Ali přítel nejvěrnější - 82 - kdo si hraje, nezlobí

Díky knížce, kterou mi vydalo nakladatelství Euromedia, i díky panu Staňku Vaňkovi, který měl její vydání na starost, jsem se seznámila s paní Doc. MUDr. Ivou Holmerovou PH.D., která je předsedkyní  společnosti Alzheimer Europe. A protože tato dáma ví o Alim snad úplně všechno, napsala mi do knížky krásné a fundované povídání, čímž povýšila její odbornou úroveň, čehož si velice vážím. Je to pro mne obrovská čest. 

Šťastná náhoda však svedla naše cesty ještě více. Zjistily jsme, že bydlíme ve stejném městě, jen malý kousek od sebe. Vyloženě znamení z hůry. Jednoho krásného dne pak před naší brankou zastavilo auto a my s babi dostaly sadu her, které teď s Alim můžeme hrát. A protože jsme ženy činu, dlouho jsme neváhaly.

Nastal den "D", hodina "H" a minuta "M". Babi se posadila v kuchyni ke stolu a natěšeně sledovala, jak rozbaluji krabici.

Babi: "Copak to máš?"

Já: "Dostaly jsme hry, tak je vyzkoušíme. Co ty na to?"

Babi: "Bezva."

Přiznám se bez mučení, že nerada čtu návody, ale u většiny her jsem naštěstí ani nemusela. Nejdřív jsme zkusily hledání stejných obrázků. Vlastně takové pexeso naruby, protože obrázky nejsou schované. Na stůl jsem rozložila  velké karty s obrázky a babi pak lízala z balíčku malé kartičky a hledala a hledala. Docela jí to bavilo, i když měla občas problém obrázek najít, protože je jich opravdu hodně. U téhle hry (stejně, jako u některých dalších) je více variant. Můžete hledat fotografické obrázky, různobarevné tvary a nebo barvy, což je skvělé a samotnou mě překvapilo, jak se tím změní obtížnost hry. Nejlépe šly babi fotografie. S barvami a tvary chvíli zápasila, ale nakonec je zvládla, i když to trvalo o trochu déle.

Zato další hra! Ta nás potrápila. Bylo to nejspíš tím, že babi Domino nikdy nehrála. Pravidla tak byla nad její schopnosti. Nepomohl ani výběr varianty (ovoce, barvy a puntíky). Když už část pochopila, během chvilky jí v tom Ali udělal takový zmatek, že jsme to po třetím pokusu vzdaly. Já se snažila hodně, neboť je hra hezky vyvedená a babi méně, protože jí to nešlo a tím pádem nebavilo.

Co však babi zaujalo bylo párování obrázků. Měla za úkol určit dva obrázky, které k sobě tematicky patří, a tak jsme párovaly čepici s rukavicemi, kočku se psem nebo třeba nůž s vidličkou. Kartičky jsou velké a betelné. Dobře se berou do ruky. A jen u pár obrázků, které jsou mimochodem vyvedeny ve velmi  hezkém moderním pojetí,  jsem i já měla trošku problém poznat, že motýl patří ke kytičce a spárovala je v podstatě až vylučovací metodou. Není to však nepřekonatelný problém. Tyto sporné, respektive složitější  kartičky lze jednoduše vyřadit. I tak jich zbude dost a dost pro hraní i pro radost, jak mi právě poradilo moje básnické střevo.

Skvělé je, že některé z her může babi hrát sama, a já u toho můžu třeba vařit, nebo louskat ořechy, či krájet jablka na křížaly, zavařovat a spoustu dalších zbytečností...

Ráda bych proto paní Holmerové jednak moc poděkovala, a taky udělala trochu té neplacené reklamy, protože tahle sada si to opravdu zaslouží. Hry je možné volně zakoupit na níže uvedeném odkazu. Navíc lze na nákup sady (u některých zdravotních pojišťoven) využít příspěvek, což je skvělé.

Kdo si hraje, prostě nezlobí. To je tisíce let ověřená pravda a platí i v případě babi a Aliho.

Paní Holmerová, moc děkujeme.

Teď ještě slibovaný odkaz:

https://www.alzheimer.cz/e-shop/pomucky/48-sada-pro-skupinovy-kognitivni-trenink/ 

A pro úplnost. Tady i jinde je možné zakoupit knížní vydání mého blogu:

https://www.dobre-knihy.cz/pubertacka-pred-duchodem-661092.html?gclid=Cj0KCQjwnbmaBhD-ARIsAGTPcfUnMEavh3hFpOruzHoY5hfr0yp0Aj4qo3XcQ5T5sxTHxsZUzFIlW1saAgEnEALw_wcB

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/pubertacka-pred-duchodem-469649649?gclid=Cj0KCQjwnbmaBhD-ARIsAGTPcfWBf5YN_3HNcOR4JkaJicG8yHL-a4MTjXxhdA_ZFnelGqTTKD547mYaAuAxEALw_wcB

Ali přítel nejvěrnější - 81 - noční bitva

Ráno bylo jako každé jiné, jen babi pořád ne a ne vstávat. Ne že by to bylo nějak zvlášť neobvyklé, ale přeci jen se občas bojím, jestli se něco nestalo.

Když bylo po deváté hodině, nedalo mi to, potichu jsem pootevřela dveře a nakoukla. Silný odér mě téměř vytlačil z pokoje. Vypadal, jako by tu proběhla zuřivá bitva. Po zemi byly zbytky munice i části výstroje. Babi ležela v posteli a ani nedutala. Abych byla přesnější, dělala neviditelnou. Jako kdyby hrála hru ve které hráči po výzvě "štronzo" zůstanou nehybně v pozici, ve které se právě nacházejí.

Letmým pohledem jsem zhodnotila stav bojiště i následky boje a dospěla k názoru, že ze strategického hlediska bude nejlepší, když babi zatím zůstane tam, kde je, aby případné zbytky nábojů nemohly způsobit další škody. Stejně nevypadala, že by se jí chtělo uklízet bojiště. Z pod peřiny jí vykukovaly v podstatě jen oči, které mě téměř nehnutě a neúčastně pozorovaly.

Nevím, co se v noci stalo, ale předpokládám, že se připletla do nějaké roztržky mezi Alim a nezvanými návštěvníky odjinud. Evidentně chtěla Alimu pomoci při obraně území a přecenila svoje síly. 

Bylo na mně, abych uklidila bojiště a poskytla hrdinům alespoň teplou koupel a čisté oblečení. Postupovala jsem systematicky z jedné stany pokoje na druhou a snažila se z bojiště udělat opět obyvatelnou místnost. Babi se po celou dobu úklidu ani nepohnula. Vypadalo to, jako by ji zákeřný nepřítel zhypnotizoval. Jak podlé!

Na chvíli jsem se tak stala pyrotechnikem a krok za krokem opatrně likvidovala zbylou munici. Pravda. Trvalo to. Ale naštěstí nedošlo k žádným větším škodám na majetku a na bojišti zůstala jen babi, po uši zavrtaná do peřin. Ještě než jsem postoupila do závěrečné fáze, napustila jsem vanu.

Babi miluje pěnu do koupele a tentokrát to bylo opravdu potřeba. Rozhodla jsem se, že babi naložím do vody, aby se bláto na hřišti (tedy vlastně z bojiště) pořádně odmočilo a já se mohla vrhnout na povlečení postele.

Opatrně jsem babi vytáhla z úkrytu a velmi šetrně ji přesunula do koupelny. Netušila jsem, zda na sobě nemá ještě nějaké další výbušné zařízení, takže opatrnost byla opravdu na místě. Pomohla jsem jí do vany. Pěna se jí rozprostřela kolem hlavy, jako by měla na hlavě chlupatou beránčí čepici. Vypadala bezbranně a unaveně. Zkrátka jako po bitvě. A tak jsem tam tu naši bojovnici nechala, aby si po tom zuřivém boji trochu odpočinula a zrelaxovala.

Povlečení peřin už byla jen kosmetická úprava. Taková závěrečná tečka celé operace, po které činanou babi čekala zasloužená snídaně. Hořký čaj a dva suché rohlíky, což byla, vzhledem k újmám, které v boji utržila, jediná možná varianta.

