pamatuju, jaký binec tam po sobě dokážou zanechat v případě problémů s přenosem.

Usadily jsme se do čekárny a já záhy pochopila, že moje představa o omračujícím hvězdném výkonu, kdy babi ze sebe chrlí jednu správnou odpověď za druhou je v háji. Tiše seděla a bylo vidět, že je poněkud nesvá.

Babi: "Na co tady čekáme?"

Já: "Jdeme k paní doktorce."

Babi: "A co po mně bude chtít?"

Já: "Budete si povídat."

Babi: "A na co se mě budou ptát?"

Odpověď už jsem nestihla. Otevřely se totiž dveře a my vešly do ordinace. Okamžik pravdy. Už při první otázce mi bylo jasné, že babi zapomněla úplně všechno. I to, kdo jsem. Jako obvykle. Znalostní triumf se zkrátka nekonal. Při hodnocení testu ji v podstatě zachránily jen nevědomostní úkoly, kde bylo možné nějaké ty body nasbírat. Sedíc u okna například bravurně poznala, že jsme v přízemí, bez sebemenšího zaváhání z hlavy odčítala řadu po sobě jdoucích čísel, uhodla i to, že jsme u lékaře, na pokyn zavřela a otevřela oči, složila papírek a napsala jednoduchou větu. 

Počet bodů tak s odřenýma ušima zůstal stejný, jako při poslední návštěvě. Takže HURÁ!! Co chtít víc.

Článek na knihobaze.cz

Dvojnásobná babička Hana Vondráčková pečuje doma o svoji maminku, která trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy nemoci. V roce 2020 o tom začala psát blog s názvem Puberťačka před důchodem, jako ventil, ulevující jí v náročné péči.

Foto: se souhlasem nakladatelství Euromedia Group, a. s.

Puberťačka před důchodem

„Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Hana Vondráčková v jednom z rozhovorů. Původně začala blog psát spíš pro sebe, ale ohlasy a pozitivní odezva ji povzbudily k pokračování v psaní, které má smysl.

Chorobě, která v každém vzbuzuje oprávněné obavy, dala roztomilé jméno Ali. Patří do její rodiny, kam se nastěhoval, aniž by ho někdo zval. Překvapivě dokáže někdy i prosvětlit těžké chvíle a beznaděj. Je to s ním jako na houpačce. Chvíli je radost, že je to docela v pohodě, ale další den ji maminka nepoznává nebo říká, že jí dcera zemřela. Aby to Hanu Vondráčkovou „nepřeválcovalo“, rozhodla se s tímto stavem smířit a brát ho, jak je. Ali se tak stal přítelem nejvěrnějším – „převážně nevážně“ -, jak o něm ostatně píše na svém blogu i v knize, kde barvitě popisuje, co s maminkou prožívala v období od prosince 2020 do konce roku 2021.

Život s Alim líčí autorka zcela otevřeně a naštěstí přitom má i notnou dávku humoru, mnohdy černého, když popisuje různé příhody s maminkou s povahou generála, jež byla zvyklá vše řídit a jen těžko se smiřuje s tím, že role se obrátily. Někdy Haně rupnou nervy a je pak ráda, že díky Alimu o tom za chvíli maminka už neví. Ke všemu je Hanka Beran, maminka Býk, tedy poněkud vražedná kombinace, kdy na sebe narážejí, avšak zároveň si rozumí. Ale i díky tomu, že Aliho prostě Hanka přijala do rodiny, si zachovává zdravý nadhled. Ztrátu paměti mamince ulehčuje cedulkami, rozmístěnými po celém bytě, kde ji ujišťuje: „Bydlíš tu, máš tu všechny věci, doklady, kabelku i kartu má tvoje dcera Hanka. Bydlí tu s tebou a stará se o tebe,“ a podobně. Dbá o navyklou rutinu, dodržování rituálů i na to, aby co nejvíc úkonů maminka pokud možno zvládala sama. Přitom se nelze vyhnout tragikomickým příběhům, o nichž se kniha často zmiňuje.

Protože je maminka Hanky vášnivá vypravěčka, užívá si všechny návštěvy, které k nim zavítají. Ti, kteří její příběhy znají nazpaměť, poslouchají jen chvíli, než je Hanka vysvobodí. Naprosto zoufalí jsou za hodinku hosté, kteří se třeba jen ze slušnosti odváží na něco zeptat. Jsou pak zahrnuti dalším vodopádem slov a příběhů… Třeba těch, jak zařizovala vypravování zájezdů. „Když dnes o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to.) Tehdy tekuté prezenty dostávala často…“ Babi také ráda luští křížovky, jen si poslední dobou stěžuje, že už je neumějí jako dřív, protože jim nějak nevycházejí.

Hanka vyzkoušela různé doporučené způsoby, jak mamince ulehčit v nemoci i pomoci klidně usnout. Jedním z osvědčených receptů je spací čokoláda, která výborně funguje a je v knize také uvedená. Dobře se osvědčila i hudba z doby minulé, která se mamince, ale i Hance líbí a společně si ji notují. Poklidný večer naruší dotaz: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku? On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“ „To ti přece kontroluju já.“ „A jo, tak to jsem to popletla… A kdy přijde?“ „Já nevím, babi, asi to nestihl.“ „To nevadí.“

Hana Vondráčková prožívá v náročné péči o vážně nemocnou maminku hodně starostí a stresu. Naděje na zlepšení není, přesto je rozhodnuta se o maminku starat do poslední chvíle. S tím je smířena, dokonce i s trvalou návštěvou nevypočitatelného Aliho, který její maminku provází do různých světů a časů. Každodenní život v jejich domácnosti popisuje výstižně, přitom s patřičným odstupem a laskavým humorem. Poskytuje tím naději i povzbuzení všem, kdo pečují o své blízké doma a kteří si stejně jako ona zaslouží velký obdiv a úctu. Její blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku.

21.4.2023

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, luxor.cz

Odkaz :

https://www.knihobaze.cz/hana-vondrackova-pubertacka-pred-duchodem/

Ali přítel nejvěrnější - 95 - daně

Babi zlobí. Nechce se hýbat. Celé dopoledne znuděně sedí v kuchyni. Jako by jí Ali přilepil kanagomem k židli. Tedy, abych úplně nekecala, po snídani ještě s vypětím veškerých sil, které je ochotna položit na oltář aktivního pohybu, uklidí hrnek, ale tím její aktivita končí. Sedne si stylem TADY MĚ MÁTE, BAVTE MĚ. 

Přiznám se, že s ní tuhle novou hru moc nehraju. Mám kolem domácnosti, zahrady a zvířat docela dost práce. Tentokrát jsem navíc potřebovala udělat daně. Činnost, do které se mi nikdy nechce, ale doba pokročila a udělat se to musí. Obložená papíry a s vědomím, že mám babi obstaranou jsem zapnula počítač.

Po očku jsem ji sledovala. Seděla na svém místě a nuda z ní přímo prýštila. Nohu přes nohu, střídavě si podpírala bradu tu levou, tu pravou rukou. Po několika dlouhých minutách se na mě zadívala.

Babi: "Bude nějaká snídaně?"

Já: "Teď si jí snědla."

Babi: "Jo? A že si to vůbec nepamatuju..."

Tu poznámku pronesla s patřičně pohrdavým tónem. Výrazem naznačovala, že jí chci patrně utýrat hlady a záměrně kvůli tomu lžu. 

Já: "Jo. Máš v sobě krajíc chleba a čaj."

Babi: "Jo. A pak ses probudila a bylo ráno. To bych si přece musela pamatovat."

Já: "Tak co si dáš? Další chleba?"

Babi: "To ne. To bych byla tlustá. Kafe."

Odložila jsem tedy počítač, schovala doklady, aby mi je kočky nezničily, uvařila kafe a začala znovu papíry rozkládat. Poděkovala a opět se netrpělivě rozhlíží kolem.

Babi: "Bude k tomu něco?"

Já: "Co by sis tak představovala?"

Babi: "No snídani."

Odložím počítač. Namažu další chleba. Babi ho zbaští, uklidí hrnek, sedne si ke stolu a opět se netrpělivě rozhlíží.

Babi: "A snídaně nebude?"

Jsou dny, kdy sní i sedm krajíců. Neříkám, že vždycky, ale stává se. Kam to dává nevím. Prostě nevím. Takhle rychlej metabolismus přece nemůže nikdo mít! To není normální. Hlava to odmítá přijmout. 