Po snídani se babi ulevilo, vrátila se jí dobrá nálada. Na noční boje si už ani nevzpomněla a vrhla se na  svoje milované křížovky.

Ali přítel nejvěrnější - 80 - peklíčko

Bylo týden před úplňkem a Ali se rozhodl, že mě v tomto magickém období připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. Pět dnů nás doslova terorizoval a vyloženě si to užíval. Vysál ze mě tolik energie, že bych s ní snad utáhla celej barák. Nepokrytě nám vyhlásil válku a bylo to hotové peklíčko.

Začalo to ve středu. Zrovna jsem zahájila generální úklid domácnosti. Měla přijet dcera s vnoučátky, a tak jsem to vzala z gruntu. Mytí oken včetně konzervace rámů, výměna povlečení, stažení všech dek, nábytek, luxování... prostě celý den jsem šůrovala a zastavila se až večer.

Už v poledne mi babi připadala poněkud zmatená. Pořád se chodila na něco ptát. Byla jako zaseknutá deska.

Babi: "Můžu se na něco zeptat? Půjdeme ještě někam?"

Já: "Kam bysme chodily?"

Babi: "No já myslela, že ještě někam půjdeme. Třeba na oběd."

Já: "Oběd ti za chvíli ohřeju. Na to nikoho nepotřebujeme."

Babi: "Aha."

Visela jsem na okně a snažila se nespadnout ze židle. Babi se objevila ve dveřích. Snad už posté.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já: "Na copak?"

Babi: " Představ si, že jak tady byli, tak mi ukradli kabelku se všema dokladama a penězma."

Už při prvním slově jsem věděla, co chce říct.  Otázka peněz jí poslední dobou dost trápí. Řešíme to každé boží odpoledne i večer. Vzmohla jsem se jen na "zahajovací" odpověď, po které vždy následuje  řada dalších otázek a odpovědí.

Já: " Babi. Nikdo ti nic nesebral."

Babi: "Ale jo. Hanka. Vzala si to k sobě a teď to někde  utrácí za kdoví jaké blbosti. A kde vůbec je? Už jsem jí neviděla kolik let."

Na to, že babi kradu peníze jsem už celkem zvyklá. Říká mi to každou chvíli. Většinou se ukloním, představím se a tím je problém vyřešen. Tentokrát se však na této myšlence zasekla a nehodlala ji opustit. Byla jsem unavená. Ruce u kolen jako orangutan, kolena zvolna vypovídala službu a tento typ otázek se mi pomalu kůží provrtával do centra mé nervové soustavy. Měla jsem pocit, že jestli s tím nepřestane, nejspíš exploduju.

Já (prosebně): "Už dost babi. Nemuč mě. Dneska ne. Prosím."

Babi: " Já tě nechci mučit. Já tě mám ráda. Já jen, abyste o ty peníze nepřišli. Byla by to škoda. Chodí mi tam hodně peněz."

Já: "Neboj. Nikdo ti nic nevzal. Všechno mám u sebe."

Babi: "Jé. To se mi ulevilo. To mám radost."

Já: " Já vím. Jako vždycky."

Visela  jsem na dalším okně a ze židle se snažila dosáhnout na odsunuté háčky. A jak tak opatrně balancuju, periferně vidím šourající se postavu. Instinktivně zatínám zuby.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (udýchaně): "Babi teď ne. Prosím."

Babi: " Já jen, že bude potřeba mi sem přehlásit účet. PINkartu. Chodí mi tam celý důchod."

Já: "Babi. Běž do kuchyně, na stole máš ceduli a tam je všechno napsané."

Doufala jsem, že to babi na chvíli zaměstná, bude mít nějaký pohyb a já získám trochu času na dověšení záclon. Po chvíli se však babi vrací.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (zoufale): "Ne!"

Babi: "Tam píšou, že ty moje věci má Hanka. Určitě mi dělá průvan v peněžence i na PINkartě."

A tak to šlo celý den, i druhý den... a přiznám se, že už jsem před babi zbaběle zdrhala, kdykoliv jsem ji slyšela přicházet. Věta "Můžu se na něco zeptat?" už mě doslova fyzicky bolela. V pátek dorazily děti a trochu babi zaměstnaly. Opravdu jen trochu. Otázky nepřestaly. Jen nás na ně bylo víc. Dětem to naštěstí přijde legrační, takže si s babi i Alim rády povídají a nejsou u toho poťouchlé. 

Dcera však byla z babi poněkud rozpačitá. Dlouho ji neviděla, takže ji toto rozpoložení trošku zaskočilo. Něžně mě pohladila po zádech a přivinula k sobě. Babi seděla na gauči.

Babi (na dceru): " My už jsme se někde viděly. Že jo?

Dcera: " Já jsem tvoje vnučka."

Babi: "Já myslela, že se známe z dětství."

Dcera: " To jsem ještě nebyla na světě."

Babi (na mě): " A ty jsi moje maminka?"

Já: "Ne. Já jsem tvoje dcera."

Babi: "Mně to přišlo divný. Jsme skoro stejně starý..."

Dcera se na mě pobaveně podívala a vzdala se komentáře.

V podobném duchu  probíhal celý víkend. Ali si užíval své místo na výsluní a byl jak utržený z řetězu. V neděli miláčci odjeli a my zůstali s Alim sami. Zkoušel to na nás ještě v pondělí, ale to už na mně bylo vidět, jak moc jsem na něj nazlobená a dávala jsem mu to zcela nepokrytě najevo.

V úterý to Alimu docvaklo. KONEČNĚ!!  Konečně pochopil, že takhle to fungovat nebude. Bylo to TAK úlevné, že jsem mu za to i poděkovala. 

Jó když se dva dokážou domluvit, je to skvělé. A tak s babi zase chodíme na procházky, zpíváme si do kroku " Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu... ". 

Krása střídá nádheru a babi už je zase babi a ne Alibabi. Co chtít víc? Už nic.

Ali přítel nejvěrnější - 79 - ubytovna

Kamarád se u nás zastavil na pokec. Bylo hezky, a tak jsme seděli venku a povídali si. Babi si sedla do svého oblíbeného křesla a snažila se zapojit do hovoru. 

Odběhla jsem na chvíli do kuchyně, a když jsem se vrátila, měla v ruce hůl a vypadalo to, že se chystá někam odejít. 

Babi: "Tak já už půjdu." 

Otočila jsem se tázavě na přítele, který má občas vzácný dar být tak vtipný, až to bolí. Kdo ho zná ví, o čem mluvím. 

Přítel: "Babi říkala, že bydlí na ubytovně a že už chce jít domů. Řekl jsem jí, ať si nezapomene vzít hůl. Věci si prý brát nemusí, protože tam bydlí už tři roky a všechny věci už má dávno přestěhované." 

Já: "Aha." 

Pochopila jsem, že jde jen o jeden z jeho oblíbených vtípků. Někdy svými "Le gráckami" silně konkuruje Alimu a občas je s tím fakt na zabití. Zkrátka jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. 

Měli jediné štěstí, že babi ještě nebyla na procházce. Zcela otevřeně se přiznám, že jsem naprosto nečestným způsobem zneužila situace. Stydím se za to, ale jak se říká účel světí prostředky, a tak jsem řekla:

"Aha. Tak jo." 

Babi se s námi s úsměvem rozloučila: 

"Tak já už poletím. Všechno mám, tak se tu mějte hezky. Já se na vás zas někdy přijdu podívat."

Vstala, odemkla branku a vyrazila. Jakmile zašla za roh, vydala jsem se tajně za ní. Přeci jen má problémy s chůzí. Když chodíme na špacír, bývá do mě většinou zavěšena plnou vahou a i tak to s námi občas šmejkne. 

Šla jsem zhruba pět metrů za ní a nestačila se divit. Babi nasadila téměř vražedné tempo. Na nějaké motání si ani nevzpomněla. Měla jsem co dělat, abych jí stačila.

Připadala jsem si jako tajný špion. Babi zastavila, já zastavila, babi se rozešla, já za ní. Když jsme takto dorazily k hlavní silnici, trochu jsem se bála, že bude chtít přecházet na druhou stranu ulice, ale naštěstí jen zahnula za roh a svižnou chůzí pokračovala směr náměstí. Kdo to u nás zná ví, že je to docela štreka. Kam se hrabou naše procházkové mety. A to prosím všechno bez odměny. Žádné smlouvání a zmrzliny! 