Snídaně se nám občas protáhne i na dvě hodiny, kdy střídavě tvrdí, že už nemůže , aby vzápětí požadovala další nášup. Nejhorší je, že když si zkusím do foroty připravit ještě jeden krajíc, zafunguje zákon schválnosti a babi pronese, že už nemůže, protože je plná. A tak je raději poctivě mažu. Jeden za druhým. 

Znovu jsem se zabrala do práce. Ten můj Otesánek se pohodlně usadil a zahájil činnost, která by se nejvýstižněji dala nazvat chytáním lelků. Dělám, že to nevidím. Musím dodělat ty daně! Na babi je vidět, jak moc mě chce vyprovokovat k jakékoliv reakci. Zahájila tedy samomluvu, stylem herce dětského představení místního ochotnického divadla. Samozřejmě s patřičným výrazem a piškvořením.

Babi (postava číslo 1): "Babo jedna, jak to, že tady ještě sedíš? Už máš být dávno v Hostivaři u babičky a dědečka. 

Babi (postava číslo 2): "Prosím, já tam půjdu. Neboj. Mně se tam líbí. Je tam hezká příroda. Jsou tam slušný lidi. Chodí tam hodně návštěv. Je to zajímavé. Je tam taky můj otec, který padnul v pětačtyřicátém roce v revoluci, devátého května devatenácetčtyřicetpět. No co chceš víc? Nic. Čau."

Po očku kontroluje, jestli ji poslouchám. Když nevidí dostatečnou reakci, začne si prozpěvovat, a poté pokračuje přímými dotazy.

"Houfem ovečky, nažerte se všecky, houfem ovečky nažerte se... la la la la."

Babi: "Nemám jít domů?"

Já: "Jsi doma."

Babi: "Jó? Já tu bydlím?"

Já: "Hm. Už asi dvanáct let."

Babi (překvapeně): "Jé? A to ještě žiju?"

Já: "Hm. Ještě jo."

Babi: "Když nedostanu žádný jídlo?"

Já: "Vždyť jsi před chvílí snědla krajíc chleba a měla jsi i kafe."

Babi: "Jó? Ale kolik už je hodin!"

Já: "Vždyť jsi to měla před chvílí."

Babi: "Jó? Jenže já si to nepamatuju. Myslím si, že nic nebylo"

Nemohu se zbavit pocitu, že si ze mně dělá nepokrytě legraci. Rozhovor je sice věcný, ale ten tón! Ten posměšný tón mě začíná silně vytáčet.

Koukne na mě. Já nic, protože daně. A tak začne s popěvkem  na známou melodii.

Babi: "Hej dupy dupy okolo chalupy, hej dupy dupy dup. A toho vola, dáme do kola. Kam ho dáme, když tu nic nemáme, kam ho dáme, asi do kola."

V podobných chvílích ji fakt miluju. Je vyloženě k zulíbání. Nevinnost sama.

Nakonec se mi ty daně přeci jen podařilo dopatlat. S mnoha přerušeními, ale jsou. Babi je to v tuto chvíli už naprosto "šumák". V klidu si luští ty svoje křížovky, aniž by vnímala okolí. Jsem jí naprosto ukradená. To byl den. Uf.

Ali přítel nevěrnější - 94 - Ali zase škodí

Zimní spánek ještě neskončil a už tu máme jarní únavu. Vražedná kombinace. Možná na nás působí i dozvuky prodělané "dvojchřipky", ale faktem je, že se nám pořád nějak nedostává energie. Počasí je taky takové ode zdi ke zdi, a tak se jednomu vůbec nic nechce. Do každé činnosti se musím vyloženě nutit. 

Komu však síly nechybí, je Ali. Ten je proti těmto vlivům naprosto imunní. Je to nespravedlivé. Až se příště narodím, chci být Ali. Vážně. Celé dny jen vymýšlí lumpárny, když mu na to přijdu, tak dělá, jakože se ho to netýká. Žádná zodpovědnost. Chová se prostě jako puberťák.

Zrovinka nedávno. Bylo pozdní odpoledne. Babi se, jako vždy, přesunula do svého pokoje, aby se mohla koukat na televizi. Chvíli se z místnosti ozývaly zvuky štrachání, bouchání a vrzání. Chvíli jsem poslouchala, co to tam babi vyvádí, a pak jsem se nesměle zeptala:

Já: "Copak to tu štracháš?"

Babi: "Hledám ten přístroj."

Já: "Jakej přístroj?"

Babi: "Chci si pustit televizi."

Já: "Jestli myslíš ovladač, tak ten ti většinou spadne na zem. Podívej se vedle postele."

Babi: "Tady nic není. Jestli voni mi to nešlohli?"

Já: "Ale prosím tě. Vždyť tu nikdo nebyl. Kdo by ti bral ovladač? Ten bude jen někde zapadlej. Počkej já se podívám" 

Prošla jsem všechna obvyklá místa a nic. Kolem postele, pod skříňkou, v koupelně, kuchyni, na výsostných místech, ale ovladač, jako by se do země propadl. 

Já: "To není možný babi. Kam jsi ho mohla dát?"

Babi: "A co hledáš?"

Já: "No přece ten tvůj ovladač. Jen nevím, kam se ti ho podařilo zašantročit."

Babi: "Já ho nikam nedala. Vždyť jsem ho neviděla, ani nepamatuju."

Neměla jsem sílu reagovat. Plynule jsem postoupila do dalšího pomyslného levelu hledání. Lehla jsem si na zem, abych viděla i pod nábytek a plížením a plazením prozkoumávala všechna zapadlá, zbytečná i předem naprosto vyloučená místa, abych ho nakonec našla zapadlý pod jednou z matrací , které jsem v zoufalství začala nadzvedávat. Kdyby mi někdo řekl, že se může dostat až doprostřed postele, tak se mu vysměju.  Jsem prostě nepoučitelná. Pokaždé zapomenu na to, jak moc je Ali mazaný. Zase mě dostal, přestože jsem si snad stokrát slíbila, že už mu na to neskočím.

Jak se říká. Člověk míní, Ali mění a já díky tomu vím, že i nemožné se může stát skutečností, pokud s vámi Ali žije pod jednou střechou.

Podala jsem babi ovladač, vyškrabala se zpět na nohy a bláhově si myslela, že je pro dnešek s taškařicemi pokoj. Byl. Do chvíle, než se babi pokusila rozsvítit lampičku.

Babi: "Mně to nějak nesvítí."

Polil mě pot. Veselých historek s rozbitými lampičkami máme za sebou fakt hodně. V podstatě je řešíme každého půl roku. Nejrůznější lampičkové story jsou v naší rodině evergreenem. Od zlomeného ramene, prasklé žárovky až po urvaný kabel jsme už měli fakt všechno. Tentokrát anketu vyhrála ukroucená šňůra. 

Přítel právě dorazil z práce. Když jsem mu tu novinku sdělila, nadšením málem vyskočil z kůže a ze samé radosti začal vykřikovat jeden jadrný výraz za druhým. Dlouho jsem ho neviděla tak šťastného. 

Má šikovné ruce. Oprava tak byla rychlá, což mě uklidnilo, protože už jsem začínala mít strach, aby se mu z té přemíry pozitivní energie něco nestalo. 

Ali dal po zbytek večera pokoj. Babi úslužně poděkovala, pustila si televizi, sklonila se ke křížovkám a po pár minutách na celou patálii zapomněla.

Tak zase za půl roku.

Ali přítel nejvěrnější - 93 - zřejmě slušnej oddíl

Poslední měsíc nám dává pořádně zabrat. Celou naši rodinu opakovaně napadá nakažlivá choroba a ne a ne nás nechat na pokoji. V polovině ledna to zahájila babi. Kromě rýmičky a kašle to zvládla skvěle, pak ty bacily skočily na mě, následně na přítele, aby se vrátily ke mě a k babi. Sérii útoků pak zakončily u mého přítele. Bylo to jako zápas, kdy v několika po sobě jdoucích kolech neúnavný soupeř vítězil na celé čáře. Jako kdybychom závodili v jakési štafetě a místo kolíku si předávali baciloidní potvůrky. A tak jsme si tu měsíc smrkali, kýchali a snažili se přežít jednotlivé ataky zákeřného týmu neviditelného soupeře. Vůbec nás nešetřil. Jak by řekl klasik "Nó, zřejmě slušnej oddíl no." 