Když jsme došly na náměstí, babi přeci jen trochu znervózněla a hledala nějaký záchytný bod. Před jedním z domů stála skupinka místních občanů a s neskrývaným zaujetím sledovala zmatenou babi, která se právě rozhlížela na všechny strany. 

Byla jsem zhruba dva metry za ní, když se  zeptala, kde je ubytovna. Dobří lidé na mě vrhli tázavý a zmatený pohled. Posunky jsem se snažila naznačit, že babi není úplně ve formě. Stejně o žádné ubytovně nevěděli. 

Dospěla jsem k názoru, že už toho pochodování bylo dost. Přistoupila jsem k babi, opatrně ji chytila za loket tak, aby se nelekla. 

Já: "Tak co babi. Nepůjdeme domů?"

Babi: "Vždyť tady někde už musí být."

Já: "Není babi. A nikdy nebyla." 

Babi se v naději otočila na ty dobré lidičky, kteří podpořili moje slova. 

V ten moment již u obrubníku zastavilo naše auto. Kluci díky bohu pochopili, že by se nám odvoz mohl hodit a přijeli pro nás. Docela se mi ulevilo. Babi by zpáteční cestu asi nezvládla. Ali už byl samozřejmě dávno někde v trapu. Konec konců jako vždy. 

Babi s úlevou nastoupila do vozu a už jsme o této drobné patálii nemluvili. 

Bylo to zbytečné. 

Ali přítel nejvěrnější - 78 - zavřeno!

Kousek od našeho domu nedávno otevřeli stánek s občerstvením. Chodíme kolem na procházku. Samozřejmě pouze za  předpokladu, že babi slíbím zmrzlinu a malinovku. 

A tak smlouváme. Pokud dojde k prvnímu záchytnému bodu (první strom) dostane jednu. Druhou zmrzlinu si musí zasloužit dosažením další mety, tedy druhého stromu (cca 500m). 

Nedávno jsme opět vyrazily. Podmínky byly domluvené, ale až na místě jsme zjistily, že je stánek ještě zavřený.

Babi najednou ztratila veškerou motivaci. Navíc se cítila býti podvedena. Zadarmo přece nebude šlapat takovou štreku! Z mého neústupného pohledu pochopila, že v procházce hodlám pokračovat. Nasadila proto trpitelský výraz, plnou vahou se o mě opřela,  obrátila oči v sloup a začala sýpavě dýchat. 

Babi: "Mně je strašně špatně. Hrozně se motám. Pojď. Půjdeme domů." 

Já: "Tak dojdeme alespoň k prvnímu stromu." 

Babi: "Já nemůžu. Čestné slovo." 

To neměla říkat. Na babi čestné slovo jsem háklivá. Nevsadila bych na něj ani zlámanou grešli.

Já: "Je to jen kousek. Není to ani dvacet metrů. Šup. To dáme. Pojď. Levá, pravá, levá..." 

Zkrátila krok na délku necelých pěti centimetrů, výraz získal na dramatičnosti a čekala jsem, kdy se v rámci role rozhodne sesunout k zemi. Holí mávala na projíždějící auta a záchranu se snažila najít i u sousedky, která právě venčila psa. 

Jako vždy hvězdný herecký výkon. Kdybych ji neznala, tak volám sanitku s podezřením na totální kolaps. Jenže já ji znám a jen tak mě něčím neoblbne. 

K prvnímu stromu jsme však již nedošly. S vypětím všech sil a za stálého opakování "levá, pravá..." jsem ji dovlékla zhruba do poloviny. Následovala otočka směrem k domovu,  po které nastalo zázračné zlepšení zdravotního stavu. Jako mávnutím kouzelného proutku. Dech se zklidnil, krok protáhl a domů jsme dorazily bez jakýchkoliv dalších problémů.

Škoda, že si sousedé nepořídili non-stop. 

Ali přítel nejvěrnější - 77 - jak nám dupou králíci

Když je horko k padnutí a vzduch se v podstatě nehne, nemám odvahu vzít babi ani na procházku. Tento rok se to stává dost často. Jednak bych ji v případě potřeby neunesla, a taky proto, že doma je  krásný chládek. Máme starý dům s širokými zdmi. Prostě oáza! 

Po ránu mívám problém otevírat pusu. Mentálně se probouzím až kolem desáté hodiny. Do té doby je zázrak mě přimět k jakémukoliv hovoru. Ráno prostě ráda mlčím. Obstarám zvířata, snídani, poklidím... Ale potichu. 

Babi s Alim jsou však ráno nejčilejší a vůbec můj ranní stav nerespektují. 

Babi: "Dobré ráno. Dobře jsem spala. Až do teď. Dlouho jsem se tak dobře nevyspala." 

Já: "To je dobře." 

Babi: "Mám zapnout konvici?" 

Já: "Ne." 

Babi: "Ty se mnou nemluvíš?" 

Já:  "Spím." 

Babi: "Aha. A mám zapnout vodu?" 

Já: "Ne." 

Babi: "Já jen kvůli snídani."

Já (prosebně): "Nehoň mě." 

Babi: "Já tě nehoním. Je čas. Nikam nespěchám. Já zapnu vodu jo? "

Já (už poněkud nelibě): "Ne. Vstala jsi moc brzy. Musíš počkat. Ještě musím ke slepicím." 

Babi: "Aha. Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak řekni. Něco podržet nebo přerovnat." 

Já: "Jestli mi chceš pomoct, tak prosím seď a nic nedělej. Prosím." 

Babi: "Budu sedět a držet hubu." 

Já (potěšeně) : "Ideální. Děkuju." 

Babi: "Dneska to vypadá, že bude hezky. Všechno se se mnou motá."

Já : "Jo jo." 

Tato konverzace probíhá více méně v nezměněné podobě každý boží den. Podobně jako ve filmu "50x a stále poprvé." 

Po druhé snídani a druhé svačině pokládám na stůl cedulku, že už snídala i svačila, a že už bude následovat jen oběd. To jen pro případ, kdyby jí to náhodou zajímalo, než zbaští i mě. 

V horku babi nejde pomalu ani k brance. A přiznám se, že jí nijak zvlášť nepřesvědčuju. Mám v těch vedrech problém sama se sebou. Návaly horka mi při vyšších teplotách dělají peklo na zemi. A tak jsme s babi zalezlé v chládku a děláme, že venek neexistuje. 

Pohyb je však důležitý, a tak se i s Alim stoupneme kolem kuchyňského stolu a dupeme králíky. Samozřejmě pouze obrazně. Chytíme se desky a za zpěvu písně "Pojďte se k nám všichni podívat, jak nám dupou králíci", případně jiné sprostonarodní odrhovačky, dupeme a dupeme, dokud babi vydrží. 

Procházka to sice není. Je to jen chabá náhražka skutečné chůze, ale babi i Aliho to baví, tak proč ne. 

Ať žijou králíci, co jsou krásně velicí ! 

Kniha - vychází 1.9.2022

Pozor změna! 

Došlo ke změně data vydání. 

Kniha vyjde až 15.9.2022

Můj poslední rok byl (díky nominaci na Magnesia litera - blog roku) ve znamení zázraků. Jedním z nich je vydání blogu v knižní podobě. Kniha vyjde 1.9.2022 u vydavatelství Ikar prostřednictvím nakladatelství Euromedia. Již nyní si ji však u některých prodejců můžete objednat. 

Pro informaci : 

Kniha vyšla i v elektronické verzi!!!!

Všem děkuji za podporu,  přízeň i pomoc s rozšířením okruhu čtenářů.  DĚKUJI ❤️

Ali přítel nejvěrnější - 76 - to je věkem

Již před časem jsem psala, jak je v soužití s Alim důležitá pravidelnost. Každodenní práce už máme s babi tak zajeté, že u toho nemusíme ani moc přemýšlet. A zatímco babi ještě hluboce spinká, já už většinou přes hodinu běhám kolem zvířat. Když se pak princezna milostivě vzbudí, mívám vše hotovo a připraveno na snídani. 