Zatímco babi s přítelem nemoc zvládli poměrně dobře, u mě bylo druhé kolo nekonečné, trvalo téměř čtrnáct dnů a dodnes nemůžu pořádně popadnout dech. Horečka neustále stoupala nad devětatřicet a hlava se chystala každou chvílí rozskočit. Babi neustále něco potřebovala. Nešlo jí na rozum, proč s ní nejsem v kuchyni a povaluju se v posteli.

Babi: "Ahoj. Ty ještě nevstáváš? Vždyť už je skoro poledne."

Já: "Babi, jsem nemocná a je mi opravdu blbě. Snídani i svačinu jsi dostala. Vem si třeba křížovky nebo si skládej puzzle. Prosím." 

Babi: "Aha. A nevíš, kde to mám?"

Já: "Asi u sebe v pokoji."

Odšourala se do kuchyně a usedla na židli. Bylo mi jasné, že cestou zapomněla, co vlastně chtěla. Ale byla v klidu, poslouchala si rádio, což bylo podstatné. Byla jsem ráda, že dýchám a moc se mi nechtělo cokoliv řešit. Za chvíli však mezi dveřmi opět vykoukla hlava.

Babi: "Je tady někdo?"

Já: "Copak potřebuješ babi?"

Babi: "Kdo seš?"

Já: " No schválně. Kdopak tak můžu být?"

Babi: "Kamarádka? ... Teta? ... Holka vod Odkolků? ... Baba Jaga? ..."

Já: "Tvoje nemocná dcera."

Babi: "Jé. To je dobře. A co ti je?"

Já: "Mám chřipku a vysokou horečku, tak ke mně radši nechoď." 

Babi: "A nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet, u něčeho postát nebo něco uvařit?"

Velmi častá řečnická otázka. Představila jsem si babi, jak u něčeho stojí nebo něco drží. Většinou na nohách nevydrží ani pět minut, rohlíky pro slepice mi už taky neláme, protože to zkrátka nedává. Při představě, že něco vaří jsem se jen pousmála.

Já: "Copak bys zvládla něco uvařit?"

Babi: "No to ne. Ale kdybys něco potřebovala..."

Já: " Já vím. Tak si řeknu." 

Tentokrát to vzala přes svůj pokoj a já s povděkem kvitovala, že ty křížovky našla. Ještěže jí to baví. Ležela jsem v posteli, kolem dokola obložená kočkama a marně se snažila trochu nadechnout. S plným nosem to není žádná hitparáda. Vypadala jsem velmi impozantně. Rozcuchaná, z jedné nosní dírky mi trčel smotaný kus kapesníčku, aby zachytával neustále vytékající sekret, skelný pohled upřený někam do prostoru.

Občas jsem se vypotácela, abych babi ohřála nějaké jídlo, přiložila do kamen, obstarala zvířata, či uvařila další čaj. A jak tak dávám před babi talíř, padnul můj pohled na stůl a zem. 

Já: "Co jsi tu dělala? Vždyť je tu úplná potopa!?"

Babi: "To já nebyla."

Já: "A kdo by to byl? Vždyť tu nikdo jiný není. "

Babi: "Tak se to asi vylilo samo."

Já: "Aha samo se to vylilo, samo se to dalo do dřezu, jen se to samo neutřelo."

Koukla jsem na druhou židli. No jo. To jsem si mohla myslet. Ali se na mě poťouchle culil. Pusu od ucha k uchu. Jako kdyby neviděl, v jakém jsem stavu. Pomyslela jsem si, jak by bylo fajn, kdyby se takhle sama uvařila i večeře, vypralo prádlo nebo alespoň nanosilo dříví, abych s tou horečkou nemusela ven. Jenže takovýhle věci Aliho nenapadnou. Myslí jen na samé zlomyslné legrácky, kterými by mě pozlobil. Uklidila jsem a nandala babi oběd, abych se s vypětím všech sil odšourala zpátky do postele. Za chvíli se z kuchyně ozvalo:

Babi: "Vstávej, vstávej lenochu ospalý, vstávej, vstávej, už je den."

Trochu podrážděně jsem se zvedla. Došla do kuchyně, na stůl položila úplně všechno, co by babi mohlo bavit, včetně tatranek, puzzle, časopisů a pití, a se slovy "Jsem nemocná a jdu si lehnout." odkráčela na lože.

Samotnou mě překvapilo, že až do příchodu živitele rodiny s tím babi vydržela, a já mohla předat šichtu. Horečka k večeru stoupla. Bez reptání jsem si nechala naordinovat priznicový zábal zakončený chladivou koupelí.  Nekonečnou hodinku jsem protrpěla po uši zabalená v mokrém prostěradle, omotaná igelitem pod utemovanou peřinou. Nesnáším to, ale je pravdou, že se mi trochu ulevilo a já konečně usnula.

Co dělal zbytek rodiny nevím. Prostě jsem odpadla. Minimálně do rána, kdy mi začínala další směna.

Ali přítel nejvěrnější - 92 - hra na školu

Babi se po nemoci nechce vůbec nic dělat. Přestože se viditelně nudí, odmítá se do čehokoliv zapojit. Nezabírají puzzle, karty a dokonce ani oblíbené křížovky. A tak sedí v kuchyni, otrávená jako malajský šíp a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Jako kdyby s Alim drželi bobříka mlčení. Tento stav už trvá skoro tři týdny. Uvítala jsem proto, že se k nám na prodloužený víkend přijela podívat naše milovaná vnoučátka.

Pokaždé, když přijedou, rozzáří a rozhýbou celý dům. A musím říct, že se jim skutečně ten malý zázrak podařil a dokázali babi probudit z letargie a zapojit jí do svých her na dlouhé hodiny. V tom byla naprosto geniální hlavně Esterka. Rozložila před babi spoustu figurek, zvířátek a bůhví čeho ještě a pusu v podstatě nezavřela.

Využila jsem situace, že je o babi postaráno, koutkem oka jsem pro jistotu  zkontrolovala i Aliho a pustila se do vaření, respektive do obalování řízečků.  Moc jsem ty dvě brebentilky nevnímala, ale přece jen mě občas z pracovního procesu vytrhla část hovoru z jejich herního zaujetí.

Esterka: "Babi, umíš nějakou pohádku?"

Babi: "Povídám, povídám pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."

Esterka: "Tu znám. ... a povídalo pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."

Babi: "... a nikdo ho neposlouchal."

Zacukalo mi v koutku, ale nechtěla jsem narušit  jejich hru, a tak jsem se jen pousmála a pokračovala v práci.

Plynule jsem přešla ke smažení, otočená zády ke stolu, kde seděly. Z kousků komunikace jsem pochopila, že si hrají na školu a Esterka právě babi učí písmenka. Zaujal mě styl výuky a zaposlouchala jsem se, abych se taky něco přiučila.

Esterka: "Babi opakuj po mě. C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."

Babi: "C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."

Esterka: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu."

Babi: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu. A fofrem!"

Esterka: "Babi, to tam nebylo" Směje se.

Babi se šibalsky ušklíbla.

Esterka: "N, n, n. V nemocnici na vrátnici..."

Babi: "... kýchá Karlík, píchá ho kotník."

Esterka pobaveně pokračuje: "O, o, o. Ó drahá Olinko..."

Babi: "...koukej na hovínko a pofoukej mi kolínko."

To už jsem zbystřila a začala jsem si ty perly zapisovat. Babi měla vyloženě básnický den. Na každé nahození v rychlosti zareagovala.

Esterka: "P, p, p. Pepa papá, maminka ho přebalí..."

Babi: "... do postele povalí."

Esterka: "Q, q, q.  Quído, Quído..."

Babi: "... utíkej na jídlo."

Vydrželo jim to dlouho. Nebudu zde vypisovat celou abecedu, kterou probraly opravdu důkladně a veselých příkladů na jednotlivá písmenka bylo dost a dost. Hlavně, že jsem mohla v klidu dovařit večeři. 

Když k nám děti přijedou, snažím se být rozmazlovací babičkou. Tak, jak se sluší a patří. Pokaždé se na to těší a většinou už u dveří se mě ptají, jestli budou zase snídaně do postele. Tak to je jasný. Přece bych je neošidila. Jednohubky se šunkou, spousta ovoce a nějakou sladkou tyčinku. Bez toho by to nebylo ono.

Vstávám kvůli tomu brzy ráno, abych stihla obstarat všechna zvířata, než se mi ta drobotina vzbudí. Babi většinou spí dlouho, takže její snídani dělám až jako poslední. Tentokrát však vstala nezvykle brzy. Koukala na mě, jak připravuji dětem jídlo. Patrně měla pocit, že mi to moc dlouho trvá a na nápěv Vstávej, vstávej lenochu ospalý se dožadovala jídla:

Babi: "Neboj babičko, dostaneš pitíčko. Neboj se babičko, ty neumřeš."

Já: "Babi vydrž. Nejsem chobotnice. Hezky jedno po druhém."

Babi včerejší rýmování nějak chytlo. Pokračovala proto v dožadování, tentokráte na melodii  Houfem ovečky sežeňte se všecky zanotovala:

Babi: "Houpy houpičky, babičce něco do hubičky..."

Když na ni konečně přišla řada, položila jsem před ní čaj a chleba. Následovaly prášky a jako každý den jsem následně postavila na kávu s nezbytnou tatrankou. Už je to takový náš rituál. Podávám babi krabičku s cukrem, aby si mohla kafe osladit. Babi popadla kostku a šup s ní do pusy:

Babi: " Děkuju. Už nechci."

Musela jsem se nahlas zasmát.

Já: " Babi to máš do kafe ne na jídlo."

Babi: " Jé. Aha. děkuji."

Zmohla jsem se jen na pobavené obrácení očí v sloup. Stejně už se děti domáhaly sladké snídaňové tečky a Bertík i svého oblíbeného "potulit". 

Byl to náročný víkend, ale přežila jsem. Dokonce i v relativně dobrém stavu. Když však děti odjely, skočila na mě choroba. A tak tu teď smrkám, kýchám a děkuju Bohu, že to na mě hupslo až teď.

Ali přítel nejvěrnější - 91 - chřipka

Tak se nám ta chřipečka přeci jen nevyhnula. Zhruba před čtrnácti dny babi ráno vstala a prohlásila:

"Mě nějak bolí v krku. Doufám, že se mi to nerozjede."

To nám ještě chybělo. Na babi se tyhle "kikirisy" nikdy nechytaly. Většinou dvakrát pšíkla a bylo po nemoci. Jenže tentokrát se nám to nějak rozjelo. Sice  jsem hned nasadila čajíčky, na kamna nadrtila šalvěj s tymiánem a uvařila silný vývar, ale stejně se jí do odpoledne rozjel docela slušný kašel. Takovej ten správně hutnej a vlhkej. Až jsem měla strach. Babi vypadala, jako v posledním tažení.  Neměla chuť k jídlu a jediné, co jí fakt chutnalo a ulevovalo byl domácí vaječný koňak. Žloutky se smetanou zklidňovaly krk i průdušky.

Naordinovala jsem tedy 3x denně jednoho panáčka. Já vím, že je babi bývalý alkoholik, a že by alkohol pít neměla, ale výživová i léčebná přidaná hodnota převážila nad případnými negativy. Jak se říká, účel světí prostředky. Nemusím asi zdůrazňovat, že babi byla s touto léčbou navýsost spokojená a občas dokonce iniciativně navrhovala zvýšení léčebné dávky:

"Nebyl by tam ještě jeden? Ono mě to vždycky tak hezky protáhne..."

Na tuhle fintu jsem jí však neskočila. Znám babi. Podáš prst a utrhne ti celou ruku. Léčily jsme, léčily až jsme snad vyléčily. Trvalo to skoro dva týdny. Babi usazená v kuchyni. Výhled situovaný na chodbu a  vchodové dveře. Otrávená jako malajský šíp, ve tváři výraz z poslední hodinky a neustále hlásila pohyby imaginárních postav na dvorku. Ve vzácných okamžicích zvedla zadek, vykoukla z okna a k hlášením přidala i informace o aktuálním stavu dopravní situace na panelové cestě vedoucí mezi poli, kudy projede jedno auto za hodinu. Babi na dálku hodně špatně vidí. Skleněné tabule okna navíc nejsou úplně nejrovnější. Pohnete hlavou a za oknem se rozhýbe celý svět. V jejích očích tak byl na panelce velmi čilý ruch, silná vichřice a kdejaký strom ji připomínal hloučky debatujících lidí.

Netušila jsem, jak mi může taková blbost pošramotit můj již dost narušený nervový systém. Hlášení bylo opravdu hodně a babi se domáhala, abych na jednotlivé domnělé situace reagovala, či je dokonce začala aktivně řešit. 

Babi: "Asi k nám někdo jde."

Já: "Ale nejde."

Babi: "Ale jo. Zvedni se a podívej se."

Já: "Nebudu se zvedat. Nikdo tam není."

Babi: "No jak myslíš. Abys pak nelitovala."

Po chvilce:

Babi: "Neměla by ses tam podívat?"

Já: "Tak se zvedni a jdi se podívat sama."

Babi: "Mně se nechce."

Dokud řešila vchodové dveře, nechávalo mě to klidnou. Když se však začala domáhat toho, abych zjistila, proč venku jezdí tolik aut, co na cestě řeší skupinka lidí, či kdo nám to chodí po zahradě, tak to už mi trochu na nervy lezlo. 

Babi: "Pojď se honem podívat. Támhle na zahradě někdo chodí."

Já: "Ale nechodí. Nikam nejdu. Mám tu práci."

Babi: "Chodí. Vždyť na něj koukám. Aby ti tam něco nezničil."

Já: "Babi nikdo tam není."

Babi: "To si jenom myslíš. Kdyby ses podívala, tak bys to viděla taky."

Opravdu to trvalo celých dlouhých čtrnáct dnů a já jsem moc ráda, že už je babi zase jakž takž v pořádku. Jen se musíme trochu rozchodit, aby babi znovu načerpala sílu a mohla se sama přesvědčit, že je všechno tak, jak má. Na zahradě, na panelce i u našich vchodových dveří. Postupně přidáváme metry. Vidím na babi, že každý metr pro ni představuje obrovskou výzvu. Na zpívání do kroku to zatím rozhodně není, ale makáme na tom. Jen to sluníčko nám chybí. Ale brzy se určitě objeví. Babi pro to dělá, co může. Každé ráno ho volá:

"Sluníčko! Sluníčko! Vylez! Kdepak jsi?"

Tak nám držte palce, ať je nám zas brzy do kroku.

Ali přítel nejvěrnější - 90 - oslintaná babi

Babi se chová divně. Nevím proč, ale v posledním předvánočním týdnu se začala olizovat. Sedí kuchyni, každou chvíli si nasliní prsty a otírá si jimi obličej. Pak je nasliní znovu a celou proceduru několikrát zopakuje. Je to velice zvláštní a mírně řečeno tfuj tajbl. Přemýšlím, proč to vlastně dělá, a taky se ji marně pokouším přimět k tomu, aby se chovala alespoň trochu jako dáma. 

Nenápadně ji hlídám. Jakmile se však nekoukám, šup s rukou do pusy a pak na obličej. Jako malé dítě, které se snažíte odnaučit cucat palec. Nic na ní neplatí.

Já: "Babi neolizuj se pořád. Vždyť jsi jako čunče."

Babi: "Já se neolizuju."

Já: "Vždyť na tebe koukám. Proč to děláš? Vždyť je to nechutný." 

Babi: " Já jsem četla v časopisu, že je to dobrý na pleť."

Já: "Ježiši kriste! Co zase blbneš? Co sis to vzala do hlavy? "

Babi: "Mně je to příjemný."

Já: "Tak to alespoň nedělej přede mnou. Prosím."

Babi: "A kde teda?"

Já: " Třeba v koupelně nebo u sebe v pokoji."

Babi: "Tam je chladno."

Já: "V koupelně je teplo. Tam se dokonce můžeš i umýt, abys nebyla tak oslintaná."

Kdepak. Když si babi něco usmyslí, nic s ní nehne. Olizuje se a olizuje. Snažím se ji od toho odradit, ale nedaří se mi to.  Ano. Vím, že jsou sliny hojivé. Vím i to, že dokážou hydratovat pleť. Zázraky bych však v téměř devadesáti letech fakt nečekala. Občas babi, patrně pro větší efekt, vyndá i zuby, aby si je přeleštila plenou, kterou v podstatě nedá z ruky. Utírá s ní úplně všechno a není síly, která by ji od toho odradila. A to si radši ani nepředstavuju, jak pečlivě si umývá ruce, když se vrací "z hradu", jak tomu říká.