Tentokrát jsem v noci špatně spala. Byla jsem jak chodící Šípková Růženka a oči držely otevřené jen silou mé velmi ochablé vůle. 

Babi se většinou budí do dobré a neskutečně upovídané nálady. Občas mi to dělá problém. Nejsem zrovna moc ukecaná  a po ránu ze mě vymámit delší větu je docela fuška. 

Babi však ctí své ranní rituály včetně různých průpovídek a poznámek. Všechna rána jsou prostě jako přes kopírák, a málokdy dojde k posunu konverzace na vyšší mentální úroveň.

Babi: "Dneska jsem spinkala jako andělíček." 

Já: "Tak to ti závidím. Já jsem už od čtyř vzhůru." 

Babi: "No jo. To je věkem. Až mi bude tolik co tobě, tak možná taky nebudu spát." 

Podívala jsem se na ni a přemýšlela, jestli si ze mě dělá legraci, nebo to myslí vážně. To opravdu vypadám tak strašně? Koukla jsem letmo na Aliho. Samozřejmě se mohl potrhat smíchy. Co bych taky mohla čekat!? Vrhla jsem po něm nevraživý pohled a trochu dotčeně procedila mezi zuby. 

Já: "Tobě už přece nemůže být tolik co mně." 

Babi: "Jak to?" 

Já: "Protože jsem mladší. Už ti nikdy nebude jako mně." 

Babi: "A jo. A kolik je ti let?" 

Já: "Padesát devět." 

Babi: "Tak to jo. Mně je asi šedesát tři viď?" 

Já: "Skoro. Je ti osmdesát devět." 

Babi: "Jé. Tolik?" 

Já: "No jo. Tolik." 

Babi: "Tak to už jsem stará jako Metuzalém." 

S neskrývaným pocitem zadostiučinění jsem toto konstatování přešla pouhým "Hm." Nechtěla jsem to radši dál rozvíjet. Ještě bych se mohla dozvědět, že už jsme na tom stejně, a to jsem nechtěla riskovat. 

Zrcadlo už delší dobu v podstatě nepoužívám. Tentokrát jsem to však nevydržela a letmo do něj hodila očkem. Malinko se mi ulevilo. Na osmdesát devět to zatím nevypadá. 

Ali přítel nejvěrnější - 75 - potopa

Dopoledne probíhalo v zajetém rytmu. Věnovala jsem se práci v kuchyni a psychicky se připravovala na další kolo zavařování okurek. Babi mezitím luštila křížovky. Klasika. Nic nového pod sluncem. 

Soustředila jsem se na práci a babi v podstatě ani nevnímala. Ona mě koneckonců taky ne. Po nějaké chvíli mě však zarazil zvuk čerpadla. Stále běželo a babi nezvykle dlouho nevycházela z koupelny.

Opatrně jsem pootevřela dveře. 

Já: "Je všechno v pořádku? 

Babi:" Jo. Už jdu. Nějak mi to nešlo."

Tohle je nebezpečná věta.  Pokaždé zbystřím, protože se z ní téměř vždy vyklube nějaký problém. 

Babi vyšla z místnosti jakoby nic, přesto však podezřele svižným krokem. Pokud bych použila vojenskou terminologii, dalo by se to nazvat rychlým strategickým ústupem do předem připravených pozic. 

Nejdřív jsem šla zkontrolovat splachování, protože čerpadlo jelo na plné obrátky. Občas se zasekne páčka splachování. Kdybych se byla bývala více soustředila i na podlahu, byla bych nehamtla do veliké, stále se zvětšující louže nevábné vůně i konzistence. 

Problém s páčkou jsem vyřešila ve vteřině. Jenže pak můj pohled padl na mísu. Chceteli trůn, divadlo, muzeum, svatyně a já nevím jak ještě babi tomuto posvátnému říká. Byla totálně ucpaná. Obsah volně stékal přes okraj a z výsostných míst se na zemi zvolna vytvářelo malé, nicméně ne nevýznamné odkaliště. 

Pořád babi říkám, aby na to dávala pozor nebo aby v případě potřeby někoho zavolala. NIKDY jsem tím NĚKOHO neměla na mysli Aliho! Nejsem vůči němu nijak zaujatá, ale za ty roky jsem pochopila, že je šikovný jako hrábě do kapsy a na co sáhne, to pokazí. Což se opět potvrdilo. 

Možná jen chtěli propašovat nějaké věci do jiné dimenze. Bránu pro tyto účely nepoužili poprvé a zřejmě ani naposled. To by mi až tak nevadilo. Začínám si zvykat. Ale když už chci pro přenos používat takto sofistikované zařízení, alespoň si přečtu návod nebo absolvuji nějaké školení, ale rozhodně hned nespouštím turbo pohon, navíc v okamžiku, kdy mám předimenzovanou kapacitu. 

Letmým pohledem jsem se pokusila identifikovat obsah zásilky. Díky použitému zrychlení to však již nebylo možné. Celý náklad byl naprosto znehodnocen. 

Zatímco já likviduju následky necitlivého zacházení, babi sedí u stolu a nerušeně pokračuje v luštění. 

Tak snad tam nebylo nic důležitého. To by mě fakt mrzelo. Už kvůli babi. 

Ali přítel nejvěrnější - 73 - koberce

Máme doma šest koček a velkého psa. Tedy vlastně fenku Amy. Dvířky si chodí ven a dovnitř, jak se jim zlíbí. Každému je tedy jasné, že o chlup u nás nezavadíte a vše září čistotou. 

Amy je seniorka. Se vším, co k tomu patří. Bohužel i včetně nádoru uvnitř močového měchýře. Přestože s ní běhám před branku každou půlhodinu, aby si ulevila, stejně se občas nějaká ta loužička objeví.

Když k nám nedávno měly přijet vnoučátka, čekal mě tudíž generální úklid. Nejdůležitější bylo vyprat koberce, na což jsem si vyčlenila celý den. 

Vše běželo jako po drátkách. Babi s Alim luštili křížovky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco zvrtnout. 

Už jsem téměř finišovala, když na mě babi zavolala : 

" Musím si dojít do muzea."

Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost. Babi na vysostná místa chodí často, takže nic nového. Po chvíli mi však došlo, že je tam nějak podezřele dlouho. 

Hlavou mi proběhlo podezření, jestli zase odborně nemanipuluje bránou do jiné dimenze. Aliho jsem nikde neviděla, a tak jsem trochu znervózněla . Ještě mám v živé paměti, jak to dopadlo posledně. 

Opatrně jsem otevřela dveře do koupelny, která vypadala, jako kdyby tam právě proběhla zuřivá bitva. Babi stála vedle vany, napůl svlečená, s plnými kalhotami u kolen, nešťastná jak šafářův dvoreček. Volání přírody jí evidentně zastihlo v ten nejnevhodnější okamžik. Zachraňovala sice co se dá, ale moc jí to nešlo.

Bylo mi jasné že úklid musí počkat. Celou jsem ji svlékla, naložila do vany, naplnila pračku tím smradlavým pokladem a děkovala bohu, že jí to nechytlo někde na právě vypraném koberci.

Když jsem z ní zase udělala činanou babičku, vrátila jsem se k zušlechťování podlahových krytin a ponechala ji v zajetí křížovek, do kterých se pustila, jako kdyby se nic nestalo. Dávno tu epizodu pustila z hlavy. 

Žádná další jobovka se už naštěstí nekonala, galeje byly za mnou a já spokojeně padla na gauč v kuchyni, že si přečtu nějaké novinky, projdu zprávy a trochu zrelaxuju. 

Babi: "To máš matiku?" 

Já: "Ne ne." 

Babi: "Tak češtinu?" 

Já: "Já už do školy nechodím babi. Na to už jsem moc stará." 

Babi: "Když ty jseš stará, tak já jsem prastará." 

Byla jsem ráda, že ještě držím v kůži, tak jsem se jen usmála a pokračovala v odpočinku. 

Babi: "Tak co je nového?" 

Já: "Nové Strašecí, Nový Bydžov..." 

Babi: "Nové kecy..." 

Pobavilo mě to, ale už jsem neměla sílu na vtipy. 

Já: " Mám toho plný kecky babi. Dám ti večeři a půjdem spát. Co ty na to?" 

Babi: "Tak jo. Ale ne moc. Nechci bejt tlustá." 

Já vím babi. Zítra ještě povleču peřiny, vytřu, uvařím a pak si dojdu k autobusu pro ty naše milovaný štěstíčka. 

Ale to už jsem neřekla nahlas. Byla jsem ráda, že dýchám. Z posledních sil jsem poklidila kuchyň a v podstatě upadla do bezvědomí. Byl to náročný den. 

Tak dobrou. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 72 - flám

Jednou za čas se potřebuju, jak se říká vyřádit. Prostě dobít baterky. Miluju muziku, tanec a jsem v tomto ohledu, mírně řečeno, živelný tvor. Jak někde slyším vrznout, nevnímám nic jiného.

Na parket většinou mířím rovnou od vchodu a přítel mi cestou odebírá kabát, kabelku či svetr. Jsem schopna takto "zahajovat" večer naprosto všude. I v narvané Lucerně. 

Jsem naprosto bez zábran a žánrově mám velmi široký záběr. Tvrdím, že tancovat tancovat se dá i na operu. Mně by však stačily i dva klacíky, kterými by mi někdo klepal do rytmu. A když tak o tom přemýšlím, vystačila bych si i s vlastní pusou vytvářenými rytmy. 

Dlouho jsem nikde nebyla, takže pozvání na neplánovanou "babskou jízdu" na koncert skupiny Kabát Revival Plzeň jsem přijala s naprostým nadšením. Babi byla zabezpečená, a nic nebránilo vyrazit. 

Večer byl úžasný. Protančily jsme celou noc a domů dorazily hodně k ránu. Začínalo svítat a řvoucí kohout  mi decentně připomněl, že to dneska nebudu mít úplně jednoduchý. Všechno jsem si připravila, došla se psem a na dvě hodiny to zalomila do postele. Tedy domnělé dvě hodiny. 

Jako první mě přišla vzbudit Bubu. Černohnědá kočičí slečna. V pět hodin ráno pocítila velmi naléhavou potřebu lásky. Milovala jsem ji v tu chvíli na maximum. Napůl jsem spala, napůl hladila...  V tom slyším babi, jak vstává. 

Jindy vylezá z postele nejdřív v devět, ale dneska si hodně přivstala. Zlatíčko. Co naplat. Jde se vstávat. 

S vynaložením všech sil jsem se dopotácela do kuchyně. Musela jsem vypadat naprosto impozantně. Jak po dvacátém pivu. A to jsem za celý večer měla jen jedno! Naštěstí. 

Babi byla ve velmi dobrém rozmaru a hned, jak mě uviděla, začala švitořit. Přiznám se, že jsem jí nebyla schopná moc vnímat. Vlastně ani vidět. Oči odmítaly zůstávat v otevřeném stavu a neustále měly tendenci se zavírat. 

Babi: "Tobě není nějak dobře viď?" 

S hodně velkým úsilím, protože ani pusa mě nechtěla poslouchat, jsem ze sebe vymáčkla něco jako "Hmmm." 

Konverzace bylo to poslední, po čem jsem v tu chvíli toužila, ale přeci jen jsem se nakonec vyhecovala k delší osvětující odpovědi. 

"Jsem po flámu. Ještě spím a nejsem schopna si povídat."

Babi chápavě pokývala hlavou, jakože tomu rozumí. Dvě minuty dokonce vydržela být zticha. Za chvíli se však ozvalo:

Babi: "A jaký to bylo?" 

Já: "Skvělý, ale ještě spím." 

Babi: "Mám zapnout vodu?"

Já: "Ne. Vstala jsi moc brzy. Musím nejdřív udělat zvířata." 

Babi: "Jasně. To já počkám. A mám zapnout vodu?" 

Já: "Ne! Musím nejdřív obstarat zvířata."

V duchu jsem si děkovala, že mám všechno připravené. Kočky, slepice, kuřata, dojít se psem... Uf. Postel byla to jediné, na co jsem byla schopná myslet. Pak už jen snídani pro babi, prášky a můžu upadnout do bezvědomí... 

Strkat levou nohu před pravou byl téměř nadlidský výkon. Dolovala jsem poslední zbytky sil. Kolena se odmítala ohýbat, chodidla pálila jako bych celou noc chodila po žhavých uhlících a hlava byla v naprosto nepoužitelném stavu.

Babi mezitím zapomněla, že má čekat a NIC nedělat a horečnatě hledala kafe. Konvice již poněkolikáté vařila vodu a já přemýšlela, jak nevybuchnout. Naštěstí to za mě vyřešil stav mého organismu, který mi dovolil fungovat jen v nouzovém režimu. 

Konečně! Snídaně je hotová babi spokojeně baští a já se snažím vymyslet plán, jak ji zaměstnat na co nejdelší dobu. Hlavou mi probíhala lišta:  "... spát... spát... spát..." 

Po dokončení strategického plánu byl stůl rozložen na:
sektor A: puzzle, sektor B: křížovky, sektor C: tatranky, sektor D: kafe, sektor E: další náhradní křížovky, kalendář a brýle, sektor F: blbníček s častými otázkami. 

Na gauči seděla babi a lámala rohlíky pro slepice. S uspokojením jsem se na ni podívala a pro jistotu na stůl doplnila cedulku s nápisem: "JSEM PO FLÁMU. PROSÍM NEBUDIT. DĚKUJI HANKA" 

Musím na tomto místě poděkovat babi i Alimu za to, že pochopili vážnost situace a opravdu mě nechali spát až do oběda. 

Kousek od nás je stánek s občerstvením. Chodíme tam s babi na malinovku a zmrzlinu. Takový malý, nevinný úplatek za to, že je babi ochotná  jít na špacír. 

A protože moje vděčnost byla tentokrát opravdu nezměrná, a taky proto, že jsem uznalá a umím věci ocenit, vzala jsem babi na procházku se sladkou tečkou na závěr. 

Milá babi a milý Ali. Moc vám za dnešek děkuju. Máte to u mě. 

Ali přítel nejvěrnější - 71 - útěk

Tak jsem si bláhově myslela, že dobu fyzických útěků máme už za sebou. 

Ali občas babi brával na výlety do blízkého okolí. Nikdy se však nechoval jako gentleman. Párkrát jsem na něj byla kvůli tomu opravdu hodně nazlobená. To když vytáhl babi na rais a pak se ani neobtěžoval přivést jí zpátky domů. 

Jednou nám tak babi přivezla policie a podruhé rozpoutala doslova noční manévry za asistence policejního vrtulníku. Tyto příběhy jsem vám ale již vyprávěla. 

Dlouho nic podobného neudělal. Až teď. 

Nenechávám babi doma bez toho, aniž bych jí připravila činnosti, kterými je schopna se zabavit a vždy připravím i nějakou tu dobrotu, kdyby jí čapla mlsná. Babi si většinou ani nevšimne, že jsem pryč. 

Jenže dneska jsem skoro celé odpoledne pracovala na zahradě a Ali situace opět zneužil. Klíč v zámku byl zkrátka příliš velkým lákadlem, než aby mu dokázal odolat. 

Rozhodl se, že vezme babi na procházku. Samozřejmě v tom největším parnu. A stejně jako tehdy zdrhnul a nechal babi napospas žhnoucímu slunci. Ani hůl si chuděra nevzala. 

Seděla jsem v tu chvíli napůl upečená uprostřed záhonů a vyvazovala rajčata, když slyším :

"Haló. Haló!" 

Otočím se a nevěřícně koukám, jak se babi že všech sil drží plotu a bezradně hledá nějakou živou bytost, která by jí pomohla. 

Já: "Ježiši! Co tam děláš babi?! Jak si se tam dostala?! " 

Babi: "Já myslela, že tu nikdo není. Že jsem tu sama. Bála jsem se, že jste mě opustili." 

Já: "Vždyť máš doma na stole cedulku, že jsem na zahradě." 

Babi: "Pojď si pro mě prosím. Já se hrozně motám." 