Vypadá to, že se nám tu vyklubal docela slušný zlozvyk. Nedaří se mi přijít na jakýkoliv jeho přínos, který by tato procedura mohla pro babi mít. Tedy kromě originálního způsobu jak získat vyšší imunitu. Je pravdou, že tu má babi opravdu obdivuhodnou. První chřipku v životě měla zhruba před dvěma lety. Dva dny trochu posmrkávala, a to bylo celé. Tohle jí fakt závidím. 

Babi měla vždycky slabost o mužské plémě. Čím je starší, tím se její náklonnost mění téměř v  posedlost. Chápu, že chce být krásná a žádoucí, ale nevím, jak jí vysvětlit, že už jsme obě poněkud za zenitem a tenhle vlak už nám zcela jistě ujel.

Kdyby bylo jaro, přiklonila bych se k názoru, že se jí začínají zapalovat lýtka. Bůhví, co bude dělat v květnu. A tak trochu doufám, že jí to do té doby přejde.  Neumím si úplně představit, jak v létě sedíme v cukrárně, babi má před sebou limonádu nebo dortík a slastně si roztírá sliny po obličeji. Asi bych se hanbou propadla.

Jenže co s tím? Nejde to po dobrém a po zlém? To s babi tuplem nic nepořídím. Je prostě býk. Žádná lest mě nenapadá. Včil mudruj.

Nechci mít oslintanou babi. Ali pomoz mi. Je tolik krásných jiných úchylek. Buď trochu kámoš. Alespoň tentokrát.

Ali přítel nejvěrnější - 89 - 4. adventní neděle

Poslední adventní neděle je za námi. Dokonce i sníh napadl. Celá scenérie Betléma tak díky němu působila téměř pohádkově. 

Jen nám poněkud přituhlo. Babi měla opět připravenu židli, tentokrát i s kožešinkou, aby měla tu svoji VIP sedinku v teple. 

Docela jsem jí to záviděla, protože já vedle ní přešlapovala, abych nepřimrzla k silnici. Naštěstí mi k tomu dupání hrály koledy a v ruce jsem svírala horký svařák. Podupávala jsem si do rytmu a dělala, jakože vlastně vůbec nemrzne. 

Babi byla jako zachumlánek. Pohupovala se ze strany na stranu a snažila se z paměti vydolovat slova jednotlivých koled. 

Byl to zkrátka takový kouzelný sváteční večer. I když jsme to zase málem nestihly. Těsně před odjezdem:

Já : "Babi, dojdi si radši ještě na trůn, ať se ti pak nechce." 

Babi: "Nepotřebuju. Já byla před chvílí." 

Já : "Měla by sis dojít." 

Babi : "Mně se opravdu nechce." 

Rezignovaně jsem ji navlékla do teplého svetru, nazula boty, bundu, nasoukala ji do auta a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zastavili pro benzín a bylo to tak akorát, abychom dorazili včas. 

Babi: "Mně se začíná chtít čůrat. Docela dost..." 

Já : "Vždyť jsem ti říkala, aby sis došla."

Přítel jen mlčky obrátil oči v sloup. Já byla o něco hlasitější. Přiznávám. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a z plna hrdla si ulevila ryze českým, jadrným a silně terapeutickým výrazem. Asi tak třikrát. 

Vrátili jsme se domů. Vysoukala jsem babi z auta, dovlékla ji domů, poté ji zase oblékla, nasoukala do auta a jeli jsme. 

Napodruhé už to vyšlo. Bez problémů jsme absolvovaly představení, babi si dala výborný perník a vše bylo zalité sluncem. Tedy vlastně betlémskou kometou. Zbývalo jen nechat se vyfotit. 

Babi: "Mně se začíná chtít na záchod." 

Tentokrát se oči protočily mně. 

Já : "Tak pojď. Rychle se vyfotíme a pomažeme domů." 

Byla to fakt rychlovka. Čas nás neúprosně tlačil . Cvak, rychle k autu, nasoukat, doma vysoukat a rychle na vysostná místa. 

Uf. Stihly jsme to jen tak tak. Ale stejně to bylo hezký. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 88 - daj-li mi medaili...?

Návštěva na psychiatrii je pro babi oblíbeným výletem a vlastně i zpestřením denního stereotypu. S "povídací paní doktorkou" vždycky fundovaně probere všechny důležité věci. Od počasí až po nejaktuálnější dění ve světě. 

Aliho sebou většinou nebereme nebo ho necháme sedět v čekárně. Paní doktorka se na nás pokaždé hezky usmívá, ptá se na různé otázky. Babi nadšeně odpovídá a plní různé úkoly, ale občas se stane, že dojde i na nějaký ten záludný dotaz.

Hned po té, co jsem babi chválila a rozplývala se nad tím, jak se hezky uklidnila, a že mám pocit, že se po snížení přísunu sladkého trochu zlepšila, jeden takový "záludňák" přišel. 

MUDr.: "A kdopak to vedle vás sedí?"

Na malinkou chvíli jsem měla pocit, že jsem zahlédla Aliho, jak se nenápadně krčí za židlí. Babi mě několikrát sjela rentgenovým pohledem od zdola nahoru, pak i od shora dolů a bez zaváhání odpověděla.

Babi: "No přece maminka."

MUDr: "A čí maminka?"

Babi: "No moje."

Trochu mě tím zaskočila. Bylo teprve dopoledne, takže měla přece být plná energie. Navíc jsem měla od rána příjemný pocit, že je v mimořádně dobré psychické kondici... Ali se na mě z poza židle zazubil. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Paní doktorka se ještě pokusila zachránit situaci a doplňujícími otázkami se snažila dovést babi ke správné odpovědi. 

MUDr: "A kolik je jí let ?"

Babi mě opět zrentgenovala pohledem a tipla.

Babi:"Kolem padesáti?"

MUDr: "A kolik je vám?"

Babi: "Třicet tři. Tedy... jsem třicátej třetí ročník..."

Vrhla na mě prosebný a naprosto "vygumovaný" pohled. Ali jí zkrátka seděl na vedení a odmítal se hnout. Zoufale očima prosila o nápovědu.

Já: "Tak kolik ti je. Spočítej si to. Teď je rok 2022." 

Babi: "2000-33=67..."

Já: "A teď je rok 2022... takže je ti kolik?"

Babi: "Osmdesát devět."

MUDr.: " Takže to nemůže být vaše maminka. Kdo to tedy je?"

Babi: "Moje sestra?"

Bylo mi babi líto, takže jsem vyměkla a odhalila svoji totožnost. 

Já : "Jsem tvoje dcera." 

Radost neznala mezí. Babi nás obdařila nás šťastným, širokým úsměvem. 

Babi: "Jé. Chichichi."

Nové záludné otázky už naštěstí nepadly. Ali už další šanci uplatnit svůj osobitý smysl pro humor nedostal . Díky tomu jsme odešly s v podstatě pozitivním výsledkem: 

Stav nezhoršen. 

Jen co jsme přijely domů se babi najedla. A protože byla ještě plná dojmů z dopolední prohlídky, začala vyprávět. Ona je babi takový náš lidový vypravěč. Vymýšlí si neuvěřitelné příběhy a občas i vyložené fantasmagorie. Poslední dobou se bavím tím, že zkouším uhádnout, jestli ten příběh viděla v televizi, četla o něm v časopisu, či je to zážitek z některého z výletů časoprostorem.   

Babi: "Já už toho v životě zažila tolik, že už jsem z toho úplně mimo."

Já: "A co jsi zažila?"

Babi: "Ale. Slíbili mi, že mi dají medaili a vykašlali se na mě."

Já: "Kdo ti to slíbil?"

Babi: "Ti nahoře."

Já: "A za co jsi měla tu medaili dostat?"

Babi: "Za tajnou činnost."

Já: "Ježiši. To je napínavý. Za jakou činnost?"

Babi: "Protifašistickou."

O takových věcech babi nikdy nemluvila. Bylo mi to trošku divné. Za války byla na podobné vlastenecké hrdinství ještě malá...

Já: "A co jsi dělala?"

Babi: "Roznášela jsem zbraně vojákům."