A tak jsem nechala rajčata rajčatama a běžela pro to naše ztělesnění zoufalství a strachu. Jestli se mi Ali dostane pod ruku, ať si mě nepřeje!

Babi byla celá vystresovaná a klepala se jako drahý pes. Nechtěla jsem ani domyslet jak by to dopadlo, kdyby se s Alim vydali opačným směrem. Babi je sice v naší ulici poměrně známou osobností, ale... 

Musela jsem ji pevně držet. Opírala se o mě téměř plnou vahou. V podstatě se nechala nést. 

Uvnitř domu byl však příjemný chládek, takže když do sebe kopla sklenici domácí benzinkové šťávy s mátou, citrónem a zázvorem, byla během poměrně krátké doby zase v pořádku. 

Je vidět, že pojmy jako "důvěra" či "zodpovědnost" Alimu absolutně nic neříkají. Co naplat. Kdo chce kam, pomozte mu tam. Budu ty dva zkrátka víc hlídat, aby jí příště nenechal třeba někde v Tramtárii. 

Na těžkej život já jsem pes, jak se říká v jednom nejmenovaném filmu. Takže. Jestli mě Ali slyšíš, tak si ujasněme jedno. Žádné příště už nechceme. 

NIKDO! 

Ali přítel nejvěrnější - 70 - barák samá díra

Začínám se doma cítit jako ohrožený druh. Ali tu snad pořádá mezigalaktické dýchánky nebo co!? Nezvanými návštěvníky se to u nás poslední týden jenom hemží. 

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem na tak vysoké mentální úrovni jako babi, tak je nevidím. Nemůžu jim ani vynadat! 

Babi: "Představ si, že mi řekli, že je moje maminka naživu." 

Já: "A kdo ti to řekl?" 

Babi: "No jak tu byli ty lidi. Já tomu nechtěla věřit, ale oni říkali, že opravdu žije." 

Nechtěla jsem se ztrapnit, tak jsem raději mlčela. Jsem ráda, že se orientuju v tom svém jednojediném teď a tady. 

Jen bych chtěla mít přehled o tom, koho to vlastně mám v baráku. To není tak troufalé přání!? Smířila jsem se s tím, že je nevidím. Zkousla jsem, že si tu dělají, co chtějí. Proč mám ale pořád po někom něco uklízet, to nechápu. 

Je to, jako kdyby mě pasovali do role nedobrovolného člena úklidové čety. Navíc začalo přibývat bran, kterými se neviditelní a nezvaní "spolubydlící" courají sem a tam. Jestli to tímhle tempem půjde dál, bude za chvíli barák jak řešeto. Samá díra. 

Zrovna včera jsem objevila další bránu. Přímo ve vaně!  Poznala jsem to podle nepřehlédnutelných stop. Vana byla zanesena zbytky toaletního papíru a páchla. 

Nejdřív jsem podezírala babi, že si to popletla a vylila obsah nočního trůnu do výpustě vany. Jenže ta se dušovala, že to neudělala. 

Babi: "To jsem neudělala já. Jestli to nebyli ti chlapi, co tu pořád couraj." 

Přemýšlela jsem, proč by ti dobří lidé něco takového dělali. Fajn. Chlapi jsou bordeláři. To vím. Ale proč těma bránama stěhujou zrovinka toaletní papír, když jim to evidentně dělá problém...? 

Milý Ali. Takhle to dál nejde. Budeme si muset VÁŽNĚ promluvit. 

Ali přítel nejvěrnější - 66 - zatmění měsíce

Úplněk má pro babi zvláštní, až magicko-cestovatelskou přitažlivost. Tentokrát byl velmi posilněn úplným zatměním měsíce.  Vražedná kombinace. Babi byla jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Na jednu stranu chtěla zůstat doma, ale na druhé Ali neustále naléhal, aby s ním podnikla další a další výlety časoprostorem. 

Brána do jiné dimenze byla aktivována. Já na jedné straně, Ali na druhé a babi mezi námi. Připadala jsem si, jako v té pohádce o veliké řepě.  Ali ji tahal tam, a já se jí pokoušela stáhnout zpět do našeho teď a tady. 

Přetahovali jsme se skoro celé odpoledne. 

Babi: " A tvoje maminka ví, že jsi tady?" 

Já: " Ty mě nevidíš? 

Babi: "Vidím." 

Já: "Tak proč se ptáš?" 

Babi: "To je ta druhá maminka?" 

Já: "Jaká druhá maminka?"

Babi: "No těch holek. Jak sem s nima občas chodí." 

Já: "Sem žádná jiná maminka nechodí." 

Babi: "A kdy přijede tvoje matka?" 

Já: "Kdo myslíš, že je moje máma?" 

Babi: "Ty jsi moje matka?" 

Já: "Ne, ale...?" 

Babi: "A jó. Ty jsi moje dcera!" 

Já : "No vidíš, že sis vzpomněla." 

Na chvíli jsem měla radost z drobného vítězství. Jenže během chvilky Ali znovu zatáhl. 

Babi: "Koukám, že maminka bude muset přijet za námi." 

Nebyla to otázka, a tak jsem se to  rozhodla nekomentovat v naději, že si babi vzpomene, o čem jsme si povídali před dvěma minutama. Nevzpomněla. 

Babi: "Já myslím, že maminka nepřijede... " 

Už už jsem jsem chtěla zajásat...

Babi: "... a budeme muset jet za ní my." 

Já: "Babi. Zamysli se, co říkáš." 

Babi: "No pravdu." 

Já: "A myslíš, že je to reálné? Zkus o tom popřemýšlet." 

Babi: "Já myslím, že jo. A jak si se s ní domluvila?" 

Já: "S nikým jsem se nedomlouvala." 

Babi: "Tak já nevím, jak to bude. Koukala jsi, jestli tam nemáme nějakou zprávu?" 

Já: "Jakou zprávu?" 

Babi: "No v těch dokladech, jestli nenapsala, kdy přijede." 

Já: "Maminka zemřela před pětačtyřiceti lety." 

Babi: "A jó. Dyť jsem blbá." 

Hurá!  Udělalo to "cink". Zase jsme doma. Ali ztrácí na síle! Domnívala jsem se mylně. 

Babi: "Já myslím, že u sebe nemám žádné doklady." 

Já: "Tak se běž podívat do kuchyně. Tam máš cedulku, kde máš všechno napsané." 

Babi vstala, což byl tak trochu záměr, aby na chvíli zvedla svatyni, a odšourala se zjistit odpověď na svoji otázku. 

Pravděpodobně ji uspokojila, protože se vrátila s hlavou plnou čerstvě nabytých informací. Chvílí tiše sedíme a vychutnáváme si kouzlo okamžiku prozření. 

Babi: "Já se ani nepamatuju, jak vypadá moje sestra." 

Já: "Ty ale nemáš žádnou sestru." 

Babi: "Ale tam je to napsané." 

Já: "Tam je napsané DCERA." 

Babi na mě vrhla nevěřícný pohled a odešla zpět do kuchyně. Dobrý. Alespoň má pohyb. 

Babi: "Ty jsi Hanka?" 

Potvrdila jsem přitakáním a spokojeně se uvelebila v křesle. Babi usedla vedle a Ali na chvíli utřel nudli. 

Babi: "A kdy někdo přijde?" 

Já: "Já myslím, že nikdo nepřijde." 

Babi: "A tys je nezvala?" 

Já: "Nezvala." 

Babi: "To ale nebudou vědět, kde jsme." 

Ali začal vyhrávat. Ale nevzdala jsem to. Takticky jsem vyčkávala na vhodný okamžik. 

Babi: "To je divný, že sem maminka nechodí. Bydlí tady?" 

Já: "Maminka umřela. "

Babi: "Aha. A my se o ní bavily, jako by tu byla. Takže jsem vedle, jako ta jedle." 

S tím se nedalo nesouhlasit. 

Babi: "V kolik jedeme ráno domů?" 

Já: "Nikam nejedeme. Bydlíme tady." 

Babi: "Do Kostelce tedy nejedeme? Jo. My jsme vlastně v Kostelci. Takže sebou večer mrskneme a spíme? " 

Já : "Ano babi." 

Bylo to náročné odpoledne. Ali je opravdu velký soupeř. Vím že nikdy nevyhraje. Dnešní přetahovaná však skončila nerozhodně. Ale, jak babi řekla. Mrskneme sebou do postele a budeme spát. 

Tak dobrou. 

Hlášky - tak to tě nechci

Babi bývala velmi hezká. A byla si toho vědoma. O ctitele neměla nouzi, a i ve vyšším věku se mohla chlubit hezkou postavou. 

Měla krásné květinové šaty s ramínky a širokou sukní. Bylo mi tehdy patnáct. Dělalo jí dobře, že se za ní chlapi otáčeli i v tomto věku. Nikdy se nezapomněla podělit o zážitky. 

Když nějakého muže zaujala a on ji následně předešel, aby ji mohl skouknout pokaždé se smíchem vyprávěla. 

Babi : "... Cítila jsem, jak za mnou jde. Pak zrychlil krok, aby mě předběhl. Otočil se, a když viděl, kolik mi je, zrychlil.  Zkrátka ze zadu liceum, ze předu muzeum." 

V tu dobu jí bylo kolem pětačtyřiceti. Dnes je babi osmdesát devět a na muže rozhodně nezanevřela. Stále je přesvědčena o své přitažlivosti, i když muzeum už je z obou stran. 

Měla jsem práci na zahradě. Babi seděla v kuchyni a přítel připravoval oběd. Občas uvaří, aby mi pomohl, za což jsem mu nesmírně vděčná. Můžu si alespoň na chvíli "odpočinout". 

Když jsem se vrátila domů, vyprávěl mi, jak si s babi povídal. 

Babi: "Měla jsem mladého a bohatého kluka, ale utekl mi." 

Přítel: "A kam vám utekl?" 

Babi koukne z okna : " Podívej. Tamhle běží. Jsi taky bohatej?" 

Přítel: "To bohužel nejsem." 

Babi: "Tak to já si najdu někoho jiného."

A tak u nás k mnohoženství  naštěstí nedojde. 

Nebezpečí však hrozí. Jestli babi přitáhne s nějakým zbohatlickým kolouškem... 

No. Doufám, že to bude v jiném teď a tady, protože si nejsem jistá, že si chci na nějakého nového tatínka zvykat.

Ali přítel nejvěrnější - 68 - vražda?

Z kuchyně vidím na zahradu, slepičky, i na kuřátka, která se nám před čtrnácti dny vylíhla. Ráda to všechno z okna pozoruju a lepší televizi si ani neumím představit. 

Výhodou vlastního baráku je, že můžete spoustu věcí dělat venku. Nebo si jen tak sednout a sledovat vrabčáky, kteří si každý rok dělají hnízda ve štítu domu. Celý den švitoří a připravují se na novou sezónu. 

A tak si tu tak sedíme, posloucháme to ptačí štěbetání a babi si ujasňuje kdo je, kde je, kolik jí je, kde bydlí, jestli někam ještě půjdeme, jestli tu jsme na výletě, kdo kdy přijde, kde má věci, jestli nás její maminka nebude shánět, kde mám rodiče a já podezírám Aliho, že se mnou dělají nějaký humorný vědomostní kvíz. 

Babi : "To je tvůj dům?" 

Já: "Ano." 

Babi : "Je to tu hezký. Líbí se mi tu, ale musíte si to tu ještě upravit." 

Já: "Tak na to teď nemám peníze." 

Babi se hluboce zamyslela...

Babi : "Ale jestli je to moje, tak to můžeme klidně prodat..." 

Chtělo se mi říct "Není to tvoje. Je to moje a já prodávat nic nechci!", ale pak mi došlo, že by jí to mohlo ranit. Chvíli jsem přemýšlela, jak to asi myslela. Jak můžu získat peníze na dodělání domu tím, že ho prodám, ale nepřišla jsem na to. 

Zkrátka to nedokážu pochopit, ani kdybych se rozkrájela. 

Babi však vypadala přesvědčivě. Jako že ví, o čem mluví. Je zkušená žena a díky Alimu i znalá poměrů ve všech možných dimenzích tohoto světa. Ale stejně mám podezření, že jsem se stala obětí  nějakého vtípku nebo neprošla kvízem inteligence. 

Znám Aliho. Každou chvíli se mě snaží nachytat. Jako zrovna nedávno. 

Měli jsme návštěvu kvůli článku. Babi byla za hvězdu, nadšeně pózovala panu fotografovi a vyprávěla jeden příběh za druhým. 

Bylo to velmi příjemné odpoledne. Babi načerpala spoustu energie, a tak  si s Alim ještě odskočili do jiného teď a tady.

A to už bylo na babi moc. Když pak druhý den nakoukla ke mně do pokoje, zněla poněkud zmateně. 

Babi: "Já se jdu podívat, jestli tu ještě jsou." 

Já :  "A kdopak?" 

Babi : "No. Jak mě tady natáčeli. Nějakej chlap mi teď furt volá. Pořád mě otravují. Nějaká vražda, nebo co?" 

Podívala jsem se na ni a zoufale se snažila v tom sdělení najít nějaký záchytný bod. Marně. 

Babi mezi dimenzemi proplouvá zcela přirozeně. Stačí vše pojmout a vnímat. Jenže já si v takových chvílích připadám poněkud nepatřičně. Trošku jako blbec. 

Teď už se jen modlím, aby ti dva neměli s tím mordem nic společného. 

Ali přítel nejvěrnější - 67 - lenóra

Sluníčko se vylouplo z mraků. Den je jak malovaný a láká na procházku. Jenže babi má od rána lenóru.

Zkouším to nejdřív po dobrém. 

Já : "Babi. Pojď. Půjdeme se před obědem projít. 

Neochotně zvedne oči od křížovek a věnuje mi letmý pohled. 

Babi : " Já nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně.  Motá se mi hlava."

Já : " To se ti motá každý den. Máš málo pohybu. Musíme to trošku rozchodit. "

Babi : "Ale my už jsme byly. Dneska i včera. " 

Já:  " Nevymýšlej si. Nikde jsi nebyla, protože pršelo." 

Babi : "Byla. S holkama. Já nikam nejdu. Jsem hrozně utahaná. Víš, co jsme toho nadělaly?! " 

Tedy. Já nevím. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě babi pěkně tahá za nos.  Ne Ali. Ten je v tom tentokrát nevinně. Ale babi. Od rána nebyla dál, než na záchodě.

Klidně by si vymyslela pohádku o dvanácti měsíčkách, jen aby nemusela zvednout zadek ze židle. 

Znám ji. Je lidový vypravěč a zkusí na mě cokoliv. Včetně dramatického ztvárnění motolice, či náběhu na infarkt. 

S Alim jsou v tomto směru jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Přiznám se, že mám občas problém poznat, kdy to na mě  zkouší Ali, a kdy je to hvězdný herecký výkon naší babi. 

Pro tyto situace mám připravenu větu, která předem vylučuje jakékoliv další debaty. 

Já :  "To nebyla otázka, ani námět k diskuzi, takže šup šup šup." 

Vím. Je to drsné. Ale beru s povděkem, že přestože má většinou na všechno pohotovou odpověď, po této větě nikdy neprotestuje a smířeně se oblékne. 

Část cesty pak trucuje a dává mi najevo, jak moc jí týrám. Křečovitě se drží mé ruky, na kterou přenese téměř celou svou váhu. Schválně. Abych si uvědomila, jak je to pro ni těžké, a taky abych z toho něco měla. 

Máme svou trasu. Ke stromu a zpátky. Je to naše norma a já babi neprominu ani jediný krok, což ráda komentuje slovy, že jsem babizna zlá a nelida. 

Domů už jdeme v pohodě. Babi zapomene, že je naštvaná, sluníčko nám šimrá tvářičky, a tak si povídáme. Projedeme všechny stokrát zopakované příběhy.  Babi vypráví a já tiše trpím. 

Domů dorazíme unavené, ale v dobré náladě. 

Vypadá to, že pro dnešek je vše odpuštěno. I to příkoří jménem procházka. 

Ali přítel nejvěrnější - 66 - vstávej lenochu ospalý

Vstávám kolem šesté hodiny ranní. Jednak abych stihla obstarat všechna zvířata, a pak taky musím připravit pro babi snídani a po ní kafíčko s donuty. 