Tak. A teď fakt nevím. Je to pravda? Nebo není? Nikdy nic takového neříkala. A že už toho za ten život napovídala. Vím jen, že za války byla u babičky na statku, a že strejda byl mlynář, ke kterému každý chodil s prázdnou taškou. Pochopila bych, kdyby řekla, že partyzánům nosila jídlo. Ale zbraně? Tomu se mi nějak nechce věřit. 

Nevím, ale tuším, že je to jen další z žertíků našeho "přítele" Aliho. Nebo ne? Jestli ona nakonec nebyla špiónka, jako ta slavná Mata Hari. 

Jenže to už se asi nedozvím.

Ali přítel nejvěrnější - 87 - 3. advetní neděle

Vánoce se rychle blíží. Přiznám se bez mučení, že nerada slavím, jak se říká, na povel. Oslavuju, když mám chuť a ne, kdy se oficiálně má. Abych to vánoční šílenství přežila, stává se ze mě v podstatě minimalista. Na cukroví mám kamarádku Aničku, velký úklid řeším až po Silvestru a dárky máme již roky "žrací". Podotýkám, že k všeobecné spokojenosti a celkově se snažím starosti spojené s tímto obdobím minimalizovat.

Naše babi je pravý opak a oslavuje moc ráda. V tom jsme každá jiná. Letos jí to alespoň trošku kompenzuju účastí na místní akci "Živý betlém", aby se mi holka taky trošku kulturně vyžila. Minulou neděli jsme spolu absolvovaly již třetí adventní vystoupení. Jako vždy velmi roztomilé představení. Takové od srdíčka. Troufnu si tvrdit, že se babi de facto stala takovým neoficiálním maskotem tohoto krásného počinu. 

Ali tu slávu babi nepokrytě závidí. Nedokáže překousnout, že si to užívá bez něj. Navíc na VIP místě! A tak se nám to občas snaží překazit. Tuto neděli to na mě zkoušel už od rána.

Už jak babi vstala, jsem pojala podezření, že zase celou noc s Alim protrajdali bůhví v jaké dimenzi. Myslím, že jí chtěl jednoduše utahat, aby byla večer unavená a nemohla se zúčastnit.

Babi: "Ježiši já se dneska motám."

Já: "To asi bude tím, že jsme včera nebyly na procházce. To za chvíli rozchodíš."

Babi: "No jo. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já:"Na jakou brigádu? Vždyť už na žádné brigády nechodíš."

Babi: "Ale jo. Chodím. Každou chvíli mě zavolají, že mě potřebujou."

Já: "Teď ale nikdo nevolal."

Babi: "Ale jo.Včera přece... mi to říkali."

No. Myslela jsem si své. Babi nemá telefon už několik let. Jenže pak mi došlo, že si z ní Ali udělal legraci. Nebylo by to poprvé. Je to pacholek. Takovej náš naschválníček. Moc dobře ví, že už by babi žádnou brigádu nezvládla. Příští rok jí bude devadesát a pochybuju, že by se v průběhu cestování časoprostorem mládlo natolik, aby mohla kdekoliv brigádničit. Je sice pravdou, že nemám žádné osobní zkušenosti, ale podle toho, co jsem četla a viděla ve filmu, tak se během cestování časem nestárne. O žádném případu omládnutí jsem nikdy neslyšela.

Tento týden nás čeká poslední, čtvrtá adventní neděle. Babi už se těší a já doufám, že nám Ali zase neprovede nějakou rošťárnu. Zbývá se jen naladit na tu správnou atmosféru.

Štědrý den se opravdu blíží a my si už brzo pořádně nacpeme bříška. Samozřejmě až potom, co uvidíme zlaté prasátko. 

Zase po roce, jsou tu vánoce, hallelujah gloria...

Ali přítel nejvěrnější - 86 - 2. adventní neděle

Ráno bylo jako každé jiné. Mám už zajetý harmonogram prací tak, abych všechno stihla a na nic nezapomněla. Než všechnu tu naši drobotinu obstarám a nakrmím, tak to holt nějakou tu chvilku trvá. Jsem proto ráda, že ta naše šípková Růženka vstává až kolem deváté hodiny. Ten její spánek jí naprosto nepokrytě závidím. Já se totiž budím už kolem třetí hodiny ráno a do sedmi se jen marně se snažím usnout. Když pak milostivá paní konečně opustí své lože, mohu se v klidu věnovat jejím potřebám.

Dnes si však babi malinko přivstala. Usadila se v kuchyni a pustila se do jídla. Brala jednu kostičku chleba za druhou, zapíjela ji raním nápojem z matchy a povídá:

Babi: "Dneska jsem dobře spala. Až do teď. Ale měla jsem nějaké divoké sny. Pořád jsem někde putovala. Dokonce až někde v Africe nebo co?"

Já: "Ježiši. A o čem se ti to zdálo?"

Babi: "To už si nepamatuju. Ale asi jsem někde lítala, protože mě strašně bolej nohy."

Já: "No to je pak těžký, když celou noc prolítáš bůhví kde."

Babi: "Už nejsem nejmladší."

Po snídani následovalo kafíčko s dalším chlebem. Po kafíčku babi chytla i pravidelná chutička, na kterou už jí většinou nenaletím a nabídnu místo toho další krajíc chleba. Zahájily jsme totiž takové lehce nedobrovolné snižování spotřeby cukru. Babi je na sladké vyloženě vysazená. Takže se jí to omezení moc nelíbí. Chápu to. Jenže oni jsou s Alim schopni doslova sežrat víc dortíků a tatranek, než celý zájezd vyčerpaných turistů v cukrárně. Vím, že většinu toho zbaští Ali. Že babi s ním jen drží basu, ale doba je zlá. Musí se šetřit a když ty dva trochu omezím, tak se určitě nic nestane.

Dneska však byla neoblomná. 

Babi: "Babička by si dala něco dobrého."

Dělám, že nic.

Babi: "Babička má na něco chuťa puťa."

Já: "Jsme chudý babi. Nic nemáme."

Tady jsem malinko lhala. Ale co. Účel světí prostředky. Však oni to s Alim vydrží.

Babi: "Babička umírá. Babička má hlad."

Já: " Tak jo babi. Ale umírej, prosím tě, potichu. Nebo ti můžu namazat čtvrtý chleba."

Babi: "To ne. To už by bylo moc."

Já: "Když to vydržíš do večera, tak určitě zase dostaneš ten dobrej perníček. Jako minule."

Babi: "Jů!"

Já: "Večer se zase půjdeme podívat na ten Živý betlém. Pamatuješ si, jak jsme tam byly minulou neděli?"

Babi: "Pamatuju."

Tak tím mě dostala. Ta potvora si pamatuje jen to, co chce! To, že před pěti minutama do sebe nasoukala tři chleby, to už neví, ale že byla před týdnem na představení, to jo. Vánoční zázraky se prostě opravdu dějí. 

Zbytek dne probíhal v podstatě jako každý jiný. Jen navečer jsme nějak nevychytaly přípravy na tu večerní slávu. Sice jsem babi nachystala čisté oblečení, abychom snad neznevážily okamžik zrození Ježíše Krista, ale jak se říká. Člověk míní, Ali mění.

Asi dvacet minut před odchodem se babi převlékla, navštívila výsostná místa a zbývalo jen nasoukat ji do teplé bundy, aby nám v tom betlémě nenastydla. Přistoupila jsem k ní, abych jí pomohla. V tom jsem zaregistrovala povědomý závan. Ajaj. Někde se stala chyba. Už mám nos na podobné věci dost vytrénovaný. Chodila jsem kolem ní a chvíli ji nepřístojně očichávala ze všech stran. No jo. Je to tak.

Já: "Tak babi. Všechno dolů. Takhle za Ježíškem nemůžeš."

Babi na mě koukala, jako opařená. Nebyla si vůbec ničeho vědoma. Naštěstí však neprotestovala, a tak jsme nakonec všechno stihly. Babi měla tentokrát připravenou židli v první řadě. Přímo proti betlému. S nejlepším výhledem. Jako nějaký VIP host.

Představení začalo, jen co dosedla. Oči jí svítily jako lucerničky. Zazpívaly jsme si koledy, podívaly se na jeden z nejstarších příběhů a bylo nám hezky. I ten slibovanej perník dostala. Dokonce dva kousky. Na malý okamžik (při focení) jí byly dokonce svěřeny i některé dary od třech králů. Ty jsme však musely z pochopitelných důvodů vrátit.