Poslední dobou jsem nějaká unavená. Dozvuky chřipky a ospalé období, kdy zimní spánek ještě neskončil a jarní únava už začala. Vražedná kombinace. 

A pak je tu ještě Bubu. Kotě, které se celou noc vehementně domáhá mazlení. Ve dvě, ve tři... Občas se proto ještě na chvíli zavrtám do peřin. 

Jenže babi, která se, do růžova vyspinkaná, vyhrabe z postele nejdřív v devět, nedokáže pochopit, že v deset hodin může někdo ležet. 

Babi: "Ty ještě spíš? Už je deset hodin!" 

Já: "Já vím babi."

Za pět minut se z kuchyně ozývá popěvek. 

Babi: "Vstávej, vstávej lenochu ospalý, vstávej, vstávej, už je den." 

Já: "Babi. Já nespím. Jen jsem si na chvilku lehla." 

Babi: "Aha." 

Za pět minut slyším, jak si v kuchyni povídá se zvířaty. 

Babi: "Paničce se nechce vstávat. Běž za ní a vytáhni jí z postele. Ona ti něco dá." 

Já nic. Za dalších pět minut nakoukne ke mně do pokoje. 

Babi: "Ty nebudeš dneska vstávat?" 

Já: "Jen jsem si ještě a chvíli lehla." 

Za chvíli je zase mezi dveřmi. 

Babi: "My dneska nebudeme snídat?" 

Já: "Už jsi snídala i svačila." 

Babi: "Já si to nepamatuju." 

Já: "Za to já ale nemůžu babi." 

Babi: "Jenže já mám hlad." 

Já: "No to máš babi blbý. Za chvíli bude oběd." 

Babi: "Tak to už vydržím." 

Uběhne pár minut a z kuchyně se ozve prozpěvovaní. 

Babi: "Babička má hladíček aaa... babička asi umře hlady aaa, trápí mě tu hlady aaa aaa, babička umírá aaa, nikdo jí nedá najíst aaa..." 

Po hodině to vzdávám a vylezu. 

Já: "Ty bys mě nenechala odpočinout viď?" 

Babi: "Mně je tu smutno." 

Já: "A ty se nemůžeš na chvíli něčím zabavit? Máš tady puzzle, křížovky, skládací kostky..." 

Babi: "Kde? Já tu nic nevidím." 

Položím před ni všechny nabízené varianty. Babi popadne křížovky, vyndá tužku a brýle, otočí na mě zadek a začne luštit. Právě jsem pro ni přestala existovat. 

Po odpočinku je veta. Nu což. Udělám oběd a půjdu na zahradu. Květen a zahrádkářská sezóna se neúprosně blíží a mě čeká nechutných patnáct metrů čtverečních. Zrýt a zaplachtovat. 

A babi? Luští a nevnímá okolí. Šťastná to žena!

Hlášky - kandidatura

Babi se o politiku vždycky zajímala.  Sleduje různé debaty a neúnavně komentuje aktuální dění .

Nemá to vůbec snadné. Když si uvědomím, že dokáže sledovat dění v několika dimenzích současně... Já bych v tom měla totální hokej. 

Cesty, které s Alim podnikají, velmi pozitivně rozšířily její politický rozhled. 

Světonázor má rovněž konstantní a neměnný. Za všechno můžou komunisti. Přes to nejede vlak. Nevím sice, v kterém teď a tady jsou aktuálně u moci, ale raději to nezpochybňuju. 

Vzpomínám si na hlášku z vtipu, který kdysi mezi lidmi koloval :

"To víš. Já ti to řeknu, ty to někde vykecáš a mě pak zavřou." 

A tak radši mlčím. Co kdyby náhodou... 

Poslední dobou se často mluví o volbách, což babi nemohlo uniknout. Přeci jen mě zarazilo, když začala hovořit o kandidatuře. 

Babi: " Já se jim na to vyprdnu. "

Já: " Na co? "

Babi: " No na ty jejich řeči. Prostě se jim na to vykašlu. " 

Já:  "Na co se vykašleš?" 

Babi: " No. Na to, jak mě ukecávaj." 

Já:  "Kdo tě k čemu ukecává?" 

Babi: "No chtějí mě jmenovat." 

Já:  "Kam jmenovat?" 

Babi: "No do vlády. Na prezidenta." 

Polkla jsem naprázdno. Vůbec jsem netušila, že má babi takové ambice. 

Sice nevím, ve které části časoprostoru se jí této pocty dostalo, ale samozřejmě má moji plnou podporu. Věřím, že bude člověkem na svém místě. 

Doufám, že její kandidaturu podpoříte i vy. Aby byl ten svět zase v pořádku. 

Ali přítel nejvěrnější - 65 - ONI

Někdy je náš dům jako časoprostorový průchoďák. Úplná invaze. 

Tuším, že v tom má zase prsty Ali. Až se mi chce zakřičet "Proboha! Zavítejte tu bránu! Vždyť je to tu jako na Václaváku." 

Ne, že bych já osobně někoho viděla, ale babi o NICH mluví neustále. 

"Kdy přijdou?", "Nebudou mít o nás strach?", "Byli tady a říkali, že to musím udělat.", "Zkontroluj to, aby mi nevynadali, že to mám špatně.", "Byla jsem s NIMI na procházce.", "ONI odešli a nechali mě tady."... 

Když se zeptám, koho má na mysli, odpoví vždy "No. ONI."

Je mi trochu trapně. Nedokážu babi vysvětlit, že vůbec netuším, o kom to mluví. Nikoho totiž nevidím, ani neslyším, natož abych o NICH cokoliv věděla. Jednoduše nemám ani páru. 

A tak si tu tak žijeme. Já, babi, přítel a ONI. 

Ne, že by mě nějak obtěžovali. To nemůžu říct. Naturelem jsem v podstatě komunitní člověk. Plný barák lidí mi nikdy nevadil. Naopak mi to, svým způsobem, vyhovuje. Mám ráda, když je kolem šrumec. 

Jenže ONI komunikují výhradně s babi, takže si s NIMI moc srandy neužiju. A to nemluvím o tom, že jsou chvíle, kdy jsem radši sama. Nestojím o žádné šmírování ani očumování.

Občas se snažím cílenými dotazy zjistit něco bližšího, ale zatím bez výsledku. 

Babi: "Neměly bychom už jít?" 

Já: "A kampak bychom měly chodit?" 

Babi: "No, aby nás nehledali. Říkali, že máme večer přijít." 

Já: "A kdo?" 

Babi: "No. ONI. Aby na nás nečekali." 

Já: "Kdo ONI?" 

Babi: "No. Jak k NIM chodíme na jídlo." 

Já: "Ale my přece nikam na jídlo nechodíme. Vaříme doma. " 

Babi: "Tak to jsem ráda. Mně už se stejně nikam nechtělo. A kde budeme jíst?" 

Já: "No přece v kuchyni. Ty už máš hlad?" 

Babi: "Ne. Já jen jestli si můžu jít lehnout." 

Je to marný, je to marný, je to marný. 

Co mě však na té  "invazi" zaráží nejvíc je fakt, že bych si podle NICH mohla řídit hodinky. Padne pátá odpoledne, a jsou tu. 

Už několikrát mě napadlo, jestli třeba s babi nehrajou nějakou hru. Třeba na "krvavý koleno". Nevím, proč mě napadla zrovna tahle. 

Byla to obdoba hry na honěnou. Dodnes si pamatuji, jak jsme odříkávali:

... Šestnáctá hodina odbyla, lampa ještě svítila, sedmnáctá hodina odbyla, lampa zhasla! Následovala honička. Kdo byl chycen, stal se krvavým kolenem. 

Podobnost je samozřejmě čistě náhodná. Sedmnáctá hodina padne a babi zhasne v hlavě. Jako kdyby nebylo cílem hry někoho chytit, ale vypnout spojení. 

Tuším, že tuhle vypečenou hru vymyslel Ali a možná do ní zapojil i ONY návštěvníky z jiného teď a tady. 

Nevím, jak to dělají, ale jednou na to přijdu. Možná už zítra, pozítří, za týden, měsíc ...