Co chtít víc? Snad jen, aby se lidi měli rádi a abychom se u Živého betlému sešli i příští neděli.

Ali přítel nejvěrnější - 85 - živý betlém

Jsme malé město. Skoro všichni se tu známe. Mám to tady ráda, přestože jsem vlastně "náplava". Je to první místo, kde se cítím opravdu doma. V posledních letech se tu  však lidé už tolik nepotkávají, a tak je každá společná akce velmi vítaným rozptýlením.

První adventní neděle je k setkání naprosto ideální. Chvíli společně pobýt, pobavit se a nasát atmosféru vánočních svátků. Navíc se zdá, že se nám tu zrodila krásná nová tradice. Letos se totiž opět konalo roztomilé představení "Živý betlém". 

Byla už tma. Babi se brutálně nikam nechtělo a nechala se dost dlouho přemlouvat. Ne proto, že by byla lemra líná, ale protože už se po odpolední procházce cítila unavená. Když jsem však podotkla, že pojedeme autem, nakonec blahosklonně souhlasila. Oblékli jsme se, do kabelky jsem strčila hrnečky na svařák a vyrazili jsme. Všichni. Včetně Aliho a mého přítele.

Nacpat potmě babi do auta byl trochu oříšek. Špatně vidí, takže se bála udělat krok. Ale zvládli jsme to. Nasoukala se na zadní sedačku, a přestože byla poněkud nakřivo a mírně sesunutá, pětiminutovou jízdu přežila. 

Na místě byla spousta lidí. Babi zvědavě koukala, kde to jsme. Dávno zapomněla, kam že to jedeme. Trochu nemotorně jsme se zařadily mezi přihlížející. Babi mi trochu vlála v prostoru, takže se všem omlouváme za uštědřené žďuchance. Potřebovala jsem ji "zaparkovat" tak, aby neupadla a alespoň trochu viděla. Bylo hezké sledovat, jak jí září oči při pohledu na spoustu malých i velkých andělíčků. Dokonce si vzpomněla i na útržky koled, které jsme si za doprovodu živé kapely všichni zazpívali.

Babi jsem opřela o ohradu s poníkem a ovečkami a sledovaly jsme spolu stínové divadlo o narození Ježíška. Stály jsme z boku. Babi neměla úplně nejlepší výhled. Snažila jsem se jí proto říkat, co se TAM na seně aktuálně děje. Nějak mi při tom zadrhával hlas a do očí mi spadl asi kousek té zvěstující komety. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč se mi najednou hrnuly slzičky do očí. 

A tak jsme tam tak stály, usrkávaly svařák a babi ani nevadilo, že stojí. Po představení nám přinesli židli. Babi se spokojeně usadila, aniž bychom tušily, že se připravuje společné focení účinkujících. Pak nás najednou obklopili andělíčci, bača, ale i Marie s Josefem, a tak jsme se díky kamarádovi Zdendovi na chvíli staly součástí vánočního kouzla a získaly několik krásných fotek na památku. 

Babi se ani nechtělo domů. Dostala výbornou buchtu a cukroví, a bylo vidět, jak je jí hezky. První advent máme za sebou. Představení však bude k vidění ještě po tři další adventní neděle. Myslím, že můžu za sebe i za babi říct, že už se moc těšíme.

Otázkou je, kam vlastně zmizel Ali? Vůbec jsem ho ten večer neviděla. Možná si jen přihnul svařáku o trochu víc, než je zdrávo a ustlal si tam někde na seně. V každém případě s námi ten večer domů nejel. Bylo to příjemné. 

Doufám jen, že ráno nebude mít kocovinu.

Ali přítel nejvěrnější - 84 - není brána jako brána

Babi bývá často jako ocásek. Stále se na něco ptá. Jindy je zas téměř celý den ponořena do svých milovaných křížovek, které poslední dobou připomínají spíš lidovou tvořivost na motivy. Doplňuje slova, aniž by si byla jista, že jsou správně, případně z nich odebere nějaké to písmenko. Vznikají tak zajímavé a neotřelé novotvary. Odborníci na český jazyk by se nestačili divit. Občas se však stane, že je den náročnější a člověk se opravdu nenudí.

Týden kolem úplňku byl tentokrát opravdu výživný. Každý den je ve znamení nekonečné řady otázek a hledání pravdy. Jenže. Co je to vlastně ta pravda? Máme opravdu každý tu svojí, nebo je to jen chyméra? Blud? Něco, na čem se nikdy nikdo stoprocentně neshodne? Čím déle se starám o babi a Aliho, tím více se kloním k názoru, že pravda prostě není. Neexistuje. Představa, že se spolu někdy na nějaké pravdě shodneme, je naprostá utopie.

Babi: "Já už jsem jako sirota. Všichni mi umřeli. Letos v lednu mi umřela maminka, tatínek, dědeček, babička..."

Já: " Babi, co si vymýšlíš. Dobře pětačtyřicet let ti nikdo neumřel."

Babi: "Ale jo všichni mi umřeli. I dcera."

Zamávala jsem rukou babi před očima.

Já:" Haló. Babi. Já jsem tady."

Napůl nesouhlasně, napůl překvapeně se na mě podívala.

Babi: "Ty přeci nejsi moje dcera."

Já: " A kdo bych měla být?"

Babi: "Já nevím. Já už jsem ze všeho tak zmatená. Pánbíček mě ještě nechce. Asi jsem zlobila."

Já: " A nechceš si luštit křížovky?"

Babi: "A ty nějaké máš?"

Já: "Ty je máš. U sebe v pokoji. Máš jich tam celou hromadu."

Babi odkráčela do svého pokoje, ale během chvilky byla zpátky. Mezi dveřmi se otočila na podpatku a se slovy "Já musím jít ještě do hradu." odkráčela na výsostná místa.

Byla tam dlouho, ale měla jsem práci, takže jsem to příliš nevnímala. Když se vrátila, sedla si ke stolu a zahájila luštění. Po nějaké chvilce jsem kolem ní prošla. Hned mi bylo mi jasné, že zase měla nějaký problém s přenosem. Už si začínám zvykat. Je mi jasné, že tyhle problémy jsou v porovnání s tím, co všechno babi stíhá naprosto marginální. Vůbec si nedokážu představit, na co všechno musí pamatovat! A když si uvědomím, jak těžké musí být orientovat se v časoprostoru... To taky asi není žádná sranda.

I když jsem vzala v úvahu všechny tyto okolnosti, přeci jen jsem babi taktně požádala, aby mě následovala do koupelny. Koukala trochu překvapeně, moc se jí nechtělo, ale nebylo zbytí. Co kdyby zase chtěla někam letět. Jak by to vypadalo!? Jako když se o ní vůbec nestarám.

Až později mi došlo, že si v tom fofru chuděra nejspíš popletla brány. Místo pevné WC brány se snažila použít tu přenosnou, kterou má umístěnou ve svém pokoji. Jenže je to úplně jiný vývojový typ, se kterým  nemá absolutně žádné zkušenosti. A kdoví, jestli vůbec byla v provozu. Nebyla by to však naše babi, aby se nepokusila systému přijít na kloub. Rozhodla se vyřešit problém po svém. Úplně ji vidím! Velmi často totiž podobným způsobem "opravuje" různé věci. Takový televizní ovladač by mohl vyprávět celé story. Zatím co u televize je to relativně jednoduché, tak u takto sofistikovaného zařízení už k nějakým těm škodám dojí může. A taky došlo, i když se babi úporně snažila "zamést stopy".

Ano. Chápete správně. Poměrně značná část zásilky skončila na koberci. Babi už dávno nevnímala, co se kolem ní děje. Voňavá, v činaném oblečení pokračovala nerušeně v započaté práci a mě si absolutně nevšímala. Ani jsem jí nějakými přízemními problémy nezatěžovala. Sama jich má dost. Bez řečí jsem natočila kýbl a tu vzletovou dráhu vydrhla, povlékla peřiny, vyprala deky a dávala si pozor, aby to Ali neviděl. Bála jsem se, aby na ni nebyl naštvaný, že na něj nepočkala.

No není to jednoduché. Pro jistotu jsem uvařila hořký černý čaj, aby to příště měla s trochu větším komfortem.

Odpoledne  odložila luštění a pronesla:

Babi: "To jsem zvědavá, v kolik přijdou. Venku už je tma jako v ranci."

Já: "A koho máš na mysli?"

Babi: "Hanku a ostatní."

Já: "Haló. Tady jsem." 

Řekla jsem už téměř automaticky, neboť mám někdy pocit, že jsem pro babi neviditelná. Jako kdyby se okolo mě rozprostřela nějaká neprůhledná clona. Možná se občas střetneme ve stejném čase, ale naprosto jiné realitě, kdy já nejsem já, ale někdo úplně jiný. Kdo ví? Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které jsou sice úplně na hlavu, ale jinak je všechno úplně v pořádku. Jestli mi rozumíte. Protože já už se v tom poněkud ztrácím.

Babi: "Takže já jsem tvoje dcera?

Já: "Ne. Víš co? Zkus si přečíst ty tvoje poznámky."

Babi čte nahlas: "Bydlí tady s tebou tvoje dcera Hanka a její přítel Petr." Chvíli je ticho a pak dodá: " Takže já jsem tvoje dcera."

Já: "Jak můžeš být moje dcera? Vždyť jsi starší."

Babi na mě nevěřícně kouká, v hlavě jí to šrotuje na plné obrátky a já čekám, jestli to udělá pomyslné "CINK."

Babi: "Tak co seš moje?"

Já: " Přece dcera."

Tak "cink" to sice tentokrát neudělalo, ale dobraly jsme se ke správné odpovědi. To babi podnítilo k dalším zvědavým  otázkám.

Babi: "A kdy budeš mít nějaké děťátko?"

Já: "Já už nemůžu mít žádné děťátko."

Babi: "To je škoda."

Já: "Už jsem na děťátko stará. Ale když zvedneš zadek a přečteš si cedulku na dveřích, tak zjistíš, jak to je."

Babi poslušně vstala, přečetla si, že už jsem dvojnásobná babička a ona, že je prababička a celá štěstím bez sebe dodala.

Babi: "Jé to je príma."

Zbytek dne už proběhl v klidu. Babi si šla po večeři lehnout k televizi. S jedním malinkým zádrhelem. Zapomněla jsem jí dát spací čokoládu. Nevím proč, ale nejpalčivější starosti jí přepadají právě večer těsně před spaním. Když jsem pootevřela dveře, abych svoji chybu napravila, babi se posadila.

Babi: "Jé. To je dobře, že jsi tady. Zrovna tady přemýšlím, kde to vlastně jsem."

Já: " No přece doma."

Babi: "V domově důchodců?"

Já: " Ne. Doma."

Babi se začala nadechovat k další otázce, ale to už jsem jí zastavila.

Já: "Babi. Víš co? Spapej tu čokoládu, lehni si a já ti to zítra všechno povím."

Naštěstí poslechla. Já však vím, že zítra už bude mít úplně jiné starosti.

Ali přítel nejvěrnější - 83 - autogramiáda

Jak možná víte, nedávno mi vyšla knížka. Kamarádi pro mě zorganizovali takovou malou soukromou autogramiádu. Vytvořili plakáty, zarámovali portrét babi, objednali knížky a všemožně dělali tomu mému veledílu osvětu.

V den akce přinesl kamarád Zdeněk zarámovaný portrét v nadživotní velikosti.

Zdenda: "Tak co babi, jestlipak víte, kdo to je?"

Babi (po důkladném prozkoumání): "Nevím. Kdo?"

Zdenda: "To jste vy babi."

Babi (s nevěřícným smíchem): "To jsem já?"

Zdenda: "No jasně. Pěkný ne?"

Babi: "No..."

Chtěli jsme, aby hlavní hvězda příběhů byla u toho, ale nějak jsme zapomněli hlídat Aliho, který se nepozorovaně vplížil do auta. Doufala jsem, že zůstane doma, ale jak se říká, líp byste uhlídali pytel blech než jednoho Aliho udrželi doma.

Dorazili jsme na místo, posadili babi ke stolu a jali se připravovat vše potřebné. Babi byla poněkud nesvá. Pořád nechápala, co se děje, proč tam jsme a co tam budeme dělat.

Babi: "Kde to jsme?"

Já: "V hospodě."

Babi: "A co tu budu dělat?"

Já: "Budeš rozdávat úsměvy."

Babi: "Aha.  A kde mám nějaké pití a něco dobrého?"

Já: "Vydrž. Ještě není otevřeno.Za chvíli to bude."

Babi: "A dostanu něco dobrého?"

No to to pěkně začíná. Poprosila jsem kamarádku Petru, aby babi skočila pro pět tatranek. To by snad mohlo stačit, než nanosíme křesílka, stolek, knížky, pokladnu...

Babi vypadala uspokojeně. Baštila tatranky jednu po druhé a po očku sledovala, co to děláme. Nemělo cenu jí nic říkat. Ali zafungoval podobně jako tlačítko "DELETE" na počítači. Mačkal ho v podstatě pořád.

Když bylo vše nachystané, babi vylila svoji první limonádu. Jó když se daří, tak se daří. Hlavně, aby vůbec někdo přišel. Nervozita stoupala každou minutou. Naštěstí se pomalu začali trousit první gratulanti, i když zatím pouze z naší početné rodiny. Babi seděla v čele stolu a sledovala cvrkot.

Babi: "Co tu budeme dělat?"

Já: "Vyšla mi knížka, tak mám autogramiádu."

Babi "Aha. A co mám dělat já?"

Já: "Jsi hlavní hvězda. Ta knížka je o tobě. Takže, když budeš na všechny strany rozhazovat úsměvy, bude to skvělý."

Babi: "Tak jo. To bych mohla zvládnout."

Ani nevím, jak dlouho tu informaci udržela. V každém případě jsme ji usadili do křesílka a chtěli udělat pár fotek. Jakože Promo. Babi to však vyloženě obtěžovalo, a podle toho se taky tvářila. Na jedné z fotografií dokonce vyplázla jazyk. Přesně jako Albert Einstein na své nejznámější podobence. Tak si říkám, jestli ona náhodou není jeho reinkarnací. Rozhodně by se tím dala vysvětlit její obliba v cestování časem. Budu to muset začít sledovat. Až mi začne psát po zdech vzorečky, je to jasný.

Fotografování a povídání s mojí skorošvagrovou babi pořádně zmohlo. Nějak dnes nebyla úplně ve své kůži. Ani se nedivím. Není holt na takovou slávu zvyklá. Poté, co zbaštila poslední tatranku se se všemi hezky rozloučila a s pozdravem "Čau bambino!" odkráčela k autu. Tak i účast se počítá.

Vlastní křest se Zdendovi povedl. Bouchnul šampíko, pár kapkami pocmrndal knížku, připili jsme si na její zářné budoucí úspěchy. Pak se obřadně usadil do křesílka vedle mě. A protože jsem už od rána měla nervozitou vypnutý mozek, ujal se i autorského čtení. Sklidil samozřejmě velký potlesk, protože ukázky přečetl procítěně a s přednesem, jakého jen lze po třech pivech dosáhnout.

Zdendo. Bylo to krásné a nejedno oko nezůstalo suché.

Další členkou našeho "týmu", jak jsem již psala, byla Péťa. Měla za úkol prodej knih a zaskočila Zdendu i za objektivem fotografického aparátu, aby zachytila neopakovatelnou atmosféru celé akce.

Absolvovala pětiminutové školení a následně na ní byla hozena i veškerá zodpovědnost za kvalitu i obsah. Musím uznat, že naši důvěru v ní kladenou nezklamala, a díky tomu vám mohu pomocí několika snímků přiblížit úžasné chvilky celého odpoledne a zachytila génia loci Baru u pavouka.

V neposlední řadě bych ráda poděkovala majiteli Baru u pavouka Ládíkovi za to, že nám poskytl azyl, čepoval výborné pivo a vůbec se o nás staral, jako o vlastní.

Zatím, co si babi dávno doma luštila křížovky a naprosto zapomněla na to, že někde byla, přicházeli noví a noví fanoušci i kamarádi. Můj strach, že nikdo nepřijde, byl naprosto zbytečný. Téměř všechny výtisky našly své nové majitele a mně nezbývá, než zhodnotit:

Byli jste všichni úžasní, skvělí a my s babi i Alim doufáme, že se vám to líbilo alespoň tak, jako nám. Přejeme knížce, aby našla hodně čtenářů.

Děkuju.